Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Валерыя Чарнаморцава Valierya Charnamortsava (* 1978)

• narozena 6. 11. 1978 v Bělorusku v Minsku

• od roku 1985 chodila do školy č. 19 Janky Kupaly s matematickým zaměřením

• 25. 3. 1993 šla na svůj první mítink v životě

• ve školních letech navštěvovala vlastivědný kroužek „Bielaruskaja chatka“ M. Bahdanoviče

• v letech 1996–2001 studovala na Běloruské státní univerzitě informatiky a radioelektroniky obor ekonomická informatika

• v letech 2001–2008 pracovala v továrně jako programátorka a zároveň organizovala vlastivědné a kulturní exkurze

• v roce 2006 vstoupila do Běloruské křesťansko-demokratické strany (BCHD)

• na přelomu let 2006 a 2007 začala v rámci projektu BCHD „Pokání“ nahrávat vzpomínky bývalých vězňů gulagu

• v letech 2008–2010 pracovala jako překladatelka z ruštiny do běloruštiny pro web Charta 97

• v letech 2000–2020 byla pozorovatelkou na při každých volbách

• v letech 2013–2017 pracovala ve státní turistické firmě a organizovala kulturní zájezdy

• v roce 2016 absolvovala průvodcovský kurz, nemohla ale obhájit závěrečnou práci

• v roce 2017 začala pracovat pro nekomerční organizace

• v roce 2020 během covidu dělala on-line kurzy o historii, kultuře, běloruštině

• v roce 2021 po covidu nastoupila do církevního fondu Eufrosiny Polocké

• 18. 10. 2022 byla zatčena, strávila tři měsíce ve věznicích „Akrescina“ a „Valadarka“ v Minsku, pak byla odsouzena ke dvěma a půl letům domácího vězení

• 12. února 2023 emigrovala do Litvy do Vilniusu

• v roce 2023 ve Vilniusu nastoupila na Evropský humanitní institut na magisterské studium oboru „Rozvoj kulturního dědictví“

Valeryja Čarnamorcava je organizátorka a průvodkyně vlastivědných exkurzí po běloruských i zahraničních místech spojených s běloruskou historií. Věnuje se tematice gulagu a stalinských represí, v rámci programu „Pokání“ organizovaného Běloruskou křesťansko-demokratickou stranou nahrává vzpomínky a svědectví pamětníků. V roce 2023 pobyla tři měsíce ve vězení, poté ji odsoudili ke dvěma a půl letům domácího vězení. Podařilo se jí emigrovat, nyní žije v Litvě ve Vilniusu. Studuje na Evropském humanitním institutu obor „Rozvoj kulturního dědictví“.

Rodinné zázemí

Valeryja Čarnamorcava se narodila 6. listopadu 1978 v Bělorusku v Minsku. Oba rodiče byli architekty. Otce nepoznala, jako Žid ještě před jejím narozením odjel do Izraele. Matčina rodina pochází z vesnice Vysokaje v okrese Orša. Dědeček Siarhiej Dzianisovič nebyl zapojen v odboji; za okupace se staral o rodinu a rodiny svých bratrů odvelených do války. Po osvobození se dostal do trestného praporu. Byl sapérem, účastnil se Königsbergské operace a získal několik vyznamenání. Zemřel rok před narozením Valeryje. Matka paní Valeryje, Liubou Čarnamorcava (1937) byla nejstarší z dětí. Předválečná byla ještě sestra Sviatlana, tři mladší sestry a bratr se narodili po válce. Babička Tacciana Vasilieuna zemřela, když Valeryja byla malá, a ona si jako babičku pamatuje její sestru Lidu. V dětství Valeryja jezdila s matkou do Vysokaje na rodinné hroby. Rodina byla ruskojazyčná, jen babička Lida mluvila běloruskou trasankou, což ovlivnilo sebeuvědomění mladé Valeryje.

Matka vychovávala dceru sama. Pracovala v organizaci „Minskprajekt“ jako hlavní inženýrka. Za přestavby pak pracovala pro různé soukromé firmy. Vydělávala dost, rodina nežila v nedostatku. Kvůli absenci babiček a dědečků Valeryja často bývala s matkou v práci.

Formování postojů od útlého dětství

V roce 1985 začala Valeryja Čarnamorcava chodit do matematicky zaměřené školy č. 19 Janky Kupaly. Už na základní škole ji zajímaly jiné věci než ostatní děti. „Jako první ze třídy jsem sundala pionýrský šátek a přišpendlila si bílo-červeno-bílý odznak.“ Hádky s učitelem dějepisu ji dovedly k zájmu o běloruskou historii. Četla knihy starých i současných běloruských klasiků Karatkieviče, Aljachnoviče, Arlova… Ve čtrnácti letech, 25. března 1993 na pětasedmdesáté výročí Běloruské lidové republiky (BLR), šla na svůj první mítink. S kamarádkou ze školy začaly mluvit bělorusky. S vlastivědným kroužkem „Bielaruskaja chatka“ pořádali v muzeu Maksima Bahdanoviče vlastivědné a literární večery a jezdili na poznávací vlastivědné exkurze.

Matka byla velmi vzdělaná, ráda četla, vodila dceru na různé akce. S o devět let mladší sestrou Liudou, která žila sama s dcerou Katiou a s níž si byly velmi blízké, si v roce 1986 pořídily chatu a všechny tam pak jezdily. Obě dívky byly skoro jako sestry. Teta Liuda měla v knihovně kompletní dílo Uladzimira Karatkieviče; pouštěla jim Dančyka, v devadesátých letech velmi populárního zpěváka, jehož v běloruštině zpívané písně probouzely v lidech vlastenecké cítění [Dančyk – Bahdan Andrusišyn, později pracoval v Praze ve Svobodné Evropě].

Studia a první zaměstnání

Na matematické škole se Valeryja účastnila olympiád v matematice, fyzice a informatice. Po maturitě v roce 1996 bez zkoušek postoupila na Běloruskou státní univerzitu radioelektroniky na obor ekonomická informatika. Hned od prvního ročníku začali s kamarádkou a jejím přítelem jezdit na bardské festivaly „Krapivinské pole“ na místo bitvy u Oršy (1514) a nepřestali, ani když je milice začala tvrdě rozhánět. Hodně četli – kamarádčin přítel měl velkou knihovnu běloruské literatury, poslouchali nahrávky bardů, slavili 25. březen, chodili na mítinky a setkání.

Po promoci paní Valeryja odmítla jít na umístěnku učit na college – nemohla by mluvit bělorusky. Podala si žádost do továrny a osm let pracovala jako programátorka, než odešla po vzájemné dohodě. Zároveň již organizovala vlastivědné exkurze. Po odchodu z továrny dva roky překládala do běloruštiny pro web „Charta 97“. [běloruská Charta 97 vznikla po vzoru československé Charty 77]

O víře

Matka nerada mluvila o víře. Do kostela chodily jen na svátky, slavily ale třeba Dziady [Dušičky]: připravovaly kuťu a bliny a matka vždy žádala dceru, aby se pomodlila. Když bylo paní Valeryji deset let, nechaly se s matkou, tetou Liudou a Katiou pokřtít v chrámu Alexandra Něvského. Valeryji se tam nelíbilo: „Už u mě probíhalo jisté nacionální sebeuvědomění, a tam byla církevní slovanština; ničemu jsem nerozuměla. Snažila jsem se modlit bělorusky.“ V září 2000 vzniklo v Petropavlovském chrámu na Nemize mládežnické „Bratrstvo Konstantina Ivanoviče Ostrožského“. [hejtman Velkoknížectví litevského K. I. Ostrožský vyhrál bitvu u Oršy; pravoslavný křesťan považovaný za dobrověrného knížete] V „Bratrstvu“ mluvili bělorusky a Valeryja tam začala chodit. Brzy ale v Petropavlovském chrámu viděli nezdravé věci. Jeden z duchovních se navenek tvářil progresivně, přitom ale spolupracoval s KGB. Například pořádal modlitby v době protestních akcí, aby tam lidé nešli. Přitahoval k sobě běloruskou inteligenci a pak lidi udával. Ze členů „Bratrstva“ nikdo neutrpěl, včas odtud odešli.

Zrození politické aktivistky

Díky členství v „Bratrstvu“ se paní Valeryja dostala do Běloruské křesťansko-demokratické strany (BCHD), která sdružuje lidi různých křesťanských vyznání. Tam už, jak říká, „začal politický boj“. V letech 2000–2020 byla pravidelně pozorovatelkou u voleb. Místo slova „volby“ používá slovo „výroba“ [slovní přesmyčka „vybary“ x „vyraby“, volby x výrobky] a říká, že by o „výrobě“ mohla napsat knihu. Na vlastní oči viděla všechny falsifikace, nejednou ji vykázali z volební místnosti. V roce 2001 byl u ní štáb pozorovatelů a některé její přátele pak zavřeli. Když po letech rekonstruovala byt, našla štěnici.

Organizátorka exkurzí

Na konci roku 2010 po zmanipulovaných prezidentských volbách uvěznili hlavní redaktorku webu „Charta 97“ Nataliu Radzinu a Valeryja Čarnamorcava přišla o práci. Vzali ji do státní turistické firmy, kde organizovala turistické výlety. Byla to ale víc než turistika: dělala exkurze s kulturně vzdělávací osvětou, v rámci nichž pořádala koncerty a zajímavá setkání. Nejezdili jen na turistická místa, mnohé exkurze věnovala různým běloruským osobnostem či událostem jako třeba bitvě u Oršy. Udělala si průvodcovský kurz, nesměla ale obhájit zvolenou absolventskou práci. Po čtyřech letech z turistické firmy odešla a pracovala postupně u několika nekomerčních organizací. V roce 2020 při covidovém lockdownu dělala on-line kurzy o historii, kultuře a běloruštině. Po lockdownu pracovala pro církevní fond Eufrosiny Polocké a dál organizovala exkurze. Chtěla si otevřít vlastní organizaci, to ale už nestihla.

„Vytvořili jsme virtuální muzeum sovětských represí v Bělorusku.“

K tématice gulagů a represí paní Valeryji dovedla četba, zejména memoáry básnířky a sekretářky BLR, která žila i v Praze, Larysy Henijuš „Zpověď“ [v českém překladu „Paní doktorová 0-287 aneb Z Prahy do gulagu“] a autobiografie Franciška Aljachnovìče „Ve spárech GPU“. Oba autoři strávili léta v gulagu, Aljachnovìče v roce 1944 zavraždili ve Vilně agenti NKVD. Dne 3. června 1988 vyšel článek Zianona Pazniaka a Jauhiena Šmahilioua „Kurapaty – cesta smrti“. Kurapaty na kraji Minsku, kde NKVD v letech 1937–1941 popravila dle různých odhadů 32 000–100 000 lidí, jsou prvním místem v celém bývalém SSSR, kde prokuratura zahájila vyšetřování masových poprav. Valeryja Čarnamorcava vypracovala plán exkurze po Kurapatech a chtěla ho obhájit jako závěrečnou práci v průvodcovském kurzu. To jí však nepovolili, a ona se nestala oficiální průvodkyní. Pořádala tam ale exkurze s jinými průvodci, archeology a historiky.

Na přelomu let 2006 a 2007 spustila BCHD projekt „Pokání“ a paní Valeryja začala nahrávat vzpomínky bývalých vězňů gulagu. S protestantským pastorem Ernstem Sabilou, jenž v gulagu strávil třináct let, objížděla regiony. Vyprávěl své svědectví a navrhl začít vyhledávat další bývalé vězně gulagu. „Intuitivně jsme chápali, že je nutné nahrát jejich vzpomínky. Ani jsme nevěděli, že se tomu říká ústní historie.“ Pořídili kolem dvou set sedmdesáti audio a videonahrávek. Zpočátku neměli systém; pak jim němečtí historici poradili, jak vést archiv ústní historie, a naučili je metodiku. Sbírali i svědectví lidí, kteří prošli vězením v Lukašenkově režimu, a pořádali setkání mládeže s některými svědky. Z nahrávek vytvořili CD s materiály o represích a za dobrovolný příspěvek je rozdávali na mítincích, exkurzích, na Dziady… Utržené peníze šly na pomoc bývalým vězňům. Podpora z nadace Konráda Adenaurea jim pomohla vytvořit webové stránky: „Nepodařilo se nám udělat vše, co jsme chtěli, vytvořili jsme ale virtuální muzeum sovětských represí v Bělorusku.“

Represe v rodině

Když se paní Valeryja začala zabývat tématem represí, teta Liuda jí svěřila příběh jejich dědy Siarhieje. Studoval na horyhorecké akademii. Když v roce 1937 začaly další represe, předvolali jej na NKVD a chtěli, aby donášel na spolužáky, jinak ho zavřou. On utekl a celý život se skrýval. Proto se snažil být za války nenápadný, proto trestný prapor. Lidé, kteří prošli gulagem či jinými represemi, na to neradi vzpomínali. Děda svůj příběh tetě vyprávěl až před smrtí. Ač byl nepřímou obětí represí, svým způsobem trpěl celý život.

Volby 2020

Valeryja Čarnamorcava chodila na všechny protesty, po dalších zfalšovaných volbách prezidenta 9. srpna 2020 ale do města nešla. Zůstala s kolegy u svého volebního okrsku. Byla jediná oficiálně zaregistrovaná pozorovatelka, ostatní zbavili akreditace. Do volební místnosti ji ale nepustili. Volební komise vyvěsila zfalšované výsledky a Valeryja sepsala oficiální stížnost. V den, kdy ji odeslala, vyšly do ulic ženy v bílém. To byl podle ní zlomový moment. „Dodnes myslím, že bylo dobře, že protest byl pokojný.“ OMON se ještě bál mlátit ženy. Týden po volbách, 16. srpna, bylo v ulicích na tři sta tisíc lidí. To už byly protesty tvrdě potlačovány. „Nebála jsem se. Zdálo se mi, že na tohle jsem čekala celý život.“ Paní Valeryja nevěří, že běloruská revoluce prohrála. „Myslím, že jsme tehdy morálně vyhráli. Jsem nezlomný optimista; věřím, že proces začal, a brzy, ještě za našeho života, uvidíme výsledky.“

Zatčení a vězení

Téměř třicet let chodila Valeryja Čarnamorcava na demonstrace, aniž by ji zatkli. „Všichni žertovali, že mě nějak ne a ne sebrat.“ Přátelé, které vyslýchali, jí řekli, že KGB ji má za blázna, proto ji nechává být. Při nahrávání vzpomínek bývalých vězňů gulagu vždy přemýšlela, zda by něco takového vydržela. Rozhodla se zůstat v Bělorusku, dokud bude moct aspoň něco dělat. V roce 2022 byla v zahraničí, když začali zatýkat průvodce. Varovali ji, ať se nevrací, jí ale končil pas i vízum, tak se vrátila. Skrývala se, a po obdržení nového pasu chtěla odjet. Nestihla to: 18. října 2022 pro ni přišli. Než vyrazili dveře, stihla vyhodit z okna notebook s databázemi účastníků svých exkurzí. Oni ho sice sebrali, zatím se do něj ale zřejmě nedostali. „Pro mě bylo nejdůležitější neohrozit další lidi, nestát se příčinou zatčení jiných. Nevím o tom, že by kvůli mně někdo utrpěl.“ Dali jí pouta a přikázali lehnout tváří k zemi. PIN k telefonu jim dala, aby by ho z ní nevymlátili. Po domovní prohlídce ji odvezli na výslech.

Deset dnů byla ve vazební věznici „Akrescina“, proslulé zvlášť tvrdými podmínkami pro politické vězně. Ve dvoumístné cele bylo šest až osm žen, přes víkend deset. Potom ji noční eskorta převezla do jiné minské věznice, takzvané „Valadarky“. Valeryja vidí jako symbolické, že to bylo v noci z 28. na 29. října, v takzvanou „Noc popravených básníků“. V roce 1937 právě této noci NKVD v Kurapatech popravila nejméně sto třicet dva příslušníků běloruské inteligence včetně básníků. Část z nich předtím věznili na Valadarce. Věznice Valadarka byla v dvě stě let starém Piščalovském hradu [v roce 2024 ji přestěhovali do nových prostor mimo Minsk]. Paní Valeryja si připomínala osobnosti, které zde dříve seděly, a to jí pomáhalo psychicky zvládat situací. Podmínky byly lepší než na Akrescina, dostávala dopisy a balíčky od přátel, byla tam dobrá knihovna, vodili je na procházky. V cele potkala Marfu Rabkovu z lidskoprávního centra „Viasna“ odsouzenou na patnáct let; byla tam již přes dva roky.

Po třech měsících soud Valeryji Čarnamorcavu odsoudil ke dvěma a půl letům domácího vězení za účast v protestních akcích v roce 2020. Paní Valeryja říká, že skutečným důvodem jejího uvěznění byla „pomsta za Kurapaty“, a jen díky tomu byl trest tak mírný. „Jako věřící člověk také vím, že jsem neměla jen štěstí; hodně lidí se za mě modlilo, proto jsem tam byla jen tři měsíce. I když mně to samozřejmě stačilo.“

Emigrace

Paní Valeryja věděla, že domácí vězení jí mohou změnit na trestní kolonii; na to nechtěla čekat. U soudu musela podepsat, že neopustí Bělorusko, z nějakého důvodu jí ale nechali pas a nezapsali ji mezi nevýjezdné osoby, takže se jí podařilo odjet. Myslí si, že to udělali schválně. Nyní žije ve Vilniusu a studuje na Evropském humanitním institutu magisterský obor „Rozvoj kulturního dědictví“. Sbírá evropské zkušenosti s ústní historií a sní o muzeu represí v prostorách bývalé věznice Valadarka.

Medaile Larysy Henijuš

Názory a postoje paní Valeryje asi nejvýrazněji ovlivnila osobnost Larysy Henijuš. Kromě memoárů „Paní doktorová 0-257“ to byla také její modlitba „Bože, chraň Bělorusko“. „Kdosi řekl, že ve dvacátém století byl v Bělorusku jediný chlap, a ten se jmenoval Larysa Henijuš – natolik mocná duchem byla.“ Básnířka se pro paní Valeryji stala životním příkladem. Každý rok 9. srpna, v den jejích narozenin (v roce 2020 bylo sté výročí), pořádala exkurze do jejího rodiště. L. Henijuš po návratu z gulagu žila v Zelvě, kam za ní jezdili studenti, umělci, archeologové, kteří toužili po něčem nesovětském. Nazývali ji „babička“. „Mé kamarádky o tom věděly a poslaly mi do cely fotku babičky. Ta fotka se mnou vše prošla, teď ji mám ve Vilniusu.“ Dne 9. srpna 2024 předala zvolená prezidentka Běloruska Sviatlana Cichanouskaja Valeryji Čarnamorcavé medaili Larysy Henijuš: „Nemyslím, že bych si ji příliš zasloužila; ti, kdo zůstávají tam, Maša Rabkova a další duchem mocní lidé, by si ji zasloužili víc.“