Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Rozhodli jsme se pro sionistickou alternativu
narodil se 2. srpna 1928 v Prešově jako Otto Špíra
židovská náboženská rodina, otec obchodník se dřevem, tři děti
člen sionistického hnutí Ha-šomer ha-cair
otec měl status hospodářsky prospěšného Žida, rodina nemusela do transportu
1942 – březen 1944: Otto s mladším bratrem se skrývali v Maďarsku, pak návrat na Slovensko
květen 1944: stěhování rodiny do Liptovského Mikuláše
od října 1944 se skrývali v lesním bunkru
únor 1945: osvobození, návrat do Prešova
léto 1945: pogrom v Prešově
Otto aktivní v hnutí Ha-šomer ha-cair
1947: studoval na ČVUT v Praze
říjen 1949: odjezd s rodiči do Izraele
spoluzakládal kibuc Lehavot Chaviva, po třech letech odešel
1954–1958: studoval práva, pracoval jako právník
s manželkou žije v Kfar Saba
I dnes, po téměř sedmdesáti letech v Izraeli, Giora Amir sám sebe identifikuje jako Čechoslovák z Ha-šomer ha-cair. Zásady sionistického hnutí, ne nepodobné skautským, zůstávají pro něj i jeho manželku stále živé. Cesta pana Giory k sionismu ale nebyla snadná.
Narodil se roku 1928 v Prešově na Slovensku jako Otto Špíra do židovské rodiny jako prostřední ze tří sourozenců. Otec obchodoval se dřevem, maminka byla v domácnosti a starala se o děti – nejstarší Magdu, prostředního Ottu a nejmladšího Pavla. Rodiče byli ortodoxní Židé, otec byl předsedou židovské náboženské obce a pravidelně chodil do synagogy. Ostatně jedna z pamětníkových raných vzpomínek je právě na cestu nočním městem do synagogy, kam tatínka doprovázel na čtení kajícných modliteb slichot. Otto od šesti let navštěvoval obecnou školu a odpoledne také židovskou náboženskou školu, cheder. Kvůli zavedenému numeru clausu, omezení židovských studentů, se nemohl v roce 1939 hlásit na gymnázium, ale mohl pokračovat ještě nějakou dobu na měšťance. V té době se začal zajímat o sionistické hnutí.
Nejdřív se ovšem do sionistického hnutí zapojila Ottova starší sestra Magda, a to pod vlivem svého strýce, matčina bratra. Musela si členství v levicovém hnutí Ha-šomer ha-cair vyvzdorovat, protože rodiče nepodporovali své děti v sionistickém směřování, odporovalo totiž jejich pohledu na svět. Pamětník vysvětluje: „Pro ortodoxní Židy, a samozřejmě i moje rodiče, byl Ha-šomer ha-cair jiný svět. Šomer totiž hlásal: ,Zapomeň na učení svého otce i na to, co ti řekla matka, připrav se na nový svět, nový svět začíná pro tebe tady.‘“ Otec přesto synovi schválil účast na letním táboře Bnej Akiva, což byli také sionisté, ale náboženští, a Otta strávil léto s Bnej Akiva v Baldovcích: „To už bylo v roce 1939. Tehdy nám na táboře spálili stany.“
Pamětník potom přešel do Ha-šomer ha-cair jako jeho sestra: „Magda se v roce 1940 rozhodla odjet do Palestiny s mládežnickou skupinou. Rodiče byli samozřejmě proti, ale sestra zahájila hladovku, takže nakonec svolili. Pamatuji se, že k nám přišla sestřina učitelka z gymnázia a kárala rodiče: ,Mou nejlepší studentku posíláte do Asie?‘“ usmívá se pamětník. V Šomeru trávil většinu volného času, kterého měl po vyloučení ze školy dost. Společně se učili, četli, vyprávěli si o vysněné Palestině: „Hnutí dávalo tehdy dětem to, co nedostaly ve škole, nabízelo jinou alternativu,“ shrnuje Giora Amir.
Rodinu pochopitelně postihly protižidovské zákony a nařízení zavedená ve Slovenském státě otci se však podařilo díky své profesi získat status hospodářsky významného Žida, což rodinu chránilo před první vlnou deportací. Ta na Slovensku začala v březnu 1942 a dočasně byla přerušena na podzim téhož roku. Z obav před obnovením deportací poslali rodiče Ottu spolu s jeho mladším bratrem v roce 1943 do Maďarska: „Bratra propašovali ven s falešnými papíry a pak se přihlásil v Maďarsku v sirotčinci. Já jsem se schovával u strýce v Debrecénu,“ vysvětluje Giora Amir. V březnu 1944, po okupaci Maďarska, se oba sourozenci vrátili zpět k rodičům do Prešova. V květnu 1944 se musela celá rodina přestěhovat do Liptovského Mikuláše.
Také v Mikuláši se Otto zapojil do aktivit Ha-šomer ha-cair – hnutí se podle pamětníka snažilo nabídnout dětem smysluplné trávení času, vytvořilo jakousi improvizovanou školu, kde se scházela mládež. Tam se pamětník seznámil se svou budoucí manželkou Zuzanou – také ona pochází ze židovské rodiny, její otec byl ředitelem židovské školy v Liptovském Mikuláši. Ani on nepodporoval sionistické sklony své dcery, ale z jiného důvodu než ortodoxní Ottovi rodiče: „Zuzčin otec byl zcela asimilovaný, považoval se ne za Žida, ale za Slováka a doufal, že na Slovensku zůstane vrstva československé inteligence,“ doplňuje pamětník.
Na konci léta 1944 vypuklo Slovenské národní povstání a po jeho porážce v říjnu se situace Židů zcela změnila. Ve městech a vesnicích přestalo být bezpečno. Ottovi rodiče byli ve styku s židovskými partyzány, kteří se přidali k povstání a po jeho porážce se schovávali v horách a prováděli různé diverzní akce. Jednou z nejznámějších, která se bezprostředně dotkla i Giory Amira, tehdy Otty Špíry, byl atentát na velitele SS, který provedl ve Smrečanech Abraham Pressburger spolu s Gabi Eichlerem. „Němci pochopitelně nemohli nechat útok na svého velitele jen tak a chtěli se pomstít. Zatkli tehdy ve vsi několik dospělých mužů, mezi nimi také otce Zuzky, mé budoucí manželky. On jim chtěl utéci, ale postřelili ho a nakonec nejspíš hodili do vápenky, kde zemřel,“ popisuje Giora Amir.
Koncem října dostala rodina Špírova varování před další očekávanou pomstou ze strany Němců a tehdy odešli do úkrytu, který otec začal už dříve stavět v lesích: „Říkalo se tomu bunkr. Na Slovensku byli židovští uprchlíci z Polska. Ti už měli zkušenost, věděli, jak reagují Němci, co je třeba dělat, takže nám radili: ,Poslouchejte, povstání bude dlouhé. Běžte do vesnic a začněte si chystat bunkry vysoko v lesích.‘ Takže otec a ještě někdo vzali syny sedláků ze Žiaru, odešli vysoko do lesů a začali tam vykopávat v zemi bunkry. Vedle nás měli podobný bunkr partyzáni, s nimi jsme byli v kontaktu. V našem bunkru bylo nakonec spolu s naší čtyřčlennou rodinou celkem asi třicet lidí,“ vysvětluje Giora Amir. V lese zůstala rodina celou zimu. S lidmi z nejbližší vesnice bylo za úplatu domluveno pravidelné zásobování jídlem, pro které si ukrývaní chodili v noci.
Začátkem února 1945 jejich ukrývání skončilo: „Ten den, kdy jsme jedli naši poslední čočku, je nejdramatičtějším zážitkem mé perzekuce. Někdo zaklepal na dveře. Vždycky říkám, že klepání na dveře je výdobytek civilizace. Do bunkru se kope a nám často kopli do dveří. Ale tehdy někdo zaklepal. Já jsem otevřel dveře bunkru – tehdy už ti partyzáni odešli do hor, aby přešli na druhou stranu, za frontu, a jejich bunkr zůstal prázdný – otevřel jsem tedy dveře a přede mnou stojí postava oblečená v uniformě, na uniformě bílý plášť, salutuje a říká: ,Já jsem kapitán Zachar z československé armády a kdo jste vy?‘ To bylo v horách, dva tisíce metrů vysoko. Než jsem mu vysvětlil, kdo jsme, stála za ním dlouhá řada vojáků,“ popisuje Giora Amir začátek osvobození. V doprovodu několika vojáků sestoupili lidé z úkrytu do tábora Svobodovy armády u Liptovského Mikuláše. Tím pro ně válka v podstatě skončila.
Rodina Špírova se vrátila do Prešova. Pamětník popisuje složitou situaci po návratu, chaos v zásobování a všeobecný nedostatek. Židům materiálně často pomáhala židovská sociální organizace Joint, což také přispělo k nevraživosti místních obyvatel. „V červnu 1945 byl v Prešově pogrom. Musela ho nakonec potlačit armáda. I tehdy lidé říkali: Víc Židů se vrací, než odešlo,“ popisuje Giora Amir. Také protižidovské nálady na Slovensku přispěly k jeho rozhodnutí aktivně se zapojit do sionistického hnutí a odejít do Palestiny. „Tehdy už rodiče neodporovali, takže bratr Pavel odjel v roce 1947 a my o dva roky později,“ vysvětluje pamětník. V roce 1947 studoval na ČVUT v Praze, ale po roce ze studií odešel, aby se mohl více věnovat práci pro sionistické hnutí.
Po válce se hnutí trochu odklonilo od skautské podstaty a zaměřilo se především na vystěhování do Palestiny a podporu vzniku nového státu. Velmi důležitý je jeho popis různých činností Ha-šomer ha-cair: „Sionistická hnutí bojovala o každé dítě. Našli jsme židovské děti v klášterech, které si vůbec nepamatovaly, že byly židovské. Nebo děti, které se vrátily jako sirotci, například dva moji spolužáci, jejichž rodiče zahynuli. Mládežnické hnutí jim dávalo sionistickou alternativu. Byl tu boj o každého člověka. Říkalo se: ,Ty chceš zůstat na Slovensku? Komunisti ti slibují rovnoprávnost, ale v Palestině se teď bojuje o židovský stát, a to je naše cesta.‘ Tehdy se lidé museli rozhodnout. Mládežnické hnutí mělo rozhodující vliv na moji manželku a na mě i na další, kteří jsme se rozhodli pro sionistickou alternativu,“ vysvětluje Giora Amir. Dále upozorňuje na to, že hnutí bylo v Maďarsku zakázáno a členové Ha-šomer ha-cair ze Slovenska zařizovali falešné doklady pro sionisty z Maďarska a pomáhali jim tajně přejít na Slovensko a odtamtud pokračovat do Palestiny.
Vznik Státu Izrael oslavil ještě v Praze, tehdy se podle jeho slov „uskutečnily sny staré dva tisíce let“. Sám odjel do Izraele v říjnu 1949. Do země odešli tentokrát i rodiče, kteří původně sionistické ideály svých dětí nesdíleli – ale komunistické směřování Slovenska bylo pro ně ještě horší představou než sionismus. Otto Špíra, který si v Izraeli změnil jméno na Giora Amir, se usadil v kibucu Lehavot Aviva, patří mezi jeho zakládající členy. Po třech letech z kibucu spolu s manželkou odešli. Vystudoval práva na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a pracoval jako právník. S manželkou, s níž prožil více než 65 let společného života, nyní žije v domově pro seniory v Kfar Saba. Oba se stále cítí být „československými šomery“.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Andrea Jelínková)