„Protože on (Václav Havel) byl trošku autoritářskej, a když jako... Miloval Krejču, že jo, uměl ten režisérismus, kdežto já jsem se spíš jako zabejval podstatou člověka a proč vůbec někdo něco řekne nebo má potřebu říct na jevišti. Kde to vznikalo, to prapůvodní sdělování. A oni to všecko už věděli, Krejčové, a už to dávali dohromady. Pohrdali těma hercema, který neprošli jejich rukama. No, takže Václav byl vynikající člověk, že jo, a vim tedy, že hlavní jeho umění bylo v tom, když prostě začal bejt normal, obyčejnej. No a tak jsme se spřátelili. Ale to neznamená, že jsem nebyl k některejm jeho elementárním životním těm hluchej, že jsem o tom neuvažoval. Stali jsme se přáteli i svým způsobem kritickými... A proč o tom mluvim? Tys chtěl něco vědět, ne?“ Tazatel: „Já jsem se ptal na to DAMU a vy jste od toho odešel.“ - „Jo, tak ta Fabiánová mi oznámila, ať tohle pustim z hlavy, ať prostě jsem v tom Šumperku, ať tam hraju, co nejdýl se udržim, a on mě pak vzal ten Kovář do Klatov, což je zas na druhym konci Čech, že jo. Tam jsem byl, až to divadlo zrušili, a pak Pepik Topol, jo, další muj kamarád, z Pardubic byl, tak mě ňákym... Protože Glanc, Heleny Glancový otec, tam měl nějakou ředitelskou funkci, tak mi umožnil, abych šel do Pardubic do Topolovy inscenace... No to byla... Pepik Topol byl báječnej člověk. Začal u...“ Tazatel: „My trochu možná moc odbíháme.“ - „Určitě. Topol mně dopomohl do Pardubic, kde mě angažovali, a tam já jsem zůstal asi tři roky. A z Pardubic jsem šel do Činoherního klubu. Čili to už jsem byl hotový herec.“ Tazatel: „Potom jste teda zakotvil v Praze v tom Činoherním klubu...“ - „A jako by se zapomnělo, že nemám žádnou školu. Nikdy to nepřišlo na přetřes.“ Tazatel: „Ani potom později, když se vás chtěli zbavit?“- „No to jó...“
„Tak jsme jeli a já jsem zatočil zpátky jako do ulice majora Schramma a proti mně dvě auta a už mě tlačily. Tak jsem přehodil zpátky, řikám: »To ještě stihnu vycouvat a ujet,« couval jsem dozadu a auta v protisměru mě namačkly. Tak jsem řikal: »Tak hovno.« Tak jsem zaklap ty ty (dveře), a už začala bušenice. Okamžitě: »Jménem republiky, jménem národního výboru« nebo co, »rolnicko-dělnické vlády otevřete!« Havel šahal, že to otevře. Řikám: »Vyser se na to! Vidíš ty rány? Až si votlučou klouby, tak to otevřem. Ale teďka to pude všecko do držky, podivej se, jak jsou nasraný.« No, tak jsem to – to auto má jen dvoje dveře, víš? Tak jsem to vodšpuntoval a v tu chvíli jsem viděl vod Havla jenom podrážky. Toho vytáhli jak koberec. A už ho cpali do nějakýho auta. A já jsem se zapřel, že nepudu, a řval jsem do toho nesmyslnou větu: »Znám svoje práva, znám práva řidiče motorového vozidla! Nejdřív zaparkuju a...« Což je zarazilo, nevěděli, jestli nás maj zastřelit, nebo co...“ Tazatel: „A byli tam u toho lidi?“- „No byli. A ňákej chlap volal: »Pan Landovský už zase filmuje!« Tak jsem se moh posrat smíchy. No a strčili mi chlapa ke mně do auta a nařídili, že musim jet u nich v koloně. »Jedeme kolonou!« A toho zajatce Havla a Vaculíka. A mně vzali ty charty, co jsem měl v autě. V jednom autě Havel, v druhym Vaculík a vyrazili. A já jsem si řídil.“
„Seděl jsem v baru Bystrica, seděl tam Karel Gott taky, seděl tam Laco Trop a Laco Déczi, slovenský Cikáni, Déczi pak utekl do Ameriky a je tam snad dodneška, a běžela tam nějaká hra, v rozhlase. A já jsem řikal: »Zacpěte tomu hubu, tady pijem a...« A najednou Karel Gott říká: »To není hra, to je nějaký pásmo.« A to už jsme slyšeli, jak sem lezou Rusové. My jsme mysleli, že je to rozhlasová hra. Tak jsem vylez ven a tam tank, na Národní třídě, zbloudilej. A do něj dvě kurvy mlátily deštníkama, tloukly a křičej: »Jděte domu!« To bylo tak v jedenáct hodin v noci, to už tam (Rusové) byli.“
„V šedesátym devátym, to mě třískali takovym dlouhym pendrekem a řikali: »My ti dáme Utrpení mladýho Boháčka, teď uvidíš, co je to utrpení!« Ale to už byly ty kohorty. Policajti byli na straně Čechů a protiruský (v roce 1968). Voni to začali za ten rok čistit, a když bylo výročí, to už byly kurvy. Kurvy komunistický, zrádci a sebranka z ulice, která fandila tomu a tloukla – mě tloukli strašně, protože mě poznali, takovou bílou hadicí, bílym pendrekem, kterej byl asi metr dlouhej.“ Tazatel: „A to bylo v šedesátým devátým?“- „V roce šedesát devět.“
Tazatel: „A vy jste byl v Praze na tý demonstraci?“- „Jaký demonstraci? Motal jsem se tam, tam byly tanky, zátarasy a tloukli lidi. A kdo si nekryl hlavu, tak ho přetáhli. To bylo divoký, to nebyla jako nějaká demonstrace. Prostě Husákovi pacholci tloukli lidi a tahleta verbež – to byla verbež, to byli chlapi napůl v civilech, neměli uniformy, byla to sebranka, Rusové mezitim byli v civilech, tloukli lidi a normalizovali lidi, no.“
„No to mně vyčítal Havel (že se Pavel Landovský pořádně nenaučil text). Já mu řikal: »Prosim tě, seš blázen, v tomhle fofru, já hraju jinde, já jsem měl jiný starosti než se učit tvoje texty. Dyť už jsem to jednou hrál, tak to musim znát.« Vyprd jsem se na to. Von to jako věděl, že. Řikám: »To nevadí, já mam takovej systém taháků.« A teď jsem to prozradil, vidiš. A Havel se do toho sere. A byl v jevišti, v hledišti a měl takovou poznámku: »Taky ses tu hru moh naučit nazpaměť!« Já řikám: »Měl jsem jiný starosti. Zahrál jsem to? Zahrál!« Zahrál – a nikdo to nepoznal. Já jsem mistrně měl taháky takhle rozestavený po stole a po tom... To je jedno, jak to udělám!“
Pavel Landovský se narodil 11. září 1936 v Německém (Havlíčkově) Brodě v rodině zemědělského inženýra. Vyučil se nástrojařem, studoval střední školu v Teplicích. Hereckou kariéru (bez hereckého vzdělání) začal v Šumperku, přes Klatovy a Pardubice se dostal do Prahy, kde v 60. letech patřil k předním hercům Činoherního klubu. Roku 1977 podepsal Chartu 77, účastnil se opozičních aktivit, byl aktérem bytového divadla (Play Macbeth). V roce 1979 odešel na dva roky do Burgtheatru, v Rakousku pak byl nucen zůstat. Po revoluci v roce 1989 účinkoval střídavě na českých a německých pódiích, má za sebou řadu rolí v divadle i ve filmu. Je významným českým hercem a dramatikem. Hrál mj. ve filmech: Svatba jako řemen, Soukromá vichřice, Penzion pro svobodné pány, Marketa Lazarová, Nesnesitelná lehkost bytí, Černí baroni, Vratné lahve. Divadelní hry: Hodinový hoteliér, Případ pro vesnického policajta, Arest, Sanitární noc, Protentokrát zbohatnem. Pavel Landovský zemřel 10. října roku 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
