Pavel Kohout

Tazatel: „Jestli byste byl schopen říct nějakej mezník, kdy jste si řekl, že to, čím jste žil doteď...“ - „No to je jasný, 21. srpen (1968). Protože do tý doby byla jaksi opravdu nejenom teoretická naděje, ale všecko prostě šlo k tomu, že původní námět toho 45. roku se podaří, protože to vypadalo tak, že ten sjezd, XIV., kterej měl bejt v září, tak tam že zvítězej pokrokový síly. A pak nastala taková ta (naděje), že třeba ty Rusové to pochopěj, že zůstáváme v tom Varšavskym paktu a že zůstává tedy ta jejich... Že tedy to bude taková lepší Jugoslávie, lepší Finsko. Ale hlavně: jediný dva národy v Evropě, mezi nimiž nebyl nikdy zvednut meč, bylo Rusko a Čechy. Takže tam ještě fungovala taková ta představa, že to snad není možný. A 21. srpen znamenal jasnej předěl, poněvadž se ukázalo, že ta strana není reformovatelná, ta věc není zachranitelná, to znamená držet ještě ty pozice, dokud to jde, já byl předseda stranický organizace spisovatelů a Vašek (Havel) byl předseda nestraníků svazu spisovatelů. A my dva jsme se stali kamarádi tim, že jsme se radili, co máme dělat s těma svejma extremistama. Poněvadž von měl Černýho a já měl Goldstückera.“ Tazatel: „A jak vy jste vnímal před tim srpnem 1968, třeba v nastupujících 60. letech, spisovatele nestraníky?“ - „No my jsme se (za ně) v pravém slova smyslu bili, protože třeba Tvář, Sešity vůbec jaksi vznikly, a že vydržely tak dlouho, to byla zásluha těch členů ústředního výboru svazu spisovatelů, jako byl Klíma, Kohout, Kundera, Lustig... My jsme byli jejich spojenci. Gruša byl sice člověk, kterej sice vo mně napsal nejhorší kritiku mýho života, Gruša, kterej je už desítky let muj nejlepší kamarád, za komunistů to byl Trefulka, kterej je už desítky let muj nejlepší přítel, poněvadž jsme se sešli, když jsme najednou zjistili, že ta hranice leží jinde, než jestli jsme v ňáký straně nebo ne. Že to je věc charakteru, povahy, schopnosti držet slovo, bejt spojenec.“

„Byl jsem na frankfurtskym knižnim veletrhu, to bylo na podzim roku 1969, a v tý veliký hale, dneska to už vypadá úplně jinak, ale tenkrát tam byly hlášení, jako jsou dneska na letišti nebo na hlavnim nádraží. A tam se ozvala dunivá zpráva, jako kdyby mluvil pánbůh, že český spisovatel Pavel Kohout byl právě vyloučen z KSČ. Tak jsem proti tomu vydal ještě protest, protože to podle stanov nebylo možný takhle, a od té doby jsem začal se svou legalistickou činností, že jsem psal protesty.“ Tazatel: „Proč jste vlastně řešil to vyloučení z tý strany?“- „Já jsem se rozhodl pro takzvanou legalistiku, že budu přesně v rámci pravidel odmítat všechno. Takže jsem psal stížnosti ministru kultury... Já jsem to psal proto, že jsem jim nechal zákonnou lhůtu, to byly tenkrát asi čtyři týdny, a pak jsem to poslal Frankfurter Allgemeine. A oni to uveřejnili. Takže já jsem byl krytej tim, že jsem to poslal jim, oni mi neodpověděli, tak jsem to poslal do novin – s timhle si trošku nevěděli rady, protože to nebylo podvracení... Tomu jsem řikal tenkrát legalistika, a když to teď sleduju ve svém svazku, tak na tom nejhorší je, že oni si s tim nedokázali nějak poradit, poněvadž oni nesměli mučit. S tim jsme jako nějak počítali, protože tim byla částečně dána i naše dravost, když jsme si říkali, že oni maj limit. A zejména poté, kdy se Rusové začali snažit dostat se do KBSE, tak jsme věděli, že oni si na nás nemohou fyzicky moc dovolit. Že nám mohou dát maximálně těch osm let nebo co já vim, ale že nás nebudou zabíjet a takový ty věci. Což strašně zvýšilo naši aktivitu. No a jak se ukázalo, tak oni byli ve strašlivejch problémech, protože když státní aparát ztratí možnost fyzický represe a je to intelekt proti intelektu, tak na tom byli trošku hůř.“

„Česká emigrace se potom stala takovou absolutně nekonfliktní, protože jednak se podařilo díky Janouchovi a penězům od toho maďarskýho miliardáře (Sorose) propojit tu emigraci technicky, to znamená, že byla první, která měla... Já nevim, já jsem tenkrát tomu ještě nevěřil, že to může bejt k něčemu dobrý, takže já jsem zpožděnej, já jsem se dostal k počítačům přesně před deseti lety a myslim, že jsem naskočil už do tramvaje, která měla poměrně velkou rychlost. Úžasné bylo, že když jsme potřebovali o něčem se poradit, tak ta linka, ty horký linky, který vedly k tomu Tigridovi na jedný straně, k Janouchovi, k Mlynářovi, k Pelikánovi, a tim pádem taky mym prostřednictvim k Bruno Kreiskému, kterýho jsem výborně znal, k Willy Brandtovi a pomocí Janoucha zase k Olofu Palmemu, i tedy samozřejmě k těm konzervativním politikům v Německý spolkový republice, to fungovalo v podstatě vzorově.“

„My jsme neměli ale nejmenší tušení, že voni nám tak šíleně pomůžou. Celá propagace, to jsou voni (komunisté) přece. To by bylo proběhlo normálně jako trošku plácnutí do vody. Jenomže nám se stalo několik šťastných (okolností). Já jsem byl pověřenej, aby to vyšlo, že by to mělo vyjít současně ve všech velkejch (západních) listech. A věděli jsme, že když to neuděláme chytře, tak se to někdo bude snažit přinýst dřív než ostatní. A já jsem znal výbornýho německýho novináře, Hans-Petera Riese, kterej byl vodsuď vyhoštěnej, a tak jsem mu po spojce poslal zprávu a instruoval jsem ho. A von zařídil, že Frankfurter Allgemeine, Süddeutsche Zeitung, londýnský Timesy, New York Times, francouzský a italský noviny že prostě jaksi věděly, že smějí uveřejnit tu věc šestýho. No, jenomže my jsme to měli (doručit) do toho parlamentu a netušili jsme, že Le Monde je večerník. A to nás zachránilo, protože ten Le Monde tim, že to přines, ještě než voni se vzpamatovali z toho, a voni tam všichni byli zavřený, tak ještě v noci je pustili, tu první partu, tak my jsme se ještě v noci sešli ve Viole a spustili rámus a nastala ta kontrapropaganda z tý jejich strany, a najednou z toho byl světovej požár, kterej zavinili ty estébáci tou honičkou, tim, že si to nenechali doručit do parlamentu, že místo toho zavřeli ty petiční (…), takže se zjistilo, co je ten parlament, že to není ten parlament, ale ty estébáci... No, byla z toho celosvětová ostuda, a tim vlastně ta Charta dostala tu publicitu.“