Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lieutenant (ret.) Mesrov Pogosyan (* 1920)

• Napadení Sovětského svazu Rumunskem

• Obrana Odděsy

• Raněn na Ukrajině

• Dělostřelecká škola v Čečensku

• Dobývání Kerče a Sevastopolu

• Raněn v lednu 1945 leteckou pumou

Mesrov Uspaelovič Pogosyan se narodil 12. dubna 1920 ve vesnici Vankovo v Martakertské oblasti v Náhorním Karabachu. Otec zemřel neznámo proč v roce 1921. Matka pracovala v místním kolchoze. Mesrov měl dva bratry. Starší bratr, narozený v roce 1918, se účastnil útoku Sovětského svazu na Polsko v roce 1939. Mladší bratr, narozený v roce 1922, se též zapojil do bojů druhé světové války.

Zpočátku jsme neměli tušení, s kým vlastně bojujeme

Po absolvování desetileté základní školy Mesrov pracoval v kolchoze, než v roce 1939 nastoupil vojenskou službu. Vojnu absolvoval ve městě Izmail na hranici s Rumunskem. Během vojny byl kulometčíkem. Nejprve měl ruční kulomet Dětkarěv, později těžký kulomet Maxim.

Na vojně zažil první útok rumunských vojsk. “Batalion měl zóny odpočinku. To byly stany okolo města. V noci třikrát bili na poplach. První poplach, druhý, třetí a pak přišel poslední, čtvrtý, bojový. Nad hlavou letadlo a hned za námi padaly bomby. Hranice byla tvořena řekou. Odtud, z rumunské strany, nás ostřelovalo jejich dělostřelectvo. Nejprve jsme nevěděli, že je to válka. Až potom nám řekli, že Německo napadlo Sovětský svaz,” vzpomíná pamětník na události léta roku 1941. 

Sovětští rozvědčíci na motorkách přinesli zprávu, že k jejich postu postupují rumunské jednotky, na které je možné útočit. Zpočátku sovětské jednotky vůbec neměly tušení, s kým vlastně bojují.

Měli jsme jen helmu a suchary

Mesrov a jeho muži tedy zaujali postavení poblíž lesa. Vykopali okop, kam postavili těžký kulomet Maxim ráže 7.62 mm. “Jeden rok jsem sloužil v armádě a začala válka. Na jedné straně hraniční řeky jsme byli my a na druhé oni. A 22. června začala válka. Zakopali jsme kulomet a zamaskovali ho senem. Němci už přicházeli. U kulometu byly dva pásy, každý po 250 nábojích,“ vzpomíná pamětník.

„Když Němci přišli na 100 metrů, my začali pálit. Kolik jich tam zůstalo, nevíme. Pálili jsme, dokud jsme nevypálili oba dva pásy. Útočili velmi úporně. Zjistili jsme, že je náš batalion za námi. A my se k němu museli vrátit. A museli jsme se zorientovat. Bránili jsme náš batalion. Vyšli jsme a koukali, jestli tam nezůstal někdo živý, aby po nás nestřílel. Nikoho jsme neviděli. Nevěděli jsme, kam jít. Kulomet jsme tam nechali a došli na cestu. Jeden náš člověk šel doleva a druhý doprava. Z jedné strany přicházeli dva lidé. ‘Mluvíte rusky, nebo jinak?’ zeptal jsem se. ‘Rusky!’ zněla odpověď. Tak jsme se vydali tím směrem k našemu batalionu. Řekli nám, že jsme udělali dobře, že jsme tam ten kulomet nechali.”

Odpor sovětské armády zbrzdil postupující rumunské vojáky. Rumunská vojska se zastavila zhruba jeden až dva kilometry od blízké vesnice. Celý batalion Rudé armády pak začal ustupovat směrem na Oděsu. Během ústupu však vládl chaos, nebylo jasné, kudy se vydat. Ústup též ztěžovaly nálety nepřátelských letadel.

Ty probíhaly podle jednotného scénáře. Nejprve nad danou oblastí přeletěl nepřátelský pozorovací letoun zvaný „kukuruznik“. Chvíli poté na postupující vojáky zaútočilo 10 až 15 nepřátelských letadel. Sovětské letecké síly byly v té době ve velmi špatném stavu. “Na naší straně létala tak dvě tři letadla. Zpočátku byla naše letadla špatná. Hned začala hořet. Jejich letadla zničila mnoho našich.” Celou cestu šli pěšky. Vzdálenost 250 kilometrů ušli za 10 až 15 dní. Neměli ani vodu ani chleba. “Měli jsme jen helmu a suchary. Měli jsme koně, co tahal výzbroj. Nakonec jsme museli sníst i toho koně.“

Zvedali jsme jeden druhého a do toho jsme se bodali s Němci

Chyběly zbraně, chyběli důstojníci. U batalionu měli jen jednoho majora a jednoho velitele, plukovníka Palašova. “Byl tam jen jeden major a ten nevěděl, co má dělat. Velitel pluku se zeptal: ‚Kdo dříve sloužil v armádě, ať vystoupí!‘ Já také sloužil. Byli jsme celkem čtyři. Říkal, že budeme bránit Oděsu. ‚Každému 25 mužů!‘ Mně je dali také. My měli alespoň základní znalosti boje. Oni nevěděli nic. A v noci jsme útočili. ‘Urá!’ – V noci, a Němci utíkali. Já koukám a tam se něco blýskalo. Byl to jejich samopal, tak jsem ho vzal. Jejich samopaly se jen blýskaly. Oni utekli. My jsme nic nepili, nic nejedli. Nevěděli jsme ani, kam jdeme. Velitel pluku nás postavil a měl víno z Oděsy. Stál tam sud: ‚Každému hrneček! Vypijte to!‘ Já nepil. Nic jsem nejedl – přijde Němec a co potom? Rusové to vypili a hned šli spát. A znenadání nás napadli Němci. Došlo na boj na bodáky. Ti tam všichni spali a Němci zaútočili. My zvedali jeden druhého a do toho jsme se s Němci navzájem bodali.” Útok se však podařilo odrazit. “My jsme nevěděli, kam běžet. Běželi jsme do útoku a stříleli hlava nehlava. My nevěděli, jestli zůstaneme naživu, nebo ne. Prostě jsme běželi – co bude, bude.”

Batalion se zastavil zhruba 15 kilometrů od Oděsy a pokusil se zformovat obranu. “Naše zbraně byly špatné. Třeba samopaly jsme neměli vůbec. Měli jsme jen starou výzbroj. Ta byla špatná.” K jídlu dostávali pouze suchary.

Němci se snažili i o propagandu mezi neruskými vojáky. “Nepřátelé shazovali letáky. V různých jazycích. Arménsky, ázerbajdžánsky. ‚Složte zbraně a můžete projít. Nic se vám nestane.‘ Totéž bez přestávky vysílali rádiem. Říkali, že zítra bude velký útok a vyzývali nás, abychom se vzdali.”

Deset raněných nepřátelských vojáků

Před Oděsou zaujala sovětská vojska obranné pozice a vykopala okopy. Ty se nazývaly “sekrety” (od ruského „sekretnyj“ – tajný). Uvnitř byli dva až tři vojáci a přiblížit se k nim mohla pouze střídající jednotka, která znala heslo. Rumunská a německá vojska se nacházela ve vzdálenosti 100 až 500 metrů. Jednou v noci došlo mezi ruskými a rumunskými vojáky k boji na zteč. Při takových potyčkách vojáci často ztráceli orientaci a padli do zajetí. “V noci se ztratili tři Rumuni. A my koukáme a tam stojí tři lidé a nevědí, kam jít. My řekli: ‘Pojďte sem!’ Oni nešli. Hned poznali, že jsme Rusové. Rozběhli se a my začali střílet. [Jednoho zranili do nohy.] A potom jsme je zadrželi. A oni říkali: ‚My za nic nemůžeme, Němci nás donutili bojovat. My jsme nechtěli bojovat.‘” Tyto Rumuny pak předali veliteli pluku a jejich další osud pamětník nezná.

Do rukou se Pogosyanovi dostala odstřelovací puška jednoho z padlých ruských vojáků. S ní se mu podařilo na vzdálenost 200 metrů ranit několik německých vojáků. “Viděl jsem jejich bunkr. A najednou jde voják. Podařilo se mi ho postřelit. Druhý mu přišel na pomoc, aby ho odtáhl. Toho jsem taky zastřelil. Celkem jsem takhle napočítal deset raněných nepřátelských vojáků.”

Obklíčili Oděsu

První zranění přišlo po šesti dnech na oděské frontě. “Náš velitel pluku často chodil v prvních liniích. Já koukám, on kabát na ruce, běžel a křičel, že obklíčili Oděsu. A běžel směrem do lesa. Já tam nechal kulomet a taky jsem běžel pryč. On běžel nalevo a já napravo. A navzájem jsme se ztratili. Já šel k našemu 45milimetrovému dělu. Přivezli nám náboje a řekli nám, abychom stříleli tam a tam. Velitel říkal, že to bude silný boj. Tanky, kulomety. A to mě poprvé ranili. Zvedal jsem bednu s náboji a oni mě trefili sem [do zadní části nohy]. Nejprve mne položili do bunkru. Pak mě přeložili na vůz a odvezli. Oděsa byla už jen 15 kilometrů. Tam jsem zůstal tři dny a pak mě lodí poslali na severní Kavkaz.”

Parník čelil útokům nepřátelských letadel. Od výbuchů se kymácela celá loď. Oděsu Němci dobili deset dnů po odjezdu pamětníka. Co se stalo se zbytkem jeho 25členné skupiny, neví. Z lodi byl pak vlakem převezen do nemocnice v Tbilisi. Tam ležel až do 26. prosince 1941. V lednu byl pak poslán do dělostřelecké školy. Tam probíhaly praktické střelby i teoretická příprava se 120mm houfnicí. V dělostřelecké škole Mesrov Pogosyan strávil celkem sedm měsíců.

Přišel příkaz od Stalina dobýt Kerč

Po absolvování dělostřelecké školy ho poslali s hodností poručík do Grozného. “Okolo Grozného jsou hory. Spousta sněhu. Němci měli auta a tahali zbraně auty. Měli mnoho aut. My jsme měli jen koně. A Němce, které jsme zajali. Ti stavěli cesty. V létě pak tito zajatci jedli hady.”

Na frontě pak sovětské dělostřelecké oddíly používaly i 76mm divizní kanóny vz. 1939 (F-22-USV). Ty měly přepravní hmotnost 2500 kilogramů [1] a dle Mesrovových slov byl problém s jejich přepravou koňskými povozy.

Pamětník na vlastní kůži zažil bitvu o Kerč, město u úžiny mezi Krymským poloostrovem a ruskou pevninou. Šlo o  jeden z nejkrvavějších střetů druhé světové války. Jedním z velitelů celé operace byl i Leonid Brežněv. Tehdy již měla sovětská vojska dostatek výzbroje i výstroje a děla tahaly automobily, hlavně Fordy. Mesrov Pogosyan velel 12 vojákům, kteří obsluhovali tři děla.

Před překročením průlivu probíhala hodinová dělostřelecká příprava. Samotný průliv překonali na parníku a dostali se do města Kerč. Tam stálo mnoho vyřazené německé techniky. “To byla nejtěžší práce. Nejtěžší, nejhorší práce ze všech byla Kerč. Byla tam i 89. arménská divize. Já byl v 250. dělostřeleckém pluku. Přišel příkaz od samotného Stalina dobýt Kerč. Přišlo i velení přímo z Moskvy, aby dohlídli nad operací a aby se nestalo, že Kerč nedobudeme. Stalinův příkaz zněl: ‚V noci z jedenáctého na dvanáctého dobýt přímo Kerč!‘ Dělostřelectvo! Kaťuše! Ivan Hrozný! Vše šlo na Kerč.“ Ve dvě hodiny byl celý batalion uveden do pohybu a začal útok na přístavní město.

Dodnes necítím půlku obličeje

„Byl tam závod, bunkr a ulice. Nikdo tam ale nebyl. Nikdo! Tak jsme šli. A na té ulici leželo asi 20 až 25 vyrovnaných těl. Všichni mrtví. Nevím, kdo je tam dal. A potom koukáme a v jednom směru byli Němci. My začali střílet z minometu. Byli jsme tam sami dva. Vzali jsme minomet a: ‚Davaj, davaj!‘ A to už najížděly naše tanky. Přestali jsme střílet. Jeden malý člověk začal alarmovat rotu a vydal rozkaz se stáhnout: ‚Běžte, tam nezůstávejte!‘ My jsme se stáhli a naše pozice okamžitě začali bombardovat. Kdybychom tam zůstali, tak z nás nic nezbyde.”

Během tohoto bombardování utrpěl Mesrov Pogosyan druhé zranění. “Letělo německé letadlo, bombardér, a pustilo bombu. Střepiny a tlaková vlna mě trefily do pravé části obličeje. Málem mi to utrhlo hlavu. Pak mě začali zvedat, dávali mi čichnout ke čpavku. Pro krev v očích jsem ani nemohl pořádně vidět. Dodnes necítím polovinu obličeje.”

Na Sevastopol

Na Krymu se k postupující Rudé armádě připojili i partyzáni, kteří zde operovali. Po bitvě na Kerči, podle Pogosyanových slov, nepřišly žádné těžší boje. “Když jsme přišli do Sevastopolu, tak tam nic nebylo. Všechno rozbité. Okolo hory, uprostřed nebylo vůbec nic. Nikdo tam nebyl. Jenom Rumuni. Němci sami utekli a nechali tam Rumuny. My jsme zajali 2 000 vojáků. Rumuni nebojovali. Říkali: ‘Oni nás přinutili.’ Oni jsou dobrý národ. Oni za to nemohli.”

Jeho jednotka pokračovala ve směru Sevastopol, Simferopol, Dněpropetrovsk, Charkov a Kyjev. On sám se však již bojových akcí neúčastnil, léčil se ze zranění. Těžší boje jeho pluk prodělal ještě před Charkovem. Naproti tomu o Kyjev jeho pluk téměř nebojoval. Němci se podle jeho slov stáhli sami. I německá letadla útočila jen zřídka a Rudá armáda již měla mnoho protiletadlových děl.

Život v Náhorním Karabachu se zhoršil

Konec války zastihl pamětníka v Dněpropetrovsku. V té době byl jmenován plukovním velitelem hospodářského oddělení. Jeho role „lejtnanta“ spočívala hlavně v udržování pořádku. “Například jsme šli s mým pomocníkem po ulici. A šli tam dva lidé. ‘Kam jdete?’ zeptali jsme se. ‘Najíst se chleba a taky trochu popít. Dovolte nám to. Na hodinu.’ Já jim to dovolil. Oni pracovali ve skladu, tak jsem si od nich pak bral náboje a chodil střílet z pistole.”

Brzy po skončení války byl demobilizován. Doma pracoval jako předseda Všesovětu a poté v obchodní sféře. Podle jeho slov se život v Náhorním Karabachu zhoršil. Pevné zdraví si v době pořízení rozhovoru (2016) udržoval pravidelným cvičením a každodenními vycházkami. Do budoucna by si přál, aby byla karabašská mládež vedena a vychovávána k obraně vlasti.

[1] http://en.valka.cz/topic/view/29643/SOV-76mm-divizni-kanon-vz-1939-F-22-USV