Já jsem měla velmi dobrého kamaráda – Radko Klein. Svého času, když jsem přijela do Budějovic, ještě jsem byla na vysoké, tak mne vyzval abych k nim večer přišla. Slíbila jsem, nestačila jsem to a pak jsem se dozvěděla, že tam byla parta kluků od nás ze třídy. My jsme byli klasické gymnasium, takže tam byli i z malého semináře – to byla příprava na kněze. Kluci se dali dohromady, byli to velmi chytří kluci. Radko byl z bývalé diplomatické rodiny. Oni se sbalili a odešli čili mě chtěli vzít s sebou. Já jsem to tehdy propásla, ale říkala jsem si, že když mi z Volar pomůžou, že půjdu. Dozvěděla jsem se ale v poslední chvíli, že dívka sedmnáctiletá, v septimě, která byla láskou toho Radky, tak když Radko odešel tak ji zavřeli na samotku na tři měsíce. Jeho matku dali lepit pytlíky na Pankrác do věznice. Můj tatínek byl tehdy ještě v činné službě a já jsem si uvědomila, že zničím celou rodinu. To jsem nedovedla.
Moje rodné jméno je Fritzová, německy psáno a k tomu ještě tatínek uměl německy. Takže ho vytáhli z fabriky a měl dělat tlumočníka nějakému Němci, to byl von Strobl. A bohužel. Tatínek říkal musel likvidovat moře moc dopisů, kdy Češi udávali Čechy. Po válce, i když maminka jásala, tatínek prohlásil neraduj se, přijde bolševik a bude to také zlé. Samozřejmě že tatínka označili za kolaboranta, takže nám hrozilo, že budeme muset odejít do Německa s Němci, ale přišlo se na to, že ten von Strobl byl zároveň anglickým agentem. Takže to jej samozřejmě osvobodilo od všech podezření.
„Tady u nás se dostal do vlády Plojhar. Plojhar byl farář, ale byl velmi nakloněn straně a vládě, takže ho udělali ministrem zdravotnictví a byl zároveň v lidové straně. A on byl tehdy exkomunikován z Říma. Já jsem tehdy dostala otázku, co říkám [biskupovi] Vincentimu. Já jsem tehdy neměla moc peněz, protože jsem nedostávala stipendium, tak jsem říkala, že mám peněz tak akorát a že mi už nezbývá na noviny a prostě nevím, o co jde. A co říkám Plojharovi a jeho exkomunikaci. Já jsem prohlásila, že je to starší pán a že ví, co dělá, a já student ho nemůžu kritizovat. Vymlouváš se a abys dostala peníze na noviny, mi bylo řečeno, tak se vylučuješ z fakulty.“
„Jeden den v únoru 1948, to byla přednáška z anatomie – Boravanský. Začaly chodit lístečky po posluchárně, přijďte všichni na nádvoří nemocnice na Karláku. A když Borovanský končil svou přednášku, tak vyzýval ke klidu. Já jsem pořád nechápala, co se děje. Až když jsem přišla na to nádvoří, tak se otevřelo okno tam v jedné malé budově a dva studenti vykoukli a začali vykřikovat jménem akčního výboru lékařské fakulty… Dál se nedostali, protože se na ně začalo volat, co to je za výbor, kdo to je. A někdo dokonce po nich hodil kámen, takže zavřeli okno a bylo. Začala se zpívat hymna a řeklo se: Jde se na Hrad. Tehdá pánové nosili klobouky, čili klobouk v ruce, tak jak se chodí na pohřeb, tak se šlo Prahou, šlo se na Hrad.“
„Když se strhávaly [německé nápisy] šly jsme do ulic s maminkou a já jsem se rozplakala. Maminka mi tehdá říkala: Nestyď se za ty slzy. To nadšení, že jsme zase svobodní, se nedá vyjádřit slovy. Ovšem šli lidi z koncentráku a já sem se přihlásila jako sestra – byla jsem v septimě – do repatriačních táborů. Tam jsem se sešla právě s těmi lidmi, co se vraceli v zuboženém stavu. Dokonce se mně tam vracel jeden Němec. Nikdo k němu nechtěl jít. Přitom to byl člověk, který byl pro své názory taky daný do koncentráku. Já jsem jednou přišla ráno do práce a lidé tam nosili kompoty a všechno možné, co kdo měl, pro ty bývalé vězně. A ta spižírna jednou byla prázdná. Bylo mně šestnáct. Tak jsem si nechala nastoupit všechny muže a začala jsem jim vysvětlovat, že už je mír, že už nemusí mít strach. Že budou mít co jíst a aby se přihlásil nebo mně to jen pošeptal ten, kdo to vzal. Že ho nebudu soudit. Ti chlapi chodili a přísahali mi, že to nevzali. Já jsem s hrůzou zjistila, že to odnesl jeden Čech.“
Božena Krejčová, roz. Fritzová, uměleckým jménem Bedřiška Znojemská, se narodila 2. června 1928 ve Znojmě. Studovala na gymnáziu v Českých Budějovicích a po válce medicínu na Univerzitě Karlově v Praze. Při prověrkách v roce 1951 dostala zákaz studia na kterékoliv vysoké škole v Československu. V kádrovém dotazníku odpověděla na otázku, jaký je její poměr ke kolektivu takto: „Miluj svého bližního jako sebe sama.“ Od té doby se začala intenzivně věnovat umění. Studovala u akademických malířů F. Ketzeka a E. Frynty. V roce 1959 se provdala za Bořivoje Krejčího a společně se věnovali zejména sakrální tvorbě. V roce 1987 sklidila s manželem velký úspěch na výstavě v Zürichu. Kromě jiných ocenění je držitelkou dvou zlatých medailí na mezinárodní výstavě talentů ve Stockholmu. Československé sdělovací prostředky však o ní v době před rokem 1989 mlčely, neboť byla praktikující katoličkou, jejíž tvorba byla a je prodchnuta hlubokou vírou. Ona sama byla vzorem člověka, kterého totalita a doba tuhé normalizace nezlomily. I ve svých devadesáti letech se věnovala malířské tvorbě a pořádání výstav. Božena Krejčová zemřela 18. prosince roku 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
