Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Tatínku, posílám ti milion pus
narodila se 27. srpna 1932 v Německém Brodě
od šesti let byla členkou skautu
otec Čeněk Havel se zapojil do protinacistického odboje (Obrana národa) na Vysočině
v březnu 1940 byl otec zatčen a v květnu 1943 popraven v Plötzensee
stala se svědkyní veřejné popravy Němců, která proběhla na dvoře Staré radnice v Německém Brodě
po válce se opět stala členkou skautského oddílu
od počátku 50. let si dopisovala s politickým vězněm Josefem Albrechtem
v roce 1961 se vzali
na jaře 1967 podnikli společně dobrodružnou cestu na Blízký východ
po roce 1968 byla propuštěna z Plastimatu v rámci celostátního snižování počtů zaměstnanců administrativy
po roce 1989 se podílela na třetí obnově Junáka
„Tatínku, posílám ti milion pus,“ objevuje se v závěru desítek dopisů, putujících do nacistického vězení. Psaní vypovídají o vzájemném a neumírajícím poutu mezi vězněným československým odbojářem a rodinou odkázanou na pomoc svých blízkých. Po vynesení rozsudku trestu smrti nikoho z nich neopouští víra, že by se nikdy více neměli shledat.
Čeněk Havel pracoval jako účetní tajemník Okresního úřadu v tehdejším Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Byl členem obce sokolské, stálým přispěvatelem pěvecko-hudebního spolku Jasoň a působil v řadě sdružení (např. v motoristickému nebo bruslařském). Oženil se s Jarmilou Jankovcovou, se kterou se seznámil v době svého úředního působení v Nasavrkách. Nejprve se jim narodil syn Ivan a 27. srpna 1932 dcera, kterou pojmenovali Věra. Společně bydleli v Okresním domě na konci Dolní ulice. Za druhé světové války v domě fungovala lékárna, cukrárna nebo zde probíhala i školní výuka, a tak to do školy měla Věrka přes chodbu jen pár kroků. Jejich útulný byt se nacházel v prvním patře budovy, okna pokojů směřovala k lenošivé řece Sázavě, odkud je i dnes vidět na místo zvané Ostrov. Toho času zde stával vodní náhon s lávkou a také splav, ke kterému se v letních parních dnech chodívalo koupat. Mimo to jsou s místem spjaté vzpomínky mnoha brodských skautů, protože před německou okupací bývala na Ostrově skautská klubovna. Středobod, kde se odehrávaly dětské bitvy, plánovaly úkoly i dobrodružné výpravy. Sem začala Věra docházet už od svých šesti let a zařadila se do oddílu Světlušek.
S vypuknutím války 1. září 1939 došlo i k prvnímu hromadnému zatýkání německým gestapem. Nacisté tak chtěli zajistit představitele politického, kulturního a veřejného života v tzv. akci „čestných rukojmí.“. Gestapo v celém protektorátě shromáždilo obyvatele různých povolání, náboženského vyznání i politické příslušnosti s cílem zastrašit a zastavit případné vzbouření občanů. Na Havlíčkobrodsku bylo pozatýkáno čtyřicet dva mužů a mezi nimi i Čeněk Havel. Zatčené namačkali do zaplachtovaných náklaďáků a odvezli nejprve do přeplněné jihlavské věznice krajského soudu, odkud na druhý den všechny zajatce transportovali do vězení ve Znojmě. Na několik dní byla uvězněna i Čeňkova manželka Jarmila a o jejich děti se dočasně postarali rodinný známí Sobkovi. O týden později 8. září bylo deset brodských rukojmích včetně Čeňka propuštěno na svobodu. Ostatní ale takové štěstí neměli a skončili za ostnatým drátem koncentračních táborů Buchenwald nebo Sachsenhausen, kam se soustřeďovaly stovky rukojmích ze všech okresů Čech i Moravy.
Zastrašování českých obyvatel vlastenectví Čeňka Havla nezastavilo. Prý doslova hořel nedočkavostí, aby se cokoliv protirežimně dělo. Než se přidal do protinacistického odboje, obstarával občanské legitimace pro lidi v ilegalitě. Později ho plukovník Buršík jmenoval členem odbojové organizace Obrana národa – převážně poskládané z bývalých důstojníků či vysloužilých vojáků československého vojska. Na Českomoravské vrchovině měla svojí brannou ústřednu právě v Německém Brodě a pod nise řadily i povstalecké oddíly z okresů Chotěboř, Humpolec, Ledeč a také jižní část Čáslavska. Organizátorem celého obvodu se po příchodu Němců stal bývalý čs. major Jaroslav Novák a po jeho odchodu, zaujal pozici právě Čeněk Havel, který přes informační spojky zůstával v kontaktu s plk. Buršíkem v Kolíně.
Roku 1939 vtrhlo gestapo do bytu Havlových a provedlo domovní prohlídku. „Živě si pamatuji jejich povely. Všechno převraceli a vyházeli nám věci z přihrádek i skříní. Já se tehdy držela maminky, protože jsem měla strašný strach. Hledali podklady pro odboj. Plánky nebo něco podobného, ale nic nenašli. Bylo to asi pět mužů v dlouhých kožených kabátech. Stála jsem u dveří a držela se maminky. Pro mé uši to bylo strašné,” vzpomíná Věra Albrechtová.
Když se gestapu podařilo vypátrat složky pražského odbojového prostředí, došlo 13. března 1940 k prozrazení a zatčení vedoucího odbojové organizace Čeňka Havla. Spolu s ním zatkli i veterináře Sobka a oba dopravili do jihlavské věznice, kde i přes tvrdé výslechy mlčeli a své stoupence a podporovatele neprozradili.
25. července se Čeňku Havlovi po jednom z výslechů v sokolském domě v Německém Brodě, podařilo utéct záchodovým okénkem. Následně se skrýval a plánoval přes Polsko utéct do Anglie. Jenže hned další den ho v polích poblíž Petrkova zahlédl zrádce Bažant a nahlásil ho četnické hlídce. Gestapo okamžitě rozjelo pátrání. Zanedlouho Čeňka Havla dopadli a až do omdlení týrali.
Následný den 27. července obklíčily hlídky německé policie městský park a pochytaly všechny, kteří se v něm procházeli. Zadržené civilisty pak odvedli do hostince Port Artur, kde byli zbiti a týráni. Celá akce měla za úkol vyznít jako kárný akt upevňující moc a disciplínu, pokud by jen někdo uvažoval o odporu a nepřátelskému postoji k říšskému mocnářství.
Zbídačený a zmučený Čeněk Havel ležel po několik dnů svázán v sokolském domě tváří k zemi s podupanými játry. Strhané rysy v obličeji a hluboké černé podlitiny svědčily o prožitých mukách a děsivých praktikách gestapa. V noci byl navíc spoután a střežen hlídkou. Jakoby snad ještě měl sílu utéct. Německé gestapo nutně potřebovalo znát jména dalších spolupracovníků, ale Čeněk nikoho neprozradil. Své ženě zaslal užmoulaný potřísněný dopis s rozpitým textem, v němž vysvětluje důvody, které ho vedly k útěku: „…to, co jsem provedl, stalo se po dlouhém duševním trápení. Nebojoval jsem pro svůj život, nýbrž pro své kamarády, neboť byl jsem rozhodnut obětovat sebe i Vás pro druhé. Pět měsíců téměř jsem odolával přátelskému i úřednímu nátlaku, a když jsem zjistil, že neodolám a budu nucen své kamarády přiznat, provedl jsem tento kousek…”
K Čeňkovi postupně přibyly další osoby. Do budovy totiž gestapo shromáždilo přes čtyřicet dopadených odbojářů z celého okresu. Začátkem září 1940 začala jejich anabáze po protektorátních a německých věznicích. Z Pankráce byli převezeni do Drážďan a poté následovalo ještě několik dalších přesunů.
Když v březnu 1940 došlo k zatčení Čeňka Havla, teta pamětnice, sestra matky Jarmily, navrhla, aby se spolu s dětmi přestěhovali k ní na venkov. Spolu s manželem žili na samotě za malou obcí Libáň nedaleko Nasavrk. Idylické místo mělo přinést odpočinek a vytrhnutí z městského prostředí, které otcovo zatčení dokola připomínalo a nemírnilo ani dokola pokládané otázky dětí, kdy se jejich tatínek vrátí. K tetičce se také později opravdu přestěhovali a Věrka zde začala docházet do místní školy. Nově se seznámila i s prací na statku – pásla kravky, stavěla slaměné snopy nebo na udusaném mlatu ve stodole vytloukala klasy obilí.
V lednu 1941 Čeňka Havla nacistické úřady obvinily, že spolu s dalšími plánovali a organizovali velezrádné akce, které měly za úkol odtrhnout protektorát a obnovit Československou republiku. Koncem dubna 1941 pak Čeněk Havel putoval přes berlínskou věznici na sever do tehdy německého Goleniówa u Štětína. Společně s Havlem byl převážen i další brodský odbojář Miloslav Sachl. Tou dobou se v Goleniówě nacházelo na sedm set českých odbojářů, převážně důstojníků, které gestapo postupně odváželo k soudu do Drážďan. Brodští odbojáři byli v srpnu 1942 odsouzeni na několik let za velezradu. Na soudním plénu vypovídal i Čeněk Havel a dle dochovaných písemných záznamů rozhněval k nepříčetnosti státního zástupce svými vyhýbavými odpověďmi. Soudní líčení se samotným Havlem bylo stanoveno na 16. prosinec, ale bylo odročeno, jelikož Havel prodělal zápal plic a trpěl vysokými horečkami. Lékař u něj zjistil tuberkulózu. O průběhu nemoci se pak Čeněk rozepisuje v dopise své manželce. Tělo urostlého chlapíka sešlo. Infekční nemoc v kombinaci s vězeňskými podmínkami zkosila jeho tělesnou váhu na pouhých 54 kilogramů. Přesto si nadále udržoval nezlomnou víru ve zvrat událostí. Ta se však brzy přeměnila v iluzi.
Lidový soud v Berlíně 3. února 1943 odsoudil Čeňka Havla a jeho pobočníka Miloslava Sachla za velezradu k trestu smrti. Poprava byla stanovena na 24. května 1943. Provedena měla být setnutím hlavy gilotinou ve věznici Plötzensee, kam byla soustřeďována většina československých odbojářů, a kde hned po skončení soudu skončili i Havel a Sachl. Dopisem se Čeněk s manželkou dohodli na tom, že verdikt o popravě dětem zatají. V den vykonání rozsudku napsal své rodině dopis na rozloučenou:
„Má drahá Jaruško!
Loučím se s Tebou, loučím se s dětmi. Měl jsem Vás tolik rád a už Vás nespatřím. Dnes večer budu již o 19. hodině putovati po hvězdách. Rozluč se za mně se všemi přáteli, sourozenci. Odcházím smířen s osudem a smrti se nebojím. Zachovejte památku na tatínka jen v nejlepším a mějte rádi vždy svůj domov, jako já. Objímám a líbám Vás naposled. Čenda.“
Na psaní s otcovými posledními slovy si Věra Albrechtová pamatuje dodnes. „Když listonoška odevzdala mamince dopis, viděla jsem, jak maminka zareagovala a začala plakat. Tušila jsem, že to bude hrozná zpráva. Bála jsem se a tušila, co se stalo, ale nechtěla jsem nic slyšet, a tak jsem utekla. Potom, když jsem se vrátila domů a viděla, že všichni pláčou, ihned jsem věděla k čemu došlo. Pak nám to maminka musela říct. Nic jiného než dopis na rozloučenou jsme nedostali. To bylo to poslední.“
Do Německého Brodu se Věra s bratrem a maminkou vrátili po skončení války. Na přechodnou dobu, než si obstarali byt, jim poskytli přístřeší Sobkovi. Konec války sice Čechoslovákům přinesl osvobození, ale někteří si v sobě nesli i zklamání a pocit nedostatečné odplaty nebo dokonce msty. Na dvoře Staré radnice měla proběhnout veřejná poprava několika nacistických vojáků, o které s okamžitou platností rozhodl mimořádný lidový soud. Celému dění tehdy přihlížela i třináctiletá Věra. O zlobě, kterou kvůli ztrátě otce k Němcům Věra cítila, hovoří takto poprvé ve svém životě: „Nikdy jsem se k tomu nepřiznala, protože jsem se za to celý život styděla. Ale tu popravu Němců jsem tehdy chtěla vidět a viděla ji. Cosi se ve mně okamžitě vzbouřilo. Bylo hrozné, jak se v té dětské duši odrážela msta. Je strašné, že člověk k takovému myšlení dojde, ale šla jsem se tajně podívat, aniž by o tom maminka věděla. Tou popravou se ve mně nezměnilo nic, ale to zadostiučinění bohužel bylo. V člověku se dějí takové věci, že tomu sám nerozumí a je těžké kohokoliv odsuzovat.“ Za odbojovou činnost byl po válce Čeněk Havel posmrtně vyznamenán Československým válečným křížem.
Věra i její bratr Ivan s nadcházejícím školním rokem nastoupili do brodského gymnázia. S maminkou se přestěhovali do ulice B. Kobzinové, takže gymnaziální školu měli hned za rohem. Věra se závodně věnovala košíkové i házené a neopomíjela ani obnovený skauting. V létě 1946 se brodský skautský oddíl vydal na Šumavu. Utábořil se v Želnavě, kde skauti skládali zkoušku Tři orlí pera. Protože bylo těsně po válce, vysídlené pohraničí po Němcích se stalo opravdovou zkouškou odvahy. Prozkoumávali opuštěné domy a přemisťovali se lesy, kudy tou dobou prchali na západ nebezpeční banderovci.
Po únorovém puči roku 1948 skautské oddíly opět zakázali tentokrát ne nacisti, ale komunisti. Věra svoji pozornost zaměřila především na sport. Politika šla zcela mimo ni a tiskem prolistovala vždy až k posledním stránkám věnovaným sportovním výsledkům a událostem. Doma se sice o komunistech v čele s Gottwaldem mluvilo, ale v dobrém slova smyslu to nikdy nebylo.
Věřina spoluhráčka z košíkové jednou dostala povolení navštívit svého blízkého přítele v Jáchymově. Ten si zde odpykával trest za pokus o ilegální přechod přes hranice. Kamarádka Věru požádala, zda by jí na cestě do Jáchymova mohla doprovodit a Věra souhlasila. Podle zadaných instrukcí v dopise se tak obě dostavily na předem určené místo, kde už s povolenkou k návštěvě čekali i ostatní příbuzní vězněných muklů. Po silnici se k dřevěným domkům, kde se měly konat návštěvy, blížily dva plachtou zastřešené náklaďáky. V prvním voze seděli vojáci s kvéry a posádku druhého vozu tvořili vězni. Vojáci se poté seřadili tak, aby k dřevěnému domku vytvořili kordón, kterým měli vězni procházet. „S kamarádkou jsme stály za ostrahou, když v tom se něčí dítě utrhlo, proběhlo kordónem k jednomu z vězňů a křičelo: ‚Táto! Táto!‘ Na což dozorci zareagovali takovým nevhodným způsobem a dítě odsunuli, že k tátovi nesmí.“
Následný rozhovor s vězněným známým, kvůli které vážily obě dlouhou cestu, trval jen patnáct minut. Když vězněné měli odvážet, muž, kterého dívky přijely navštívit, promluvil na jednoho ze spoluvězňů: „Podívej se na ty dvě děvčata, co za mnou přijely.“ Zvedl hlavu a jen na okamžik zahlédl Věru. I to ale stačilo k tomu, aby se v něm probudil zájem si s Věrou dopisovat. A o to se měl postarat známý, kterého přijely dívky navštívit. „Nechtěla jsem mu psát. Pro mě to byl neznámý člověk. Ale jelikož moje maminka měla už něco za sebou, domlouvala mi, že za to nic nedám. I když jsem odmítala, nakonec mě přemluvila a já mu skutečně napsala,“ říká. Uvězněným nápadníkem byl Josef Albrecht, v srpnu 1950 odsouzen k třinácti letům odnětí svobody za vyzvědačství. Svým rodičům se o návštěvě dívek svěřil a vyjednal s nimi, aby jejich dopisování s Věrou zprostředkovali, jelikož vězňům bylo povoleno zasílat dopisy pouze na jednu adresu.
Věra a Josef se znovu setkali až po třech letech dopisování. Místo do Jáchymova se za ním vypravila na východ do opavské věznice, kam byl Josef v dubnu 1956 přemístěn. Věznici zadávala práci mladoboleslavská automobilka a Josef se dostal k práci u rýsovacího prkna. Po maďarských událostech jim byla pracovní doba nejprve zkrácena o dvě hodiny v týdnu na 46 hodin. Krátce na to jim bylo ale vysvětleno, že zákonná pracovní doba je vymožeností dělnické třídy a ta se na vězně nevztahuje. Během roku jim tak pracovní dobu upravili na 70 hodin týdně a krátce před propuštěním na amnestii v květnu 1960, bylo jejich plnění normy v rozmezí mezi 140 a 160 %. Kdo normu nesplňoval, byl postižen kázeňským trestem, který se na podzim roku 1959 nevyhnul ani Josefovi. Na dobu po maďarských událostech a s nimi spojené uvolnění poměrů, vzpomíná Věra takto: „Mohli jsme mu dát balíček, který jsme nikdy předtím nemohli přinést. Dokonce mi povolili, že jsem mu během návštěvy mohla předat pomněnky, poněvadž jsem věděla, že se do přírody vůbec nedostanou. Od těch dob byly pomněnky naší společnou kytičkou. I dnes se mi na zahradě objevují jako plevel, ale přesto je nikdy netrhám.“
Když byli amnestovaní vězni propouštěni, vězeňská služba je odvážela na nádraží, odkud už pokračoval každý svým směrem. Věra o Josefově propuštění netušila. Zprávu o svém návratu domů jí sdělil telefonicky. Za uplynulých deset let se svět proměnil a návrat do společnosti s sebou nesl i humorné příhody. Někteří z vězňů často ani nevěděli, jak správně držet příbor nebo jak se bezpečně pohybovat v dopravě. Josef se vrátil do rodného Tábora a začal pracovat jako pomocný dělník v podniku Vodních staveb Sezimovo Ústí. Na podzim 1961 si vzal Věru za svoji manželku a trvale se přestěhoval do Havlíčkova Brodu. Jen o rok později se jim narodil syn a brzy poté i dcera. Získal místo opraváře chladících zařízení v podniku Sázava a i s ohledem na nemoc z povolání (otrava methyl-chloridem) získal v roce 1965 souhlas ke studiu na strojní fakultě ČVUT v Praze, kde odpromoval v roce 1976.
Po návratu z vězení se Josef v noci probouzel z hrozivého snu, že ve vězení na něj zapomněli, a že tam ještě stále hnije. Často vzpomínal na spoluvězně a zdůrazňoval, „že pro nás dnes měsíc života neznamená nic, ale tehdy pro nás měsíc znamenal hodně.“ Díky společnému osudu navázal přátelství s opatem Vítem Tajovským a při rozmluvách se vraceli k prožité trýzni, kterou totalitní léta přinesla. Na konci devadesátých let, kdy želivský opat umíral, přišli se manželé Albrechtovi s dlouholetým přítelem rozloučit. „Věděli jsme, že je umístěn v nemocnici. To už pan Vít nehovořil. Neměl sílu mluvit. Nemůžu ale zapomenout, když jsem mu děkovala za to, co tolika lidem ve svém životě dal. Naposled jsem viděla jeho krásné oči, kterými děkoval a na to v životě nezapomenu.“
Stejně jako Věry otec, který v sobě od mládí nosil ducha vášnivého cestovatele, kdy s motocyklem a fotoaparátem projel napříč Evropu, tak i v těle jeho dcery se zrcadlila touha poznávat okolní svět. Na jaře 1967 podnikli manželé Albrechtovi dobrodružnou výpravu autem do jedné z v té době turisticky méně navštěvovaných destinací. Vydali se za Josefovou sestrou, která spolu s manželem žila v iráckém Bagdádu. Československé úřady Albrechtovým cestu do zahraničí schválily, ale ve výjezdní doložce uvedly, že musí odcestovat pouze s deseti dolary. Problém se vyřešil ve chvíli, kdy riskantně, ale úspěšně s na černo pořízenou měnou, projeli přes první hraniční kontrolu. Jako průvodce jim na cestu blízkým východem posloužila kniha cestovatelů Zikmundy a Hanzelky.
Přes území dnešního Turecka a východní Sýrie přicestovali do Iráku. Cesta jim trvala sotva týden. Měli totiž dosti na spěch, za což mohl vzácný suvenýr pro příbuzné – české špekáčky. U Josefovy sestry a manžela pobyli několik týdnů, během nichž podnikali výlety po okolí. Na zpáteční cestu do Čech měli vyhrazeny ještě čtyři týdny a v plánu bylo navštívit Jeruzalém, ale nakonec museli kvůli aktuálnímu válečnému sporu od návštěvy Izraele upustit. Politické uvolnění v Československu jim napomohlo provézt zakázanou literaturu, nad kterou při průjezdu československými hranicemi celník jen mávl rukou.
Věra po úspěšně složené maturitní zkoušce na havlíčkobrodském gymnáziu, pracovala v podniku Plastimat v plánovacím oddělení. Vedoucí křesla patřila zarputilým komunistům, kteří v podniku zakládali stranické organizace a na zaměstnance naléhali tím, aby do nich také vstupovali. Věra tuto nabídku opakovaně odmítala s odůvodněním, že vedle rodiny a sportovních vyžití už nemá času pro další aktivity. „Plynuly z toho pro mne velké problémy. Nevyhodili mě, ale tehdy se to provádělo tak, že propouštěli lidi, kteří se jim nehodili, v rámci celostátního snižování zaměstnanců v administrativě.“ V Havlíčkově Brodě pak Věra těžko hledala zaměstnání. Nakonec ho získala z protekce v Přibyslavi v komunálním podniku, kde pracovala jako účetní.
Po pádu komunistického režimu v roce 1989 došlo i na obnovení skautské organizace. Věra je i dnes zaslouženou členkou Junáka a každoročně se účastní pravidelných předvánočních setkání. Nebojácnost a síla přemáhat nelehké peripetie ji provázela celým jejím životem. Po skončení natáčení přiznala, že své blížící se devadesáté narozeniny by ráda oslavila tandemovým seskokem padákem.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Rostislav Šíma)