Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Juraj Gross (* 1946)

• narozen v Košicích v roce 1946

• v 60. letech studium v Praze

• setkávání židovské mládeže „Děti Maislovky“

• zaměstnání ve strojírenství při programování obráběcích strojů

• setkání s antisemitismem v Nových Zámcích

• emigrace do Izraele přes Jugoslávii roku 1980

• zaměstnán v Haifě – programátor velkých sálových počítačů

Narodil se v Košicích v roce 1946. Jeho rodiče nebyli nábožensky založení, přesto se v Košicích pravidelně scházeli na schůzkách židovské náboženské obce. Centrem těchto společenských aktivit byla především vzájemná podpora při snaze o společné dodržování židovských stravovacích předpisů.

„Protože jsme byli z většího města, z Košic, byla zde židovská náboženská obec, kde se hlavně starší lidé setkávali kolem židovské rituální kuchyně, aby se jim dařilo dodržovat košer stravu. Chodili tam ti, pro které to bylo důležité, ostatní tam chodili kvůli společnosti. Okolo roku 1968, kdy to bylo svobodnější, se tam mohla setkávat i mládež. Mohli jsme poznávat zvyky, tradici, hudbu, abychom věděli, co to znamená být židem. I když mnozí z nás byli z rodin, kde židovství bylo skoro mrtvé. Málo rodin pěstovalo židovské povědomí. Ve velkých městech docházelo k velké asimilaci a na židovství se zapomínalo, jiní z obavy, aby je režim nepronásledoval.“

Juraj Gross v liberálních letech 1964 až 1968 studoval v Praze na Matematicko-fyzikální fakultě, účastnil se života hnutí židovské mládeže Děti Maislovky při pražské židovské obci. Vrátil se pak na Slovensko, studium dokončil až v Bratislavě, pracoval ve strojírenství při programování prvních výpočetních strojů.

Emigrace do Izraele

„Proč jsme odešli? Ekonomicky jsme na tom byli s manželkou dobře. Oba jsme měli dobrou práci, byt. I když jsme nebyli nábožensky založení, rodičům záleželo na tom, s kým se scházíme. Ne vždy jsme se dokázali cítit doma. Byly také různé projevy antisemitismu, jeden chci zvlášť uvést:“

Antisemitismus na Slovensku

„V roce 1979 jsem žil a pracoval v Nových Zámkách. Jdu jednou po obědě kolem školy a vidím srocení rodičů, kteří čekají na své děti. Ptám se, co se děje, jestli se vracejí z výletu. Z výletu ne, že prý je fáma, že nějací židé z Polska se převlékli za sanitáře, chodí do škol a sbírají děti pod záminkou, že jim musí vzít krev na testy. Ve skutečnosti že prý chtějí krev křesťanských dětí do macesů (nekvašeného pesachového pečiva - sušenek). Druhý den jsem to s úsměvem vyprávěl v práci a moje šéfka, inženýrka a vzdělaná žena, tomu také věřila. To se stalo v roce 1979, kdybych to sám nezažil, tak bych tomu také nevěřil, že je to možné.

Dva týdny předtím jsme byli na návštěvě u rodičů v Košicích a tam jsem poprvé slyšel tuto fámu, to jsem se jí jenom smál. Když jsem tomu byl osobně svědkem po dvou týdnech v Nových Zámkách, tak nám to dalo důvod k úvahám o emigraci. Kdy nás, židy, přijmou jako úplně rovnoprávné?“

Po zvážení všech pro a proti se rozhodli k odchodu za hranice. Vhodný čas k emigraci nastal již o rok později, v roce 1980. Odjeli na dovolenou do Jugoslávie, ze které se již nevrátili. Ve Vídni prý obešli konzuláty několika zemí, než se definitivně rozhodli pro Izrael. Hlavní důvod, proč se rozhodli pro Izrael, byl, že nehledali lepší život z té hmotné stránky.

„Chtěli jsme, aby naše děti, které v té době se ještě nenarodily, vyrůstaly v společnosti, která je plně přijme mezi sebe. Věděli jsme, že to bude v těžších podmínkách, že čas od času je v Izraeli válka, že to tu není jednoduché.“ Když odcházeli, tak si s manželkou mysleli, že již nikdy neuvidí své rodiče. O to víc pak o devět let později přivítali listopadový převrat v Československu a možnost svobodné návštěvy příbuzných na Slovensku. V Izraeli si pan Gross našel velmi brzy uplatnění v oboru, stejně tak jako manželka farmaceutka. Pracuje dodnes jako systémový programátor v jazyku DSM ve velkých sálových počítačích v severoizraelské Haifě.

Dnešní setkávání tehdejší židovské mládeže

Juraj Gross je stále s mnoha lidmi z židovské mládeže v kontaktu. Velká část z nich v Česku či na Slovensku nežije. Začala se organizovat hromadná setkávání po letech. „Je tu otázka, kdo z jakého důvodu odešel. Já jsem z té mladší generace, byl jsem ženatý, měl jsem byt, práci, u mne to byly jiné důvody než u lidí, kteří odešli krátce po druhé světové válce. Ztratili rodinu, majetky, neměli důvěru v život ve státě, který je nedovedl ochránit před nacistickým zlem. Z nich šla velká část budovat Izrael. Z té druhé vlny kolem roku 1968 již malá část šla do Izraele, většina šla do jiných západních zemí. Mladí lidé z této vlny se roztrousili po celém světě. Je tu dnes tendence znovu se scházet. Měli jsme již tři velké setkání.“ Poslední z nich, celočeskoslovenské, se konalo v roce 2007 v Nízkých Tatrách.