Mgr. Evžen Adámek

* 1960

  • „Radomír Malý z Brna, také katolický aktivista, ten také potřeboval někoho s autem. Měl lidi, kteří z Ameriky vozili náboženskou literaturu. Američani si v Holandsku půjčili žigulíka, aby to nebylo nápadné auto a přivezli plný kufr černých pytlů s náboženskou literaturou. My jsme jeli na smluvené místo v Brně k řece Svratce, tam mě zavedl. Tam už bylo to auto, žigulík. Já jsem k němu zacouval s mým autem, měl jsem tehdejší starou Škodu Octavii. Přeházeli jsme tam ty věci. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je. Ani jsme se nepředstavovali, jenom jsme si řekli: ‚Good evening.‘ Rozloučili jsme se a jeli jsme pryč. Dovezli jsme to k Radomíru Malému do sklepa. On to distribuoval po své linii. Tam byly bible, třeba i Karafiátovi Broučci, knížka, která se za komunismu nevydávala.“

  • „Ten samý den jsem byl u výslechu. Když jsem se vrátil z vojny, to bylo v roce 1981. Přišli si pro mě do práce, dělal jsem v Zetoru na montáži traktorů. Ptali se mě, kdo tam krade a co se tam děje. Říkal jsem, že chodím do práce pracovat a nevšímám si, jestli tam někdo něco odnáší. Pak se mě ten zetorácký estébák ptal, kam teď jedu. Řekl jsem, že jedu padesát osmičkou k červenému kostelu a tam přestoupím na čtverku a jedu domů. Takže jsem mu přesně popsal svoji cestu, kam jedu a na konečné čtverky už na mě čekali estébáci a ti si mě odvezli na Leninku. Tam mi nabízeli spolupráci. Protože jsem přišel z vojny, oni nevěděli, jak se budu chovat, co budu dělat. Vysvětlovali mi to tak, že když jim řeknu, co moji bratři a tatínek chystají, tak oni jim v tom zabrání, protože budou vědět, co chystají a nedostanou se tím pádem do kriminálu. Takže bych vlastně pomohl odvrátit kriminál od mé rodiny. Já jsem samozřejmě nesouhlasil, řekl jsem, že na ně nebudu donášet. Tak mě tam nechali čekat na občanku asi do devíti, do půl desáté. Nevěděl jsem, proč to je, ale ten den právě vzali Standu v práci a odvezli ho do lesa. Já jsem přišel domů, rodiče: 'Co se stalo? Kdes byl?' Pak ten Standa se nevrátil, tak to bylo takové dost napjaté období, kdy se nevědělo, co bude, jak se to bude dál vyvíjet.“

  • „Abych se vrátil k tomu Pavlovi Štenckovi, on psal zápisky, co se dozvěděl ze zahraničních rádií. Šli jsme 26. prosince do autoparku. Tam měl jeden kamarád přístup k psacímu stroji s průklepovými papíry. Teď jsme to sepisovali. Taková myšlenka, člověk to s odstupem vidí, že to bylo hodně naivní, ale v té době, kdy je člověk mladý a má ideály, tak jsme si představovali, že to rozdáme klukům, vojákům, aby věděli, co se v Polsku děje, proč nemůžou na opušťák, proč nemůžou na dovolenku, proč nám hrozilo, že pojedeme okupovat Polsko. Úplně náhodou na útvar přišla kontrola z Plzně z útvaru, jak oni říkali. Procházeli celé kasárny, až přišli do autoparku do kanceláře a tam nás chytili. Možná to bylo dobře, kdyby se to dostalo mezi vojáky, tak sedím ještě dneska. Oni potom mluvili, že jsme chystali kontrarevoluci a převrat a tak dále. Chytili nás, sebrali nám to. 'Co to píšete?' - 'Píšeme tady nějakou zprávu.' - 'No jasně, píšete zprávu...' Potom přijeli vojenští tajní a byli jsme vyslýchaní tři měsíce. Dostali jsme deset dní za to, že jsme byli v autoparku, kde jsme neměli být. To jsme byli ve vojenském vězení, jak člověk může dostat na vojně tři dny nebo jeden den. Věděli jsme, že je zle.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Znojmo, 21.05.2019

    (audio)
    délka: 01:56:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Znojmo, 29.05.2019

    (audio)
    délka: 44:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Říkali, že jsme chystali kontrarevoluci a převrat

Na dobové fotografii
Na dobové fotografii
zdroj: archiv pamětníka

Evžen Adámek se narodil 27. února 1960 v Brně jako devátý z dvanácti dětí Josefa a Marie Adámkových. Od dětství pomáhal otci, křesťanskému aktivistovi a disidentovi, v tisku samizdatové náboženské literatury. Později přepisoval periodika Informace o Chartě 77 a samizdatovou literaturu s otcem převážel a distribuoval. Otce v roce 1979 zatkla Státní bezpečnost (StB) a byl odsouzený k odnětí svobody na dvacet měsíců. Evžen se vyučil a pracoval jako automechanik. Během základní vojenské služby byl přistižený při rozmnožování textu o napjaté situaci v Polsku, vězněný, vyslýchaný a odsouzený k podmíněnému trestu odnětí svobody na devět měsíců. Po návratu z vojenské služby se ho StB neúspěšně pokusila získat pro spolupráci a dále jeho, bratry i otce sledovala, pravidelně zadržovala a vyslýchala. Evžen dále pomáhal s přepravou samizdatových tiskovin a náboženských knih vydaných v zahraničí, podporoval nespravedlivě stíhané a vězněné. Snažil se o propagaci křesťanství, když jezdil po Moravě, kde v rodinách a farnostech promítal náboženské filmy. Ke své víře se také přihlásil na Národní pouti na Velehrad. V roce 1989 se s manželkou a dětmi přestěhovali do Horního Břečkova a v nedalekém Znojmě prožil i listopadové demonstrace. Po revoluci opustil profesi mechanika a dva roky pracoval na pozici technického administrátora brněnského biskupství, kde mapoval zkonfiskovaný církevní majetek. V roce 1993 se stal ředitelem Oblastní charity Znojmo, kde realizoval nespočet projektů, zřídil řadu sociálních služeb a organizoval pomoc do zahraničí.