Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luis Eligio Omni (* 1972)

• nació el 10 de julio de 1972 bajo el nombre de Eligio Pérez Meriño en una familia proveniente de Sierra Maestra

• creció sin padre en el reparto del Centro Habana. Su madre trabajaba en el Ejército

• durante su infancia pasaba frecuentemente por estados de soledad. Era un muchacho sensible que amaba las bibliotecas, pero al mismo tiempo muy rebelde

• su fuerte vocación literaria resultó en el encuentro con los grupos artísticos Omni y Zona Franca que más tarde se unieron en el grupo Omni Zona Franca, del cual Luis es uno de los exponentes más destacados

• dentro de Omni Zona Franca se dedicaba a la organización de festivales y a la creación artística de carácter muy variado, se considera de “artista total”

• organizó también el festival Poesía sin fin que se convirtió en el pretexto de la expulsión del grupo Omni Zona Franca de las instituciones oficiales

• en 2013 emigró a Estados Unidos donde fundó la empresa Kizzy Omni Productions

Česká verze příběhu následuje po španělské verzi:

“La vigilancia del barrio junto con otras personas querían sacarnos de nuestra casa. Trajeron policías y todo... fue un momento importante en el barrio. Las patrullas de policía iban a sacar a mi madre. Y ella cogió unas latas de luz brillante, nos bañó en luz brillante delante de todos, se bañó a sí misma y dijo: ‘Bueno, quién es que nos va a sacar de aquí que venga’’, recuerda Luis Eligio Omni cómo su madre estaba dispuesta a prenderle fuego a toda su familia. “Eso para mí fue un ejemplo de civismo muy fuerte. Sin yo saber que eso era civismo ni nada. Me impresionó”, describe Luis uno de los primeros actos de rebeldía en contra de las autoridades cubanas que vivió de niño y lo marcó para siempre. Los policías no consiguieron sacarlos de su casa.

El ruido estridente en medio la soledad

Luis Eligio Omni nació el 10 de julio de 1972 bajo el nombre de Eligio Peréz Meriño en una familia proveniente de Sierra Maestra[1]. Después del triunfo de la Revolución, su madre fue a contribuir a la campaña de alfabetización a la capital cubana y se quedó. “Fidel la pasea por La Habana. En un momento paseó a todos los alfabetizadores por La Habana para decir ‘aquí está mi primera gran obra’”. Propiamente, Luis era el nombre que le quería poner su madre. Al final decidió satisfacer el deseo de su padre, alto militar del régimen, y lo dejó en Eligio. Sin embargo, empezó a llamarle de Luis y como todo el mundo se unió, en su expediente en la escuela primaria de repente salió Luis Eligio. En lo que se refiere al apellido Omni, este viene del nombre del grupo artístico Omni Zona Franca[2]. Luis y otros miembros de la agrupación lo adquirieron. Hoy en día todo el mundo le llama de Omni.

Calle Neptuno

Luis creció en la calle Neptuno en el reparto del Centro Habana a unas pocas cuadras del emblemático Malecón, una amplia avenida que se extiende por toda la costa norte de la capital cubana. “La mayor parte de las aceras de la calle Neptuno era hecha del granito, mármol. Las plazas que estaban en la calle eran llenas de tiendas, centros comerciales, cines. Era una calle para pasear. Todavía cuando yo nací era bella”, recuerda que la calle mantenía algo de su antiguo esplendor. No obstante, el deterioro del barrio empezó a notarse muy pronto. Pasados unos años encontró en una vieja casa que habitaban más tarde una foto de la calle antes de la Revolución. “Era carteles, carteles, carteles. No se veía la calle. Y la acera de mármol... qué lindo. Era una arte que solo se da cuando uno vive en la libertad y prosperidad. Luego miré afuera y vi destrucción”. El lugar donde vivía durante su infancia estaba en muy mal estado. “Teníamos un piso arriba con un hueco. Así mi hermano cayó en la casa del baño, otro día caí yo... En estas condiciones vivimos hasta adolescentes”, describe cómo era aquella casa. Luis era un niño muy sensible, con muchas pesadillas y apariciones místicas y religiosas. A eso contribuyeron algunos de sus familiares que mantenían elementos de las religiones sincréticas afro-cubanas. La familia no se oponía a la Revolución. Sin embargo, según Luis instintiva y naturalmente la maldecía. La madre de Luis trabajó en el Ejército y frecuentemente la movilizaban. De ahí que él pasó mucho tiempo durante su infancia solo. “Era mucha soledad. El ruido de los ómnibus que pasaban por Neptuno ya deteriorados sin piezas de recambio y con gasolina rusa era tan estridente, tan molesto”, cuenta. La soledad se sentía a pesar de que en algunos momentos en la casa pequeña vivían hasta 13 personas. “Había discusiones familiares muy fuertes. No había radio, no había televisión, no había refrigerador. Muchas veces me acostaba sin comer”. Su madre tenía muchos novios. Según Luis tuvo que ser así para lograr a mantener la familia: “Me recuerdo ir a una pizzería con un novio nuevo. Yo comiendo una pizza y mi madre con él mirándome. Era como... ¡vamos a llevar al niño a comer una pizza para que no se acueste sin comer’. Ellos no comieron nada”. En lo que se refiere a su padre, lo conoció solo cuando ya era adulto. Se encontraron una vez. “Mi mamá lo llevó casi a la fuerza”, recuerda. Sin embargo, no lograron entender sus razones. Luis ya estaba involucrado en los grupos artísticos y los dos se separaron sin volver a verse nunca más. “Pensé que el Dios me está diciendo que en realidad nunca necesité a este padre”.

Las reminiscencias del pasado y las luchas del presente

Luis obtuvo su educación gracias a las becas del Gobierno. Debido a ello pasó muchísimo tiempo internado en distintas casas donde se alojaban los estudiantes. “Iba a ver a mi madre cada quince días. Muchas veces llegué el viernes y mi madre era movilizada. El sistema comunista los quitaba a los hijos de las familias”, narra como se iba dando cuenta que no solo él, sino también su mamá que siempre trabajaba para las estructuras de la Revolución no tuvieron vida familiar. “Concluí que este régimen estaba robándole la vida a todo el mundo”. La vida en las becas era dura. Las casas parecían de lujo y muy confortables, eran casas confiscadas de las familias ricas, pero la convivencia en ellas era llena de violencia y humillación. “Había siempre una veladora, pero quienes mandan dentro son los alumnos más fuertes, más dispuestos a la violencia”, explica. Luis pertenecía al grupo rebelde que se oponía a estos chicos y muchas veces salió de las luchas con graves heridas. Una de sus maneras favoritas de canalizar su energía era el breakdance. “Una herramienta de independencia, de identidad, de protesta. Parábamos el tráfico y la policía tuvo que llevarnos presos. Era un ejercicio de civilidad pero no lo sabíamos. Cuando había competencias de breakdance paraba la violencia”, recuerda. En los albergues de vez en cuando se pasaba mucha hambre. A pesar de ello recuerda algunos platos que le encantaban. “En el desayuno hacían el pan llenado de mantequilla. Lo ponían al horno. Resultaba un pan crujiente y toda la mantequilla salía”. Luis era un alumno problemático, perdía cosas, peleaba y se negaba a trabajar en el campo. Sin embargo, como su mamá suministraba a la institución con material que faltaba, no sufrió mucha persecución. “Llevaba muchos lápices, hojas. Eso te da la idea de la crisis. Mi madre se lo robaba en su centro del trabajo. El director ni la cuestionaba de dónde venía todo eso”. En la escuela presenció por primera vez un acto de rebeldía en contra de las autoridades. “Todos estábamos en el comedor. El director estaba diciendo que el imperialismo nos iba a atacar y teníamos que estar preparados. Unos muchachos empezaron a gritar que eso era una mentira. Explicaron todos los detalles sobre por qué eso era mentira. Fue la primera vez que escuché este tipo de discurso”. Otro momento que considera importante era su primer contacto con la música rock. Este estilo de música descubrió gracias a un compañero boliviano. “Me puso Led Zeppelin. Luego en 1985 pusieron la película sobre los Beatles en el albergue. Me porté bien para poder asistir. No se puede describir la emoción”, explica y dice que le fascinaba sobre todo que los músicos eran a su manera. Después de haber acabado la secundaria eligió la carrera de Mecánica Industrial. Luis dedicaba desde muy pequeño mucho tiempo a la lectura y escritura. Y fue precisamente gracias a los libros que se puso a cuestionar la Revolución. Su madre cuidaba a una señora vieja que cuando murió les dejó su casa. Era una casa antigua que mantenía el espíritu de la época antes del comunismo. “No había nada del periodo revolucionario. Fue como una máquina de tiempo. El piso conservado, vitrales conservados, todo el techo trabajado. La biblioteca inmensa, rica, linda. El televisor de los años 50 funcionaba. Era una cosa increíble, gavetas llenas de jabones Palmolive”. Luis se puso a leer y no paraba durante años: “Lo devoraba”, recuerda. A pesar de las ideas que sacó de esos libros no se sentía como un contrarevolucionario. “Seguía admirando a Fidel Castro. Pienso que eso empezó solo cuando llegué a Omni Zona Franca”.

El nacimiento de Omni

A finales de los años 90 ya tenía pasado por unos quince años de una creación literaria feroz. Su vida llegó a otro momento clave. Se encontró con dos movimientos – Omni y Zona Franca. “Eran dos grupos, uno de escritores y otro de escultores. Ambos son fundados bajo la guía de un poeta que se llamó Juan Carlos Flores[3]. Era el custodio de una galería en Alamar[4] que acogía proyectos alternativos antes de nosotros. Allí estaban los muchachos de Omni. Encima estaba la Casa de Cultura. Juan Carlos Flores era un poeta extraordinario. Solo íbamos allí a escucharlo”. El nombre de Omni lo trajo otro exponente del grupo, Amaury Pacheco, el Omni Poeta, que se movía mucho en la esfera de las escuelas de la mística. “La palabra Omni llega a la discusión de varios miembros y a todo el mundo le encantó. Amaury dijo: ‘El movimiento tiene que ser como una gota que cae en un lago y se expande interminablemente’. Luis empezó a practicar meditación junto con Omar Pérez[5]. “Hacíamos unas sesiones que duraban hasta 72 horas sin moverte. Pasas por unos procesos de dolor donde tu mente, tu espíritu y tu cuerpo alcanzan una unidad intensa”. La historia de Omni Zona Franca pasó a ser una historia constantemente construida por situaciones de acoso y censura. Al principio todavía formando parte de las instituciones oficiales. Luis y otros miembros del grupo actuaban por todas partes. En autobuses, en las calles, en las playas. Al mismo tiempo Luis se dedicaba a la creación audiovisual. “Se reunía mucha gente alrededor de los performance de nosotros. Tenía que llegar la Policía. Estábamos en una guerra”. Durante mucho tiempo Luis mantenía su opinión sobre la Revolución que no era muy negativa. Sin embargo, dentro del grupo sí hubo miembros que se oponían al régimen ferozmente. “Uno de ellos me decía: ‘Fidel Castro es un hijo de puta singao. Yo no creo en Fidel Castro. Si tu vas a hacer algo de Fidel Castro conmigo no cuentes’”. La situación del movimiento cambió drásticamente a finales del primer decenio del siglo XXI. “Es donde ellos intentan a incluirnos bien adentro del sistema institucional llevándonos a bienales por el mundo. La Bienal de La Havana nos acoge oficialmente en 2009”. No obstante, el movimiento no planeaba seguir el camino de los demás. “Terminamos haciendo una piñata y la rompimos todo el mundo dándola golpes. La piñata representaba a la institución, a la Revolución”. Otra de las instalaciones era formada por los artículos del periódico Nuevo Herald sobre todo lo que pasaba dentro de Cuba con la disidencia. A pesar de los conflictos con las autoridades, el grupo iba creciendo mucho gracias al boom del uso del correo electrónico.

Poesía Sin Fin

El grupo Omni Zona Franca era finalmente expulsado de las instituciones oficiales en 2009 cuando organizó el festival Poesía Sin Fin[6]. “Era un festival con catorce espectáculos en un mes. Eran espectáculos de hip hop donde poníamos a los poetas y escritores a hacer un ring poético con los raperos, los más duros del momento”, explica Luis. Todo eso se iba a hacer en un anfiteatro. Se habían vendido cuatro mil entradas. “Y todo lo que leían los poetas en el ring eran poemas contestatarios. Y lo que los raperos al otro lado del ring echaban de la boca era lo peor. Los Aldeanos[7], Escuadrón…Por un espectáculo como este las autoridades dijeron: ‘Esto no puede suceder’”. Era necesario impedirlo a toda costa. Estaban llegando artistas de todo el país. Las autoridades pidieron que se cancelara la participación del grupo de teatro playback Cuerpo Adentro en el festival. Este era liderado por la entonces esposa de Luis. “Dijimos que no, que esto era una censura”. El grupo Cuerpo Adentro se manifestó en un parque rodeado de una multitud de personas. “El otro día teníamos la brigada de respuesta rápida, las fuerzas especiales, estaban vestidos como en las películas. Fue un momento bien duro, patrullas por todas partes”. El festival se trasladó a las casas de los miembros del movimiento y este empezó a aprovechar a gran escala el Internet para comunicarse con los artistas en exilio y con todo el mundo. Denunciaron al abuso en las redes sociales y de repente se informaba sobre ellos hasta en la CNN estadounidense. Los intelectuales de todo el mundo escribían cartas de apoyo. “El otro día, los escritores oficiales con un renombre grande estaban dentro de nuestra casa leyendo un poema de Reinaldo Arenas[8], el edificio atestado de gente”… El acto de repudio organizado por las autoridades se convirtió orgánicamente en una manifestación en apoyo al festival.

Emigración

Luis emigró a Estados Unidos en 2013. “Nadie se merece a vivir en el grande holocausto de 62 años que está viviendo el pueblo cubano”, dice. Sin embargo, menciona también lo difícil que es vivir en un país nuevo: “Estoy comprobando que el exilio cubano ha sido una de las cosas más dolorosas que puede vivir una persona. El desarraigo, el tener que sostener una cultura en un país donde tu cultura no existe, el tener que entregar todas tus energías a construir una nación que no es tu nación, el tener que soportar que no puedes regresar a tu país. Y esto lo digo con el amor a Norteamérica, con amor de haber sido acogido”. Luis considera el exilio como su obra maestra, compuesta de experiencias personales, mensajes, facturas, su compañía de producción Omni-Kizzy Productions y mucho más. “La libertad lo es todo”. Todo. Omni.

 

[1] La Sierra Maestra es una cadena montañosa en la región suroriental de Cuba. En la década de 1950, tuvo un gran reconocimiento nacional e internacional por ser el asentamiento para los guerrilleros de la Revolución cubana.

[2] Omni Zona Franca es una mezcla única de música, poesía, rap, artes visuales, graffiti, video y arte público lograda luego de la fusión de Omni y Zona Franca. La controversia de Omni Zona Franca en Cuba comenzó cuando intervenían espacios públicos como basureros, sótanos, edificios, paradas de ómnibus y los camellos (medio de transporte en la isla). Ese tipo de acciones se repitieron hasta que comenzaron a tener dificultades con las autoridades, lo que desembocó en que cerraran el local de Zona Franca en la Galería Fayad Jamís, centro de arte y literatura contracultural ligado al Ministerio de Cultura, al que estuvieron asociados por alrededor de 11 años, hasta que los expulsaron “de una manera escandalosa con policías, con brigadas de respuesta rápida”.

[3] Juan Carlos Flores es una figura influyente en la cultura cubana a través de sus libros y su poesía experimental. Su poesía se caracteriza por usos continuos de repeticiones y recursos minimalistas.

[4] El barrio en La Habana del Este y el mayor proyecto de vivienda social construido en La Habana bajo régimen revolucionario. El ejemplo de Alamar, inicialmente presentado por el Gobierno como el gran proyecto que solucionaría el problema de la vivienda en la capital, pasó a ser marginalizado por la falta de pertenencia de sus propios habitantes, los cuales cada día tienen que trasladarse kilómetros en las formas más precarias para poder satisfacer necesidades básicas que su entorno no cubre.

[5] Poeta cubano e hijo del líder revolucionario Ernesto Che Guevara.

[6] El festival alternativo Poesía Sin Fin 18 se celebró en barrios periféricos de La Habana y cerró bajo la presión de las autoridades en Cuba. En 2009 las autoridades cubanas interrumpieron el festival, intervinieron la galería Fayad Jamís del barrio Alamar, en Habana del Este y desalojaron a participantes y organizadores de la institución oficial. Desde entonces su itinerario fue irregular, hasta que algunos de sus principales organizadores salieron al exilio.

[7] Dúo de rap cubano, probablemente el más famoso de la historia de hip hop cubano. Conocido por sus textos en contra del régimen.

[8] Novelista cubano cuya obra inicial se inscribió en la narrativa del boom latinoamericano, y cuyas últimas producciones fueron un testimonio doloroso y satírico de su vida, como en Antes que anochezca (1992). Reinaldo Arenas representa como pocos el drama del escritor en lucha contra un sistema político que lo reprimió por partida doble, como intelectual y como homosexual.

 

Česká verze:

„Pochůzkáři z naší čtvrti se shromáždili před domem s tím, že nás vystěhují. Přivedli spoustu policistů. V sousedství to byla velká událost. Policejní hlídky budou vyhazovat moji matku z jejího bytu… Jenže ona vzala plechovku s lampovým petrolejem, celé nás tím pomazala, polila i sama sebe a řekla: ‚Takže moji milí, kdo nás odsud vyhodí? Jen to zkuste!‘ Pro mě to bylo příkladné vyjádření občanského nesouhlasného postoje. I když jsem to tak tehdy ještě vůbec nevnímal, ohromilo mě to,“ popisuje Luis Eligio Omni jeden z prvních momentů, kdy viděl, že by se někdo postavil režimu. Rodina nakonec zůstala v domě.

Samota uprostřed neutuchajícího řinčení

Luis Eligio Omni se narodil 10. července 1972 jako Eligio Pérez Meriño do rodiny pocházející z oblasti pohoří Sierra Maestra[1]. Luisova matka přišla do Havany po vítězství Kubánské revoluce, aby se podílela na alfabetizační kampani čerstvě nastoleného režimu, a v hlavním městě už zůstala. „Fidel se s ní promenádoval po Havaně. V jedné chvíli takto shromáždil všechny zúčastněné a vystavoval se s nimi po městě. Chtěl tím říci, že tohle je jeho první velké revoluční dílo.“ Luis bylo jméno, které mu chtěla dát jeho matka. Na konec se rozhodla vyhovět přání otce, vysoce postaveného příslušníka kubánské armády, a pojmenovala dítě Eligio. Od malička mu ale i přesto říkala Luis. A všichni v okolí si to zažili do té míry, že v jeho školní složce se najednou objevila kompromisní kombinace Luis Eligio. Co se týče příjmení Omni, to odkazuje na uměleckou skupinu Omni Zona Franca[2]. Luis a další jeho členové se rozhodli používat toto jméno. Dnes Luisovi všichni říkají Omni.

Ulice Neptuno

Vyrostl v ulici Neptuno v samém centru Havany, jen několik bloků od proslulého havanského Malecónu, širokého bulváru táhnoucího se podél celého severního pobřeží hlavního města. „Většina chodníků v ulici Neptuno byla z mramoru. Náměstí, která lemovala celou ulici, byla plná obchodních center a kin. Byla to výstavní ulice na vycházky. Ještě v době, kdy jsem se narodil, si stále zachovávala něco ze své původní krásy,“ vzpomíná Luis na to, jak byla jeho ulice zachovaná. Nicméně to se začalo velmi záhy měnit s tím, jak celé město od vítězství Kubánské revoluce chátralo. Luis po několika letech našel v jiném domě, do kterého se přestěhovali, starou fotografii ulice. „Všude, kam jste se podívali, byly plakáty, plakáty a plakáty. Nebylo vidět téměř nic jiného. A mramorové chodníky. To všechno jsou umělecké projevy, které je možné v takové míře vytvářet jenom tehdy, když žijí lidé ve svobodné zemi. Potom jsem se podíval z okna a viděl jsem jen a jen destrukci.“ Místo, na kterém žili během prvních let, bylo v katastrofálním stavu. „Měli jsme tam druhé patro, jenže v podlaze byla díra. Jednou se tam tudy můj bratr propadl do koupelny. Jindy jsem tam zahučel zase já. V takových podmínkách jsme žili až do doby mého dospívání,“ popisuje své první bydliště. Luis byl velmi citlivé dítě. Často ho trápily všemožné noční můry a různá mystická zjevení. To do velké míry souviselo i s tím, že někteří jeho příbuzní si zachovávaly prvky synkretických afrokubánských náboženství. Luisova rodina nijak významně neprotestovala proti politické situaci na ostrově. Nicméně, i tak se podle něj jaksi instinktivně proti Kubánské revoluci vymezovali. Jeho matka pracovala v armádě. Často jí povolávali na různá cvičení. Kvůli tomu byl Luis často sám. „Občas jsem se cítil osaměle. Hluk vycházející z ulice, kudy neustále projížděly vyrachtané staré autobusy poháněné sovětskou naftou, byl nesnesitelný,“ vypráví. Samota byla citelná přesto, že v domě bylo leckdy až třináct lidí. „Hádky byly na denním pořádku. Neměli jsme rádio, televizi, ani ledničku. Mockrát jsem šel spát bez toho, aniž bych se najedl.“ Jeho matka často střídala partnery. Podle Luise to bylo i proto, aby dokázala zajistit rodinu. „Vzpomínám si, že mě jednou s novým přítelem vzali na pizzu. Jedl jsem ale jen já. Oni dva se akorát dívali. Měl jsem z toho takový ten pocit, že se prostě snažili nakrmit dítě, ale sami pro sebe už neměli.“ Pokud jde o Luisova otce, ten s nimi nežil a oba se poznali až v době, kdy už byl dospělý. Setkali se ale jen jednou. „Moje matka ho musela dotáhnout zuby nehty.“ Bohužel, cestu k sobě nenašli a od té doby se více nesetkávali. „Pochopil jsem to tak, že Bůh se mi snažil říci, že jsem vlastně takového otce nikdy nepotřeboval.“

Odkazy dob minulých a boj o to, co zbylo

Luis chodil do internátních škol. Kvůli tomu strávil velké množství času na studentských ubytovnách. „Za matkou jsem jezdil jednou za dva týdny. Mnohokrát se stalo, že jsem přijel domů a matka byla zrovna povolaná do služby. Komunistický systém rodičům bral děti,“ popisuje, jak si uvědomoval, že ne jen on, ale i jeho matka trpěla nedostatkem času pro rodinu. „Režim nás okrádal o společně strávený čas.“ Život na studentských ubytovnách nebyl jednoduchý. Domy sice na první pohled působily dobrým dojmem, protože to byly většinou budovy zkonfiskované bohatým lidem, ale uvnitř vládlo právo silnějšího a ponižování bylo na denním pořádku. „Vždycky tam byla jedna vychovatelka, ale ve skutečnosti to řídili starší studenti, kteří se neostýchali použít násilí,“ vysvětluje. Luis patřil k těm studentům, kteří se s násilnickými staršími dětmi často dostával do sporů. Několikrát byl ošklivě zraněn. Jeden z oblíbených způsobů, kterými se Luis uklidňoval, byl breakdance. „Člověk se při tanci cítí svobodně, vyjadřuje svou identitu a také je to určitá forma protestu. Zastavovali jsme dopravu a tančili, musela nás odvážet policie. Bylo to vlastně takové cvičení občanské angažovanosti, ale nevěděli jsme to. Soutěže v tancování byly jediné chvíle, kdy na ubytovnách ustálo veškeré násilí,“ vzpomíná. Na ubytovnách měli děti často hlad. I přesto si ale Luis dobře vybavuje, jak si vychutnával některá prostá jídla. „Ke snídani nám dělali chleba s máslem. Rozpékali ho v troubě. Krásně to křupalo a máslo vytékalo.“ Luis byl problémový student. Často ztrácel knihy a sešity, pral se a odmítal se účastnit prací na venkově. Jeho matka ale donášela do školy spoustu věcí, které tam chyběly, kradla v práci různé propisky a sešity a dávala to panu řediteli. Díky tomu ho za jeho chování nepostihovali. „Matka toho nosila do školy hodně. Na základě toho si můžete udělat představu o stavu školství. Ona to kradla v práci a ředitel se jí ani neptal, odkud ty věci jsou.“ Ve škole se ocitl v situaci, kdy se studenti otevřeně postavili propagandě. „Jednou jsme byli všichni v jídelně a ředitel přišel udělat proslov o imperialismu. O tom, že musíme být připravení na útok. Skupina chlapců začala vykřikovat, že to není pravda. Argumentovali a vysvětlovali. To bylo vůbec poprvé, kdy jsem se s něčím takovým setkal.“ Ve škole se také seznámil s rockovou muzikou. Poprvé ji slyšel od jednoho bolivijského kamaráda. „Pustil mi Led Zeppelin. V roce 1985 pak na ubytovně promítali film o Beatles. Hlídal jsem si, abych se choval dobře a mohl se jít dívat. Nedá se popsat slovy, jaký pocit to ve mně vyvolávalo,“ popisuje a zdůrazňuje, že ho fascinoval nezávislý způsob života hudebníků. Po skončení základní školy si vybral studium stavebnictví. Už od mala ale tíhnul především k literatuře. Právě v knihách si všimnul některých protirevolučních názorů. Jeho matka se starala o starší paní, která když zemřela, odkázala jim svůj dům. Bylo to starobylé stavení ještě z doby před nástupem komunismu. „Všechno vybavení bylo ještě z předchozího období. Bylo to jako stroj času. Zachované podlahy, zachované skleněné prvky, nádherný řemeslný strop. Knihovna byla nádherná. Televize z padesátých let pořád fungovala. V koupelně byly mýdla Palmolive. Neuvěřitelné.“ Od chvíle, kdy začal číst, se knihy staly jeho největší zálibou. „Hltal jsem to.“ Přestože v knihách byly protirevoluční názory, Luis se stále necítil jako kontrarevolucionář. „Já jsem stále obdivoval Fidela Castra. Myslím si, že pochybovat jsem o tom začal až když jsem se připojil k Omni Zona Franca.“

Omniho zrození

Na konci devadesátých let už měl za sebou Luis přibližně patnáct let soustavné literární tvory a jeho život se blížil do důležitého bodu zlomu. Dostal se do styku se členy dvou různých uměleckých skupin – Omni a Zona Franca. „Byly to dvě samostatné skupiny, jedna sdružovala spisovatele a druhá sochaře. Obě fungovaly pod vedením básníka Juana Carlose Florese[3]. Byl to kurátor galerie v Alamaru[4], ve které se vystavovaly nezávislé projekty. Bylo to hned nad Domem kultury. Juan Carlos Flores byl mimořádný básník. Chodili jsme tam už jen proto, abychom si ho mohli poslechnout.“ S pojmenováním Omni přišel další ze členů skupiny, Amaury Pacheco, neboli Omni Poeta. Pohyboval se v okruhu lidí, kteří se věnovali různým školám mystiky. „Slovo Omni padlo při jedné diskuzi a všem se to moc líbilo. Amaury řekl: ‚Hnutí musí být jako kapka, která padá na hladinu a rozprostírá se ve vlnách dál a dál.“ Luis se také věnoval meditaci společně s Omarem Pérezem[5]. „Podnikali jsme seance trvající až 72 hodin. Celou dobu jsme byli v jediné pozici. Člověk se dostane do velké stavu velké bolesti a prožívá intenzivní spojení mysli, těla a ducha.“ Historie skupiny Omni Zona Franca se nesla ve znamení nekončících střetů s kubánskými úřady. Bojovali s utlačováním a cenzurou. Na začátku přitom dlouho působili v rámci režimních kulturních institucí. Luis a další členové skupiny byli velmi aktivní, předváděli své rozličné výtvory a představení v dopravních prostředcích, na ulicích i na plážích. On sám se věnoval především audiovizuální tvorbě. „Na naše představení se chodilo dívat mnoho lidí. Často proti nám musela zakročit policie. Byli jsme ve válce.“ Jak už bylo řečeno, Luis zpočátku nebyl nikterak významně orientován proti Kubánské revoluci. V umělecké skupině ale mnoho takových lidí bylo. „Jeden z nich mi řekl: ‚Já na Fidela Castra kašlu. Jestli budeš dělat něco o něm, se mnou nepočítej.“ Vztah mezi skupinou a úřady se pak prudce zhoršil na konci prvního desetiletí 21. století. „Tehdy se pokusili naplno nás integrovat do režimních struktur. Zvali nás na bienále po celém světě, do Velké Británie, do Španělska. Poté nás v roce 2009 pozvali na Bienále v Havaně.“ Jenže umělci z Omni Zona Franca neměli v plánu vytvářet věci, které od nich kubánský režim očekával. Právě naopak. „Udělali jsme například piñatu[6], kterou jsme společně rozbili. Ta piñata měla představovat Kubánskou revoluci.” Další z instalací byla poskládaná z článků z amerických španělsky psaných novin Nuevo Herald. Veškeré výstřižky se věnovaly problematice kubánského disentu. A přes všechny potíže s úřady Omni Zona Franca nadále prudce rozšiřovala základnu svých podporovatelů, nově především díky práci na internetu.

Poezie bez konce

V roce 2009 byla skupina definitivně vyřazena z oficiálních kulturních institucí. Poslední kapkou pro ne zrovna vlídně nakloněné úřady byla organizace festivalu Poesía Sin Fin[7]. „Jednalo se o festival s celkem čtrnácti představeními. V rámci nich jsme proti sobě v poetickém ringu stavěli spisovatele a básníky a na druhé straně rapery. Ty nejlepší a nejtvrdší rapery té doby,“ přibližuje program. Všechno se mělo odehrávat ve velkém amfiteátru, do kterého se v předprodeji prodaly čtyři tisíce vstupenek. „A všechna poezie, která tam měla zaznít, byla protirežimně orientovaná. To, co tam vypouštěli z úst rapeři bylo skandální. Vystoupili Los Aldeanos[8], Rafael Escuadrón… Kvůli těmto vystoupením nám úřady vzkázali, že tohle se prostě nemůže nikde odehrávat.“ Navíc se sjížděli umělci z celé Kuby. Záminkou pro zásah proti Omni Zona Franca bylo vystoupení divadelní skupiny Cuerpo Adentro, které vedla tehdejší Luisova manželka. „Řekli jsme, že se to rušit nebude, že to je cenzura.“ Cuerpo Adentro vystoupilo v parku před velkým množstvím diváků. „Dalšího dne jsme měli před domem policejní jednotky v plné zbroji. Speciální zásahovka vypadala jako z amerických filmů. Bylo to drsné.“ Festival se ihned přesunul do bytů a domů pořadatelů a umělců. Skupina ještě více zesílila propagaci na sociálních sítích a komunikaci s uměleckým světem. Na sociálních sítích zveřejnila informace o policejních zásazích a pronásledování kubánskými úřady, což mělo velký ohlas. Mluvilo se o tom dokonce i na americké televizní stanici CNN. Intelektuálové z mnoha zemí vyjadřovali podporu hnutí. „Den poté už se hlásili k účasti na festivalu i do té doby prorežimní umělci. U nás doma četli básně od Reinalda Arenase[9]. Přišly zástupy lidí…“ Následný veřejný lynč, který zorganizovala Státní bezpečnost, se zvrhl v demonstraci na podporu festivalu.

Emigrace

Luis emigroval do Spojených států v roce 2013. „Nikdo si nezaslouží žít v tomhle 62 let trvajícím holokaustu,“ říká. Nicméně zmiňuje se zároveň i o problémech, kterým musí člověk v exilu čelit. „Zjišťuji, že kubánský exil jako takový je jedna z vůbec nejhorších věcí, které si může člověk zažít. Pocity vykořenění, potřeba zachovávat rodnou kulturu v zemi, kde se žije úplně jinak, nutnost věnovat veškerou energii k zajištění živobytí a odevzdat tolik času a úsilí zemi, ze které nejste… A já to všechno říkám s vědomím velkého vděku, který cítím k Severní Americe.“ Přes to všechno a možná i proto považuje Luis exil za svoje mistrovské dílo poskládané z osobních zkušeností, zpráv poslaných na sociálních sítích, faktur, své firmy Omni-Kizzy Productions a mnoha dalších věcí. „Svoboda je všechno.“ Všechno. Omni.

 

[1] Pohoří na jižním pobřeží východní části Kuby. Jeho odlehlé oblasti se staly útočištěm revolucionářů bojujících proti vládě generála Batisty pod vedením Fidela Castra.

[2] Omni Zona Franca je kubánské umělecké seskupení se sídlem v havanské panelákové čtvrti Alamar. Mezi jeho nejznámější členy se řadí například Amaury Pacheco, David Escalona, Luis Eligio Pérez a Alina Guzmán. Začalo se formovat v roce 1997 na základě skupiny experimentálních básníků Zona Franca pod vedením Juana Carlose Florese a skupiny sochařů. Zpočátku organizovala v ulicích Alamaru především hiphopové akce a komunitní festivaly. Dnes sdružuje velké množství umělců ze všech možných oblastí tvorby. Věnuje se také spirituálním naukám.

[3] Kubánský experimentální básník. 

[4] Alamar leží na východním okraji hlavního města Havany v blízkosti původní rybářské osady Cojímar. Alamar byl vybudován jako výkladní skříň socialistické architektury. Je tvořen panelovými domy, které jsou dnes v katastrofálním stavu a patří k největším sídlištím svého druhu na celém světě. Je považován za jednu z kolébek kubánského hip hopu.

[5] Omar Pérez je kubánský básník a syn revolučního lídra Ernesta Che Guevary.

[6] Piñata je tradiční latinskoamerická zábava na narozeninové oslavy a podobné příležitosti.- Je to papírová nebo keramická nádoba naplněná sladkostmi, která se zavěsí na strop a během oslavy rozbije.

[7] Alternativní festival Poesía Sin Fin se po několik let pořádal na periferii Havany. V roce 2009 ho kubánské úřady násilně zastavily. Od té doby se pořádá nepravidelně a mnoho jeho hlavních organizátorů žije v exilu.

[8] Los Aldeanos je pravděpodobně nejzásadnější kubánská hiphopová skupina. Její texty jsou ostrou kritikou režimu.

[9] Reinaldo Arenas byl kubánský básník, prozaik a dramatik. V roce 1987 byl diagnostikován s AIDS. O tři roky později se předávkoval léky a alkoholem a na následky předávkování zemřel. Patří mezi nejvýznamnější kubánské spisovatele posledních desetiletí dvacátého století. Největší úspěch zaznamenal s autobiografickým románem Než se setmí (do češtiny přeložila Anežka Charvátová).