Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexander Jegorovič Kolesnikov (* 1923)

• narodil se v roce 1923 v Altajské oblasti

• na podzim 1941 byl odveden do Barnaula a poslán do první linie bránit Moskvu

• bojoval v zákopech

• byl raněn a léčil se v nemocnici v Moskvě

• po zotavení byl poslán do tankového učiliště Sverlovsk

• na běloruský front jel jako velitel tanku T-34

• později mu byla přidělena samohybná lafeta SU-122

• těsně před německou hranicí byl Alexander Jegorovič znovu raněn a jeho tank opět zničen

• po válce pracoval v kolchoze a studoval polytechniku

Život před válkou

Alexander Jegorovič Kolesnikov se narodil v roce 1923 ve vesnici Karabelnikovo v Šapunovském rajonu Altajského kraje. Rodiče pracovali v kolchozu. Za práci dostávali pohanku, pšenici či proso. Peníze nedostávali vůbec. Alexanderův dědeček pro celou rodinu vyráběl laptě, tedy obuv z líčí stromů. I když na svém pozemku pěstovali ještě další plodiny, jídla byl nedostatek. „Tehdy byla těžká doba. Měli jsme hlad, a tak jsme v létě hledali jídlo v lese. Jedli jsme byliny, šťovík, medvědí česnek, divokou cibuli a kořen lékořice,“ vypráví pamětník. Tyto byliny mu podle jeho slov zaručily dobré zdraví po celý život. Jako děti si dělali tetování. Tuž neměli, a tak pálili gumu. Saze z ní usazovali na železo. Ty pak nabírali jehlou a tetovali do kůže. Alexander má dodnes na ruce vytetováno „Sjaša“ (odvozeno od jména Saša).

Čtyři roky základní školy vychodil ve své vesnici. Škola byla přímo v kolchoze. Další tři třídy poté v okresním městě, kam chodili sedm kilometrů přes les. S sebou nosil jednorannou pušku kvůli vlkům, kteří se v dané oblasti hojně vyskytovali. „Jedna učitelka šla z jedné vesnice do druhé a oni na ni zaútočili. A zůstaly po ní jenom nohy ve válenkách. Všechno ostatní sežrali. A pak ještě roztrhali jednoho lovce.“

Vypuknutí války

Válka Alexandera Jegoroviče zastihla, právě když dokončil základní školu. Byla neděle, v kolchozu se pracovalo i o víkendech. „Šli jsme ze školy a proti nám jel na koni požárník, co střežil les. A křičí: ‚Válka! Válka!‘“ Podle jeho slov vypuknutí války nikoho nepřekvapilo. Situace v Evropě k tomu směřovala a všichni tušili, že válka bude nevyhnutelná.

Ten den se všichni sešli u vesnického sovětu (Selsovět) a všechny muže vzali do armády. Ve vesnici byl zatím nedostatek pracovních sil, takže se předsedkyní kolchozu stala teta Aňja. I děti musely do práce. „Teta Aňja byla pašák. Chlapi občas pili a ona ne. Pak několik mužů pustili domů. I předsedu, ale teta Aňja i tak zůstala v čele kolchozu.“

Z fronty se brzy vrátil i občan Šaškov. Neměl nohu a stal se verbířem. „A my klucí přišli a: ‚Hurá! Hurá!‘ Klucí komsomolci. Šup vezmi nás. On říkal: ‚Cucáci, kam chcete? Až přijde čas, sami vás zavoláme.‘“ Ten čas nastal velmi rychle. Přesněji za čtyři měsíce.

Uskupení Střed německých vojsk se v rámci operace Barbarossa přiblížila k Moskvě na vzdálenost několika desítek kilometrů. Deštivé počasí a rozbahněný terén však přispěly k zastavení německého postupu a pozičnímu boji před Moskvou.

Boje v zákopech před Moskvou

Kolesnikov byl v říjnu 1941 spolu s dalšími poslán do města Barnaul. Vojenskou připravenost si osvojil již ve škole, kde se učili zacházet s puškami a boj na zteč. V Barnaule se učil střílet a jezdit na lyžích. Dále pak zaměřovat děla. Se samopalem se seznámil až v zákopu. V listopadu byli již v Moskvě. Pamatuje si i vojenskou moskevskou přehlídku 7. listopadu 1941, kterou pořádal Stalin, a muži z ní šli rovnou do předních linií. Ten den padal sníh, německá letadla proto neútočila. Obrana Moskvy se sestávala ze tří pásem. Přední pásmo tvořily zákopy a protitankové zátarasy s dospělými muži. Po nich šli mladiství a postarší vojáci. Před Moskvou kopali zákopy a protitankové zákopy o šíři tři metry. Ovšem ještě než práci dokončili, přišel rozkaz stáhnout se do již připravených bojových linií, jelikož Němci postoupili až k jejich pozicím. Kolesnikov se tak, ač mladistvý, dostal do první linie.

U sebe měl pušku Mosin Nagant vzor 1891. Později dostal SVT-40, která byla podle jeho slov horší, protože se zasekávala, pokud se do ní dostalo i malé množství prachu. Zpočátku byl zbraní nedostatek. Později však dostali taky samopaly PPŠ-41. Výuka boje na blízko mu, jak sám přiznal, zachránila život. „Někdy v deset hodin nám přinesli jíst, staršina. A my jedli, jedli. U nich (u Němců) bylo všechno přesně. Oběd, snídaně, večeře, žádný střílení, nic. A my jíme a najednou naši šli do útoku. A křičí: ‚Urá! Do útoku! Vpřed! Za vlast! Za Stalina!‘ No, my seskočili. Ešusy jsme zahodili a taky vyrazili s nimi. A muži vyskakují a kádrový taky s námi a vpřed!

Když byl první boj, šel na mě takový statný Němec. Dobře stavěný a přímo na mě. A já byl hubený a dlouhý. On šel s puškou a bodák se mu úplně blýskal na sněhu. A u nás byla puška Mosin vzor 1891. On by mě nabodl a přehodil přes sebe. Když jsem začal odrážet jeho zteč, tak jsem buď z leknutí, nebo nárazem stiskl spoušť a střelil ho do břicha. On padal a ještě mi propíchnul vojenský kabát. Tam křičeli: ‚Za vlast! Za Stalina‘ A já nemohl jít dál. Jelikož mi bodákem připíchnul kabát k zemi. A běžel politruk: ‚K čertu, co se tady motáš?! Běž!‘ A pak to viděl, jeho puška ležela na sněhu a bodákem mi připíchla kabát. Tak mi ho odtrhl a běželi jsme do útoku spolu.“

Kolesnikov vzpomíná i na příhodu, která se stala u Panfilovské divize při jiné zteči:

„A u nás taky byli Kazaši vedle v Panfilovské divizi. Měl jsem kamaráda Vasila Burumbájeva. Naši je při útoku podporovali střelbou ze zákopů a ti šli do útoku. Když Němci začali utíkat ze zákopů, jeden Němec tam zůstal. Vasil Burumbájev přiskočil, kazašsky zaklel ‚Akinaz!‘ a pak rusky ‚Tvaju Mať!‘ a propíchnul ho bodákem. No, boj skončil a večer se obyčejně provádělo hodnocení. A politruk povídá: ‚Burumbájev! Ty co, Němcům probodáváš záda a kleješ kazašsky.‘ ‚A jak se to má dělat? Nauč mě klít německy a já budu klít německy.‘ Všichni se začali hrozně smát. Takovéhle byly dokonce zábavné situace.“

Jak Němci, tak Rusové před útokem dělali dvaceti- až třicetiminutovou dělostřeleckou přípravu. Pod Moskvou měli Rusové k dispozici 122mm houfnice. Minometů bylo poskrovnu. Němci byli vyzbrojeni tanky PzKpfw IV Ausf. A s krátkou hlavní. Svým počtem převyšovaly tanky ruské. Z tanků byly na ruské straně T-34 a KV-1, který byl podle slov Alexandera Kolesnikova velmi nezdolný. Vydržel mnoho zásahů. U divize měli 45mm kanóny a pak děla jako ty, která byla na tanku T-34. Pokud se nepřátelský tank přiblížil k zákopu, vojáci pod ně vrhali svazek pěti granátů. Při této strategii však velmi často vojáci umírali. Někdy se dokonce vojáci sami vrhali s granáty pod tank, jako například členové brigády Petr Pugačov a Saša Čerňájev. Většinou se tanku přetrhl pás a tank byl znehybněn. Poté ho už rozstřílela ruská děla. Dále byly velmi účinné zápalné lahve Molotov. Ty se házely buď pod znehybněný tank, nebo na jeho korbu.

Život v zákopu

Vojáci spali v zákopových bunkrech, tedy vyhloubených jámách, které byly přikryté třemi břevny a na nich byla ještě vrstva hlíny. Uvnitř bylo relativně teplo a vojáci se přikrývali kabáty. Vojákům dali i válenky, čepice, rukavice s prstem na ukazováček a „palušuby“ –tedy kožichy z nepravých kožek. „Když jsme ale přijeli pod Moskvu, naši vojáci byli jen v kabátech a Němci byli vůbec v jejich letních uniformách. Dělali si boty ze slámy. Mysleli si, že dobydou Moskvu do zimy.“ Před Moskvou byli hlavně branci ze Sibiře a členové domobrany.

Před zákopy byly vykopány takzvané sekrety (rusky sekret = zajišťovací hlídka). Tedy díry, kde seděli hlídkující vojáci. Družstvo mělo vždy heslo. K těmto zákopům se tedy bez znalosti hesla nemohl nikdo přiblížit. Hesla byla různá, například „krabička“ či „Petr Veliký“, a měnila se každé tři hodiny s nástupem nové hlídky. Jednou je chytili.

Letadla na ruské pozice útočila často. Hlavně JU-88 Stuka. Na ty vzpomíná i Kolesnikov: „Ležíš v zákopu, koukáš a junkers se spouští střemhlav. A zdá se, že on letí přímo na tebe, ale pak odletěli jinam.“ Větší škody však napáchalo nepřátelské dělostřelectvo. Dělostřelecké projektily vybuchovaly ve vzduchu a zákopy doslova posévaly střepinami. Německé a ruské zákopy se od sebe nacházely zhruba ve 100metrové vzdálenosti. Vojáci rozeznávali nepřátelské helmy. Časté přestřelky, dělostřelecké přepady a nálety doplňovali ještě němečtí odstřelovači, takzvané kukačky. Ti seděli zamaskováni na stromě a v řadách ruských vojáků působili velké ztráty.

„Tak třeba Saša Rogov. Jediný syn svých rodičů. Malý vzrůstem. Jeho trefili sem do krku. Kulka proletěla skrz. A já křičim: ‚Sašo! Sašo! Sašo!‘ Krev… A on jenom: ‚Mámo. Mámo. Mámo.‘ Třikrát. Potom: ‚Jdi pryč.‘ Roztrhl jsem lékárničku, dal mu obvazy sem a sem. On třikrát nebo čtyřikrát řekl ‚mámo‘ a pak ‚jdi pryč‘. Dvakrát sebou trhl a zemřel. My ho pohřbívali tak. Jámu jsme vykopali, metr a půl. Položili jsme tam kabát, rakve nebyly. Zabalili jsme ho do toho kabátu. Našli jsme nějaké desky. Obložili jsme ho deskami, aby na něj nepadala hlína, cihly jsme nějaké položili, něco ještě od beden a zahrabali. Nevím, jestli ho pak znovu pohřbívali. Našli jsme nějaký trojúhelník od letadla, zatloukli ho tam a napsali chemickým fixem jméno, příjmení, přízvisko, místo a rok narození a smrti.“

U některých lidí nebylo ani co pochovávat. „Bomba upadla přímo vedle mého strýce a z něj nic nezůstalo. Napsali, že je pohřešovaný. Až potom napsali jeho kamarádi, že Nikolaj Simjónovič zemřel na této a této hoře. Zabila ho bomba, nezbylo téměř nic, co pohřbít,“ vypráví Alexander. Nejhorší zranění, se kterým se za války setkal, bylo roztržené břicho s vyvalenými vnitřnostmi. Voják ležel na zemi a křičel: „Zabijte mě. Zabijte mě.“

K jídlu byl obyčejně jen chléb. Ten přiváželi naprosto zmrzlý. Pod Moskvou vojáci dostávali i suchary či lisovanou pohanku. Tu bylo třeba několik minut vařit, vojáci ovšem tuto možnost neměli, takže vše jedli zasyrova. „Je třeba říct, že nikdo nebrečel, nesoužil se a nestěžoval si. Tak jako dneska. U nás byl staršina. Osetínec takový malý. A on nám přinášel jídlo. Lezl po sněhu a vzadu měl varnici s polívkou a viděl ho ostřelovač. On leze po sněhu, vidět ho není, ale tu varnici jo. A tak mu tam puškou udělal tři díry. Polívka je horká a on přišel a vaťák celý mokrý a záda celá mokrá. Ve varnici zůstaly jen brambory, cibule a trocha masa. Tak to přines, otevřel a dával nám vlastně namísto polívky kaši.“ Ač byla strava nedostačující, vojáci nikdy nemarodili. Nervová soustava byla pod takovým stresem, že vojáci netrpěli ani nachlazením.

Všechny přechozené nemoci se však na vojácích podepsaly po skončení války. Nejčastější nemocí byla gangréna. Tu měl Alexander Jegorovič po celých zádech a na krku. V zimě se vojáci koupali jednou měsíčně ve stanu s lavory a horkou vodou. Vojáci, kteří nekouřili, stejně jako Alexander, dostávali namísto tabáku cukr. Sirky neměli. Používali křesadlo s troutem, které nazývali kaťuša.

První zranění

Po 7. listopadu 1941 ruská vojska přešla do protiútoku. Pod Moskvou byl v prosinci Alexander Jegorovič poprvé raněn. „To bylo tři dny po tom incidentu s bojem na bodáky. My šli do útoku, oni utíkali a mě trefili do nohy. Já upadl, ztratil vědomí a po chvíli se probudil na nosítkách.“ Vědomí ztratil buď kvůli šoku, nebo se při pádu udeřil do hlavy.

Odvezli ho na Běloruské nádraží. Tam ho vykoupali a umyli. „Děti, školačky nosily raněné na nosítkách. Přiskočily ke mně a že mne ponesou. Já ale řekl, že ne, že mohu sám. Školačka mě vzala do sprchy, myla mne a začala mě vyholovat. O joj. Styděl jsem se. Bylo to nepříjemné.“ Ránu mu poté doktoři vyčistili a zašili. Nohu mu dali do sádry, kde se mu usadily vši. Někdy mu doktoři pod sádru nalévali dezinfekci a jednou mu sádru i rozřezali, nohu oholili a znovu zasádrovali. Jídlo zde v nemocnici bylo lepší, ale stejně nestačilo. V Moskvě se během léčení dostal i do stájí. „Tam stál kůň a ohlodával dřevo. I oni měly svoji normu na seno. Stál a žvýkal dřevo, jaký měl hlad.“

Tankové učiliště

Z Moskvy ho po třech měsících s nedoléčenou nohou poslali do tankové školy ve Sverlovsku (současný Jekatěrinburg). Tanková škola byla u jezera Šartaš, kde vede Berezovskij trakt. Jako mladí vojáci se tam chodili dalekohledem koukat na koupající se dívky.

Ve škole se učili osm hodin teorii a potom měli praxi. V teorii rozebírali motor. Jak ho opravit či nastartovat. Startování tanku T-34 bylo možné pomocí baterie či kyslíkových tlakových lahví. Po měsíci školení se dostali i k řízení tanku. Praxe byla tříhodinová. Kolesnikov se učil celkem šest měsíců a stal se velitelem tanku s hodností starší poddůstojník (seržant). Sami pomáhali při skládání tanků na závodě Uralmash, kde pracovaly především děti.

S již hotovými tanky je poslali do sestav prvního Běloruského frontu. Tanky naložili na vagony. Přikrývali je celtovinou a jeli přímo v nich. Pro nedostatek uhlí se v lokomotivě topilo dřívím, od kterého vylétávaly jiskry. Dvakrát se stalo, že celta na nějakém z předních tanků začala hořet.

Dlouhé kabáty jim vyměnili za krátké vaťáky. Bojovým křtem Alexander Jegorovič prošel u města Jelňa. Ještě před bojem Němci shazovali letáky s nápisem: „Útočit budete s harmonikou a utíkat s bombardováním!“ U vesnice stál komín s vnitřním žebříkem. Dvojice tvořená Kolesnikovem a ještě jedním vojákem dostala periskop a rozkaz vylézt nahoru. Mezitím dole vojáci zavřeli přívod do komína, aby komínem netáhl průvan. Kolesnikov a jeho druh pak řídili dělostřeleckou palbu. Všiml si jich nepřátelský messerschmitt, udělal dvě kola a vypálil několik dávek. Komín však neprostřelil. Dělostřelecká příprava trvala dva dny. Po dvou dnech došlo na vlastní útok.

Tankové boje na frontě

Kolesnikův tank jel v první linii. Během útoku jejich tank dostal zásah do náhradních pásů. Ale vážněji poškozen nebyl. „Po osvobození Jelni lidé, kteří se schovávali v lesích, začali vycházet, a když nás viděli, říkali: ‚Oh, malincí, dětičky, jací jste malí a mladí.‘ Oni viděli naše kádrové vojáky před válkou a tady jejich vesnici osvobodili junáci. Dělali nám křížky na čelo a líbali nás,“ vzpomíná Kolesnikov.

„Na kraji lesa byla zemljanka a zevnitř se ozýval kohout. Němci často brali naše samopaly a ty zaminovávali. Člověk pak vzal automat a ten vybuchl. A já koukám a PPŠ tam leží, nový, naolejovaný. Byl zaminovaný. Řekl jsem to našemu ženistovi a rozminovali jsme ho. A ten kohout. Přišli jsme k zemljance a tam ležela mrtvá ženská. Už se začala rozkládat. Vedle seděla osmiletá holka. Nejdřív se nás lekla. Pak se ale uklidnila. My ji vzali a ona si sebou vzala toho kohouta. Ona ho hladila a říkala mu: ‚Féďo, Féďo.‘ Nakonec ji adoptovala naše lékařka chirurgie. S tou jsem se setkal na třicetiletém vítězství a s ní tam byla taková krásná ženská. Byla to tahle holka a taky se stala doktorkou.“

Dále dobývali Smolensk, Žódino a Minsk. Vždy před útokem dělali lajtnanté bojovou přípravu, kdy s vojáky procházeli terén a strategii. Tanky jeli ve vzdálenosti padesát metrů. Při jednom z útoků se Němcům podařilo zničit sousední tank. „Když je tank zničen, posádka vylézá ven a oni se vás snaží zabít. Jestli je tank zničen na blízkou vzdálenost, pak je výsadkový poklop pod tankem. Ale když vylézali horními poklopy, pak je zastřelili nepřátelští kulometníci. U nás byl pátý tank. Velitelem byl žid Liebermann. Jejich tank začal hořet a oni začali vylézat horem a je všechny zastřelili. A tak když zničili náš tank, pochopili jsme, že tak nemůžeme, a vylézali spodem.“

Svůj T-34 ztratil při jednom německém útoku. Jejich tank už vystřílel téměř všechny náboje. Ze 36 zůstaly už jen dva. Poté dostalo jeho družstvo samohybnou lafetu SU-122.

Na tanky ze vzduchu během útoku útočily i střemhlavé bombardéry. Jednoho útoku se chtěla zúčastnit i Nina Popova, medička jejich batalionu. „U každého je nejspíše svůj osud. Nevím, co ji napadlo si sednout do tanku na místo nabíječe. Byla by zdravotní sestrou, ale ona ne. Sedla si do tanku, přímý zásah a tank vybuchl.“

Mezi útoky pak tanky zakopávali jeden metr do země. Spali přímo v tanku či pod ním. Zem vystýlali chvojím. Někdy spali přímo za jízdy v tanku s hlavou opřenou o dělo. V noci při přesunech za snížené viditelnosti u průlezu řidiče seděl kapitán a ukazoval, kudy má řidič jet. Přesuny probíhaly s vypnutými světly. Na frontě spali buď pod tankem, nebo v bunkru. Ten byl tvořen stejně jako pod Moskvou několika břevny a metrem hlíny. Pod sebe si podestýlali chvojí a trávu. „Ještě byl zajímavý moment. My vycházeli ze zákopů a najednou se odněkud vynořil zajíc. Mezi zákopy a námi. A my začali střílet. Někdo z pušky a někdo ze samopalu. Zajíc skáče, skáče a najednou upadl. A bylo. Zabili ho, mysleli jsme. Prostřelili mu ucho. Ivan Pitěňók ho vzal za uši a přines do zemljanky. Sedíme, povídáme. A najednou ten zajíc vyskočil a začal křičet a my všichni odskočili, někdo i upadl. Pak někdo otevřel dveře a zajíc utekl neznámo kam. Takový vojáci a vylekal je zajíc. Smáli jsme se.“

Trestné čety

Někdy na pomoc přiváželi i trestné čety. „Přivezli je a měli jíst odděleně, ale my jsme je vzali mezi sebe. Všechno jídlo jsme dali dohromady i 100 gramů vodky jsme jim nalili. Seděl tam jeden takový, celý potetovaný. Strýček Vasil. ‚Tys seděl ve vězení. Tebe trestala sovětská moc, ty se teď můžeš nechat zajmout.‘ A on se na mě podíval a řekl: ‚Synku, ty jsi velitel, ale já ti něco řeknu. Já jsem zloděj, ale mámu vlast já nikdy neprodám.‘ I teď mi vstává husí kůže od toho, jak to řekl. Strýček Vasil přežil celou válku, po válce se oženil a žil v městečku Altaj.“

Tresty tehdy byly jen dva: trestná četa nebo smrt. „U nás jednoho trestali. Říkal, že čistil pistoli, omylem stiskl kohoutek a trefil se do ruky. Měl stopy střelného prachu na ruce, to neschováš. A teď co. Náčelník zvláštního oddělení, velitel a náčelník politbyra rozhodovali o osudu toho člověka. Rozhodli se ho zastřelit. A když zastřelit, tak tak, aby to bylo vidět. Dezertér-zastřelit. Nás postavili okolo, jeho posadili na pařez. A u nás byl praporčík Surnin, malého vzrůstu, takový křivý, protivný. On se přihlásil, že ho zastřelí. Nikdo nešel. No, blbec, negramotný. Posadili ho na pařez a náhle dva messerschmitty naletěly, a jak začaly nalétávat a střílet, my jsme se rozutekli do lesa. A on jak tam tak na tom pařezu seděl, tak tam i zůstal. Oni nalétávali a stříleli. Když odletěli a my jsme se vrátili, zem kolem něj byla prostřílena. A on jak seděl, tak tam i zůstal. Nic ho netrefilo. Nevstal, neutíkal. Možná z šoku. Potom říkal, že si nic nepamatuje. Nás přivolali. Okolo vše zasypáno kulkami. A on zůstal živ. Tak se poradili, velitel zvláštního oddělení, velitel pluku a zástupce politbyra. Oni se poradili a říkali: ‚Jestli tě tamti nezastřelili, tak my taky ne. Promíjíme ti vše!‘ A on se rozbrečel. Plakal, až se třásl. A bojoval dále. “

Do trestného batalionu se dostal i Alexanderův strýc. V noci viděl vojáka, jak Němcům ukazoval rozpoložení ruských vojsk. „Tehdy baterky neměl téměř nikdo a jeden voják ji u sebe měl a strýc ho uviděl. Jestli by ho nezastřelil on sám, byl by ho zabil on. Strýci vzali hodnost kapitána a dali ho do trestného batalionu. Tam byl raněn, vykoupil svou vinu krví a pak mu vrátili i hodnost i členství v komunistické straně. “

Trestné bataliony byly nasazovány do průlomů a jiných těžkých bojů. Vojáci se k nim chovali vstřícně. Spali i jedli spolu. Nasazováni byli i na noční výpravy, kdy museli přivést „jazyka“. „Například jeden trestanec u nás byl. S našim rozvědčíkem chodili na rozvědku za jazykem. Oni byli vpředu a my tři je jistili zezadu. Jestli by na ně Němci zaútočili, tak bychom jim poskytli podporu. Oni odešli a my si udržovali odstup třicet metrů. A najednou nám zmizeli. Kam se poděli? Nejsou. My už jsme se báli jít dál a šli zpět. A za chvíli křik a povyk jakoby z podzemí. Stalo se to, že oni spadli do zemljanky, kde spali Němci. Na neutrálním území se propadli do zemljanky. Oni jich část zabili a pár vzali. Po dvou hodinách jsme přivedli tři jazyky. Dostali velký vyznamenané a medaile za odvahu. Nám taky něco dali. Myslím, že bojové zásluhy.“ V podzemí zabili celkem čtyři Němce.

Zničený tank typu Tiger

V Bělorusku u města Žodžina se osádce Kolesnikova tanku podařilo zničit německý tank Tiger na vzdálenost zhruba jednoho kilometru. „Bylo to okolo druhé nebo třetí odpoledne. Němci se stahovali a my útočili. A útočili jak. Někde jsme se probili my a někde oni. Možná se (německý tank) nemohl zorientovat, možná chtěl zaujmout jinou obrannou pozici. Tam bylo křoví a velký les a on vyjel z lesa a jel na levou stranu. Stalo se to, že jsme jeli do jednoho místa. Ale on nás neviděl a my jeho jo. Šel kolmo a my ho dobře viděli. On se nám sám nabídl. Jeho dělo bylo silnější než naše. První projektil odletěl pryč. Druhý mu poničil pás a třetí poslal Bůh. Posádka nevyskočila, jelikož se projektil rozerval uvnitř a Tiger shořel.“

Poslední boj a poslední ranění

Jako tankista Alexander Kolesnikov bojoval téměř dva roky. Raněn byl až u polského města Lodž, zhruba 15 kilometrů od německé hranice. Pří útoku dostal jejich tank zásah. „Když zabili řidiče, on upadl svou vahou na plyn, tank se rozjel ještě rychleji směrem k nepříteli. Já se snažil vylézt, ale jak se tank třásl, upadl jsem zpět. Pak se mi podařilo dostat se na korbu. Tank stále jel a kodrcal. Tak mne setřásl na zem. A přiskočil ke mně zdravotník, všechno zalité krví. Já ztratil vědomí. Pak jsem se ale probral a zdravotník začal křičet: ‚Živ, je živ!‘ Začal mi třít obličej a obvázal mne. Náš tank jel dál a asi po 800 metrech spadl do protitankového zákopu. A najednou výbuch, dělo letělo sem, motor tam… Pak mne naložili na nosítka a zpředu mě nesla ženská a vzadu chlap. Odnesli mě do týlu a tam si mne převzali zdravotníci. Já viděl na jedno oko a asi za týden jsem ztratil zrak úplně.“

Sedm měsíců ležel v nemocnici. Jednoho dne tam přivezli vojáky, kteří byli raněni v Německu. Po hlase poznal svého kapitána a poprosil sestru, aby ho přivedla. „On přišel a já byl celý zavázaný. ‚A kdo jsi?‘ ‚Já jsem Kolesnikov‘ ‚Tak my už jsme na tebe poslali úmrtní list, celá vaše posádka zahynula!‘ ‚Ne, já jsem živ. A Matviněnko je také živ.‘ ‚Oj jo joj, my už poslali úmrtní list do branného střediska. To musíme rychle poslat telegram, že žiješ.‘“

Konec války a život po ní

Konec války Kolesnikova zastihl ve městě Voskrisenskyj u Moskvy. „Já ležel slepý. A křičel: ‚Hurá! Hurá!‘ A vojáci začali střílet do oken a do stropu. A přišla ochranka a pistole nám sebrali. I já měl pod matrací schovanou pistoli TT. Už ani nevím, kde jsem k ní přišel.“

Ve válce si Alexander Jegorovič vysloužil medaile za odvahu, za bojové zásluhy, Řád krásné hvězdy, Řád vlastenecké války (otěčestvenoj vojny) a Řád velkého vítězství. Kázeň v Rudé armádě Alexander Jegorovič shrnul slovy: „Disciplína byla tvrdá. A jestli by nebyla, tak bychom to těžce odnesli.“

Jedno oko se podařilo ruským chirurgům zachránit. Na druhé Kolesnikov zůstal slepý. Dokončil rehabilitaci v nemocnici na Sibiři. Po válce přesedlal z tanku na pásový čeljabinský traktor ČTZ a pracoval v kolchozu. Kvůli prachu však opět oslepl a musel na další operaci. Zrak se vrátil, ale musel změnit práci. Dálkově si ještě dodělal barnaulskou polytechniku. Přestěhoval se do města Almaty.

Pozn. red. Nahrávka je pořízena v Ruštině, texty včetně přepisů klipů jsou zpracovány v Češtině.