Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Peter Peleg (* 1925)

• narozený ve Vídni, žili však v Čadci

• otec byl lékařem, byl zaměstnaný u Československých státních drah

• studium na reálném gymnáziu

• od roku 1942 do léta roku 1943 pracoval pod falešnou identitou pro vodohospodářskou stavební správu

• od července 1943 do srpna 1944 byl evidován pod vlastním jménem jako obecní Žid v Oščadnici (okr. Čadca)

• v roce 1944 se krátce připojil ke Slovenskému národnímu povstání, na přelomu let 1944 a 1945 se schovával před nacisty v horách spolu s rodiči

• po válce studoval v Praze

• v lednu 1949 odešel do Izraele

• pracoval jako plánovací inženýr

• po odchodu do důchodu se začal zabývat středověkou historií – křižáckými výpravami do Svaté země

Příběh Shlomo Pelega je stručný. Setkal jsem se s ním jen krátce při schůzi haifské pobočky Hitachdut Yotzei Czechoslovakia (Svazu Židů pocházejících z Československa). Velmi dobrou slovenštinou se rychle představil, aby byl o dvě minuty se svým životním příběhem hotov.

„Moje jméno je Peter Shlomo Peleg. Ale narodil jsem se jako Peter Politzer. Rodina pocházela z české Poličky, tedy byli jsme československá rodina.“ – „Kde jste se narodil?“ – „Náhodou jsem se narodil ve Vídni, v Rakousku. Ale to jen proto, že můj otec byl lékař a moje matka měla komplikovaný porod a on říkal, že musí rodit tam. Můj starší bratr se narodil v Bratislavě, kde byl můj otec na fakultě asistentem. Byl to těžký porod, takže se prý musím narodit ve Vídni, neboť tam je lepší klinika. Moje matka mne rodila asi 12 hodin, to bylo horší než v Bratislavě. (…) Žili jsme v Čadci, ,střed univerza‘, severozápadní Slovensko. Otec byl lékař u Československých státních drah, takže jsme cestovali prakticky zadarmo. To byl ten důvod, proč jsem se narodil ve Vídni, jinak jsme žili stále v Čadci. Narodil jsem se roku 1925, už je to pár let. Až do ledna 1949 jsme žili na Slovensku, pak jsme se přestěhovali sem (do Izraele). Oženil jsem se nejdříve se ženou, která pocházela ze Slovenska, z Nového Města nad Váhom, bohužel před 15 lety zemřela. Tak jsem se oženil podruhé. Jak už to bývá, její otec byl také z Nového Města nad Váhom a matka z Topoľčan. Ona je sice už Asiatka, narozená tady v Izraeli, tak jsem zůstal geneticky s čistě ,slovenskou krví‘. To je o mně všechno.“

Všechno to sice naštěstí nebylo, na pokračování rozhovoru bylo však velmi málo času. Jak se mu podařilo přežít válečná léta, holocaust?

Život pod falešnou identitou

„Za války jsem jeden rok, od roku 1942 do roku 1943 dostal od mého přítele falešné papíry. Jako čistý árijec jsem žil v jednom ,pracovním‘ táboře. Úprava horských bystřin, Státní stavební správa Ministerstva vnitra Slovenské republiky. To bylo jméno toho podniku. My jsme ty bystřiny, které tečou z hor dolů, a hlavně na jaře, když tají ledy, způsobují povodně, tak my jsme upravovali jejich koryta. I když jsem měl pět tříd střední školy, tak mne považovali za inteligenta. Tak jsem vyměřoval. Měl jsem poměrně lehkou službu. (…) Můj vedoucí věděl, že jsem Žid, ale přesto mě dal do té firmy. Takže jsem se měl poměrně dobře. Dokonce mě poslali v dubnu 1943, v dost těžké době do Tater, poblíž Liptovského Mikuláše. Myslel jsem si, že mne tam poslali, že jsem tak moudrý a že dobře vyměřuji. Poslali mne tam však proto, že hrozily nějaké razie ze strany slovenského četnictva. Tehdy nehledali speciálně Židy, ale hledali hlavně zběhy ze slovenské armády, kteří nechtěli narukovat do slovenské armády proti Rusům. To bylo už po Stalingradě. Hledali je, tak mne radši poslali na kurz.“

Obecním Židem v Oščadnici

Během války, asi po ruční službě u vodohospodářské správy, se na něj znovu usmálo štěstí. Mohl nastoupit jako obecní Žid v Oščadnici (okres Čadca), kde v té době žili oba jeho rodiče. „V létě 1943 mi pomohl jeden kněz, který byl známý s tehdejším prezidentem doktorem Tisom, který se znal s mým otcem, jelikož s ním hrával karty každý večer. Řekl mu, ať se neskrývám, ať se přihlásím jako Žid, a tehdejší obecní notár mne zapíše jako přiděleného Žida na obecní úřad. To bylo v červenci 1943, zemřel před pěti lety. Zůstal jsem tam až do srpna 1944. To bylo úplně legální, nikdo se do toho nemíchal a žil jsem tam legálně s rodiči pod svým jménem. Zapomněli na to, že jsem se jmenoval předtím jinak. Byl jsem zase Peter Politzer.“

Konec války

Dnes to zní skoro neuvěřitelně, jak to bylo snadné, ale takovou možnost mělo jen málo Židů. Navíc pod ochranou místních úředníků byl v určitém bezpečí, ale to nemuselo trvat věčně. Bylo to riskantní, člověk židovského původu si v té době nemohl vybírat. Do vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 se nicméně nic nestalo.

„Myslel jsem si, že se beze mne povstání neobejde, pak jsem zjistil, že si ,vedou dobře‘ i beze mne.“ Nakolik zasáhl do povstání, není jasné, na dlouho to však nebylo, protože během zimy a jara 1945 se již ukrýval v horách spolu se svými rodiči. „Byl jsem s nimi až do dubna 1945 schovaný v lese.“ Později, při vyřizování odškodnění - penze ze strany německých úřadů, zjistil, že byl evidován jako obecní Žid až do prosince 1944, kdy už rozhodně v té obci nebyl a ukrýval se spolu se svými rodiči. „Dostal jsem od nich dopis, že něco nesouhlasí v mých dokumentech. (…) Je to zázrak, i to se stalo na Slovensku, i když tam mnozí takoví nebyli.“

Odchod do Izraele

Po osvobození studoval v Praze, ale studia nedokončil, v lednu 1949 spolu s rodiči odešel do Izraele. Co dělal v Izraeli?

„Zaměstnání dnes nemám žádné, neboť už jsem dávno na penzi. Nedělám skoro nic. Co jsem dělal, když jsem přišel sem? Oral jsem, sel jsem, kosil jsem tak jako Přemysl Oráč. Pracoval jsem na poli v kibucu. Potom jsem se taky trochu učil, protože člověk nechce být blbý a stát se něčím. Pracoval jsem potom jako plánovací inženýr pro vodohospodářskou správu. Polostátní firma. Nejdřív bylo vody příliš mnoho, teď je jí zase příliš málo, ale tak je to asi vždy s tím plánováním všude na světě. Pak se uvolnilo místo inženýra ve fabrice na barvy, tam jsem pracoval dobrých pětadvacet let. Až jsem odtud odešel do jednoho koncernu v Tel Avivu a odtud jsem odešel do penze.“

Na stará kolena se dal na studia oboru, který ho vždy zajímal, ale nikdy neživil. Začal studovat historii. „Když jsem odešel do penze, tak mne chtěli do správních rad, abych jim radil, to mne moc nebavilo, tak jsem šel studovat ‚důležité věci‘, hlavně tu středověkou historii. Aby se lidstvo ‚mělo lépe‘. Tam jsem se dostal ke křižáckým výpravám. Slovensko v tom hraje malou roli, Česko též, ale minulý rok jsem se dozvěděl na jednom kongrese, že našli templářské vykopávky na Velkopřevorském náměstí v Praze.“

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec