Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rosa Leonor Whitmarsh y Dueñas (* 1930)

• nace en el barrio El Vedado, La Habana, Cuba, el 9 de mayo de 1930

• de niña estudió piano con la profesora María Emma Botet

• bisnieta del General y Lugarteniente del Ejercito libertador, Calixto García Iñiguez

• nieta del Doctor Joaquín L. Dueñas, considerado por el Colegio Nacional de médicos de Cuba como el primer pediatra de la isla

• en 1961 recibió su doctorado en la Universidad de La Habana en la carrera de Filosofía y Letras

• fue miembro de la directiva del Lyceum y Lawn Tennis Club, de La Habana, desde el año 1952 hasta 1959

• ha sido comentarista y columnista de Radio Televisión Martí y Diario Las Américas, respectivamente

• después de una breve estadía en los EE.UU. en Poughkeepsie volvió a Cuba, donde pasó los años 1957 – 1961

• abandonó Cuba en el año 1961 a través de una beca en Ecuador

• 1961 – 1984 vivió en México, donde estuvo trabajando en varias universidades de ese país

• actualmente reside exiliada en Miami, Estados Unidos

Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:

Con más de 60 años en el exilio, la Doctora Rosa Leonor Whitmarsh y Dueñas, sueña con regresar a la patria que le vio nacer; Cuba. Aún tiene preparada la maleta para si ese día llega. La tiene escondida, podríamos decir, debajo de su cama. Ese tema, al ser mencionado dentro de la entrevista, le toca la fibra sensible, incluso después de tantas décadas.

La niña que jugaba y leía mucho

Eran los años del gobierno de Gerardo Machado[1], los tiempos de revueltas por la Enmienda Platt[2]. Whitmarsh nace el 9 de mayo de 1930, en el barrio del Vedado, en La Habana, República de Cuba: “Soy bisnieta del Mayor General y Lugarteniente, Calixto García Iñiguez[3], por parte de padre y por parte de mi madre del Doctor Joaquín L. Dueñas[4], considerado por el Colegio médico nacional de Cuba, como el primer pediatra de la isla. Mi familia era de fuertes raíces católicas, como la mayoría de los núcleos de aquella época en la isla. Estudié en el colegio de las Ursulinas [Orden de Santa Úrsula] donde recibí muy buena educación. Allí hice buenos amigos, los cuales aún conservo, otros, lastimosamente, ya han fallecido”. A los 10 años comienza estudios completos de piano con la profesora María Emma Botet: “Comienzo el Bachillerato en el Colegio Añorda y luego paso a estudiar al Instituto del Vedado, que era de educación pública, del cual también conservo valiosas amistades”. Whitmarsh se va a estudiar posteriormente a la Universidad de La Habana, donde cursa la carrera de Filosofía y Letras, en medio de una Cuba marcada por fuertes protestas estudiantiles, a lo que Rosa dice que: “Mi conciencia cívica comienza durante la Segunda Guerra Mundial, en 1940”.

„Cuba es un país de corta vida republicana libre“

Transcurría la década de 1940 y Cuba empieza a vivir, según Whitmarsh, buenos momentos políticos: “En el año 1944 es elegido el Doctor Ramón Grau San Martín[5] por el Partido Revolucionario Cubano[6], quien estaría en el poder del país hasta 1948. Fueron cuatro años de mandato, marcados por buenas leyes sociales que nada tenían que ver con lo que plantea el Comunismo como sistema político. Eran leyes de progreso y libertades comunes para todos los cubanos. Del 1948 al 1952 toma el poder Carlos Prío Socarrás[7], quien también impulsó un gran avance. Se crea el Banco Nacional de Cuba. Hubo un impulso en la educación. Es decir, que fueron dos mandatos, ocho años en total, en los que Cuba vivió grandes momentos de florecimiento económico, político y social. Pero Cuba es un país de corta vida republicana libre. No podemos politizar el pensamiento de una nación poniendo su historia solamente política. Hay que poner esa vida paralela que ocurre simultáneamente. Cuba no nace cubana. Cuba nace producto de un cubanismo sentido porque ya éramos criollos, ya no pensábamos igual que los padres españoles. En fin, que todos estos años hubo un avance muy amplio en muchos sentidos. En aquellos años se abrió más trabajo en Cuba para los cubanos, expansión de la tierra, educación, y también una Reforma Agraria”. Rosa Leonor, durante la Cuba republicana, fue miembro de la directiva del Lyceum y Lawn Tennis Club[8], de La Habana, desde el año 1952 hasta 1959.

Llega 1959

Whitmarsh ya para el 1959 había salido de Cuba por diferentes motivos, entre ellos estudiar y trabajar, concretamente, hasta el 1957 estuvo en los EE.UU. en Poughkeepsie, volviendo ese mismo año de vuelta a Cuba. Había dedicado gran parte de su tiempo a hacer varias cosas, entre ellas terminar de estudiar piano a los 22 años: “Ya para esa fecha había perdido hacía un tiempo a mi madre. Pero debo decir que, en esa época, Cuba contaba con una gran riqueza en la literatura, la música, la danza. Alicia Alonso[9] salió del teatro musical de Pro-Arte[10]. Pero toda esa riqueza empezaba a morir a partir de 1959 con el Triunfo de la Revolución de Fidel Castro. A partir del Primero de enero de ese año hubo un gran sometimiento a los intelectuales de la isla. Algunos de los perjudicados fueron Jorge Vals, quien estuvo preso 20 años, Ángel Cuadra, compañero del bachillerato, preso 14 años, Concha Arzola, pero también hubo intelectuales que se mantuvieron al margen de toda esa censura y se hicieron simpatizantes del régimen, como es el caso de Roberto Fernández Retamar. Otros muchos se fueron al exilio debido a la represión contra ellos”.

La salida definitiva

“Para 1961 había conseguido una beca de verano para Ecuador y para poder salir de la isla, me tenían que hacer un inventario de todo lo que dejaba en la casa. Era lo típico en aquellos años. Se lo hacían a todas las personas que abandonaban Cuba y supuestamente yo solo iba a estudiar a Ecuador” cuenta Rosa Leonor. Pero el destino hizo que este fuera la última vez que viera a Cuba: “Cuando abandoné Cuba en el 1961, era para darle tiempo al tiempo. Me fui a Ecuador y luego a México, donde viví durante 22 años. Fueron 22 años pensando en Cuba. Llegué a ese país con una visa de Transmigrante. Cuando toqué tierra en el aeropuerto nadie había ido a recibirme. Creo que el gobierno cubano boicoteó mi llegada”. En esos 22 años Whitmarsh se dedicó a varias profesiones en México: “Estudié en la Universidad Nacional Autónoma de México [UNAM]. Fui profesora 16 años en un colegio y enseñé expresión oral y escrita en una Universidad privada”. Además de estas y otras labores, Rosa fue miembro desde su fundación de la Unión de Mujeres Cubanas en el Exilio [UMCE] y otros grupos implantados por cubanos. “La situación que estaba viviendo México, el cual estaba yendo camino al comunismo en aquel momento, me llevó a tener que irme a Estados Unidos. Gobierno de Echeverría, México, estaba muy cercano al régimen de los Castro”. A Estados Unidos llegó en 1984.

“…Y se equivocó”

Recapitulando todo lo que había vivido en Cuba, tanto en la Cuba republicana, la cual fue para ella: “una experiencia positiva”, como en la de después del Triunfo de la Revolución, Whitmarsh recuerda una frase de su amiga Anita Arroyos, quien dijo: “Fidel no puede equivocarse[11]. Pero Fidel se equivocó y de qué manera. Hundió a Cuba en total miseria”.

Nota editorial: Si desea más información acerca de la Doctora Rosa Leonor Whitmarsh y Dueñas, el sitio digital Autores, dedicado a escritores cubanos en el exilio, le ha dedicado un espacio a Whitmarsh, el cual puede visitar a través de este link: http://librocubanoexiliadoautores.blogspot.com/2015/06/rosa-leonor-whitmarsh-y-duenas.html

 

[1] Gerardo Machado: https://cubaysuhistoria.wordpress.com/la-republica/la-dictadura-de-gerardo-machado/ https://diariodecuba.com/cuba/1607865823_27191.html

[2] Enmienda Platt: fue un apéndice votado en 1901 por el Congreso de los Estados Unidos y agregado a la Constitución de Cuba de 1901. Memoria Política de México (memoriapoliticademexico.org)

[3] Calixto García Iñiguez: http://dbe.rah.es/biografias/14191/calixto-garcia-iniguez

[4] Doctor Joaquín L. Dueñas y Pinto: https://www.ecured.cu/Joaqu%C3%ADn_L._Due%C3%B1as_y_Pinto

[5] Ramón Grau San Martín: https://www.biografiasyvidas.com/biografia/g/grau.htm

[6] Partido Revolucionario Cubano: fue una organización política creada por el intelectual cubano José Martí el 10 de abril de 1882 con el fin de organizar la independencia de Cuba y auxiliar en lo posible la de Puerto Rico, dos de las últimas provincias de ultramar de España en América.

[7] Carlos Prío Socarrás: https://www.biografiasyvidas.com/biografia/p/prio.htm

[8] Lyceum y Lawn Tennis Club de La Habana: fue una organización cultural, social y de acondicionamiento físico de mujeres cubanas. Fundada en 1929 en esa ciudad. Su primera presidenta fue la periodista, sufragista y feminista Berta Arocena de Martínez Márquez. La sociedad estableció la primera biblioteca pública gratuita de Cuba, la primera biblioteca para niños y el primer curso de instrucción para bibliotecarios.

[9] Alicia Alonso: https://www.danza.es/multimedia/biografias/alicia-alonso

[10] Pro-Arte: institución cultural cubana nacida en La Habana durante la segunda década del siglo XX, donde la mujer tuvo un destacado protagonismo.

[11] Artículo “Fidel no puede equivocarse”: http://cupus.org/fidel-no-puede-equivocarse/

 

Česká verze:

I po více než 60 letech v exilu sní doktorka Rosa Leonor Whitmarsh y Dueñas[1] o návratu do své rodné vlasti, na Kubu. Stále ještě má připravený kufr, kdyby ten den nastal. Má ho schovaný, dalo by se říct, pod postelí. I po tolika desetiletích toto téma v rozhovoru oživuje Rosiny staré šrámy.

Děvče, které si hodně hrálo a četlo

Bylo to v době vlády Gerarda Machada[2], v době povstáních kvůli Plattově dodatku[3]. Rosa Leonor Whitmarsh y Dueñas se narodila 9. května 1930 ve čtvrti Vedado v Havaně na Kubě. „Jsem pravnučkou generálmajora a poručíka Calixta Garcíi Iñigueze[4], ze strany mého otce, a ze strany mé matky doktora Joaquína L. Dueñase[5] považovaného Kubánskou národní lékařskou komoru [Colegio Nacional de Médicos de Cuba] za prvního pediatra na ostrově. Moje rodina měla silné katolické kořeny, jako většina tehdejších rodin na ostrově té doby. Studovala jsem na škole Colegio de las Ursulinas [Škola řádu Svaté Uršuly], kde jsem získala velmi dobré vzdělání. Zde jsem si našla dobré přátele, které dodnes mám, někteří už bohužel zemřeli,“ vzpomíná Rosa na to, z jakého prostředí pochází. V 10 letech začala studovat hru na klavír u profesorky Maríi Emmy Botet. „Maturitní studium jsem započala na škole Colegio Añorda a poté jsme pokračovala ve studiu na Institutu ve Vedado [Instituto del Vedado], což bylo veřejné vzdělávání, ze kterého mám také cenná přátelství,“ dodává. Rosa následně nastoupila na Havanskou univerzitu [Universidad de la Havana], kde studovala filozofii přesně v době, kdy byla Kuba poznamenaná silnými studentskými protesty. „Moje občanské svědomí se probudilo během druhé světové války v roce 1940,“ vypráví Rosa o tom, kdy se v ní zrodil zájem o veřejné dění.

„Kuba je země s krátkým svobodným republikánským životem“

Skončila 40. léta a Rosa dle svých slov začala zažívat dobré politické chvíle. „V roce 1944 byl Kubánskou revoluční stranou [Partido Revolucionario Cubano] zvolen doktor Ramón Grau San Martín[6], který byl u moci až do roku 1948. Jeho čtyřleté funkční období bylo poznamenáno dobrými sociálními zákony, které neměly nic společného s tím, co komunismus vykládá jako politický systém. Byly to progresivní a svobodné zákony společné pro všechny Kubánce. V letech 1948 až 1952 převzal moc Carlos Prío Socarrás[7], který také prosazoval velký pokrok. Vznikla Kubánská národní banka [Banco Nacional de Cuba]. Došlo k rozvoji vzdělávání. Jinými slovy, byla to dvě volební období, celkem osm let, během kterých Kuba zažila velké momenty hospodářského, politického a sociálního rozkvětu. Kuba je ale zemí s krátkým svobodným republikánským životem. Nemůžeme politizovat myšlení národa tím, že budeme uvádět jen jeho politické dějiny. Je třeba uvádět i ten paralelní život, který běží souběžně. Kuba se nenarodila kubánská. Kuba se narodila jako produkt procítěného kubánství, protože už jsme byli Kreoly, už jsme nepřemýšleli stejně jako španělští rodiče. Každopádně během těchto let došlo v mnoha ohledech k velmi rozsáhlému pokroku. V těchto letech se Kubáncům otevřelo více práce, rozšiřování půdy, vzdělání a taky agrární reforma,“ popisuje významné období kubánských dějin. Rosa Leonor byla také v době republikánské Kuby v letech 1952 až 1959 členkou představenstva organizace Lyceum y Lawn Tennis Club[8] v Havaně.

Přišel rok 1959

Rosa v roce 1957 z mnoha důvodů opustila Kubu, především pak kvůli práci a studiu, a následně pobývala v Poughkeepsie v USA. Ještě téhož roku se však vrátila zpět na Kubu. Svůj čas zde zasvětila různým věcem, mezi nimi po 22 letech dokončení studia hry na klavír. „V té době jsem již nějakou dobu byla bez matky. Musím ale říct, že v této době měla Kuba velké bohatství v literatuře, muzice a tanci. Alicia Alonso[9] opustila hudební divadlo Pro-Arte[10]. Všechno toto bohatství začalo od roku 1959 umírat s triumfem Revoluce Fidela Castra. Od 1. ledna docházelo k obrovskému podrobování kubánských intelektuálů. Mezi postiženými byli Jorge Vals, který byl vězněn 20 let, Ángel Cuadra, můj spolužák ze střední školy, 14 let, Concha Arzola, ale také zde byli intelektuálové, kteří se drželi mimo veškerou cenzuru a stali se sympatizanty režimu jako třeba v případě Roberta Fernándeze Retamara. Mnoho dalších kvůli represím odešlo do exilu,“ vzpomíná na některé své známé.

Definitivní odchod

„V roce 1961 jsme obdržela letní stipendium do Ekvádoru a abych mohla opustit ostrov, museli mi udělat inventář všeho, co jsem nechala v domě. To bylo v té době typické. Dělali to všem lidem, kteří opouštěli Kubu, a to já jsem jen údajně šla studovat do Ekvádoru,“ vysvětluje tehdejší postupy Castrovy vlády. Osud tomu však chtěl, že to bylo naposledy, kdy Kubu viděla. „Když jsem v roce 1961 opouštěla Kubu, bylo to, abych jí dala čas. Odjela jsem do Ekvádoru a poté do Mexika, kde jsem žila 22 let. Během nich jsem přemýšlela o Kubě. Přistála jsem v této zemi s transmigrantským [přechodným před odchodem do jiné země] vízem. Když jsem přistála na letišti, nikdo mě nepřišel pozdravit. Myslím, že kubánská vláda bojkotovala můj příjezd,“ vzpomíná na první chvíle v novém domově. Během těchto 22 let se Rosa v Mexiku věnovala různým profesím. „Studovala jsem na Národní autonomní univerzitě v Mexiku [Universidad Nacional Autónoma de México]. Po dobu 16 let jsem byla učitelkou na základní škole a učila jsem ústní a písemný projev na soukromé univerzitě,“ jmenuje některé ze svých pracovních činností. Mimo tyto a další profese byla Rosa již od založení členkou nadace Svazu kubánských žen v exilu [Mujeres Cubanas en el Exilio – UMCE] a dalších skupin založených Kubánci. „Situace, kterou Mexiko procházelo, a které bylo v té době na cestě ke komunismu, mě přiměla k odchodu do Spojených států. Mexická vláda prezidenta Echeverría byla velmi blízko Castrově režimu,“ upozorňuje. Rosa do USA přijela v roce 1984.

…a mýlil se.

Rosa Leonora Whitmarsh y Dueñas si při rekapitulaci všeho, co prožila na Kubě, jak v jejím republikánském období, které pro ni bylo „pozitivním zážitkem“, tak po triumfu Revoluce, vzpomíná na větu své přítelkyně Anity Arroyos – Fidel se nemůže mýlit[11]. „Ale Fidel se mýlil a jakým způsobem. Uvrhl Kubu do naprosté bídy,“ uzavírá rozhovor.

 

[1] Pokud se chcete dozvědět další informace o doktorce Rose Leonoře Whitmarsh y Dueñas, navštivte webovou stránku Autores, která je věnovaná kubánským spisovatelům v exilu. Více o Rose Leonoře na: http://librocubanoexiliadoautores.blogspot.com/2015/06/rosa-leonor-whitmarsh-y-duenas.html

[2] Gerardo Machado byl generálem během Kubánské války za nezávislost a prezidentem Kuby v letech 1925 až 1933. Více na: https://diariodecuba.com/cuba/1607865823_27191.html nebo https://cubaysuhistoria.wordpress.com/la-republica/la-dictadura-de-gerardo-machado

[3] Plattův dodatek byl odhlasovaný v roce 1901 Kongresem USA a připojen k Ústavě Kuby z téhož roku. Umožňoval USA zasahovat do vnitřních záležitostí Kuby a v případě potřeby vojensky na Kubě intervenovat. Více na: https://www.ecured.cu/Enmienda_Platt

[4] Více o Calixtu Garcíovi Iñiguezovi na: http://dbe.rah.es/biografias/14191/calixto-garcia-iniguez

[5] Více o doktoru Joaquínovi L. Dueñasovi y Pinto na: https://www.ecured.cu/Joaqu%C3%ADn_L._Due%C3%B1as_y_Pinto

[6] Ramón Grau San Martín byl v letech 1933–1934 a 1944–1948 kubánským prezidentem. Více na: https://www.biografiasyvidas.com/biografia/g/grau.htm

[7] Carlos Prío Socarrás byl v letech 1948–1952 kubánským prezidentem. Dne 10. března 1952 byl svržen vojenským pučem vedeným Fulgenciem Batistou. Více na: https://www.biografiasyvidas.com/biografia/p/prio.htm

[8] Lyceum y Lawn Tennis Club v Havaně byla kulturní a společenská organizace kubánských žen. Byla založena v roce 1929. Její první prezidentkou byla novinářka, sufražetka a feministka Berta Arocena de Martínez Márquez. Tato společnost založila první bezplatnou veřejnou knihovnu na Kubě, první knihovnu pro děti a první vzdělávací kurz pro knihovníky.

[9] Alicia Alonso byla kubánská primabalerína. Více na: https://www.danza.es/multimedia/biografias/alicia-alonso

[10] Pro-Arte byla kubánská kulturní instituce založená v Havaně během druhého desetiletí 20. století, v jejíž činnosti hrály ženy významnou roli.

[11] Článek „Fidel se nemůže mýlit“ na: http://cupus.org/fidel-no-puede-equivocarse/