Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jozef Német (* 1951)

• narozen 2. února 1951 v Michalovcích na Slovensku

• dědeček byl obuvník, komunisté mu sebrali živnost

• absolvoval střední průmyslovou školu v Humenném

• vzpomíná na okupaci vojsky Varšavské smlouvy

• vystudoval Chemicko-technologickou fakultu Slovenské vysoké školy chemické v Bratislavě

• zaměstnán v různých keramických továrnách

• čtyři roky působil jako soudce z lidu

• angažoval se během sametové revoluce

• po revoluci zvolen poslancem Slovenské národní rady za Veřejnost proti násilí

• vzpomíná na rozdělení Československa

• s manželkou provozoval trafiku

• žije na Slovensku

„Zažil jsem 11 prezidentů a dva různé státy. A i když žiji na Slovensku, Praha je pro mě dodnes hlavním městem,“ říká Jozef Német, rodák z východoslovenských Michalovců.

Narodil se 2. února 1951 jako třetí ze šesti dětí, měl tři bratry a dvě sestry, z nichž jedna zemřela ještě jako malá. Narodil se doma v chalupě, jak bylo tehdy běžné, a z maminčina vyprávění ví, že toho února mrzlo, až praštělo. Jozefova maminka pocházela z Handlové ve středním Slovensku, kde se za války vyráběl v chemické továrně dynamit. Ta proto byla častým terčem náletů a při jednom bombardování vybuchla bomba nedaleko maminky, ta od té doby neslyšela na jedno ucho. Seznámila se tady ale s Jozefovým tatínkem, který šel do Handlové pracovat, aby nemusel narukovat na frontu.

Po svatbě se rodina přestěhovala do Michalovců do domu k tatínkovu otci. Ten v něm provozoval obuvnickou živnost a měl ho na tu dobu moderně vybaven, byla do něj zavedena voda i elektřina. V padesátých letech, když začali komunisté masově nahánět rolníky do družstev, podstatně omezili i živnostníky.

„Dědovi zakázali vyrábět nové boty a po celém Československu prosazovali obuvnický řetězec Baťa. Děda směl boty jen opravovat, ale to ho nemohlo uživit. Nové boty vyráběl načerno, ale často se stávalo, že i v noci přišla kontrola. Zpřeházeli nám byt a hledali nové kůže.“ Do přístavby u domu jim navíc nastěhovali podnájemníky. Jozefovou nejoblíbenější hračkou byla stíhačka na setrvačník, kterou dostal k Vánocům v době, kdy ještě chodil do školky. Objevuje se pak na mnoha rodinných fotografiích.

Pro lepší vzdělání a lepší zaměstnání

Jozef Német byl dobrý žák, učení ho bavilo a málokdy přinesl jinou známku než jedničku. Dodnes si pamatuje datum 12. dubna 1961, tedy den, kdy vyletěl do vesmíru Jurij Gagarin. „Seděl jsem doma a snažil se dělat úkoly, ale v rádiu neustále oslavovali Gagarina. Pamatuji si to ale ještě z jednoho důvodu. Naší ulicí vodili hospodáři zvířata na jatka a den předtím vedli ovečky. Děda jednu z toho stáda koupil a já s ní strávil celé léto, všude jsme spolu chodili. Jednoho dne v září jsem ale přišel ze školy domů a moje ovečka nikde nebyla, našel jsem jen napnutou kůži. Týden jsem nedokázal nic sníst a velmi se mě to dotklo.“

Jako děti chodili Németovi do kostela, Jozef i několikrát ministroval. Otec ale v šedesátých letech vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a do kostela se chodit přestalo. „Říkal, že to dělá proto, abychom mohli získat dobré vzdělání a on lepší zaměstnání. Pracoval jako elektromontér a v té době probíhala elektrifikace východu. Podílel se na ní a měl za to víc peněz.“

Po základní škole Jozef nastoupil na Střední průmyslovou školu chemickou do Humenného. Začal také hrát za školní volejbalové družstvo, se kterým se mu podařilo vyhrát nejprve okresní přebor a pak i celostátní soutěž v Banské Bystrici. Další rok už ale titul kvůli okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy neobhajovali.

21. srpna 1968 chtěl Jozef vyrazit do Humenného nechat si prodloužit na další školní rok průkazku na vlak. Ráno se ale zvenku nesl rachot a přes město se valily tanky a obrněné vozy. „Když kolona zastavila, s vojáky jsme i mluvili a ti byli překvapení, že už jsou na Slovensku. Táta byl v té době členem městské rady, řídil domovskou správu a kancelář měl na náměstí, přes které okupanti jezdili. Když jsem za ním přišel, poslal mě hned do obchodu pro cigarety, a to už několik let nekouřil.“

Tankisté příliš nehleděli na to, kudy jedou a zda páchají nějaké škody. Když se vprostřed náměstí rozbil obrněný transportér a zastavil celou kolonu, za ním stojící tank se rozhodl, že jej objede, i přesto, že mu v cestě stála malá mramorová fontánka. „Lidé se kolem ní okamžitě srotili a bránili ji vlastním tělem. Když tankista viděl, že nepochodí, pokud je nepřejede, tak postrčil raději nepojízdný transportér. Ten najednou nastartoval a kolona se zase rozjela.“

Jeden Jozefův příbuzný dělal politického pracovníka s mládeží a ve vypjatých srpnových dnech s nimi vylepoval po městě transparenty proti okupaci. „Doplatil na to za pár let, kdy až do konce totality musel pracovat pouze jako dělník nebo skladník a pořád ho hlídali a šikanovali.“

Co se ušetřilo, to se vyplýtvalo

Po střední škole se Jozef Német přihlásil na Chemicko-technologickou fakultu Slovenské vysoké školy chemické v Bratislavě a u přijímacích zkoušek dostal jedinou otázku – jaký je jeho vztah k osvobození země vojsky Varšavské smlouvy. Na fakultu přijali okolo sedmi set studentů, dokončilo jich necelých tři sta.

Kdo z vysokoškoláků nechtěl jít na dva roky na vojnu, mohl ve třetím a čtvrtém ročníku absolvovat takzvanou vojenskou přípravku. I Jozef se přihlásil. Jednou týdně chodil na odpolední cvičení do Petržalky a zakončil to šestitýdenním výcvikem u tankistů ve vojenském prostoru v Lešti. Po absolvování fakulty dostal obratem povolávací rozkaz. „Tehdy bylo běžné, že Češi chodili sloužit na Slovensko a Slováci do Čech. Mě povolali do Podbořan, tam jsem strávil měsíc a pak dalších jedenáct u tankistů v Chebu. Tím jsem měl vojnu za sebou.“

Po návratu z vojny dostal Jozef Német umístěnku do keramického závodu Kerko, kde se vyráběly různé keramické výrobky, od dlaždic po keramické roury. Pracovalo se vždy týden v kuse v závodě v Tomašovcích. Jozef už měl v té době syna a záhy se mu narodila dcera, manželka musela nastoupit do práce a nedalo se to skloubit s hlídáním. Jozef dal v podniku výpověď a soudruzi ho přemístili do malé výrobny majoliky, která se nacházela v kostele v Pozdišovcích.

„To byla krásná práce. Točilo se to na klasických kruzích, to dělali muži a ženy na to pak malovaly vzory různými engobami a glazurami.“ Tam Jozef strávil dva roky a pak přešel do jiného keramického závodu, kde ale kvůli neochotě vstoupit do KSČ nesměl zastávat žádnou vyšší funkci. Dělal tedy takzvané dispečerské práce, měl na starosti brigády socialistické práce nebo různé soutěže, stejně tak posuzování a realizování případných zlepšováků do výroby.

Paradox doby byl, že na jednu stranu se hrozně šetřilo a na druhou ohromně plýtvalo. „Komunisté například podporovali jednotná zemědělská družstva (JZD) a vymysleli systém přidružené výroby, že i v tom JZD něco malého vyráběli. Ale pak třeba z našeho podniku odešli do toho JZD schopní lidé, protože tam dostali třikrát vyšší plat. Navíc jsme jako podnik měli povinnost půjčovat JZD Tatrovku a kompletně platit její provoz. Tam si s ní samozřejmě jezdili všude a my jen solili. Ale aby se ušetřilo, tak třeba na hodinu dopoledne a na hodinu odpoledne vypínali soudruzi centrálně proud. A my měli obrovské škody na materiálu, musely se znovu roztápět keramické pece.“

Ještě za komunismu se Jozef Német angažoval v různých uličních organizacích, jedna z nich jej navrhla na post soudce z lidu. Dělal ho pak čtyři roky, převážně tedy u jednoho soudce, který soudil rozvody. Napadlo ho organizovat se soudci besedy pro spoluobčany, kde jim vysvětlovali třeba to, jak je důležité nekrást nebo nezneužívat svého postavení. Především v podniku se to ale moc s ohlasem nesetkalo a příště už ho nikdo nezvolil.

Do zahraničí se před rokem 1989 dostal Jozef Német jen dvakrát, a to do Jugoslávie. Už začátkem roku zažádali o devizový příslib, který musela schválit Národní banka. „Čekali jsme asi dva měsíce. Když nám ho schválili, požádali jsme na policii o výjezdní doložku, prověřovali mě i v podniku. A když schválili i to, mohli jsme na tři týdny vycestovat, ale pouze pod stan, na víc nebyly peníze.“

I když v podniku nakupovali hodně strojů z Itálie, na školení do jejich továren jezdili výhradně straníci, nikdy techničtí pracovníci. „Já jsem jel jen jednou do fabriky do NDR a tam na tom byli ještě hůř než my tady. Na parkovišti před podnikem stála jen kola a jediný trabant, ten patřil řediteli.“

Už ho poslouchat nebudeme, komunisty jsme poslouchali čtyřicet let

Na východním Slovensku nedaleko ukrajinských hranic, kde Jozef Német žil, se dlouho nic netušilo o tom, že by to se Sovětským svazem přece jen nemuselo být na věky. První vlaštovkou byla svíčková manifestace v Bratislavě v březnu 1988. Všechno ale trvalo mnohem déle. „I když už v Praze studenti demonstrovali, tady se nic moc nedělo. Pak začali i na Slovensku objíždět studenti podniky a přesvědčovat dělníky, aby se k nim přidali. My měli akorát výrobní poradu a náměstek vydal striktní zákaz je do budovy vpustit. Nechal zavřít brány a nedostaly se k nám ani žádné informace.“

Postupně se ale v závodech začaly tvořit malé protirežimní buňky, které sílily a byly víc slyšet. Organizovala se veřejná shromáždění, mluvilo se o tom, co dělali komunisté špatně. „Na jednom takovém shromáždění v podniku se někdo pokusil promluvit proti vedoucím, ale ti z toho udělali úplnou frašku. Nikoho ke slovu nepustili a naopak začali říkat, jaké mají výrobní úspěchy. Při tom dalším už jsme se nenechali odradit. Když řekl vedoucí tři věty, přerušili jsme ho s tím, že už ho poslouchat nebudeme, že jsme komunisty poslouchali posledních 40 let.“

Když se na Slovensku zformovalo hnutí Veřejnost proti násilí, obdoba českého Občanského fóra, zapsali Jozefa Németa na kandidátku pro první svobodné volby. Ačkoliv nezačínal na kandidátce vysoko, když se začalo mluvit o lustracích, spousta lidí se kandidatury vzdala nebo byla vyškrtnuta. Tím se Jozef Német posunul na kandidátce nahoru a nakonec jej zvolili poslancem Slovenské národní rady.

„Zpočátku jsem vůbec netušil, jaká je to zodpovědnost. Pracoval jsem ve výboru pro státní správu a samosprávu. Měli jsme za úkol předělat ten původní komunistický systém vládnutí na samosprávu, v obcích se začali volit starostové, obecní zastupitelstva. Ale lidé tu samosprávu často vůbec nepochopili a volili ty stejné lidi, kteří tu funkci zastávali na národních výborech.“

Po skončení mandátu pracoval nějaký čas ve velkoskladu s potravinami a naučil se obchodovat. Těžce nesl, že se v roce 1992 rozdělilo Československo. Prahu vnímá dodnes jako svoje hlavní město i přesto, že už je skoro 30 let občanem jiného státu. V Praze také žijí obě jeho děti, kontakt s ní tedy neztratil. Posledních 25 let provozoval Jozef Német s manželkou trafiku, dnes už je v důchodu. Základem pro mladou generaci pro něj zůstává vzdělání, protože lidé pak o věcech přemýšlejí jinak. V roce 2021, v době natáčení, žil Jozef Német na Slovensku ve svém rodišti – v Michalovcích.