Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bernard Lesfargues (* 1924  †︎ 2018)

• okcitánský básník, překladatel, nakladatel, pedagog, buditel a patriot

• narozen 27. července 1924 v Bergeracu

• ke své okcitánské identitě se začal hlásit v Paříži v polovině 40. let jako člen spolku Přátel okcitánského jazyka

• počátkem roku 1945 se stal spoluzakladatelem Institutu okcitánských studií

• roku 1946 se podílel na vydání antologie Mladá okcitánská poezie (1946)

• za sbírku básní Còr prendre (Srdce vzít, 1965) byl odměněn cenou Jaufrého Rudela

• v letech 1954 až 1985 vyučoval španělštinu na renomovaném gymnáziu v Lyonu

• od počátku 50. let se věnoval překládání ze španělštiny a posléze z katalánštiny

• byl výraznou postavou federalistického hnutí a od roku 1975 provozoval vlastní, federalisticky a regionalisticky orientované nakladatelství fédérop

• za zásluhy o šíření katalánské kultury a katalánského jazyka mu byly uděleny mj. Svatojiřský kříž a Cena Pompeua Fabry, za literární překlad z katalánštiny pak Cena Ramona Llulle

• roku 2015 byla v barcelonském sídle Institutu Ramona Llulle otevřena knihovna zaměřená na překlady z katalánštiny nesoucí Lesfarguesovo jméno

• zemřel 23. února 2018 v Saint-Médard-de-Mussidan

„Bez nenápadné a účinné práce ,překupníků‘ literatury, překladatelů a malých nakladatelů, kteří se navzdory přísně komerčním ukazatelům po všechna ta léta stavěli za katalánské autory, by taková kulturní událost jako letošní Pařížský salon knihy nebyla vůbec myslitelná,“ napsal v březnu 2013 ředitel prestižního Institutu Ramona Llulle Àlex Susanna o akci, kde se představila dvě nejnovější vydání překladů Bernarda Lesfarguesa (27. července 1924 v Bergeraku – 23. února 2018 v Saint-Médard-de-Mussidan) z katalánštiny.[1]

Zatímco Joan Sales a Mercè Rodoredová se proslavili jako klasici moderní literatury, jméno muže, který má nemalý podíl na světové slávě těchto i jiných spisovatelů, je povědomé jen hrstce zasvěcených. Kdo je Bernard Lesfargues?

Odpovědí bychom si mohli dát rovný tucet – ačkoli pravdivá by byla každá z nich, úplnou platnost mají však jen všechny zároveň. Jako pomyslných dvanáct pramenů, jež se splétají v jedno životní vlákno.

Okcitanista

„Nemám jeden mateřský jazyk, nýbrž dva, tak nerozlučně spjaté jeden s druhým, až se mi zdá, jako by tvořily jeden jediný,“ říkával Bernard Lesfargues. Vyrůstal totiž jako synek z rolnické rodiny v zapadlé vesničce Église-Neuve-d’Issac na jihozápadě Francie. Tam se podle jeho svědectví ještě v polovině 40. let mluvilo prakticky jen okcitánsky, tedy jazykem blízce příbuzným s katalánštinou. Vzdělání však nabyl v jediném oficiálním jazyce Francouzské republiky, tedy ve francouzštině.

První čtyři roky školní docházky absolvoval malý Bernard na církevní škole; od páté do deváté třídy navštěvoval malý seminář s rozšířenou výukou latiny, řečtiny a francouzštiny. V roce 1940, který pro Francii znamenal naprostý debakl ve válce s Německem, nastoupil na bergeracké gymnázium. Během válečných let absolvoval v Bordeaux přípravný kurz na elitní École Normale Supérieure a krátce po osvobození studoval v Paříži na gymnáziu Jindřicha IV. Za svou vysokou školu si následně zvolil Sorbonnu, konkrétně Ústav iberských a latinoamerických studií.

Bernardovu volbu ovlivnil Jean Camp, který na renomovaném pařížském gymnáziu vyučoval španělštinu. Právě on také doporučil pozornosti svého žáka spolek Přátel okcitánského jazyka (Amis de la langue d’oc). Jeho členové (Jean Mouzat, Henri Espieux, Robert Lafont, Max Rouquette, Bernard Manciet, Pierre-Louis Berthaud či Jean Lesaffre) se scházeli v kavárně na náměstí Svatého Sulpicia, která se tak stala jakýmsi okcitánským kulturním konzulátem.

Pařížský exil proto Bernardu Lesfarguesovi paradoxně nabídl příležitost vrátit se ke kořenům a seznámit se s vlastními kulturními tradicemi, ale také s prvořadými osobnostmi své generace. Tato iniciační zkušenost ho zároveň nasměrovala na cestu, ze které již nesešel.

Radikální příklon k okcitánštině se u Lesfarguesa dostavil v době, kdy tento jazyk již pomalu skomíral. „Okcitánština měla vždy problém s tím, že rodiče, jejichž rodným jazykem byla okcitánština, většinou na své děti mluví jen francouzsky, protože věří, že pouze francouzština je důležitá. Rodiče tedy na děti mluví francouzsky, aby jim prokázali službu, což je zcela pomýlené, protože nikomu nikdy neprospěje, pokud zapomene svůj vlastní jazyk. Mí rodiče se naučili okcitánsky od svých rodičů. Ale jejich generace dospěla k tomu, že rodiče na děti začali mluvit francouzsky. Například má matka mě okcitánsky nenaučila. Totiž, naučila, a ne málo, ale musel jsem ji o to požádat. Ke konci života se z mé matky stala zarytá bojovnice za okcitánštinu a v dopisech jsme si psali okcitánsky,“ vyprávěl Lesfargues o mnoho desetiletí později.

Aktivista

Počátkem roku 1945 stál Bernard Lesfargues u zrodu Institutu okcitánských studií (Institut d’Estudis Occitans, dále IEO). Spolu s ním a několika již zmíněnými patřili k otcům zakladatelům rovněž Juli Cubainas, Peire Lagarda, Leon Cordas, Felix Castan a René Nelly. Tato nově vzniklá instituce si v atmosféře všeobecného nezájmu o cokoli regionálního odvážně vytkla za cíl podporovat okcitánský jazyk a kulturu.

„Okcitánci se o svou kulturu velmi dlouho nezajímali,“ popisoval v červenci 2012 Bernard Lesfargues. „Když jsem vstoupil do IEO, mladých členů tam bylo méně než deset. Téhož roku jsme chtěli uspořádat demonstraci na podporu okcitánštiny – a zúčastnilo se dvacet lidí.“

Zájem o okcitánský jazyk a literaturu šel tehdy, stejně jako dnes ruku v ruce s politickými požadavky. S aktivní účastí na spolkovém životě se proto Bernard Lesfargues začal profilovat i politicky – hlásil se k regionalistickému hnutí a ideji evropského federalismu.

Básník

Paříž z Bernarda Lesfarguesa učinila – opět paradoxně – nejen okcitanistu, ale také okcitánského básníka. Verše psal už před příchodem do metropole, jenže ve francouzštině. Až mezi spolužáky na pařížském gymnáziu zjistil, že jeho dílka jsou jim pro smích, stejně jako jeho provinční přízvuk. Na vlastní kůži tak pocítil, co to znamená být Francouzem, ovšem ne tímtéž způsobem jako občan hlavního města. Právě uvědomění si okcitánské identity přimělo Lesfarguesa k prvním pokusům o okcitánsky psanou poezii. A jak sám doznával, obnovený kontakt s jeho „druhou mateřštinou“ mu přinášel takové potěšení, že okcitánsky již psát nepřestal.

Veřejnosti se Bernard Lesfargues představil v útlé brožuře nazvané Premiers poèmes (První básně, 1945) a pak prostřednictvím antologie nazvané La jeune poésie occitane (Mladá okcitánská poezie, 1946), na níž s Lesfarguesem spolupracoval jeho věrný přítel Robert Lafont. A když pak o šest let později vyšla nákladem IEO Lesfarguesova básnická prvotina Cap de l’aiga (Matka vod), bylo rozhodnuto.

K jeho básnickému směřování ovšem přispěla i jedna další, poněkud anekdotická okolnost: Prostřednictvím spisovatele, novináře a scenáristy Rogera Nimiera se začínající literát s několika povídkami a románem obrátil na slovutné nakladatelství Gallimard, Marcel Arland však tyto juvenilie odmítl způsobem, který nepřipouštěl odpor. Mladý básník se proto rozhodl držet se svého kopyta a s prózou nadále koketoval výhradně v překladu.[2]

Bernard Lesfargues jako stoupenec – můžeme-li použít výraz z jiných končin – drobné práce neusiloval o publicitu. Jeho neokázalé vystupování pak spolu s jazykem, v němž tvořil, přispělo k tomu, že Lesfarguesovu lyriku, v níž se zájem o přírodu, introspekce a elegické ladění kloubí s politickým gestem[3]a protestem, recipoval dlouhá léta jen poměrně úzký okruh čtenářů.

Nejvýmluvnější výpovědi dosahuje Lesfargues v citlivých, zadumaných verších s ozvuky dob dávno minulých, v nichž (jak říká J.-Y. Casanova) nachází výraz jazyk básníkova dětství, stále šeptající v jeho uších, který se nám nabízí jako dar času:

„A co ve mně přetrvává

jako odraz snu

je hlas dítěte

hlas tak čistý

že nesměle rozezvučí

lehce matný úlomek

již zestárlých vzpomínek.“

Pedagog

Na živobytí si Bernard Lesfargues vydělával jako středoškolský učitel španělštiny: po absolutoriu přijal roku 1954 místo na gymnázium v Lyonu. Toto zaměstnání mu zajišťovalo pravidelný, byť skromný příjem, ale zároveň také příležitost k edukaci – jak jinak než v zájmu okcitánštiny. Jednou týdně vedl dvouhodinový kurz okcitánštiny, který byl otevřen všem a jejž navštěvovali lidé nejrůznějšího věku i původu. „Byli mezi nimi patnácti- nebo šestnáctiletí gymnazisté, kteří chtěli složit maturitu z okcitánštiny, i lidé více než osmdesátiletí, jejichž cílem nebylo naučit se nový jazyk, ale naučit se okcitánsky číst a psát,“ popisoval po letech Bernard Lesfargues a jedním dechem dodával: „Nicméně okcitánštinu není třeba vyučovat. Je potřeba vyučovat matematiku nebo dějepis v okcitánštině. Můžeme porovnat situaci, ve které se ocitla okcitánština, se situací katalánštiny. Když jde dítě narozené v Katalánsku ve věku dvou nebo tří let do mateřské školy, slyší tam jen katalánštinu. Když toto dítě dospěje a skládá maturitu, skládá ji v katalánštině. Když se toto dítě dostane na vysokou školu, budou tam na něj mluvit katalánsky. Zdá se mi, že kdyby bylo zavedeno vyučování v okcitánštině, máme vyhráno.“

Až do roku 1985 měl Bernard Lesfargues díky svému pedagogickému působení volné ruce zároveň i jako překladatel krásné literatury. Překládání věnoval víkendy, velkou část prázdnin a od poloviny 80. let také svůj čas na penzi.

Animátor

O překladatelských aktivitách nicméně zatím pomlčme a držme se chronologie. Podle té totiž přísluší představit Lesfarguesa nejprve jako animátora kulturního života. Tím se stal vlastně již roku 1946, kdy vychází již zmíněná Mladá okcitánská poezie.

Zájem okcitanistů však pole poezie překračoval a sahal až do politických vod. Lesfargues a jeho přátelé–intelektuálové se snažili najít způsob, jak vstoupit do politické diskuse a zároveň se nepřiklonit k tehdy módnímu komunistickému hnutí či prostředí, jež vzešlo z odboje.

Co potom znamená, že si zvolili federalismus a regionalismus? „Snili jsme o míru, chtěli jsme se zasadit o obnovu Evropy, která by byla odlišná od té dosavadní, zbavená nacionalismu, nezglajchšaltovaná a schopná aktivně působit v současném světě. Spolu s Jeanem-Pierrem Gouzym jsme ještě předtím, než jsme v roce 1946 či 1947 přistoupili k Francouzskému svazu federalistů, tj. francouzské sekci Evropského federalistického hnutí, založili Federalistický akční výbor, maličkou skupinu, jež vydávala vlastní bulletin,“ vysvětloval Bernard Lesfargues v interview pro portál Presse fédéraliste (Federalistický tisk).[4]

Francouzští regionalisté se ovšem po druhé světové válce ocitli v ghettu, o čemž svědčí i fakt, že následujících dvacet let Lesfargues knižně publikoval v mnohem menší míře (například v roce 1961 se zasloužil o antologii okcitánských básníků z Bergeraku a okolí). Jeho vnitřní exil přerušily víceméně až události roku 1968, který přinesl rovněž novou vlnu zájmu o regionální kultury. Řady okcitanistů doplnila mladá generace a úsilí o záchranu okcitánštiny se rozjelo nanovo.

Toto revoluční dění zastihlo Bernarda Lesfarguese nejen jako okcitanistu, básníka, učitele a buditele, ale také jako již zavedeného překladatele.

Překladatel

Bernard Lesfargues překládal především z katalánštiny a španělštiny do francouzštiny, mnohem méně též z okcitánštiny do francouzštiny a ze španělštiny do okcitánštiny.

K překládání, jež se postupem času stalo jeho denním chlebem i osou jeho kulturních a společenských aktivit, se dostal, jak sám přiznával, náhodou: Už ve studentských letech mu Roland Lauderbach z nakladatelství La Table ronde (Kulatý stůl), jemuž nadějného romanistu představil Roger Nimier, zadal překlad objemné knihy Salvadora de Madariagy Vida del muy magnífico señor don Cristóbal Colón (Život obdivuhodného pána Kryštofa Koluba, 1940). Z důvodů, jež Bernard Lesfargues nemohl ovlivnit, však hotová práce nakonec skončila v šuplíku a Roland Lauderbach Lesfarguesovi jako kompenzaci zprostředkoval překlad románu Rafaela Sáncheze Mazase La vida nueva de Pedrito de Andía (Nový život Pedrita de Andía, 1951).

Zde Lesfargues znovu narazil, a to na nepříliš kompetentního redaktora. Ten sice neovládal jazyk originálu, tj. španělštinu, do textu ale zasáhl způsobem, který byl pro překladatele nepřijatelný. Lesfargues se nedal, aféra nakonec dospěla k tehdejšímu řediteli nakladatelství Charles Orengo a ten dal za pravdu překladateli, jenž za svůj počin obdržel v roce 1953 Cenu Ilji Halphérina-Keminskova za nejlepší překlad roku.

Lesfarguesovy překlady tak – na rozdíl od jeho vlastní tvorby – znamenaly okamžitý úspěch a brzy se začaly nezanedbatelným způsobem podílet na jinak dosti sešněrovaném rozpočtu mladé rodiny. Bernard Lesfargues se tedy začal intenzivně věnovat překládání… Aniž tušil, že se v následujících letech stane prominentním katalanistou.

Katalanista

Lesfarguesova cesta ke katalánštině byla spletitá a započala již roku 1940 či 1941, kdy v bergeracké městské knihovně natrefil na několik výtisků periodika La Revista de Catalunya (Časopis Katalánska), publikovaných ve Francii poté, co se sem po prohrané občanské válce stáhli katalánští intelektuálové.

Existence tohoto „cizího“ jazyka, který se používal stovky kilometrů daleko od Bergeraku a zároveň se zdál tak blízký jeho rodné okcitánštině, Lesfarguesa ohromila. Na univerzitě jej však studovat nemohl. V době, kdy ve Španělsku tuhý frankistický režim tvrdě stíhal používání katalánštiny ve veřejném prostoru, se o svobodné výuce tohoto jazyka na francouzských školách nedalo uvažovat, mezinárodní politická situace se ostatně silně promítala i do literárního překladu. A třebaže později vlna perzekucí vedená proti katalánské kultuře opadla, francouzské nakladatele tato národní literatura nezajímala ani zbla – věrni francouzské tradici katalánštinu (ani okcitánštinu) prostě nepovažovali za jazyk, nýbrž jen za jakousi „hatmatilku“.

Situace se obrátila až po Frankově smrti v polovině 70. let, kdy již francouzské kulturní instituce byly s to uznat, že na druhé straně Pyrenejí existuje také jiná hodnotná literatura než ta psaná španělsky. Nakolik této změně připravily půdu i Lesfarguesovy překlady, můžeme soudit podle cen a vyznamenání, o kterých ještě bude řeč.

Cesta k těmto nejvyšším poctám započala tichým, ale zato vytrvalým úsilím: V době, kdy se živil jako učitel španělštiny, se Lesfargues neustále zdokonaloval v katalánštině a nacházel skuliny, jak katalánské autory prosadit do edičních plánů. A tak v roce 1960 věnoval Lesfargues současné katalánské poezii číslo časopisu Le Pont de l’Épée (Most meče), které francouzské veřejnosti představilo texty takových spisovatelských osobností jako Joan Argenté, Blai Bonet, Josep Carner, Jordi Pere Cerda, Salvador Espriu, Josep Vicenç Foix, Carles Riba, Jordi Sarsanedas a Màrius Torres. Texty představili Bernard Lesfargues a Jean-Marie Auzias, sám pedagog, okcitanista a později taktéž Lesfarguesův dlouholetý spolupracovník; překlady dodali Peire Bec, Émilie Noulet, Jordi Sarsanedas a sám Lesfargues.

Dva roky nato se nakladatelství Gallimard uvolilo vydat v necenzurované verzi (!) překlad románu Joana Salese Incerta glòria (Nejistá sláva, 1956). A na doporučení dnes neméně světoznámého spisovatele Juana Goytisola, který tehdy u Gallimarda pracoval jako lektor, byla zakázka svěřena Lesfarguesovi.

Lesfargues, jenž doposud překládal hlavně ze španělštiny (R. Sánchez Mazas, G. Ildefonso-Manuel, E. Quiroga, J. Goytisolo; v pozdějších letech M. Vargas Llosa, B. Pérez Galdós, R. J. Sender, J. L. Borges či C. J. Cela) tak začal překládat paralelně i z katalánštiny (M. Rodoredová, J. V. Foix, C. Riba, À. Susanna, Q. Monzó, J. Moncada, J. Cabré a další), než se od poloviny 90. let zaměřil pouze na katalánštinu a vyprofiloval se jako dvorní překladatel M. Rodoredové.[5]

Lesfarguesův kontakt s Katalánskem byl již za éry frankismu stálý a nepřetržitý. Kulturní roli zastával nejen jako překladatel, ale také jako dopisovatel a přispěvatel nesčetných periodik vycházejících v katalánštině, okcitánštině i francouzštině. Jeho spojencem v katalanistickém tažení se stal generačně starší Ramón Xuriguera, s nímž Lesfarguese pojilo přátelství a který se shodou okolností již koncem 30. let jako uprchlík usadil ve vesnici Mouleydier na dohled od Bergeraku.

Nakladatel

Roku 1975 založil s cílem šířit povědomí o katalánské a okcitánské literatuře vlastní nakladatelství s názvem Fédérop, odkazujícím na myšlenku evropské federalizace.

„Chtěli jsme vytvořit nakladatelství specializované výhradně na okcitánštinu a katalánštinu, ale vždy jsme odmítali uzavřít naše knihy do jakéhosi ghetta a nezajímat se o nic jiného než o ně. O tom svědčí také edice poezie nazvaná Pau Froment, v níž jsme vydávali texty nejrůznějšího původu, často dvojjazyčně,“ upozorňoval Lesfargues.[6]

Nakladatelství navázalo na činnost stejnojmenného lyonského knihkupectví, jež fungovalo od roku 1969 až do konce 80. let. Dlouhodobě se pohybovalo na pomezí politicky orientované literatury faktu a umělecké literatury, částečně spjaté s regionálními a minoritními jazyky.[7]

Kasovní úspěchy podnik zaznamenal zejména na druhém poli: V roce 1977 média hlásila, že jakési malé provinční nakladatelství předchozí rok pro francouzské čtenáře „objevilo“ španělského básníka Vicenta Aleixandra, čerstvého laureáta Nobelovy ceny. Silný ohlas vzbudila například také novela Réquiem por un campesino español (Rekviem za španělského venkovana, 1953) Ramóna J. Sendera. Překvapivě dobře se prodával také tamašsky psaný román Asfel (1981) od Rachida Alicheho.

Pod Lesfarguesovým vedením pomohl Fédérop navzdory všem trampotám na svět téměř 180 knihám – konkrétně se jednalo o básnické sbírky, romány, novely i eseje. Mezi autory bychom našli také největší jména okcitánské literatury 20. století (R. Lafont, B. Manciet, P. Bec, M. Rouquette, A. Surre-Garcia, P. Gardy, J.-Y. Casanova), přičemž výkon vpravdě kolosální podal Fédérop při publikaci Lafontovy mohutné trilogie La Festa (Slavnost), již Lesfargues označil za jeden z vrcholů soudobé evropské produkce.

A ačkoli Fédérop od přelomu tisíciletí řídí namísto Lesfarguese jeho přátelé Bernadette Paringuauxová a Jean-Paul Blot, nakladatelství dodnes funguje a pokračuje ve směru, který mu vytyčil jeho zakladatel.

Inspirátor

Již jako padesátník založil Lesfargues na konci 70. let s přáteli R. Lafontem a J.-M. Auziasem revui Jorn (Den), věnovanou původní tvorbě i literární kritice.

Postu šéfredaktorky se posléze ujala spisovatelka Roseline Rocheová, netrvalo dlouho a kolem nového časopisu se sdružili mladí spisovatelé i esejisté (P. Gardy, J.-P. Creissac, R. Roche, M.-J. Verny, J. Meffre, J.-Y. Casanova). Nastupující generace okcitanistů se pod záštitou Lesfarguesa a Auziase setkávala podle svých možností jednou či dvakrát ročně a diskutovala o obsahu časopisu. Všichni měli kromě této vášně ještě povolání (nejčastěji učitelské), a – co se mladých redaktorů týče – také velmi omezené příjmy. Účastníci těchto setkání dodnes vzpomínají na srdečnost, nezištnost a štědrost svého inspirátora, který jim doširoka otevíral náruč i knihovnu a také jim věnoval knihy, jež si sami nemohli dovolit.

Přítel

To nás dovádí k další, velmi podstatné stránce Lesfarguesovy osobnosti, kterou je schopnost hlubokého, upřímného a věrného přátelství.

Možná právě tento jeho rys Lesfarguese pasoval na velvyslance katalánské literatury ve Francii, poněvadž se k němu naprosto přirozeně sbíhaly osobní vazby, z nichž vyrůstaly jeho velkolepé projekty a díky nimž se Lesfarguesovi v jeho počínání rovněž pozoruhodně dařilo. Tato vzácná vlastnost, úzce související s Lesfarguesovým humanistickým založením, jakoby ostatní jeho počínání prozařovala a dávala mu pozitivní motivaci.

Hledáme-li ovšem u Lesfarguesa jednotící prvky, neměli bychom opomenout jednu další, vzácnou schopnost, kterou nacházíme u tak originálních a pozoruhodných duchů, jakými byli T. G. Masaryk či K. Engliš: S jistou licencí si dovolujeme nazvat ji životním dynamismem. Jelikož Lesfargues se – na věk či jiné okolnosti nehledě – udržoval ve stálém pohybu za jakýmsi vyšším cílem.

Soudíme tedy, že nic nepropojuje jednotlivosti Lesfarguesova díla a života víc než jeho lidskost, přátelskost a dynamismus; že tyto tři charakterové znaky dávají jeho aktivitám směr, smysl, celek a řád.

Zde se nám nabízí veřejně přístupný a neocenitelný pramen v podobě Lesfarguesovy korespondence s osobnostmi kulturního života na katalánské straně Pyrenejí, kterou na základě předchozí dohody katalogizovala a digitalizovala Barcelonská autonomní univerzita.[8]

Ctěný občan

V polovině 80. let Lesfargues odchází na penzi a z bezmála půlmilionového města se stahuje do rodné vísky, ale slovo odpočinek se pro následující tři dekády dá použít jen stěží. Dostatek volného času využil Lesfargues k překládání, souběžně s tím pokračoval i ve vlastní tvorbě. Roku 2001, kdy Lesfarguesovi zároveň vyšla sbírka v katalánštině, shrnul své starší básně v souboru La brasa e lo fuòc brandal (Řeřavé uhlí a plameny, 2001), po něm následovaly další čtyři knihy poezie (poslední z nich v roce 2014) a jedna audiokniha.

Stejně tak další linie, jež jsme načrtli výše, se rozvíjely dál: Lesfargues sepsal a roku 2008 vydal Mémoires d’un militant occitan (Paměti okcitánského aktivisty), téměř v devadesáti letech se za asistence svého přítele Jeana-Clauda Dugrose podílel na okcitánském dvojčísle měsíčníku PLAV, spolu s ním také připravil výbor z bergeracké poezie Le chant de la vielle (Zpěv niněry, 2015) a v téže době inspiroval další překlady okcitánských autorů do češtiny.

Obraz poklidného stáří na venkově však nenabourává jen Lesfarguesova neutuchající činorodost: Kulturní, akademické a politické instituce jej odměnily nejvyššími poctami. Byl mu propůjčen Řád akademických palem, byl jmenován rytířem Řádu umění a literatury, obdržel Kříž sv. Jiří, vysoké vyznamenání udělované katalánskou vládou za zásluhy o obranu katalánské identity, ba dokonce i portugalský Camõesův institut jej oficiálně ocenil za překladatelské dílo. Roku 2010 následovala Cena Pompeua Fabry za podporu a šíření katalánského jazyka. Dvě léta nato se Lesfargues stal vůbec prvním nositelem Ceny Ramona Llulle za literární překlad, určené autorovi nejlepšího překladu z katalánské literatury; ocenění mu vynesla francouzská verze románu M. Rodoredové Mirall trencat (Rozbité zrcadlo, 1974). A konečně roku 2013 získal v Barceloně cenu překladatelů.

Snad největší pocty, jež vpravdě vystihuje jeho význam pro obraz katalánské literatury ve světě, se Bernardu Lesfarguesovi dostalo 20. ledna 2015, kdy byla v barcelonském sídle Institutu Ramona Llulle (třída Diagonal č. p. 373) otevřena knihovna nesoucí Lesfarguesovo jméno. Její sbírky se specializují na překlady z katalánštiny a čítají více než 4 500 titulů v 66 jazycích.

Pamětník

Navzdory všem těmto poctám zůstává zejména Lesfarguesova vlastní tvorba relativně málo známá, přestože podle nemála dnešních okcitanistů je a zůstane okcitánským básníkem zásadní důležitosti. Dalo by se říct, že toto mlčení si Lesfargues (ne)dobrovolně vybral tím, že jako svůj básnický jazyk si zvolil okcitánštinu.

Autor sám si však sebelítost nijak zvlášť nepřipouštěl. „Jsem hrdý na to, že jsem i jako federalista pomohl ukázat, že ve Francii se dobrá literatura nerodí jen v Paříži. O tom svědčí mimo jiné významná publikace Lafontovy trilogie La Festa,“ nechal se slyšet.[9]

Ve své krátké autobiografii se dále svěřil: „Navzdory pokročilému věku nadále pracuji a děkuji nebi za to, že mě ušetřilo nesnesitelných strastí. Jak dlouho to potrvá? Nevím a je mi to jedno. Žiji šťastně v domě, kterým během mého života prošlo sedm generací. Někdy si říkám, že žiji v ráji a jiný nechci.“[10]

Do 23. února 2018 zůstával Lesfargues po P. Bekovi, R. Lafontovi, F. Castanovi a B. Mancietovi posledním zástupcem své generace. Kvůli pokročilému stadiu parkinsonismu se v poslední době již nemohl podílet na kulturním životě – poslední zprávy hovořily o tom, že choroba mu zabraňuje číst i psát.

Tím spíš bychom si v paměti měli uchovat jedno z posledních Lesfarguesových veřejných vystoupení na Pařížském salonu knihy v roce 2013. Tehdy si při prezentaci svých posledních překladů vyžádal mikrofon a veřejně poděkoval přítomnému Juanu Goytisolovi za to, že mu jako lektor před dobrým půlstoletím navrhl překlad románů Incerta glòria (Nejistá sláva, 1956) a později La plaça del Diamant (1962, č. Diamantové náměstí, 1973): „Co vás přimělo k důvěře ve mne, když mé znalosti tohoto bratrského jazyka okcitánštiny byly v oné době spíše rudimentární? Chci, abyste věděl, že jste mi dal jeden z největších darů, jež jsem za celý svůj život dostal, a že jsem vám za to nesmírně vděčný.“[11]

Dědictví a závazek

Bernard Lesfargues si v závěru života připouštěl velmi podobné pochybnosti jako H. G. Schauer v proslulé stati Naše dvě otázky. Své smíšené pocity a obavy o budoucnost svého jazyka, jeho literatury a kultury vysvětloval těmito slovy: „Ačkoli Okcitánců, kteří se o svůj jazyk skutečně zajímají, je i dnes málo, je jich neporovnatelně víc než před 30 nebo 50 lety. Demonstrací na podporu okcitánštiny se v současnosti účastní na 15 000 až 20 000 lidí. Přes všechno vynaložené úsilí a přes veškeré úspěchy, kterých bylo dosaženo, jsem však přesvědčený o tom, že okcitánštině se vede špatně. Pokud rodiče, kteří okcitánštinu ovládají, tímto jazykem nemluví na své děti, okcitánština je vyřízená. Stále není jisté, jestli okcitánština na svém vlastním území přežije. Ale i když říkám takovéto věci, zasvětil jsem svůj život – stejně jako mnoho dalších lidí – výuce okcitánštiny, psaní v okcitánštině, okcitánské poezii a próze. Doufám, že okcitánština znovu procitne, protože je nás mnoho, kteří si to přejeme. Každopádně, když se člověk snaží předpovědět budoucnost, vždy se mýlí.“

Bernard Lesfargues zemřel 23. února 2018 v Saint-Médard-de-Mussidan ve věku nedožitých 94 let. Jeho celoživotní snažení je úctyhodným donquijotským bojem – a právě v tom také spočívá jeho odkaz. Kéž se najde dost takových, kteří budou schopni jej přijmout a nést.

[1] Susanna, Àlex. „Elogi de Bernard Lesfargues“. NÚVOL. 22. února 2018 <https://www.nuvol.com/noticies/elogi-del-passador-el-traductor-i-el-petit-editor/>.

[2] Pro přehled autorova literárního díla viz „Bernard Lesfargues“. écla. 22. února 2018 <http://ecla.aquitaine.fr/Ecrit-et-livre/Annuaire-des-professionnels/Auteurs/Lesfargues-Bernard>.

[3] S ohledem na politické souvislosti není bez zajímavosti, že podobně jako v díle Roberta Lafonta se u Lesfarguesa pojí představa vlasti s obrazem Katalánska. Více viz „Bernard Lesfargues“. dipòsit digital de documents de la UAB. 22. února 2018 <https://ddd.uab.cat/pub/expbib/2009/lesfargues/article.html>.

[4] Billion, Jean-Francis. „Entretien avec Bernard Abel LESFARGUES“. Presse fédéraliste. 22. února 2018 <https://www.pressefederaliste.eu/Entretien-avec-Bernard-Abel>.

[5] Více viz „Bernard Lesfargues“. écla. 22. února 2018 <http://ecla.aquitaine.fr/Ecrit-et-livre/Annuaire-des-professionnels/Traducteurs/Lesfargues-Bernard>.

[6] Více viz Fédérop. 22. února 2018 <http://www.federop.com/>. Billion, Jean-Francis. „Entretien avec Bernard Abel LESFARGUES“. Presse fédéraliste. 22. února 2018 <ttps://www.pressefederaliste.eu/Entretien-avec-Bernard-Abel>. Lesfargues, Bernard. „Hommage à Rachid ALICHE, écrivain berbère, et à sa langue“. Presse fédéraliste. 22. února 2018 <https://www.pressefederaliste.eu/Hommage-a-Rachid-ALICHE-ecrivain>.

[8] Více viz „Fons personal de Bernard Lesfargues“. dipòsit digital de documents de la UAB. 22. února 2018 <https://ddd.uab.cat/collection/blesfargues>. Bernard Lesfargues: Fons Personals. 22. února 2018 <http://www.bib.uab.cat/human/fonspersonals/lesfargues/registre.php?lesfarguesid=232>.

[9] Billion, Jean-Francis. „Entretien avec Bernard Abel LESFARGUES“. Presse fédéraliste. 22. února 2018 <https://www.pressefederaliste.eu/Entretien-avec-Bernard-Abel>.

[10] Lesfargues, Bernard. „Bernard Lesfargues per Bernard Lesfargues“. visat. 22. února 2018 <http://www.visat.cat/espai-traductors/cat/traductor/147/999/catala/bernard-lesfargues.html>.

[11] Susanna, Àlex. „Elogi de Bernard Lesfargues“. NÚVOL. 22. února 2018 <https://www.nuvol.com/noticies/elogi-del-passador-el-traductor-i-el-petit-editor/>.

 

Výzkum byl podpořen Grantovou agenturou Univerzity Karlovy (projekt č. 227422; „Bernard Lesfargues a okcitánské obrozenecké hnutí“) a byl realizován na Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.