Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Claudia Padrón Cueto (* 1992)

• nació en 1992 en la provincia Pinar del Río en una familia de clase trabajadora

• pasó por una escuela secundaria del campo, vivió en los albergues rústicos

• estudió Periodismo e hizo el Servicio Social en el diario oficialista Granma

• presenció la censura en los medios de comunicación oficiales

• publicaba en el medio de comunicación independiente El Toque

• se centra en los temas feministas y de grupos marginalizados

• hoy en día reside en México

Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:

La infancia en los años 90

“Nací en el año 1992, uno de los años más duros de la historia de Cuba,” empieza a narrar Claudia Padrón Cueto, periodista cubana que hoy en día reside en México. Claudia creció en la provincia de Pinar del Río que está situada en el extremo occidental de la isla. Primero vivió en el pueblo llamado San Juan y Martínez y a los quince años se mudó a la capital de la provincia, Pinar del Río. Al final se fue a estudiar a la Universidad de La Habana. “Tenía un poco la visión de haber vivido en varias ciudades en Cuba,” comenta. A pesar de haber nacido en medio de tal vez la mayor crisis económica y humanitaria de la historia de Cuba, Claudia recuerda su infancia como una etapa feliz. “Viví en un lugar harmonioso,” resalta el buen ambiente familiar. Sus padres trabajaban y la familia no pertenecía entre las más pobres. Sin embargo, la escasez se sentía a cada paso. “Recuerdo que vivía al lado de una tienda. A veces era traumático. Tenía cuatro, cinco años e iba a la tienda a jugar. A veces quería un simple caramelo y ellos dos, padres trabajando, no podían comprarlo, porque no tenían el dinero. Si había este dinero estábamos ahorrando para comprar un televisor o comprarme determinadas ropas,” explica y añade que hubo muchos niños que pasaban una pobreza mucho más seria. Llevaban los libros a la escuela en una bolsa de plástico y andaban descalzos. En lo que se refiere a la educación, Claudia destaca el nivel de adoctrinamiento que se practica en las escuelas desde edad muy temprana. “Los libros de texto son llenos de alusiones a las milicias, a Fidel… Los niños de seis años no tienen por qué leer un libro así. Además, son libros extremadamente machistas, donde te dicen que la mamá se queda en la casa haciendo labores.” Por su parte, en la escuela secundaria se practicaba la combinación de la educación y el trabajo para fomentar las ideas socialistas. Todo eso ya a principios del siglo XXI. “Yo no iba a la faena laboral del campo. Me quedaba en el alberque que era una casa de tabaco muy rústica, con unos baños turcos muy sucios. Pero sí mis compañeros a los trece, catorce años regresaban del tabaco. Siempre llegaban supercansados, había que cumplir con las normas. A mí afortunadamente me tocó trabajar en el albergue que era como cuatro horas.” Según Claudia, el sistema funcionó bastante bien, porque todavía hoy, unos sesenta años después de la Revolución, sigue produciendo adultos afiliados al sistema.

Los estudios del Periodismo

“Fui a estudiar el Periodismo con unas ideas muy románticas que no tenían nada que ver con la realidad del periodismo en Cuba,” dice y subraya que, sin embargo, ya durante los estudios entendió que los medios de comunicación oficiales nunca la iban a dar el espacio para contar cosas importantes que pudieran mejorar la situación en Cuba. No obstante, acabados los estudios tuvo que empezar a cumplir con su deber de hacer un año del llamado Servicio Social[1] precisamente en el medio más importante del país, el Granma. El trabajo en uno de los principales medios de propaganda cubanos no la iba muy bien. Primero, siempre continuaba escribiendo también para otros medios de comunicación, sobre todo el Toque. “Es un proyecto que al inicio era espacio de blogueros y periodistas. Era una plataforma que iba cambiando en el tiempo, pero a ese momento era como una voz alternativa que no controlaba el partido.”  Entre los temas que sí la interesaban figuraban por ejemplo las experiencias de personas que tenían algo para aportar a la sociedad, luego las historias de las mujeres que ejercían el comercio sexual, historias de comunidades vulnerables y marginales etc. En lo que refiere al funcionamiento del Granma y otros medios oficialistas, menciona por ejemplo los mecanismos de censura. “Estando dentro, podía ver cómo funcionaba el Granma. Lo que yo hacía era subir los artículos a la web. Una vez subí una entrevista con un pelotero que decía que admiraba a los peloteros de las ligas americanas. Y me dijeron que había que cambiarlo y decir que admiraba peloteros de Japón o cualquier otra parte del mundo, pero que no vale la liga del enemigo. Antes de que el periódico saliera cada día, era revisado por el Departamento Ideológico. A última hora había que cambiar cosas que no les gustaban. A veces llegaba a casa a las cinco de la madrugada, porque el Partido pensaron que las fotos que se eligieron para Raúl Castro había que cambiarlas porque no quedaba bien. El control venía desde el mismo Partido,” describe.

El acoso y la situación de las mujeres cubanas

Un importante cambio de panorama se produjo con la llegada del acceso al Internet en Cuba que era más o menos en 2018. “Las personas empiezan a tener acceso a la información diferente. Las personas empezaron a leer a la presa independiente.” Muchos de ellos surgían en los años de la administración de Obama, entre ellos por ejemplo Tremenda Nota.[2] La respuesta del Gobierno consistía en los intentos de bloquear el acceso a este tipo de páginas y en la difamación de los autores. “Han recurrido también al acoso en las redes sociales. Hay perfiles falsos creados por la Seguridad del Estado que solo comparten el contenido pro-régimen y atacan a los periodistas independientes. Comparten la información confidencial, sus relaciones de pareja etc.,” describe. Según Claudia se recorre también a las acusaciones de ser financiado desde el exterior, lo que considera un argumento inválido, ya que también algunos proyectos del Gobierno, como por ejemplo el Centro Nacional de Educación Sexual dirigido por la hija de Raúl Castro, Mariela Castro, recibe fondos desde el extranjero.

Claudia sigue muy de cerca la situación de las mujeres cubanas. “Cuba se ha levantado como el faro no solo del socialismo, de izquierda etc., sino también como el país que más respeta a los Derechos de la Mujer. Mientras que en otros países de América Latina siguen paralizando el aborto, en Cuba es legal. Pero en realidad el Gobierno no está muy preocupado por cómo viven las mujeres en Cuba. Hay madres solas con familias múltiples que están viviendo en los albergues durante veinte años y no tienen ayuda social para poder salir adelante,” dice. En relación con eso habla también sobre el feminicidio. “El Gobierno durante muchos años lo negó. Para empezar hay un vídeo de Mariela Castro muy clásico, diciendo que en Cuba no hay feminicidio. En Cuba siempre ha habido el feminicidio, pero nunca hemos tenido las estadísticas que lo respalden.” Hoy en día sí hay proyectos independientes que hacen un observatorio, pero igual enfrentan dificultades serias a la hora de recopilar los datos.

A Claudia la sorprendió bastante el levantamiento popular sucedido el 11 de julio de 2021. “Pensaba que el miedo que sienten las personas en Cuba era demasiado grande. Pero fue muy emocionante.” Resalta que a pesar de que la protesta surgió en medio de una crisis profunda de medicamentos, alimentos y de una escasez general, los manifestantes no estaban pidiendo eso, sino que estaban hablando de la libertad y pedían un cambio del régimen. “Es una cuestión de que este país durante unos 60 años no ha vivido prosperidad.” Cuanto a las detenciones que se produjeron durante la protesta, menciona que ya aparecieron hasta denuncias de abuso sexual de los detenidos por los miembros de la Seguridad del Estado y de la Policía. 

 

[1] El servicio social consiste en el cumplimiento del deber de los graduados de cursos diurnos, que alcanzan los conocimientos en el nivel superior y técnico profesional de la educación, de ponerlos en función de la sociedad de conformidad con la planificación y prioridades del desarrollo económico y social.

[2] Véase Maykel González Vivero.

 

Česká verze:

Dětství prožité v 90. letech

„Narodila jsem se v roce 1992, během jednoho z vůbec nejstrašnějších období v dějinách Kuby,“ začíná své vyprávění narážkou na tzv. Período Especial[1] Claudia Padrón Cueto, kubánská novinářka žijící v Mexiku. Claudia vyrůstala v provincii Pinar del Río, která se nachází na západním cípu Kuby. Její rodina žila nejprve ve městečku San Juan y Martínez. Když jí bylo patnáct let, přestěhovali se do správního centra provincie, Pinaru del Río. Později studovala v Havaně. „Díky tomu mám velmi dobrou představu o poměrech v rozličných městech Kuby,“ říká. Přestože se narodila uprostřed možná vůbec nejhorší hospodářské a humanitární krize v kubánských dějinách, vzpomíná na své dětství jako na šťastné období. „Žila jsem ve velmi harmonickém rodinném prostředí,“ zdůrazňuje dobrou atmosféru, která panovala u nich doma. Oba rodiče pracovali a rodina proto nepatřila k těm úplně nejchudším. I tak ale trpěla neustálým nedostatkem. „Pamatuji si, že jsme bydleli vedle obchodu. Už to nebylo jednoduché. Mohlo mi být tak čtyři nebo pět let, chodila jsem si do toho obchodu hrát. Někdy jsem chtěla, aby mi rodiče koupili pouhý bonbón, ale nebylo to možné. Když už jsme měli nějaké peníze navíc, pokaždé jsme šetřili třeba na televizi nebo na nějaké oblečení pro mě do školy,“ vysvětluje a ihned dodává, že mnohé děti to měly ještě o hodně těžší. Do školy chodili bosé a učebnice si nosily v plastových taškách. Co se týče vzdělání, Claudia zdůrazňuje především úroveň indoktrinace, kterou musely děti podstupovat už ve velmi útlém věku. „Učebnice jsou plné narážek na milice, na Fidela Castra… Nechápu, proč by něco takového mělo být v knihách pro šestileté děti. Kromě toho jsou neuvěřitelné machistické. Ženy jsou v nich vždycky vyobrazené doma u plotny.“ Už na druhém stupni se praktikoval styl výuky, který v rámci rozvrhu počítal s povinnými pracemi, především v zemědělství. Tak si měly děti zvykat na socialistický způsob řízení společnosti. To vše na začátku 21. století. „Mně se ty nejhorší práce na poli vyhýbaly. Zůstávala jsem na ubytovně, což byl takový starý dřevěný barák se špinavými tureckými záchody. Mnozí mí spolužáci ale chodili na pole už od třinácti, čtrnácti let. Vždycky přišli úplně hotoví, museli plnit normy. Já jsem sice nechodila na pole, ale musela jsem pracovat na ubytovně.“ Podle Claudie tento systém funguje dobře, protože i šedesát let po Kubánské revoluci stále dokáže produkovat fanoušky režimu.  

Studium žurnalistiky       

“Žurnalistiku jsem šla studovat v zajetí velmi romantických představ. S kubánskou realitou neměly absolutně nic společného,“ říká a poznamenává, že už během studií pochopila, že v oficiálních kubánských médiích nikdy nemůže dostat prostor pro to, aby psala o důležitých tématech, na které by bylo dobré upozorňovat. Po zakončení studia musela splnit ještě rok takzvané společenské služby[2]. V jejím rámci byla přidělena do oficiálních novin Komunistické strany Kuby, které se jmenují Granma. Práce v jednom z hlavních prostředků propagandy jí moc nešla. Zaprvé, po celou dobu se věnovala psaní pro nezávislá média, především pro El Toque. „To je projekt, který vznikl jako prostor pro novináře a blogery. Byla to platforma, která se s postupem času různě proměňovala. V době, kdy jsem tam přispívala, to byl prostor pro poskytnutí pohledů odlišných od těch oficiálních.“ Mezi témata, kterým se Claudia ráda věnovala, patřily například příběhy lidí, kteří nějakým způsobem přispívali k lepšímu fungování společnosti, ale také zkušenosti prostitutek a lidí pohybujících se na okraji společnosti. Pokud jde o samotné fungování deníku Granma a dalších oficiálních médií, Claudia zmiňuje především velkou míru cenzury, se kterou se zaměstnanci museli potýkat. „Pohybovala jsem se přímo uvnitř těch procesů. Mojí prací bylo dávat články na webové stránky. Jednou jsem nahrála rozhovor, který udělal v jisté provincii kolega s nadhazovačem baseballového mužstva. On v tom rozhovoru říkal, že jeho oblíbení hráči jsou ti z ligy ve Spojených státech amerických. Tak jsem to takto nahrála na web. Přišli za mnou, aby mi řekli, že je potřeba to změnit, a napsat tam, že obdivuje hráče například z Japonska nebo tak něco. Prostě něco jiného, než ligu našeho úhlavního nepřítele. Každý den před uzávěrkou bylo celé vydání zkontrolováno ideologickým oddělením. Na poslední chvíli bylo třeba změnit všechno, co se jim nelíbilo. Někdy jsem přišla domů až v pět ráno, protože si usmysleli, že Raúl Castro na vybrané fotce nevypadá dostatečně lichotivě a bude se tak muset vyměnit. Kontroly řídila přímo Komunistická strana Kuby,“ popisuje.     

Tlak ze strany úřadů a situace kubánských žen

Důležitá proměna atmosféry na poli kubánské žurnalistiky nastala s rozšířením přístupu k internetu, přibližně v roce 2018. „Lidé začali mít přístup k odlišným informacím. Najednou mohli číst i nezávislá média.“ Ta začala vznikat ve větší míře v období Obamovy administrativy. Mezi ty známější se řadí například internetové médium Tremenda Nota[3]. Vládní odpověď spočívala v pokusech o blokování přístupu k těmto webům a očerňování autorů. „Uchýlili se také k šikaně na sociálních sítích. Existují falešné profily, které spravuje Státní bezpečnost, a které sdílí pouze státní propagandu a napadají svobodná média. Sdílí soukromé fotky novinářů, strefují se do jejich partnerů a podobně,“ popisuje a dodává, že běžná jsou také obvinění z toho, že jsou média financovaná ze zahraničí. To považuje za lichý argument, protože stejně tak jsou podporované ze zahraničí některé vládní programy, mezi nimi například činnost Národního střediska pro sexuální výchovu pod vedením dcery Raúla Castra, Mariely Castro.

Claudia bedlivě sleduje situaci kubánských žen. „Kuba se vyprofilovala nejen jako vůdčí síla na poli socialismu, levice a podobně, ale také jako země, která ze všech latinskoamerických zemí nejvíce ctí práva žen. Zatímco v mnoha latinskoamerických státech je potrat stále nelegální, na Kubě je legální. Ve skutečnosti se ale vláda o situaci kubánských žen příliš nezajímá. Je tu velké množství matek samoživitelek, které žijí často i s několika dětmi na ubytovnách, klidně i dvacet let, a nemají žádnou podporu,“ říká. V souvislosti s tím zmiňuje i problematiku vražd žen. „Vláda po mnoho let popírala, že se tohle na Kubě děje. Dokonce existuje legendární záznam, na kterém Mariela Castro tvrdí, že nic takového tady není. Samozřejmě, že to tu vždycky bylo, jen na to nebyly žádné oficiální statistiky.“ Dnes se tato data snaží sbírat různé nezávislé projekty, nicméně i ty mají při sledování této problematiky vážné problémy.  

Protivládní protesty, které propukly na Kubě 11. Července 2021 Claudii zpočátku překvapily. “Myslela jsem si, že Kubánci žijí v až příliš velkém strachu. Bylo ale velmi hezké to vidět.” Zdůrazňuje, že přestože demonstrace začaly v období hluboké hospodářské a humanitární krize, kdy chyběly léky i základní potraviny, protestující požadovali především větší svobodu a změnu režimu. “Jde o to, že na Kuba je ve špatné situaci už celkem více než šedesát let.” Pokud jde o zatýkání účastníků demonstrací, poukazuje na skutečnost, že se objevily dokonce výpovědi o sexuálním zneužívání zadržených lidí ze strany agentů Státní bezpečnosti a policie.

 

[1] Období všeobecné krize, spojené s pádem Sovětského svazu v roce 1991. Bývá popisováno jako vůbec nejhorší období. Dlouhá léta hladu a nedostatku základních věcí a prakticky nulová možnost dopravy donutila Kubánce být autonomní, co se týče obživy a vymýšlet různé způsoby přežití – od uchovávání potravin až po výrobu mýdla nebo zubní pasty z nejrůznějších přírodních zdrojů, používání zdarma distribuovaných novin místo toaletního papíru a podobně. V tomto období se Kubánci stravovali převážně rostlinnou stravou (kukuřičná kaše s cukrem k obědu a se solí k večeři) a ti, co měli přístup do lesů, ulovili v podstatě veškerou zvěř, co by se dala jíst – od holubů, přes kachny a králíky až po dnes chráněné hutie (jutía). Ti, co měli štěstí a bydleli v okolí moře nebo řek a jezer, chodili denně na ryby, které pak konzumovali nebo vyměňovali se sousedy za jiné jídlo. Toto období bylo ukončeno až roku 1999, kdy byl do čela Venezuely zvolen Hugo Chávez a Venezuela se stala hlavním partnerem a dodavatelem ropy na Kubu, kterou následně kubánská vláda prodávala dále a získané prostředky investovala do zdravotnictví, školství a obživy obyvatelstva. (zdroj: https://www.mundo.cz/kuba/historie)

[2] Povinná praxe vystudovaných vysokoškolských studentů, kteří jsou přiřazeni vládními úřady, aby vykonávali nějaké povolání.

[3] Viz. Maykel González Vivero