Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Avraham Brichta (* 1936)

• narozen v roce 1936 Bratislavě na Slovensku

• s matkou v transportu do Polska, na poslední chvíli byli vyreklamováni

• jeho otec dostal výjimku, žili v Trnavě

• na přelomu roku 1944/45 se ukrývali ve Smolenicích, v dubnu 1945 v horách

• po válce v organizaci sionistické mládeže Hašomer Hacair

• v dubnu 1949 odjel s rodiči transportem do Izraele

• od roku 1958 studium politických věd a sociologie na univerzitě

• v roce 1992 působil v Ústavu státu a práva v Praze

Tento text není historická studie, údaje z vyprávění pamětníka tak nebyly detailně ověřovány. Jedná se o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.

(rozený jako Arpád Ivan Brichta)

Profesor politické sociologie na Haifské univezitě Dr. Avraham Brichta se narodil v roce 1936 v Bratislavě jako Arpád Ivan Brichta. Na Slovensku žil jen do svých třinácti let, od dubna 1949 žije v Izraeli. Mluví slovensky a velmi dobře rozumí česky, v Praze také dlouhodobě pobýval v letech 1991 a 1992 jako hostující výzkumník v Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Dnes už si však není s jazykem jistý, proto pro složitější výrazy vždy rychleji nachází anglické slovo, ve Spojených státech žil a studoval několik let. Konec rozhovoru se proto odehrál zcela v angličtině.

Narodil se v Bratislavě, rodiče však žili v Trnavě a později ve Velkých Levárech u Bratislavy, jeho matka využila možnosti porodit na prestižním bratislavském sanatoriu. Za války žil s matkou ve Velkých Levárech, později je však převezli do sběrných táborů na Slovensku, v Seredi a Popradu.

První zázrak

Při nástupu do transportu v Žilině v říjnu 1942, který směřoval na severovýchod do Polska, se stala podstatná událost, která rodinu zachránila. Jejich otec byl na seznamu „potřebných Židů“, pro jeho rodinné příslušníky ochrana před transporty už nebyla tak samozřejmá. Tak se stalo, že malý Arpád byl s matkou povolán do transportu. Naštěstí o tom již otcovi známí věděli a snažili se je z transportu dostat. Na tento přelomový okamžik si pamatuje i Avraham Brichta. Jestli jsou to vzpomínky později rekonstruované ze vzpomínek rodičů, či jsou to první autentické vzpomínky, není tak důležité. Prý tam byl i vysoký důstojník SS, zástupce Eichmannova úřadu pro Slovensko. Těsně před odjezdem transportu zavolali jeho matku Melanii a malého Arpáda Ivana Brichtu.

Avraham Brichta je přesvědčen, že jsou jen dva hlavní faktory, které rozhodovaly o tom, zda se Židům za holocaustu podařilo přežít. „Jeden faktor jsou zázraky a druhý faktor jsou dobří lidé – Slováci, ale ne Židé. V našem případě to byl generální ředitel Nupodu, který se jmenoval Doktor Tibor Toth (Roth). Můj otec měl výjimku a byl v Trnavě, udělal vše, co bylo v jeho moci. Doktor Toth byl humanista a dobrý člověk a obrátil se na Šaňo Macha, tehdejšího ministra vnitra. Šaňo Mach intervenoval a poslal telegram do Žiliny. Byli jsme již v transportě a dveře byly zavřené, moje matka byla velká optimistka a od ní jsem to podědil. Říkala: ,My se z toho vagonu dostaneme ven.‘ Lidé se jí smáli.“

Měla pravdu. „Otevřely se dveře a my jsme vystoupili z toho vagonu. Také si pamatuji, že se ptal, a byla to první německá slova, která jsem si zapamatoval: ‚Was ist mit dieses Kind und Frau?‘ – Co je s tímto dítětem a s tou ženou? Ten úředník z Židovské rady odpověděl. ‚Sie sind irrtümlich genomen. – Vzali je omylem.‘On na to odpověděl: ‚In Ordnung.‘ Tak nás pustili, šli jsme k jednomu farářovi v Topolčanech, to byl myslím bratr od toho Tibora Totha. Tam jsme se schovávali asi dva týdny. Nevěděli jsme, že už nejsou razie a neposílá se do koncentračních táborů.“

Druhý zázrak

Pak se pan Toth začal bát a vyzval je, aby odjeli. Jeho rodičům se podařilo s falešnými dokumenty odcestovat do Trnavy. V Trnavě žili s pomocí otcovy výjimky až do vypuknutí povstání v srpnu 1944. „Tehdy už žádné výjimky neplatily, museli jsme hledat nějaký úkryt. To byl další zázrak nebo náhoda. V Trnavě byl zubař Neumann a měl kliniku v Trnavě a Smolenicích. Jeho zdravotní sestra v ordinaci se jmenovala Počúchová a říkala, že ho může schovat v u svých rodičů. On chtěl, aby se pomohlo i nám, tak to řekla rodičům a oni souhlasili, že nás schovají na tři dny, a z těch tří dní se stalo osm měsíců. Pan Počúch byl hodný, ale dost chudý sedlák, který měl dům v Smolenicích a sýpku asi sto padesát metrů do dvora. Tak nás tam schoval, na sýpce byla naše rodina a doktor Neumann se ženou a svým synovcem.“

Měli tak štěstí na dobré lidi, další takřka zázrak se také stal, když sýpku sedláka Počúcha kontrolovala německá vojenská hlídka.  „Když měli přijít Němci, začal vařit brambory, aby se začala tvořit pára. Bylo tam spousta páry. Šli jsme všichni nahoru. Vylezli jsme nahoru po žebříku, zavřeli za sebou stropní dveře a usadili se. Zavřel je za námi, odstranil žebřík a nikdo nepoznal, že je nějaký vchod nahoru. Pak přišli dva esesáci, no možná byli z wehrmachtu, revolvery a pistole. Stal se druhý zázrak, první byl v Žilině, druhý tady. Dívali se okolo, naštěstí se nekoukli nad sebe, nebyli asi tak podezřívaví, pak odešli. Měli jsme podruhé štěstí. V dubnu se přibližovala Rudá armáda a my jsme museli odejít do hor.“

Na otázku, zda tato rodina byla zařazena mezi vyznamenané Spravedlivý mezi národy a zda jejich jméno je na zdi památníku v parku Jad Vašem, Avraham Brichta odpovídá, že ne. Cítí to však jako chybu, odmítli je, protože za jejich pomoc brali od Brichtových peníze. Ano, je pravda, že to nebyla bezplatná pomoc, Avraham Brichta však podotýká, že oni přesto dávali v sázku své životy, za ukrývání Židů hrozila smrt, navíc tato rodina by si je ani nemohla dovolit vydržovat bez toho, kdyby jim nedávali peníze.

Po válce vstoupil do organizace sionistické mládeže Hašomer Hacair, organizovali dětské tábory, chodili na výlety a připravovali se na jejich „aliah“ – odchod do Palestiny, jeho matka byla funkcionářkou místní ženské sionistické organizace Vico. Čas k odchodu nastal v dubnu 1949. Vlakem přes Vídeň dojeli do Benátek a odtud lodí Abbazio do Tel Avivu – Jaffy.

Avraham Brichta vzpomíná i na to, co byla v té době podpora pro nové imigranty. Jeho rodina dostala od izraelské vlády tři železné postele a šestero povlečení, nesrovnatelné s podporami, které dostávali nově příchozí imigranti – „olim“ v pozdějších letech. Rodina se usadila v Haifě, Avraham vystudoval střední školu.

Akademická kariéra

V letech 1956–1958 sloužil v izraelské armádě, od roku 1958 nastoupil ke studiu politických věd a sociologie na haifské univerzitě. V Izraeli dokončil bakalářská studia, podařilo se mu pak získat stipendium na studium ve Spojených státech, graduoval na univerzitě v Chicagu. Od roku 1967 žil znovu v Izraeli, doktorský titul obhájil na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a od té doby až do odchodu do důchodu v roce 2005 se věnoval výuce a vědecké práci v oblasti politických věd a politické sociologie. Specializuje se na komparativní politiku, volební systémy a regionální politiku. V anglosaském světě mu vyšla v roce 2001 u Sussex Academic Press jeho zásadní práce Politoval Reform in Izrael – The Quest for effective and stable goverment. V roce 1991 a 1992 působil jako výzkumník v Ústavu státu a práva Akademie věd v Praze.