Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Walter Morgenbesser (* 1930  †︎ 2017)

• narozen v roce 1930 na Slovensku

• během války se na rodinu vztahovala prezidentská výjimka

• krátce sloužil ve Spišské Nové Vsi u důstojníka wehrmachtu

• v roce 1944 deportován z Prešova do Osvětimi

• prošel lágry Ravensbrück a Sachsenhausen

• spoluvězeň filmového režiséra Juraje Herze, spolu s ním a otcem se zachránil v posledních dnech války

• po válce odešel do Izraele, pracoval jako řidič a mechanik

• v letech 1990–1992 sloužil jako řidič na velvyslanectví Československa v Izraeli

Walter Morgenbesser se narodil v židovské rodině na slovenské Spiši ve Spišské Nové Vsi. Jeho otec byl dámským krejčím, relativně úspěšným, ale protože musel podporovat studia svých starších synů, potácela se rodina stále na hranici chudoby. Rodičům se narodilo celkem sedm synů. Walter, narozený v roce 1930, byl nejmladší. Dodnes (2012) jsou živi tři z nich, Walter žijící v Holonu, Eugen žijící v kibucu Šomrat a Theodor Morgenbesser (*1928) žijící na severu Izraele v Nahariji. Bratr Wilhelm zahynul v Majdaneku.

Spolu se sourozenci vyrůstal pamětník v pronajatém bytě v prostorách římsko-katolické farnosti. Jejím farářem byl opat ThDr. František Rolný, na něhož Walter Morgenbesser vzpomíná jen v tom nejlepším. Mohli si u něj schovat v nejhorších časech cennosti, které jim otec Rolný po válce bez problémů vydal. Walterův nejstarší bratr Samuel (*1912) vystudoval lékařskou fakultu v Praze, díky němu se později i na Waltera jako nezletilého bratra vztahovala hospodářská výjimka a byl do roku 1944 ochráněný před transporty. Během války sloužil Samuel v nemocnici v Humenném, bohužel zahynul za pohnutých okolností (spáchal sebevraždu) krátce před přechodem fronty v roce 1944. Walter Morgenbesser se svému nejstaršímu bratrovi odvděčil tak, že mu o více než padesát let později vybudoval v Humenném reprezentativní náhrobek. Dodnes na něj vzpomíná jako na toho, komu vděčí za svůj život.

Ve službě pro důstojníka wehrmachtu

Walter Morgenbesser byl živé, ba až nezbedné dítě, které škola nebavila. Nijak mu nevadilo, že postupem válečných let byla školní docházka pro židovské děti stále více utlumována. Navíc nehodlal poslouchat žádné autority, natož ty, které mu nařizovaly, kde má chodit, kdy má po městě chodit a kdy musí mít na sobě židovskou hvězdu. Ačkoliv Spišská Nová Ves bylo maloměsto, Walter si troufal po městě chodit bez hvězdy. Byl docela árijského vzhledu, uměl výborně německy, díky pobytu na katolické faře se dobře vyznal v katolických svátcích a liturgii. Mohl se tak celkem jednoduše vydávat za německého chlapce, a pokud ho nikdo neprozradil, tak mu to i úspěšně procházelo. Různě se potuloval po Spišské Nové Vsi, a jednou si ho všiml německý důstojník wehrmachtu jménem Max Seidl. Ten si ho oblíbil a pamětník mu za jídlo z důstojnické kuchyně či několik drobných začal sloužit. Několik týdnů či snad měsíců trval tento neformální vztah mezi německým důstojníkem a chlapcem. Max Seidl přišel při náletu v Hannoveru v severním Německu o rodinu a chtěl snad chlapce adoptovat s tím, že je to árijec, spišský Němec. V té chvíli to začínalo být neudržitelné a jednoho dne si důstojník Seidl všiml, že malý Walter pláče. Ptá se ho, proč pláče a Walter mu odhaluje pravdu.

„‚Vyber teď revolver a střel na mne.‘ Měl takový pěkný revolver Walther. ‚Proč chceš, abych tě zastřelil?‘ – ‚Protože jsem Vám lhal.‘ – ‚V čem jsi mi lhal?‘ – ‚Do teď jsi nevěděl, tak ti povím pravdu. Jsem Žid!‘ Co on na to: ‚Jude ist kein Mensch?‘ – Copak Žid není člověk?“

Max Seidl ho neprozradil, nicméně to byl konec pamětníkovy služby a jejich setkávání. Na Slovensko přicházeli další němečtí vojáci. V době Slovenského národního povstání přestaly platit veškeré výjimky, Slovensko obsadilo německé vojsko a začala nová vlna deportací. Do transportu musela na podzim roku 1944 i rodina Morgenbesserů. Z Prešova odjeli v dobytčáku do Osvětimi. Ta však byla přeplněná transporty z Maďarska, lágr zřejmě nebyl schopný přijmout nové vězně, takže se tam zdrželi jen pár hodin či snad dní, dnes už si to pan Morgenbesser nepamatuje. V Osvětimi naposledy viděl svoji matku, která též pokračovala do jiného lágru. On sám byl s otcem poslán do Ravensbrücku a později při evakuaci Ravensbrücku do Sachsenhausenu.

V Ravensbrücku byl na baráku v „kinderbloku“, kde byla asi polovina židovských a polovina cikánských dětí. Cikánské děti byly kastrované a po této operaci dostávaly speciální příděl chleba. Walter Morgenbesser vzpomíná, že též chtěl být kastrován, kvůli tomuto přídělu chleba, ovšem jen do té chvíle, než mu jeho otec vysvětlil, že tuto operaci snad radši ne.

V Sachsenhausenu

V lednu 1945 museli lágr v Ravensbrücku opustit na otevřených vagonech. Po čase vystoupili, aby další kilometry došli pěšky – do Sachsenhausenu. Po tomto únavném pochodu do Sachsehausenu byl pamětníkovi první den na baráku ukraden chléb.

„To bylo v Sachsenhausenu v den evakuace. Tam byl kápo Ukrajinec, potvora jeden, vrah. Bylo v ,zákoně‘, že když jeden od druhého ukradne chléb, tak následuje smrt. Dva se vzbudili o půlnoci a začali křičet: ‚Ukradli mi chléb, ukradli mi chléb.‘ Měl jsem chleba přivázaný špagáty, kdyby někdo zatahal, tak se vzbudím. A vzbudil jsem se, můj chleba ještě byl. To bylo v lednu 1945 po evakuaci Ravensbrück–Sachsenhausen. Znovu jsem usnul a potom jsem se probudil, byly jen špagáty a sáček s chlebem nebyl. Dostal jsem hysterický záchvat. Chleba byl vše, co jsem měl. Bez chleba nemáš nic.“

Kápo ho za to, že si ho dovolil kvůli takové „blbosti“ vzbudit, přetáhl železnou tyčí tak, že ještě při nástupu nemohl stát rovně. Naštěstí při nástupu dostal další ránu, že se mohl vyrovnat. I taková byla „cena života“.

Během osvobození byl na baráku s pozdějším filmovým režisérem Jurajem Herzem. Walter Morgenbesser vzpomíná na to, jak spolu museli pochodovat a jak se dělili o příděly potravin. Juraj Herz byl mnohem větší „musulman“ než on sám, společnost Waltera a jeho otce mu prý možná zachránila života.

Vem si ty boty

Po osvobození, při cestě ze Sachsenhausenu, potkal sovětského důstojníka, snad majora, který si všiml jeho vězeňského mundúru a že se plahočí v dřevácích, které měl ještě z lágru. Major na něj začal mluvit v jidiš. Ačkoliv v té době Walter Morgenbesser jidiš ještě nemluvil, německy uměl tak dobře, aby se s ním nějak domluvil. Ruský major odchytil jednoho procházejícího německého civilistu a Walteru Morgenbesserovi nabídl jeho boty. Němec mu je nechtěl vydat, že jsou to jeho poslední boty. Ruský důstojník si ho proto odvedl kousek za dům, kde mu rozpáral břicho bajonetem. Užaslému Walterovi znovu nabízel jeho boty.

„‚Pojď, vezmi si od toho Němce ty boty!‘ On ho úplně otevřel (zabil). Já mu říkám: ‚Děkuji, moje dřeváky jsou lepší, nechci ty boty.‘ Viděl, že se bojím, že nechci se na to dívat. On mi potom něco prozradil: ‚Ty víš, kdo já jsem?‘ To byl ruský major. ‚Já jsem syn od hlavního rabína z Kyjeva. To, co jsem teď udělal, to oni dělali mojí rodině. Celou moji rodinu zavraždili. V Německu já zbraň nepoužívám. To, co dělali mé rodině, dělám já tady.‘“

Přes různé peripetie v Polsku se Walter vrátil s otcem do Spišské Nové Vsi, kde se setkal s dalšími třemi bratry, kteří přežili (Jakob – Eugen, Theodor a Ladislav). Matka zahynula, stejně tak další dva bratři (Wilhelm a Samuel). Poslední bratr zahynul za války v Británii (Mikuláš). Všichni přeživší odešli postupně do Izraele (Palestiny).

Po příchodu do Izraele sloužil jako všichni ostatní v armádě. Prošel snad všemi konflikty až do Jomkipurské války v roce 1973, sloužil zejména na egyptské frontě. Sloužil jednu dobu v jednotce pod velením pozdějšího premiéra Ariela Šarona. V době míru se celý svůj život pohyboval u aut či stavebních strojů, ať už jako řidič či mechanik.

Řidičem velvyslance

Na sklonku aktivního života stihl ještě pracovat jako řidič na tehdejším znovuotevřeném velvyslanectví Československa v Tel Avivu. Když velvyslanectví ČSFR hledalo řidiče se znalostí češtiny či slovenštiny, tak se Walter Morgenbesser přihlásil. Dnes se smíchem vzpomíná, že ze začátku někdy měl problémy dorozumět se česky s tehdejším velvyslancem Milošem Pojarem. Někdy to vyřešili kompromisem, domlouvali se německy. Později si na velvyslancovu češtinu zvykl. Začal také cestovat na rodné Slovensko, kde při jedné z návštěv potkal v Spišské Nové Vsi středoškolskou profesorku dějepisu a místní patriotku Růženu Kormošovou, která v roce 2007 napsala a připravila k vydání knihu o jeho cestě životem nazvanou Cena života. V současnosti Walter Morgenbesser žije v Holonu v telavivské aglomeraci.

„Stále, když si vzpomínám na ty věci, tak musím plakat. To je moje štěstí, že umím plakat. Já se za to nestydím. To je moje štěstí, tím si ulehčím.“

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec