Jan Burian

„V Hluboké v jižních Čechách jsme hráli pro budějovické publikum. My jsme tenkrát hráli hrozně moc v Budějovicích, asi jednou měsíčně čtyři představení a vždycky bylo vyprodáno, odpoledne i večer. Bylo to hrozně fajn. A oni se rozhodli, že udělají koncert u zoologické zahrady venku v Hluboký. Když v polovině koncertu za námi přišel pořadatel, řekl nám, že je tam kulturní inspektor pro jižní Čechy, což jsou funkce, co rozhodovaly o bytí a nebytí, a pan ředitel zoologické zahrady. A jestli bychom jim nezahráli nějakou píseň, jako že dík, že to tam uspořádali. Jiří Dědeček jim zarecitoval báseň Ondatra a ta začíná: Rychle všichni do patra, řítí se sem ondatra. Řítí se sem z finské fauny, představitel finské fauny. V tu chvíli si to stáhli na sebe, protože oni byli ještě navíc opitý, a my jsme pět let nebo čtyři roky nehráli v jihočeským kraji. Vypadá to jako blbost, ale bylo štěstí, že se to z toho kraje nedostalo dál, protože oni v tu chvíli chtěli další texty. Pak zjistili, že Jiří Dědeček napsal text Labutí jezero a že je to o odpadcích a je to proti všemu, a tak dále. Prostě pak kdybyste se těmi texty už zabýval, tak byste to tam našel, kdybyste ten odpor chtěli najít. Ale oni většinou byli líný a nedělali to, takže to zůstalo na úrovni kraje. Akorát bylo blbý, že jsme nehráli v Písku nebo v Kaplici, kde jsme hráli pravidelně."

„Tam byl rozhodující moment v divadle Ateliér. To bylo v době, kdy už ve státním divadelním studiu byly ty změny a řádil tam pan Budlovský a to byl agent StB a bůh ví co. Možná to ani on nebyl, možná to byl František Trojan, který byl vedoucí oddělení umění při odboru kultury hlavního města Prahy. A to byl nějaký prodavač zbraní na Středním východě a pak dostal trafiku, že bude určovat, kdo smí hrát v Praze a kdo ne. Psal velké seznamy lidí, který nesmějí hrát v Praze. To byly kapely, od Hudby Praha, Jasnou Páku až Yo Yo Band. Ten údajně říkal o Jiřím Suchém, že může být rád, že mu píše hry. A ten údajně přišel jednou na naše představení do Ateliéru a zjistil, že si děláme srandu z armády, protože tam byla komická postava lampasáka. Řekl, že na jeho teritoriu hrát nebudeme, a zakázal nás. Jednou jsme tam vlastně měli jet a oni nám řekli: Už nechoďte, dneska večer už nehrajete. Což bylo překvapení. A tam to byl pro mě rozhodující okamžik, kdy jsem si uvědomil, že nebudu oficiální umělec."

„No jistě, ani za cenu toho, že vás úplně zakážou. Přece vy nemůžete hrát na Festivalu politické písně v Sokolově. Ten, kdo tam hrál, je pro mě ztracenej. Jediný, komu to odpouštím, je Vladimír Mišík, protože ten měl spoustu jiných důvodů, proč to dělá. Jinak ti, co tam hráli, už jsme si jich nikdo nevážili, a těch je hodně a nebudu je jmenovat, protože jich byla spousta. To bylo takový, jako když jdete, to je fakt kolaborace s nějakým odporným systémem, který vás takhle docela pronásleduje a ještě byste mu měl za to děkovat tím, že budete dělat to, co on chce. Jediný, co v nás bylo, byl ten odpor, že se k tomu nenechám donutit, a to byl jediný odpor, který jsme si mohli dovolit. A to do jisté míry platilo i o Portě, tam byly velké konflikty kolem Porty, ale už v těch 80. letech to bylo jinak. My jsme dokonce s Plíhalem, Emilem Pospíšilem a několika dalšími lidmi bojkotovali Portu, protože tam nesměl hrát Nohavica. Tak jsme tam prostě nejeli a to byla naše jediná možnost, nezúčastnit se toho. Takže, kdybychom to vzali, nemohl bych na sebe koukat do zrcadla."

„Když začla perestrojka a komunisti měli pocit, že musej navázat dialog s folkovými písničkáři, tak přišel Zdenko Pavelka, tehdejší jakoby tribun těch komunistů, kterej za náma chodil, občas pomáhal proti blbejm funkcionářům komunistů, to musim říct, občas napsal něco naopak, aby si upevnil pozici mezi těma komunistama, takže zkritizoval tu Lipnici, to je stará příhoda. Tak tenhleten Zdenko Pavelka přišel za mnou, za Mertou a za Miki Ryvolou, že s náma udělá společnej kulatej stůl do Tvorby, to byl rok osmdesát sedm, osm. Že jestli bysme teda nepřišli do toho Rudýho práva udělat s nim ten rozhovor. My jsme teda do toho Rudýho práva šli, on si pro nás přišel na vrátnici a teď jsme šli do toho dvora a tam prostě ty schody předtim rudý, všechno rudý, vopravdu to sídlo těch největších režimních, těch nejšílenějších novinářů, který nemusíme ani jmenovat, tak jsme tam šli a teď ten Vláďa Merta, kterej byl naladěnej jako tak bojovně, říká tomu Pavelkovi: ,Já si to tady musim prohlídnout, až sem pudu příště se samopalem.‘ Tim začal ten rozhovor. Čili my jsme se už dostali do takový ráže. To je, jak jsem řikal o tom posouvání hranic. To už nešlo překonat. To už potom šlo překonat jedině tim, že jste vytáhli ten samopal. Ale to bylo... vopravdu by nás bejvali zastřelili, to byla ještě tuhá diktatura. Ale nicméně já jenom tim chci dokumentovat to šprajcování, to, jak jsme si prostě na tom jevišti hráli, co kdo už byl schopnej říct, na což už jsou důkazy, u různejch prostě... záznamy nebo ňáký zapsaný věci, co se tak jako dělalo. ... A když se tak o tom mluví a někdo říká, jak bojoval proti komunismu, tak já se tomu směju, protože my jsme bojovali proti komunismu hubou. Což je opravdu velmi málo, jo. Opravdu jsme neměli žádný... Nebyli jsme ani bratři Mašínové, ani nic jinýho, bez, prostě, bez relativizování těch věcí: my jsme nebojovali, my jsme jenom chtěli zůstat svobodný a chtěli jsme si říkat, co jsme chtěli. A bylo nám u toho hrozně dobře, protože jsme si byli vědomi, jaký privilegium máme. My jsme velmi dobře věděli, že nemusíme chodit do práce, nemusíme mít píchačky, nemusíme být v odborech, nemusíme říkat nikomu soudruhu. Naopak jsme řikali soudruhu... Jiří Dědeček to řikal velmi rád, když jsme se dostali do nějaké šlamastyky, tak řikal soudruhu každýmu, což byla šílená sranda. Prostě žili jsme si relativně svobodně a byli jsme si toho vědomi.“

„A najednou se objevil doktor JUDr. František, tušim, Trojan, kterej byl, jeho funkce byla: vedoucí oddělení umění při odboru kultury Národního výboru Hlavního města Prahy. Údajně bývalý prodavač zbraní na Střednim východě, kterýmu dali za odměnu tuhletu funkci, aby vyčistil pražskou kulturu. A my jsme padli za oběť jeho... čistě teda než on udělal tu velkou akci, kdy zakázal ty punkový kapely, což je velmi známá a popsaná historie. My jsme přišli dřív za oběť. Čili my jsme nebyli na tom seznamu zakázaných umělců potom, protože my jsme na něm byli předtim. A to nám dost pomohlo. Protože zase když byl aktuální tenhle seznam, tak na ty druhý se trochu zapomnělo a my jsme mohli hrát různě jinde. A ten si nás najednou zavolal a řek Jirkovi Dědečkovi, že na jeho teritoriu hrát nebudeme, a recitoval mu báseň Charakter, kterou napsal Jirka Dědeček: ,Ať si lidé házejí / po mně kraví mrvou / trvám na svých názorech / nehnu ani brvou.‘ A on na něj skutečně křičel a řval: ,Tak vy budete trvat na svých názorech, když po vás budu házet kraví mrvou?‘ A prostě konec, jo. Pak jsme pět let nehráli v Praze, ale zase: nehráli jsme jenom v Praze, ale mohli jsme hrát jinde. Takže to bylo dobrý. Ale na druhý straně, tam jsem si poprvé uvědomil, když jsme přišli do toho divadla Ateliér a voni nám řekli - my jsme ještě nevěděli, že jsme zakázaný, to bylo předtim - voni nám řekli: ,Tady už nehrajete.‘ A my jsme tam šli normálně na představení. Tam jsem si uvědomil, že člověk si může vybrat v životě. Prostě tady to skončilo a najednou jsem věděl, že nebudu slavnej, nebudu v televizi, nebudu psát veřejně, nebudu vydávat desky, protože jsem prostě vyhozenej z toho, ale řikal jsem si – ono to jinak nejde. Ale když se s tim člověk smíří a uvědomíte si, že nemusíte pracovat v redakci, že můžete zametat chodníky a máte víc času, může vám celej režim políbit zadek.“

„Už mi hrozilo, že musim jít normálně na vojnu, ale naštěstí mě muj nevlastní tatínek doktor Vladimír Doležal tenkrát odvlekl k nějakému svému příteli psychiatrovi a tam se mě zeptali, co mi je. A já jsem řekl, že nic, v domnění, že když budu předstírat, že mi nic není, že budu považován za blázna. A oni řekli: ,Když vám nic není, tak jděte pryč.‘ Tak jsem řek, že jsem se pokusil o sebevraždu. A nejvíc mi pomohlo, paradoxně, to je naprosto šílená historka, nejvíc mi pomohlo to, že moje babička, prosim, mojí matky matka, asi ve třiceti letech spáchala sebevraždu. Protože byla nešťastná a protože byla alkoholička. A já když jsem řek, že se mi babička oběsila, tak to byla největší síla, proč mě teda internovali. Prostě považovali, že jsem toho taky schopnej, dali mi odklad na rok a v tom roce už jsem chodil pravidelně k psychiatrovi. Podařilo se mi to nafingovat docela dobře a pak jsem dostal modrou knížku na hlavu. Což je teda jedno z největších vítězství, kterých jsem v životě dosáh. Těžko vám budu tvrdit, že nejsem blázen, protože to je charakteristika všech, co jsou opravdu blázni, takže tvrdim, že blázen jsem.“ - Tazatel: „Takže jste to teda jako nemusel dohrát až do toho pokusu o sebevraždu, jako to dělala spousta jiných?“ - „Ne. Ale musel jsem to dohrát do šílenejch situací, který byly u odvodu. To mi poradil jeden kamarád, že když u odvodu neřeknu ani slovo, že mám naprosto stoprocentně modrou knihu. Tak jsem opravdu se snažil neříct ani slovo, což jsem nevydržel až do konce, protože to opravdu nešlo, nicméně mně ten pan plukovník, nebo co to bylo, řikal: ,Co se to s váma stalo?‘ Protože si mě pamatoval z toho předtim, když jsem tam byl takovej ještě normálnější. A oni opravdu poslali mě na přezkum. To bylo vynikající v tom, že ten přezkum byl v létě. Takže v létě mě zavřeli do vojenský nemocnice do psychiatrického oddělení, tam jsem asi čtrnáct dní byl, ale protože já jsem měl diagnózu, že mám deprese na jaře a na podzim, tak nemohli nic najít, a když už se dostanete do týhletý situace, tak už si to nikdo nelajsne, že vás na tu vojnu pustí. Oni opravdu napsali, že jsem blázen, a dali mi definitivně modrou knížku. A já jsem vyhrál tenhleten malej zápas svýho života a jsem rád, protože já bych se na tý vojně asi zbláznil, jako fakticky, protože to, co mi líčili kamarádi, který to štěstí neměli, tak to byl fakt hnus.“

„My jsme ze začátku žádný publikum neměli. My jsme měli kamarády, jako mají všichni na střední škole nebo na vysoký, měli jsme pár kamarádů, který potom, když jsme hráli v Rubínu, tak na nás chodili a bylo jich třicet, padesát nejvíc. Myslim, že víc jich nebylo. A kamarády z různých uměleckých skupin, který se zakládaly. Já jsem zakládal od svých šestnácti různý sdružení. A hráli jsme taky, hrál jsem taky na představeních mojí matky, která měla to divadlo, a potom se zavřelo divadlo a dělal se koncert, v Malostranský besedě nebo v divadle na Vyšehradský a tak dále. Ale to nebylo publikum. Todle bylo první publikum, který jsem měl. A to publikum bylo samozřejmě svobodomyslný, neurvalý, primitivní hodně, to znamená žádný jako slovní hříčky se nebraly, spíš chtěli, abysme jim řekli, jak to s tim bolševikem je. Zajímavý byly první poznatky. A první poznatek byl, že když říkáte pravý opak a tváříte se cynicky, tak se lidi smějou. Takže když řeknete: ,To je dneska krásný večer,‘ tak oni se můžou zbláznit smíchy. Když tvrdíte, že je něco skvělý, tak oni vědí, že tim chcete říct, že to je hnus. A to bylo strašně zajímavý tohleto. Vrcholem tohodlectoho je samozřejmě Lutkova písnička: My jsme hoši z jedný klasy / hopsa hopsa / zpíváme si, máme totiž krátký vlasy a tak je nám hej.“

„Jasně, že si to vybavim, protože to byl strašně silnej zážitek. To je jeden z nejsilnějších zážitků. Člověk si pamatuje uzlový zážitky života. Já si pamatuju, kde jsem byl 11. září 2001, velmi dobře – byl jsem v Jablonci v antikvariátu. Někdo telefonoval, co se stalo. Prostě 68. rok – já si to pamatuju – nejenom si pamatuju tu svobodu, která byla předtim, všechny ty zážitky. Ale přesně si pamatuju, kdy mě moje matka vzbudila a řekla mi, že jsou tady ruský vojska. A když jsem vyšel před dům na Hradčanech a tam stál ruskej tank. My jsme bydleli v Loretánský ulici. Těsně před domem stál ten ruskej tank. Tim mi skončilo to dětství. Když jsme psali... Když jsme prostě najednou zblbli a šli jsme najednou dělat revoluci. Šli jsme psát nějaký čísla automobilů na stěny, že tam jsou ty kolaboranti. A matka řikala – vykašli se na to, jdi dělat něco jinýho. A my jsme potom doma měli... u nás spal náměstek ministra kultury Jan Kopecký a Milan Kundera. Ti se schovávali u nás, jo, protože se nevědělo, co bude. Potom mě moje matka vylifrovala na chmel, protože já jsem začal chodit na gympl, takže jsem musel vypadnout. Už od druhýho ročníku jsem musel vypadnout z domova, protože právě tam u nás bydleli různý uprchlíci. To si pamatuju velmi živě. A samozřejmě to si pamatuju velmi živě, co se dělo, když jsme poslouchali rádio, a tam Smrkovský brečel do mikrofonu a nemoh mluvit, ale už jsme věděli, že už je to podepsaný. A pak si pamatuju 69. rok, kdy prostě byly demonstrace. Člověk si pamatovat musí. Zároveň se vám to plete se zážitkama s těma holkama. Protože když jste v šestnácti, tak je pro vás okupace stejnej zážitek jako nějaký děvče, s kterym poprvně někde jste.“ - Tazatel: „A co bylo silnější?“ - „Ty holky samozřejmě. Ale hodně jsem jich zapomněl, zatímco tohleto si dost pamatuju.“