Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eli Stahl (* 1934)

• narozen 8. října 1934 v Bánovcích nad Bebravou

• za války s matkou coby Židé internováni v pracovním táboře v Novákách

• v zimě roku 1945 se schovávali v horách nedaleko Donoval

• otec zahynul v ghettu v Lublinu

• v roce 1949 pamětník odešel do Izraele

• od padesátých let žil v kibucu Kfar Masaryk

• sloužil v izraelské armádě jako tankista-mechanik

Igor Eli Stahl pochází z rodiny židovského podnikatele v Bánovcích nad Bebravou, jeho otec měl firmu zabývající se autodopravou. „Bánovce bylo místo známé jako hnízdo fašistů. Otec měl autodopravu. V roce 1938 měl devět motorových vozidel, čtyři nákladní auta a čtyři taxíky a jeden vůz pro rodinné potřeby. Můj dědeček byl v Bánovcích městským notářem, my jsme byli v Bánovcích známá rodina.“

V roce 1942 byl jeho otec transportován do Lublinu, do Polska, kde žil několik měsíců. Jako vyučený automechanik byl velmi šikovný, Němci ho tam využívali a pracoval ve vojenské garáži. „V listopadu 1943 tam byla vzpoura vězňů a tam byl zavražděný.“ Igor Eli Stahl a jeho matka byli od května 1942 až do Slovenského národního povstání vězněni v koncentračním a pracovním táboře v Novákách. V době povstání se otevřely brány tábora a Stahlovi se odešli skrýt do Banské Bystrice. Zimu 1944–1945 přežili spolu s partyzány v horách nedaleko Donoval. „Partyzáni nám zachránili život.“

V pracovním táboře Nováky

Jeho matka přežila v pracovním táboře Nováky. „Umění bylo tam zůstat a nejít do Polska. Její přítelkyně jí řekla, že bude lepší, když řekne, že umí šít. Ona byla z lepší rodiny, byla to do té doby velká paní a neuměla do té doby vzít ani jehlu do ruky, protože to neměla zapotřebí.“ Kamarádka ji vše potřebné naučila a šily čepice pro německé vojáky.

Do roku 1943 táboru velela Hlinkova garda a situace byla špatná. Po roce 1943 se v táboře situace paradoxně zlepšila, protože jeho vedení převzala slovenská policie. Velitelem tábora byl jistý Švitler, který byl slušný. Po válce ho chtěli odsoudit za kolaboraci, táboroví Židé se však za něj postavili a zaručili se za to, že s nimi zacházel slušně. „Vykonával svoji práci, přijímal rozkazy. Tábor byl zavřený, nikdo nesměl ven, ale nedovolil, aby někoho zbytečně bili.“

V táboře byla i jedna bývalá učitelka, která se starala o děti. Tehdy desetiletý Igor Eli Stahl se tak mohl i trochu učit. „Přežil jsem, protože jsme byli málopočetná rodina, ti, kterých bylo víc, šli do Polska.“

Z matčiny strany se část příbuzenstva zachránila, ale z otcovy strany zahynuli skoro všichni. Strýc dostal prezidentskou výjimku z hospodářských důvodů, ale v lednu 1945 ho zavraždili, snad ne z rasových důvodů, nýbrž proto, aby se zmocnili jeho majetku.

Po roce 1945 byl majetek zavražděných příbuzných přepsán na jméno Igora Eli Stahla. „Byl jsem snad nejbohatší člověk v Bánovcích.“ Dlouho si však majetku neužil, protože po Únoru byl samozřejmě znárodněn. Po roce 1989 si pamětník zažádal o jeho vrácení, některé nemovitosti mu byly vráceny, ale do Bánovců ho již nic netáhne.

„Byl jsem v Bánovcích, bylo mi těžko. Těžké to bylo vidět, těžké to bylo vykládat dětem a manželce – tady žil jeden strýc, tady jeden děd, tam druhý děd a tak dále. Všechno to byly rodiny. Od mého otce jen dva bratři byli svobodní. Ostatní měli rodiny, děti. To všechno vykládat... Ty všechny obrazy se vracejí. Ani teď nemám zájem jet do Bánovců. Nechci, aby můj krevní tlak šel nahoru. Nemám tam co dělat.“

Odchod do Izraele

„Začátkem roku 1946 jsem vstoupil do hnutí sionistické mládeže Hašomer Ha-cair a v únoru v roce 1949 jsem odešel do Izraele. Měl jsem tedy méně než patnáct let, čtrnáct a půl. Učili jsme se hebrejský jazyk, historii a Bibli, což je základ moderní židovské historie, tedy moderního vnímání historie. V roce 1952 jsem rukoval a odsloužil jsem si dva a půl roku. V roce 1955 jsem se oženil. Manželka byla též ve stejné výchovné skupině a sloužila též se mnou v armádě.“

Manželka pocházela z Francie, byla rodilá Pařížanka. Manželům Stahlovým se narodily tři děti, tři synové, jeden z nich zemřel v roce 1993. „Před dvěma a půl lety mi manželka zahynula při nehodě. Byla to velká a těžká nehoda, tři mrtví a mezi nimi moje manželka.“

Jako prakticky každý, i Igor Eli Stahl sloužil v izraelské armádě a bojoval v různých arabsko-izraelských válkách. Žádný velký voják však prý nebyl. „Sloužil jsem jako tankista. Byl jsem jako technik-mechanik. První válka, kterou jsem sloužil, byla sinajská válka. Potom za šestidenní války, pak Jom Kipur, nevím, jak se to překládá. Potom jsem ještě narukoval za libanonské války v roce 1982, nebyl jsem však v poli, ale jen v garáži.“

Poselství

„Poselství? Já jsem ateista. Absolutní ateista. Co bych řekl budoucím generacím? Když jsem byl mladý, tak jsem si myslel, že změním svět. A dnes jsem přišel na to, že svět se nedá takhle změnit. Přinejmenším by to trvalo dlouhé roky. Písničky od Voskovce a Wericha – Změníme svět... Byla určitá víra, že svět se dá změnit, ale není to pravda. Nedá se změnit. Peníze hrály, hrají a budou hrát tu hlavní úlohu. Buď je máte, nebo je nemáte.“ - „Byl jste zklamaný, že myšlenka kibucu se neprosadila?“ - „Nejen myšlenka kibucu, ale všeobecně svět. Byl jsem zklamaný? Ano i ne. Co jsem se naučil za mých sedmdesát let? Tohle jsem se naučil.“