„Tatínek byl velký skaut. A v Praze měl sestřenici, Vlastu Koseovou, což byla pozdější skautská vedoucí. Takže jsme o těch skautech hodně věděli. A pak, v roce 1939 se na tatínka obrátil jeho kamarád, jestli by [u zámečku v Hraběšíně, na panství Schwarzenbergů] nebylo tábořiště pro skauty. Tatínek určil krásné tábořiště, tam za tím Hraběšínem. A tak tam přitáhli skauti z Poděbrad. Ten náš známý, skaut nebo praskaut, jak jsme říkali, to byl docent Filip. A ten tam velice pěstoval skauting. Takže tam přišel oddíl kluků, a ti tábořili tam v tom lese. A já jsem za nimi chodila a toužebně sledovala tu jejich činnost. A občas přinesla nůši s chlebem anebo poštu jsem jim donášela. Tak jsem s nimi kamarádila. Až potom, po čtrnácti dnech, ten docent Filip přijel a říkal: ‚skauting byl zrušený, musíme předčasně skončit s táborem a všechen majetek je zapečetěný.‘ To byl konec prvního skautského života.“
„Bylo tam takové určité jádro, které soudržný bylo. A pak tam byla celá řada lidí, kteří buď neměli zájem anebo vysloveně pohrdali exilem. Oni se už začali cítit jako něco lepšího. Takže to byly různé kategorie, bych řekla. To byli takoví dostřediví emigranti, anebo odstřediví. Takže určité jádro tam bylo, jako třeba Sokol. Byla to taková typická diaspora jako jsou asi židovské diaspory. To jádro těch, kteří udržují to české povědomí. Ale ne z nějaké vypočítavosti, ale z vnitřní potřeby. Promluvit si, půjčit si navzájem ten Dikobraz třeba. Těch knih exilových, těch byly spousty. To už jsem skoro všechno natahala zase zpátky Gruntorádovi (pozn. ed.: Jiří Gruntorád, vydavatel samizdatové literatury). To byly čtyři nakladatelství, co já vím, ne-li víc. To jsme považovali za takovou povinnost, skoro bych řekla, podpořit tuhletu literaturu, a všechno jsme to kupovali. Ale plno těch exulantů říkalo: ‚to mě nezajímá.‘ A nějakou povinnost, objednat si to u Škvoreckého, to vůbec necítili.“
„Já vám to ani nedovedu nějak vylíčit, Prostě jsme si představovali: ‚tak takhle vypadá svoboda‘. Razítka sem, razítka tam, povolení, pozvání a výjezdní doložky… To jsme všechno brali, jako že to musí bejt, ale že je to zázrak, že se nám otevírají dveře.“
„A tam pak přišli Američané a tatínek byl v celém Vlachovém Březí a okolí jediný, kdo uměl anglicky. Samozřejmě na náměstí vítal Američany a bavil se s nimi. Bylo to v době, kdy už zuřila válka přímo v Praze. Říkal jim: ‚Jeďte dál, jeďte na Prahu.‘ Já samozřejmě jsem s ním vylezla na tank a do smrti nezapomenu, jak nám ukazovali mapu, a na té mapě byla linie s nápisem STOP LINE. A oni na to ukazovali a říkali: ‚My už dál nesmíme.‘ My jsme tedy hrozně plakali, protože tam byli naši příbuzní ohrožení na životě a Američané jen krčili rameny.“
„Začala jsem tedy studovat a najednou i zavolali z děkanství – bylo nás pět, všichni jsme přišli z prvních ročníků a všichni jsme na školu přišli z praxe. To znamená laboranti, rehabilitační pracovníci a podobně. A řekli nám: ‚Vy jste střední zdravotní kádr, těch my máme málo, ale máme dost doktorů, takže vy musíte vzít za vděk středoškolským vzděláním a na vysokou školu nemáte vůbec nárok. Vy vůbec nejste dělnická třída, vy jste z buržoazních poměrů.‘ My jsme tam skutečně byli děti doktorů a podobně. A bylo po studiu.“
„Ráno jsem se probudila a pan doktor stál před chalupou a koukal se k nebi. Pořád se koukal k nebi. Říkal, že v každém letadle jsou tři tanky a že spočítal, kolik tanků už letadla dopravila do Prahy. Já jsem se smála, protože jsem tomu nevěřila, že to vůbec může vypočítat. Myslel to ale vážně. Pak jsme cítili neklid, který nás začal zmáhat, a tak jsme jeli dolů do města, kde jsme měli tranzistor. To už jsme potkali manžela, který se vracel z Prahy a řekl nám, že v Praze jsou Rusové.“
Dana Seidlová, za svobodna Guthová, se narodila 12. prosince 1929 v Čáslavi. Otec Gaston Guth byl lesním správcem na hraběšínském zámku knížete Schwarzenberga, maminka Helena se starala o domácnost. Dana měla dva sourozence, o rok staršího bratra Jiřího a o 18 let mladší sestru Annu. Její dědeček byl známý autor knih o pravidlech společenské etikety Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, osobně ho však nepoznala. Dětství strávila na zámku v Hraběšíně, kde měla rodina k dispozici polnosti i hospodářství. Za války se jim dařilo načerno vypomáhat s potravinami lidem z měst. Otec se stával terčem udavačů, což nakonec odnesla jeho sedmdesátiletá tchyně Karolína Fraierová, kterou gestapo na tři měsíce uvěznilo. V roce 1944 se musela rodina z popudu nacistické nucené správy vystěhovat do tvrze ve Vlachově Březí. Zde se dočkali osvobození americkou armádou. Po válce Schwarzenbergovi zaměstnali otce na zámku Orlík. Dana studovala gymnázium v Praze, kde ji teta Vlasta Koseová přivedla k dívčímu skautingu. Rodinu nejvíce postihl převrat v roce 1948, po němž Schwarzenbergovi opustili republiku, otec přišel o práci a komunisté ztěžovali Guthovým existenci, protože pracovali pro buržoazii. Dana nemohla studovat vysněnou medicínu. V roce 1969 již provdaná Dana Seidlová se svou rodinou emigrovala do Německa a poté do Švýcarska. Zde založila tradici skautských táborů, založila skautský časopis Tamtam, stála u zrodu české doplňovací školy, přispívala svými články do Zpravodaje Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Udržovala též spojení s Československem a podporovala myšlenky Charty 77. Stejně aktivně působila i v listopadových dnech roku 1989, kdy spolu se svými přáteli podporovala pád komunistického režimu. Celý život pracovala jako zdravotní sestra. V roce 2017 se přestěhovala do Prahy. Dana Seidlová zemřela 12. srpna roku 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
