Jaroslav Krček

„Takže jsem se spřátelil s tímto souborem a dirigentem (Helmutem Rillingem). V této době, po vstupu vojsk do Československa (v listopadu a části prosince), bylo to sedm neděl, měl turné po Americe. A z přátelství mi nabídl, jestli nechci hrát na tympány, že by mě vzal s sebou. Já jsem na tympány neuměl, a tak jsem řekl, že ano. Učil jsem se na chalupě virbl na hrncích. Jel jsem ale v říjnu na zkoušku, a proto o tom mluvím. Když jsme přejeli hranice, tak jsem byl v kupé s takovým zvláštním člověkem. Byl vysoký, štíhlý, s takovým ostrým nosem. Nevím, ale ten člověk nějak pojal důvěru, a když jsme byli za hranicemi, tak šáhl do tašky a vytáhl knížku, která se jmenovala 7 dní v Praze. Byla to perfektní dokumentární kniha o tom, co se dělo v Praze během sedmi dní po vstupu vojsk. Skutečně, kde se co dělo. Kdo koho zabil, kdo kam přišel, jak byl obsazen rozhlas. Zkrátka, úžasné čtení. Tak jsem si to přečetl, ale on mi tu knihu bohužel nedal. Řekl mi, že to vozí ven, aby lidi věděli, co se v Praze dělo. Měl jich plnou tašku. Bylo to samizdatové vydání opatřené o dokumenty, fotografie. Byly tam třeba nápisy, které byly po Praze: např. Rusové a uzený, nejlepší jsou studený... Byl to dobový dokument o tom, co se v Praze dělo po těch nejkritičtějších sedm dní.“

„Já jsem se do toho pustil, měl jsem na to těch sto tisíc, vzal jsem Pražské madrigalisty a další zpěváky a třináct měsíců jsme tvořili moji elektroakustickou operu. Vzal jsem si na to dva techniky ze Supraphonu. Měl jsem ke všemu potřebnému bezplatný přístup k technice – využívali jsme například chodbu Rudolfina. Zkrátka z hlediska dneška nemožné, ale tenkrát to možné bylo. Vyrobili jsme tvar – Herzog to sledoval. Také si dneska říkám, že to byl skok do tmy, to byla odvaha, že ji dneska nemám. Já se do toho vrhnul a Herzog to přeložil do francouzštiny, takové básnické průvodce, které jsem si nechal namluvit Lukavským. Při této práci jsme se spřátelili, to bylo báječné přátelství. Takže Herzog to přeložil a poslal do Ženevy na soutěž a my to vyhráli. Tady mi to každý záviděl, ale už byly po Praze plakáty, že to budeme v Národním muzeu na schodech jako kvardofonní pás dávat. Jako první kvadrofonie v Čechách! Nakonec to bylo zakázané, ale ne komunistama, ale ustrašeným redaktorem z rádia, který se jmenoval Hlaváč. On se bál, že to je biblické téma, takže k produkci nedošlo.“