Jaroslav Adámek

* 1953

  • „Tak jsme se rozhodli, dělali jsme zkoušky na průmyslovou školu v Hradci Králové. Všechno v pohodě, všichni jsme to udělali, ve výsledcích jsme byli, ale přijatý jsem nebyl jenom já. Dva byli, to byli budoucí estébáci, jeden měl zázemí, jeho matka byla velká stranička. Dostal bych se tam, ale měl jsem škraloup z osmašedesátého, že jsem byl účastníkem, že jsme psali, že jsme udělali toho panáka, a už to bylo všechno špatně. Nějaký dělnický původ, který se tam vyplňoval, to se všechno smazalo, ale o to by ani nešlo. Tak jsem soudruhovi poděkoval a šel jsem pryč.“

  • „Já jsem si dělal své, předělával jsem dům, sportoval jsem, lezl jsem po horách, děti jsem k tomu vedl, holky. Oni už na nás nemohli a my jsme tak nějak upadli v zapomnění. O to to bylo lepší, když bylo potřeba něco převézt. Někdo přišel, starý pan Hrudka třeba, ten už je po smrti, bohužel umřel i syn, to byli oba chartisti, divadelníci. To bylo každou chvíli, že někdo něco přinesl.“

  • „Ve třiapadesátém roce, to jsem ještě nebyl na světě, byla jen sestra, ho policajti zavřeli. V Jaroměři se říká Na špici, je to taková velká křižovatka, dnes je tam hotel Expanze. První dům v Expanzi byli normální policajti a ve druhém byli estébáci. Tam ho zatáhli a moje matka o něm tři dny nevěděla. Za tři dny ho našli zaměstnanci ZAZ, Závody Antonína Zápotockého. Protože otec byl činný ve sportu, dělal fotbalové přestupy, jezdil to vyřizovat do Prahy, tak ho znali, byl takový bafuňář. Pomohli mu, měl rozmlácené ruce, obličej, že ani neviděl, jak byl opuchlý, a takhle ho dovedli k mojí matce.“

  • „Paní se ještě otočila a říká: ,Ježíš, támhle něco hoří!' Babička říká, protože mrzlo: ,To asi něco rozmrazují, je tam voda.' Na zemi tam hořelo jen něco malinkatého, nějaké noviny a stály tam nějaké láhve, to si pamatuju. My jsme se tam pak vrátili. Už jsme tomu nevěnovali pozornost a najednou, jako když slyšíte takovou tlakovou vlnu. A teď se někdo zvedl a utíkal k zábradlí, přelezl ho, to bylo v momentě, a utíkal směrem k Václavovi. Ještě tam jezdily nahoru tramvaje, já jsem babičce vrazil ty dvě tašky. Ani nebudu říkat, jak mi potom nadávala. Vyběhl jsem za ním. Jely dvě tramvaje. Já bych se byl dostal mezi ně, to by byl můj konec, tak jsem počkal a on se v ten moment zase někde otočil pod Václavem a běžel nahoru. Jeden pán z tramvaje zastavil, doslova ho srazil na zem a hodil na něho kabát, oni měli takové dlouhé kabáty. Já jsem tam byl druhý a levá strana ještě od pasu, od stehna mu blafala. Tak jsem sundal novou bundu a hodil jsem ji na něho.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pardubice, 19.11.2021

    (audio)
    délka: 01:36:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já jsem ho neslyšel nic křičet, říká svědek sebeupálení Jana Palacha

Jaroslav Adámek jako strojvedoucí
Jaroslav Adámek jako strojvedoucí
zdroj: Soukromý archiv

Jaroslav Adámek se narodil 4. října 1953 v Jaroměři do železničářské rodiny. Tatínek Jaroslav Adámek pracoval jako topič a strojvedoucí a maminka Marie rozená Kalenská byla průvodčí. Měl starší sestru. Tatínka v roce 1953 tři dny vyslýchala a bila Státní bezpečnost (StB) a chtěla ho obvinit ze špionáže. V Jaroměři vychodil obecnou a měšťanskou školu a potom se vyučil mechanikem motorových kolejových vozidel. Stát se strojvedoucím byl jeho sen, který si splnil. Při srpnové okupaci v roce 1968 psal po městě nápisy a s kamarádem vyrobil slaměného panáka posílajícího okupační vojáky domů. Proto ho pak nepřijali na střední průmyslovou školu, přestože přijímací zkoušky složil. Dne 16. ledna roku 1969 se při návštěvě Prahy stal náhodným svědkem sebeupálení Jana Palacha, dokonce zakrýval jeho tělo vlastní bundou. Až s odstupem se dozvěděl, že se nejednalo o nehodu, ale zoufalý protiokupační protest. Zážitek jej silně poznamenal. V sedmdesátých letech plánoval emigraci do Kanady, ze které sešlo. V osmdesátých letech vozil vlakem balíky materiálů pro chartisty. Nabídku vstoupit do KSČ odmítl. V roce 1989 demonstroval v Praze a podílel se na přípravě protestů v Jaroměři. Byl spoluzakladatelem Občanského fóra v Jaroměři. Po revoluci podnikal a cestoval. V roce 2021 žil v Jaroměři.