Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Voják dostal úkol a neexistovala o něm diskuse. Bylo třeba ho vykonat.
narozen 17. května 1943 v Lublinu
v roce 1957 začal studovat střední stavební školu a zapojil se skautského oddílu
v roce 1964 nastoupil na Důstojnickou školu obrněných a mechanizovaných sil v Poznani
v roce 1967 se stal velitelem tankové čety 11. mechanizovaného pluku 4. mechanizované divize v Krosnu Odrzańském
v srpnu 1968 vstoupil se svou jednotkou do Československa, kde hlídal do začátku listopadu letiště v Milovicích
v letech 1978–1988 pracoval na generálním štábu v oddělení pro mobilizaci
v letech 1988–1994 pracoval ve štábu národní civilní obrany
po odchodu do důchodu sepsal své vzpomínky na okupaci Československa
Tadeusz Oratowski se jako pětadvacetiletý důstojník Polské lidové armády účastnil invaze pěti armád zemí Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Velel tankové četě 11. mechanizovaného pluku 4. mechanizované divize v Krosnu Odrzańském a rozkaz vstoupit do Československa a „potlačit kontrarevoluci“ obdržel jen pár dní po svatbě. Místo líbánek tak hlídal se svým plukem sovětské stíhací jednotky na vojenském letišti v Milovicích. Své zážitky z doby invaze později barvitě popsal v knize „1968. Tankem do Československa“.
Narodil se 17. května 1943 v polském městě Lublin, které se nacházelo na Němci okupovaném území Generálního gouvernementu, což byla obdoba Protektorátu Čechy a Morava, ovšem bez polské loutkové vlády. V „Generalne gubernii“, jak Poláci hovorově říkali území okupovanému od října 1939, vládli výhradně Němci v čele s generálním guvernérem Hansem Frankem.
Pamětníkův otec zažil výprask od německých policistů, když běžel po policejní hodině pro porodní bábu. „Ještě ses nenarodil, a už jsem kvůli tobě dostal,“ škádlil ho později tatínek, který pracoval jako truhlář. Maminka byla v domácnosti, protože se starala o děti – tři syny a dceru. Tadeusz přišel na svět jako čtvrtý a poslední. Bydleli na periferii města, kde nacisté založili v roce 1941 tábor Majdanek. Původně se jednalo o tábor pro válečné zajatce, kteří ho budovali. Jeho rodiče a bratři byli svědky mnoha tragických scén, když nacisté vychrtlé sovětské zajatce stříleli za to, že sbírali kousky chleba, které jim místní lidé házeli.
V únoru 1943 se stal z Majdanku vyhlazovací tábor a rodiče se rozhodli kvůli neustálému kouři z krematorií přestěhovat asi dvacet kilometrů za město, tatínek jezdil do Lublinu do práce na kole. Při sovětském leteckém útoku v dubnu 1944 pamětník málem přišel o život – otec ho na poslední chvíli odnesl z postýlky do krytu, jeden úlomek však malého Tadeusze trefil do čela, a tak má „památku“ na osvobozování rodného města v podobě jizvy. V Lublinu tehdy zemřelo více než 200 lidí a bomby zasáhly koncentrační tábor Majdanek, mezi vězni naštěstí ztrátu nezpůsobily.
Po bombardování zůstala pamětníkova rodina bez střechy nad hlavou. Rodiče našli byt u kasáren, odkud se ale museli vystěhovat, když do města vstoupili 23. července 1944 Sověti a v Lublinu vznikla prosovětská vláda. Přestěhovali se do čtvrti Staré Město, kde před válkou žili Židé – tehdy tvořili třetinu ze 120 tisíc obyvatel Lublinu, drtivá většina byla během německé okupace zavražděna.
Lublin se pomalu vzpamatovával z válečných škod, pamětník popisuje dětství bez hraček, školní výuku v činžáku, kde se učili v několika místnostech bez tělocvičny. Učitelé byli velmi mladí, protože ti starší zemřeli za války. Když šel do šesté třídy, škola už praskala ve švech, a tak se přestěhovali do budovy bývalého kláštera, kde byla v roce 1569 podepsána dohoda o Lublinské unii, která vedla ke sjednocení Polské koruny a Litevského velkoknížectví. Historickou budovu dominikánům komunisté vzali a zřídili v ní školu a loutkové divadlo.
V roce 1954 slavili polští komunisté deset let Polské lidové republiky a místem jejího založení byl právě Lublin, kde vznikl 21. července 1944 na Stalinův příkaz Polský výbor národního osvobození. Lublin se stal na 146 dní dočasným hlavním městem komunistického Polska. Pamětník popisuje, jak u příležitosti tohoto výročí Staré Město trochu opravili. „V roce 1954 se tam konala výstava úspěchů Polské lidové republiky, slavilo se to s velkou pompou, protože měl přijet prezident Bolesław Bierut, a tak se opravily fasády, jako při návštěvě carevny Kateřiny, ale stejně jako tehdy, i v roce 1954 to byla mystifikace – natřeli fasády, ale budovy dál chátraly.“
Po základní škole pamětník nastoupil na střední stavební školu a také se aktivně zapojil do skautského hnutí – to zažívalo v komunistickém Polsku obnovu poté, co se v roce 1956 ujal vlády Władysław Gomułka. Ve Skautu se mu zalíbila tvrdá škola života, kterou poznal na prvním letním skautském táboře v létě 1958 v horách Bieszczady v jihovýchodním cípu poválečného Polska. „Byl to divoký kraj po řádění banderovců z UPA a vysídlení Lemků. Byla to spálená země a my jsme tam budovali cesty.“ Stal se vedoucím družiny a skautingu se v oddíle Černá třináctka (Czarna Trzynastka) věnoval až do doby, kdy vstoupil v roce 1964 do armády.
Pro vojenský život se rozhodl z praktických důvodů – jeho otec vážně onemocněl a on nechtěl být pro rodiče přítěží. Místo vysněného studia architektury či umění nastoupil s kamarádem na důstojnickou školu pro tankisty v Poznani (Oficerska Szkoła Wojsk Pancernych i Zmechanizowanych). Začínala sedmitýdenním kurzem pro nováčky a trvala tři roky – do září 1967, kdy složil ve Varšavě u pomníku neznámého vojína slavnostní vojenskou přísahu. Poté byl přidělen k 11. mechanizovanému pluku 4. mechanizované divize v Krosně Odrzańském poblíž východoněmeckých hranic, kde velel četě o síle deseti tanků. Vojenská cvičení podle něj ztěžovalo zastaralé vybavení. „Moje jednotka čekala na novou výzbroj. Měli jsme tanky ‚berliňáky‘, které pamatovaly válku,“ popisuje stav krátce před invazí v roce 1968 do Československa.
To, že se něco chystá, tušili vojáci od května, kdy se jeho divize přemístila z „výcvikových důvodů“ do oblasti Dzierżoniówa, poblíž československo-polské hranice, kde vojáci pobývali až do začátku intervence. V kasárnách zůstal jen pamětníkův pluk. „V Krosnu žilo osm tisíc obyvatel a v kasárnách dvanáct tisíc vojáků – a z nich nás zůstalo sto třicet čtyři. Až do 21. srpna jsme hlídali vojenské objekty. Měl jsem zrovna službu a kolem půlnoci jsem slyšel ve zprávách: ‚Naše vojska vstoupila do Československa s bratrskou pomocí...‘ Byl to pro mne šok, protože něco takového s sebou nese riziko krveprolití. Nevěděli jsme, jak zareagují Češi. Nevěděli jsme, jak se budou chovat Sověti, kteří měli mentalitu jako z doby cara.“
S ohledem na zastaralé tanky neočekával, že se jeho jednotka do intervence zapojí. Rozkaz však přišel následující den, když se ukázalo, že vyslané polské oddíly nestačí na úkoly přidělené sovětským velením – hlídat české jednotky v kasárnách především v oblasti východních Čech. Pamětníkovi bylo pětadvacet let a ani ne dva týdny před invazí se oženil. Se svou ženou se loučil z tanku cestou na nádraží: „Mával jsem a křičel na ni: ‚Jestli to bude syn, dej mu jméno Vavřinec!‘ Tři měsíce líbánek jsem strávil v Československu.“
Nakládání devadesáti tanků na vlak se odehrávalo v noci v apokalyptické atmosféře: „Začala hrozná bouře, blesk trefil trafostanici a na stanici byla tma. Tanky najížděly na platformu za svitu baterek, sebemenší chyba by měla tragické následky, ale všechno dopadlo dobře. Pak jsme jeli expresním tempem. Nepamatuji se, že bych někdy jel vlakem tak rychle.“
Dojeli do Kamienne Góry poblíž hranic, kde dostali za úkol dát ostrou munici do kulometů tankových děl. „Přitom se objevila spousta lidí z okolí, vojsko neviděli od dob války. Lidé nám nosili dobroty, uzeniny, cigarety. Jedna stařenka za námi přišla s pečeným kuřetem.“ Místní vojákům také říkali, ať udělají pořádek v českých textilkách, kde pracovaly Polky za nepříliš dobrých podmínek.
Před vstupem do Československa dostali topografické mapy na arších o velikosti 20 x 30 cm, které bylo potřeba vystřihnout a slepit. Ale než stihli opatřit nůžky a lepidlo, přišel rozkaz k odjezdu. Devadesát polských tanků jelo v dlouhé koloně k hraničnímu přechodu v Lubawce. „Viděl jsem dva české celníky sedící na lavičce a vedle nich dva Rusové. Hraniční závora ležela v příkopu a oči těch Čechů vypovídaly o tom, jak se v tom momentě cítili – že se do jejich malé země hrne tolik strojů, a oni tam bezradní sedí.“
Kousek za hranicemi se zastavili u obchodu v obci Bernartice, aby si koupili nůžky a lepidlo na slepení mapy. S prodavačkami to měl vyřídil jeden kolega, který tvrdil, že umí česky. „Vešli jsme do obchodu, pozdravili ta děvčata a náš ‚polyglot‘ pronesl slova: ‚Slečno, ukažte mi nožičky!‘ To děvče zčervenalo, pak zbledlo, nevědělo, co má dělat. Ale když jí takoví strašní okupanti přikazují, aby ukázala nožičky, tak dvěma prsty vyhrnula sukni a ukázala nožičky. My jsme vyprskli smíchy, došlo nám, že je to jazykové nedorozumění, našemu kolegovi také, tak jí ukázal prsty, že nám jde o nožičky (nůžky) na stříhání. Dívky to rozesmálo, daly nám, co jsme potřebovali, zaplatili jsme, vyšli a slepili ty mapy. Nasmáli jsme se hodně, ale to byl na té naší trase jediný veselý moment, protože později už tak veselo nebylo.“
Jeli dál do vnitrozemí Čech. „Všude bylo ticho, okna zavřená, nikde žádné silniční ukazatele, žádné informace o názvech ulic či vzdálenostech, všechno to náhle zmizelo. Všude byly jen nápisy na zdech, Dubček a Svoboda a další takové, včetně informací: Varšava 750 km, Moskva 2500 km, Berlín 800 km. To nám naznačovalo, že by bylo lépe, kdybychom se vrátili. Ale voják dostal úkol a neexistovala o něm diskuse, bylo třeba ho vykonat.“
V Jičíně už panovala bouřlivější atmosféra. Na ulicích bylo plno lidí a kolona nemohla projet. „Zastavili jsme se a velitel prvního tanku se přes vysílačku ptal velitele jednotky: ‚Co mám dělat?‘ A velitel dal rozkaz: ‚Nabíjet!‘ Byla to ale taktická hra, jak jsem pochopil z odposlechnutých hovorů přes vysílačku. Velitel dal příkaz mechanikovi, který byl skvělý řidič, a ten vyrazil zpoza kolony, jiskry na čedičových kostkách létaly a lidé ustoupili.“
Tak se dostali z Jičína a pokračovali po vedlejších silnicích do Milovic, které byly jejich cílem. V horkém dni, kdy bylo až 28 stupňů, se jim asfalt nabaloval na pásy a ve vesnici Mcely nedaleko Milovic jeden z tanků vypověděl službu. Pamětník jel na vojenskou základnu pro technickou pomoc a cestou v lese u Loučně narazil na další porouchaný tank. Když se vracel s mechaniky, uviděl v Mcelích polský tank obklopený místními lidmi. „Bál jsem se o život svých vojáků, pistole mi sama skočila do ruky a jdu s ostatními vojáky k tanku. Lidé se rozutekli jako vystrašené slepice, otevřu poklop a tam řidič s českou dívkou na klíně a vrkali jako holoubci.“
Později se s místními dali do hovoru. „Lidé nás ujišťovali, že u nich není kontrarevoluce, že je tam klid, že nemají zlé úmysly. Začali jsme si spolu povídat, jeden starší muž poslal malého chlapce pro džbánek piva a začala úplně jiná diskuse,“ vzpomíná Tadeusz s tím, že poprosil tři mladíky o adresy. „Řekl jsem jim, že tahle válka jednou skončí a potom si popovídáme. Nikdo neměl papír, a tak je napsali na los od loterie, který jsem si dlouhá léta schovával.“
Celkem pobývalo v Československu od 21. srpna do začátku listopadu 28 tisíc polských vojáků. Tímto počtem se Poláci dostali na druhé místo – sovětských vojáků tehdy do Československa vkročilo 300 až 350 tisíc. Za Poláky následovali se 17 tisíci Maďaři a potom Bulhaři se dvěma tisícovkami vojáků. Východoněmečtí vojáci se vpádu účastnili symbolicky se dvěma divizemi, které zůstaly v záloze. Hranice překročila pouze jejich styčná skupina.
Službu v Milovicích popisuje pamětník jako monotónní a nudnou. „Na letišti byly tehdy umístěné tři sovětské stíhací jednotky. U přistávací dráhy byly zaparkované těžké transportní vrtulníky, které přivážely z Legnice (sovětské základny v Polsku, pozn. ed.) Rusům palivo pro letadla. U přistávací dráhy byly tisícilitrové nádrže s leteckým palivem. Naším úkolem bylo bránit přistávací dráhu a ty tři sovětské stíhací jednotky.“
Živo bylo v Milovicích naopak v noci. „Strach má velké oči. V té úplné tmě, která panovala na letišti, stříleli každou noc všichni do všeho.“ Někteří vojáci si službu zpestřovali střelbou na bažanty za svitu světlic, kterou děsili místní obyvatele. Češi jim zase přestřihávali různé kabely a jednou jim uspořádali celodenní „koncert“ vytí psa. „Nakonec tam pak nějaký vynervovaný Rus do toho tlampače střelil a umlčel ho,“ popisuje Tadeusz.
S nepřátelskými reakcemi se pamětník setkal i v polské Poznani, kam se dostal během pobytu v Československu jednou na třídenní dovolenou, na kterou měli nárok ženatí důstojníci. „Šli jsme se ženou do kina na film Červená pustina a někdo na mě ve tmě sykl: ‚Okupant!‘ a další ošklivé výrazy. Po promítání jsem si to s tím mladíkem chtěl vyříkat, ale utekl přede mnou. Celkově tam ta atmosféra vůči mně nebyla příjemná, a tak jsme se ženou raději rychle odešli.“
V Milovicích působily i maďarské a sovětské jednotky, se kterými se však Poláci dostávali do kontaktu jen minimálně. „Jednou jsme se vypravili za ruskými piloty stíhaček. Když se témata hovoru vyčerpala, chtěli jsme jít, ale velitel křikl na své vojáky: ‚Přineste kanystr!‘ Ukázalo se, že nás chtěli uctít drinkem na rozloučenou. Tekutina z kanystru ale vzbudila moje podezření, protože byla hustá. Zeptal jsem se, co to je, a velitel odpověděl: ‚Spirit.‘ Vonělo to jako alkohol, ale bylo to husté, chtěl jsem to naředit vodou, ale on: ‚Ně nado mješať!‘ Chutnalo to dobře, sladce, ale ukázalo se, že jsme pili kapalinu do tlumičů kol letadel. Hezky nám to tlumilo zpáteční cestu přes všechny ty výmoly,“ směje se při vzpomínce Tadeusz, podle kterého se jinak vojáci neměli k alkoholu možnost dostat. V polské armádě prý panovala striktní prohibice.
Na začátku listopadu dostala pamětníkova jednotka rozkaz vrátit se do Polska. Odjeli vlakem ze stanice Vlkava přes Liberec do Zawidówa. V Československu zůstali pouze sovětští vojáci. Na základě smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk podepsané 16. října 1968 zřídili Sověti v Československu Střední skupinu sovětských vojsk, která měla velitelství právě v Milovicích. V okolních socialistických zemích už své základny Sověti měli – po druhé světové válce zřídili skupinu svých vojsk ve východním Německu, v Polsku měli od roku 1945 Skupinu severních vojsk, která měla sídlo v Legnici, přezdívané Malá Moskva, a v Maďarsku sídlila Jižní skupina sovětských vojsk.
Po návratu pamětník převzal stejně jako ostatní vojáci poděkování od polského ministerstva obrany za „pomoc ohroženým národům“ v Československu. „Nic to pro mě neznamenalo. Největší radost byla, že jsme se vrátili domů a že jsme nemuseli zasahovat,“ říká Tadeusz.
Jeho vojenská kariéra se poté dále rozvíjela. Podmínkou kariérního postupu bylo členství v polské komunistické straně, které pamětník bral jako samozřejmost. Pracoval na velitelství 11. mechanizovaného pluku jako operační důstojník a studoval na Akademii generálního štábu. Po jejím absolvování působil od roku 1978 na generálním štábu v oddělení pro mobilizaci (Zarząd Mobilizacji i Uzupełnień), kde měl na starosti cvičení a nasazení záložáků. K tomu došlo v době výjimečného stavu, který vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski 13. prosince 1981. Na dodržování nařízení vydávaných vojenskou radou WRON dohlíželi právě i záložáci.
„Moje oddělení o vyhlášení výjimečného stavu předem nic nevědělo, ale cítili jsme, že se něco chystá. V zemi zavládla anarchie, všichni stávkovali. Jak skončila jedna stávka, začala další, což se projevilo na pultech obchodů, kde nebylo nic k dostání. Moje okolí pocítilo při vyhlášení výjimečného stavu úlevu, protože začaly jezdit normálně tramvaje a v obchodech se objevilo základní zboží.“ Jiný názor měl zřejmě pamětníkův švagr, reklamní grafik, který se rozhodl emigrovat do západního Německa. Pamětník kvůli tomu musel v roce 1988 opustit generální štáb i armádu.
Práci našel na inspektorátu civilní obrany, kde zodpovídal za obranu průmyslových objektů. Od roku 1994 až do svého odchodu do důchodu v roce 1997 působil v odboru kontroly ministerstva obrany. Po odchodu do důchodu pracoval pro operátora mobilních sítí Era (později T-Mobile), školil zaměstnance v civilní obraně až do svých sedmdesáti let.
Poté měl čas vzpomínat. Probíral se dokumenty ze své minulosti a přitom našel český los s adresami mladíků z Mcel. Rozhodl se je vyhledat a začal tím, že poslal v srpnu 2008 dopis na místní úřad. Ke svému překvapení dostal po čase odpověď od starostky Mcel Jany Hejlové, která mu napsala, že jeden z nich již nežije a dva se odstěhovali.
Své vzpomínky se Tadeusz rozhodl sepsat a rukopis poskytl režisérovi filmu Operace Dunaj, o jehož natáčení se dozvěděl z novin. Režisér Jacek Głomb ho pozval na natáčení a v roce 2009 na předpremiéru v Nowe Rudě. „Seděli jsme tam s manželkou v kavárně a přisedl si k nám jeden muž. Zmínil jsem se své ženě, že bych chtěl zopakovat trasu okupanta. A on řekl, že je filmař a že pojede se mnou se svým štábem. Z toho vznikl krátký dokument, ve kterém je zachyceno milé setkání se starostkou Mcel a místními obyvateli.“
V roce 2014 vyšly vzpomínky Tadeusze Oratowského na invazi i knižně pod názvem „1968. Czołgiem na Czechosłowację“ (1968. Tankem na Československo). Se svou ženou, s níž vychoval dvě dcery, žije ve Varšavě.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Markéta Bernatt-Reszczyńská)