Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Andrej Karelin (* 2002)

• narodil se 13. prosince 2002 v ruském Petrohradu

• ve 12 letech mu zemřel otec, zůstal sám s matkou

• sympatizoval s hnutím Alexeje Navalného, chodil na demonstrace, asi desetkrát byl zadržen

• po škole v létě 2020 spolupracoval se serverem SOTA Vision, byl zatčen v Bělorusku a vypovězen

• v roce 2021 odsloužil základní službu v ruské armádě

• po ruské invazi na Ukrajinu se aktivně účastnil demonstrací, zažil opakovaná zatčení a věznění

• v březnu 2022 utekl do Turecka a později do České republiky, kde si podal žádost o politický azyl

• od června 2022 byl členem hnutí Vesna

• v roce 2023 čekal na azyl v uprchlickém zařízení v Kostelci nad Orlicí, pracoval v továrně na výrobu automobilových dílů a ve volném čase organizoval protesty

Když Andrej Karelin opouštěl po vypuknutí války na Ukrajině rodné Rusko, bylo mu 19 let, přesto měl za sebou bohatou zkušenost opozičního aktivisty, více než deset zatčení i rok základní vojenské služby v ruské armádě. Poslední kapkou, jež ho přiměla k emigraci, bylo, když se z něj policie pokusila udělat donašeče. Než by se nechal zlomit, sbalil se a narychlo odjel ze země.

„Přišli dva, z protiextremistického odboru, takzvaného Centra E, které má na starosti bojovat proti odpůrcům Putinova režimu. Jeden z nich, s vousy, mě několikrát praštil,“ vzpomíná Andrej Karelin na dění na policejní stanici poté, co byl už poněkolikáté zatčen kvůli účasti na demonstraci. „Nabídl mi několik variant – buď se svými aktivitami skončím, nebo budu mít vážné problémy, anebo můžu pokračovat, ale budu je přitom informovat o akcích, účastnících, časech a místech. Nabízeli mi odměnu jak finanční, tak možnosti vzdělání nebo že by mi pomohli najít práci,“ říká Andrej Karelin.

Chtěl odmítnout, ale vzpomněl si, že 27. února plánoval veřejnou performanci k výročí vraždy opozičního politika Borise Němcova, ten den se blížil a on ho nechtěl strávit v cele. Řekl si o týden na rozmyšlenou s tím, že akce bude veřejným odmítnutím spolupráce.

Jenže 24. února 2022 začala válka na Ukrajině a všechno bylo jinak. Spěšně opustil svou vlast a našel útočiště v Česku.

Opozice ani Západ neumí oslovit veřejnost             

Ani v Česku neustával Andrej Karelin v aktivitách v boji za svobodu a demokracii v Rusku. Odjezd ze země mu umožnil jistý nadhled. Podle jeho názoru je chybou mnohých ruských opozičníků i Západu, že lidi na druhé straně považují za nepřátele. „Nelze jim hrozit, ale přesvědčovat, proč Putin vede naši zemi na dno. Pokud by Západ ukazoval, že je na straně obyčejných Rusů, kteří nechtějí válku, pak to pomůže. Některé současné akce Evropské unie ale odpuzují i samotné ruské opozičníky. Třeba zablokování bankovního systému VISA nebo nevydávání víz do Evropy, dřív měli lidé nějaké vízum jako variantu pro rychlý útěk, dnes to už není. Trestat všechny Rusy za zločiny Putina a jeho bandy není fér,“ říká Andrej Karelin s tím, že ani sankce bohužel příliš nebrání tomu, že se do Ruska dostávají zbraně a prostředky na sledování obyvatelstva či potírání demonstrací.

„Když jsem odjížděl, doufal jsem, že válka za rok skončí, Putinův režim se zhroutí a já se vrátím. Ale to se asi tak rychle nestane. On ale musí padnout! Všichni političtí vězni se musí vrátit domů a zločiny let minulých musí být potrestány! A hlavně – všichni Rusové se musí dozvědět, co se skutečně dělo, a dělat všechno pro to, aby se to už nikdy neopakovalo,“ říkal Andrej Karelin. 

Inspiroval ho Navalnyj

Andrej Karelin se narodil 13. prosince 2002 v ruském Petrohradu. Jeho otec, archeolog, zemřel na problémy se srdcem v roce 2015, když bylo Andrejovi 12 let. Andreje a jeho dva mladší sourozence vychovávala matka. Nikdo z rodiny proti režimu aktivně nevystupoval, rodiče sice neschvalovali, co se v Rusku děje, ovšem obávali se to říct nahlas.

„Ve škole jsem poslouchal to, co všichni – Rusko je mocná země, má skvělého prezidenta, Američani i Západ jsou naši nepřátelé a chtějí nás zničit,“ vzpomíná Andrej Karelin. Školní dějepis vtloukal dětem do hlavy především vědomí, že Sovětský svaz za druhé světové války osvobodil Evropu od nacismu. Že se na tom významnou měrou podíleli i spojenci, o tom se mluvilo jen okrajově. Gulagy, represe, to všechno sice v osnovách bylo, ale prý zdaleka ne v takové míře, jak by bylo potřebné zdůraznit. „Věřil jsem tomu. Ale jen do doby, než jsem začal používat internet a našel v něm videoklip Alexeje Navalného. Došlo mi, že vlastně říká správné věci,“ vzpomíná Andrej Karelin.

Sledoval kampaň Navalného před prezidentskými volbami v roce 2018, ale ještě se bál vyrazit na demonstraci. V den inaugurace Vladimira Putina po jeho znovuzvolení v roce 2018 vyhlásil Navalnyj sérii protestů pod názvem „Není to náš car“. To se už Andrej Karelin připojil také, tehdy se mu ale ještě podařilo zatčení uniknout. Na podzim 2018 přišel do štábu Navalného nabídnout pomoc. Dostal letáky a požádali ho, aby je šel vylepit po městě. „Zdálo se mi, že je to o ničem, ale pak mě ta práce zaujala,“ vzpomíná.

Na demonstrace poté chodil pravidelně. Při jedné takové se stalo, že policie odchytila jednoho z lídrů, kteří křičeli hesla do megafonu. Přístroj zůstal ležet na ulici, a tak se ho chopil. Když pak slezl ze zábradlí, chytilo ho osm policistů a odvlekli ho do antonu. Bylo to první zadržení a další následovala. Nebylo to ovšem nikdy tak dramatické jako později po ruském útoku na Ukrajinu. Byl totiž mladistvý a jako takový mohl být zadržován nanejvýš tři hodiny, pak si pro něj musel přijít zákonný zástupce.

Takto byl Andrej zadržen asi desetkrát a nelibě to nesla matka i škola. „Máma byla naštvaná, že mě musela jezdit vyzvedávat a komunikovat s pedagogy, škola totiž taky měla potíže, že má tak problémového studenta,“ říká Andrej. „Matka měla strach, že skončím podobně jako zavražděný Němcov, ale postupně to myslím začala chápat a byla na mé straně,“ vzpomíná Andrej Karelin.

Stopem za běloruským dobrodružstvím

Krátce před svými osmnáctými narozeninami se vydal do Běloruska. Bylo to na podzim 2020, v době, kdy pokračovaly srpnové protesty kvůli zmanipulovaným volbám a policie je brutálně potlačovala a demonstrující zatýkala. Dostávali několikadenní, při opakovaném zadržení i několikaleté tresty vězení. O tom všem chtěl Andrej referovat pro server Sota, kde tehdy pracoval.

Redakce ho ale odmítla vyslat s tím, že riziko zadržení je příliš vysoké. Sebral se tedy a odjel do Minsku na vlastní pěst, 900 kilometrů stopem. „Pořád se tam něco dělo, každý druhý den pochody, často ženy, senioři, invalidé, protože policie má větší zábrany tyto lidi zadržet. Vždy v neděli se pak konaly velké demonstrace,“ vzpomíná Andrej Karelin.   

V redakci ho požádali zdržet se ještě několik dnů, při jedné z demonstrací byl však tak zabrán do rozhovorů s účastníky, že se na místě ocitl sám s policisty. „To pak šlo rychle. Zadrželi mě, zavedli na oddělení policie, kde stáli lidé s rukama nahoře. Příslušníci místní tajné služby KGB mi sdělili, že už mě delší dobu sledovali, ptali se na vztah k režimu prezidenta Lukašenka. Snažil jsem se odpovídat neutrálně. Problém byl v tom, že jsem neměl akreditaci a porušil jsem tak místní zákony,“ vypráví Andrej Karelin.

Protože ještě nebyl plnoletý, požadovala policie, aby si ho do Minsku přijela vyzvednout matka. Něco takového ale bylo nereálné a společným úsilím se nakonec podařilo dosáhnout toho, že Andreje propustili pod podmínkou, že do 24 hodin opustí zemi.

Ruská armáda je Potěmkinovou vesnicí

Na vysokoškolské studium se kvůli špatným známkám u zkoušek nedostal a na nástavbu ho sice přijali, později to ale odvolali s tím, že šlo o „technickou chybu“. Čekala ho povinná vojenská služba, na kterou posílají v Rusku mladé odpůrce režimu s chutí, v naději, že tam „zkrotnou“. Vojenské úřady je občas pošlou na Sibiř či za polární kruh, Andrej Karelin měl v tomto ohledu štěstí. V říjnu 2020 dostal povolávací rozkaz jednotky, která měla za úkol ostrahu jednoho z logistických objektů Vzdušně-kosmických vojsk Ruské federace a nacházela se nedaleko Petrohradu.

„Stále se mluvilo o tom, jak je naše armáda silná, že je na tom lépe než ta americká. Takový názor jsem měl i v době, když jsem byl aktivistou. Po roce základní služby jsem ale pochopil, že tomu je úplně jinak,“ vzpomíná Andrej Karelin. Síla a bojeschopnost se, jak říká, vykazují jen na papíře, realita je jinde.

„V autoparku byla část techniky v nefunkčním stavu, jen se ukazovala při prověrkách. A protože platí princip, že pokud se něco rozbije, vinen je řidič, závady se skrývají nebo se berou náhradní díly z jiné techniky. Zaměstnání jsou čistě formální, fotograficky se zdokumentuje, jak tam lidé sedí, a to je vše. To, že velitel využívá vojáků k práci na svém majetku, je běžné. Prostě korupce, nedbalost, lenost, krádeže materiálu, různá korupční schémata na každém kroku,“ shrnuje své poznatky z ruské armády Andrej Karelin. „Třeba náš velitel útvaru odvážel obrovské množství starého železa a prodával ho s cílem osobně se obohatit. Velké množství automobilové techniky bylo papírově v provozuschopném stavu, ve skutečnosti nešla ani nastartovat. Funkční technika prakticky stále potřebovala opravy. Říkalo se, že buď jen střílí, nebo jen jezdí. Nikdy ne oboje dohromady.“ 

Před nástupem na vojnu se Andrej Karelin obával pověstného mazáctví, s tím se však prakticky nesetkal. I důstojníci se chovali vcelku slušně. „Jen museli kvůli stálým prověrkám posílat vojáky základní služby na hospodářské práce a úklid, a sami dělali hodně nesmyslné činnosti,“ vzpomíná na armádu Andrej Karelin. Také prý často chodili střílet ze všech druhů zbraní, spíš ale proto, aby se vystřílely náboje a nikdo je příliš neučil, co mají dělat.

„To všechno se pak projevilo v konfliktu na Ukrajině, kde se spoléhalo na to, že silná ruská armáda dokáže dobýt Kyjev za pár dnů. A všichni jsme viděli, jak to dopadlo,“ glosuje Andrej Karelin.

Po návratu z vojenské služby se opět zapojil do opozičních aktivit už jako aktivista mládežnického hnutí Vesna. To si klade za cíl prosazovat demokratické hodnoty a bojovat proti válce, ruské úřady ho považují za „zahraničního agenta“ a organizaci „vyvíjející extremistickou činnost“, plně v souladu se svou rétorikou vyhrazenou odpůrcům režimu.

Kdyby neodjel, musel by do vězení

Dva dny po zahájení ruské „speciální operace na Ukrajině“ vyvěsil Andrej Karelin se svými přáteli transparent ‚Putin je válka a krize‘. Vzápětí dostal zprávu, že zadrželi jeho bratra. „Spletli si ho se mnou. Druhého března jsem šel k soudu kvůli účasti na jiné demonstraci a dostal jsem peněžitý trest 20 tisíc rublů,“ líčí Andrej Karelin.

U východu ho ale zatkli znovu, šel zpátky k soudu kvůli jiné akci a tentokrát už dostal osm dnů vězení. „Policistka mě přitom upozornila, že už mám druhý administrativní trest, a pokud dostanu třetí, bude to trestný čin a kriminál. A že jsou na mě příslušníci Centra E natolik nabroušení, že udělají všechno pro to, aby mě tam dostali,“ vysvětluje Andrej Karelin.

Petrohradský „specprijomnik“, kde se odbývají krátkodobé tresty třeba za opilství nebo výtržnictví, je stará budova ještě z carských dob, postavená ve stylu amerických věznic s ochozy a celami. V poslední době tu jsou stále častějšími hosty účastníci protirežimních demonstrací. Andrej Karelin zde strávil čas rozhovorem s právníkem strany Jabloko a poté s koordinátorem fondu Alexeje Navalného. Pár hodin před propuštěním si ho však nechal zavolat náčelník věznice s tím, že má návštěvu.

„Sešel jsem ze schodů a vidím, že tam opět sedí ten vousatý. Dostal jsem na vybranou – buď spolupráce, nebo vězení, protože možnost mě zavřít už prý mají. Odmítl jsem. A tak mi nabídli další variantu, že mě na den pustí a pak si to mám rozmyslet. Prý přičichnu ke svobodě a uvidím. Byl to šok. Peníze jsem neměl, ani žádné vízum, letenky do míst jako Arménie, Turecko, Gruzie, kde vízum není potřeba, byly drahé,“ vzpomíná Andrej Karelin.

Nakonec se spojil s kamarády, kteří mu mohli pomoct s evakuací, a rozhodl se z Ruska odjet. „Předtím jsem strávil rok na povinné vojenské službě a po tak dlouhé době izolace jsem prostě nebyl připraven jít ještě na rok do vězení,“ vysvětluje své rozhodnutí Andrej Karelin. S kamarády probrali plán, co dělat a ještě v noci sedl na letadlo do Turecka.

Díky vstřícnosti českého konzulátu dostal za pár týdnů české humanitární vízum. To mu umožnilo požádat v Česku o azyl, na který v době rozhovoru pro Paměť národa stále čekal v uprchlickém táboře v Kostelci nad Orlicí. Získal práci v automobilovém průmyslu a ve volném čase pracoval pro českou pobočku ruské organizace Vesna (Demokratické hnutí mládeže).