Rosa María Payá

“En esas dos direcciones comenzamos a ver las diferencias. Que por un lado tienen que ver sobre todo con la actitud pública. Porque lo que yo constato todos los días que estoy en Cuba y lo que constataba cuando mi papá vivía o cuando estaba en la universidad, es que muchos cubanos piensan como nosotros, la mayoría de los cubanos. Yo no conozco a casi nadie que no crea que debe de haber cambios en Cuba, que no crea que tiene que haber libertad, yo no conozco a casi nadie que no esté en realidad en contra del Gobierno. Hay una mayoría que no se atreve a decirlo por miedo, por miedo que le pase lo que pasó a mi familia”.

„V naší rodině jsme měli to štěstí, že jsme nemuseli dodržovat pravidlo dvojí morálky, jak k tomu byla nucena většina Kubánců. Měla jsem štěstí, že nás rodiče učili žít v souladu s tím, co si myslíme. A to je v totalitní zemi opravdu velmi těžké. Když jsme byli větší, moji kamarádi ze střední školy a univerzity si toho začali všímat a říkali mi téměř s obdivem a dokonce s jistou dávkou závisti: ‚Ty se máš, ty můžeš venku říct, co slyšíš doma. My nesmíme říkat, co doma slyšíme, ani co si myslíme.‘ Prostě měli strach z následků, že je vyhodí z univerzity, že rodiče přijdou o práci. Pamatuji si, jak nám tatínek říkal: ‚Můžete říkat, co chcete. Však my už se s tím nějak vypořádáme.‘ Tohle štěstí moji přátelé neměli. Oni přišli domů a rodiče jim kladli na srdce: ‚Prosím tě, hlavně neříkej, co si myslíš. Nekritizuj režim, ať nemáme problémy.‘ Měla jsem štěstí, že jsem mohla vyrůstat svobodně v zemi, která je jedno velké vězení.“