Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Skrývat realitu je na Kubě normální, lidé nechtějí vidět, jak ve skutečnosti žijí.
narodil se 27. září 1988 v Guantánamu, Kubánské republice
Georbanelisova matka byla alkoholička a častokrát vězněná, a tak vyrůstal se svým dědečkem
v roce 2010 byl obviněn ze spoluúčasti na zabití krávy a byl potrestán vyškrtnutím z registru Pracovního úřadu [Casa del Trabajo], jediné instituce přerozdělující legální pracovní místa na Kubě
od 2010 do 2014 pracoval v sektoru chemických postřiků
v roce 2012 se podílel na kampani „Brigády rychlé odpovědi“ [Brigada de Respuesta Rápida] s cílem předcházet šíření epidemií, konkrétně epidemie cholery, která Kubu zasáhla
mezi jeho zájmy patří hudba, přál by si věnovat se jí na profesionální úrovni
v roce 2019 se stal nezávislým novinářem a zveřejňuje reportáže o životních podmínkách běžných obyvatel Kuby
žije se svou manželkou a dvěma dětmi ve staré stodole v Guantánamu
„Skrývat realitu je na Kubě normální, lidé nechtějí vidět, jak ve skutečnosti žijí, co je tou opravdovou realitou,“ popisuje Georbanelis Betancourt Lopéz, mladý nezávislý novinář, důvod svého rozhodnutí zveřejňovat životní příběhy Kubánců a podmínky, ve kterých musejí žít.
Sociální péče
Georbanelis Betancourt Lopéz se narodil 27. září 1988 v Guantánamu, Kubánské republice. Pochází z rozvrácené rodiny – jeho matka byla závislá na alkoholu a otec s nimi nežil. Georbanelis trávil nejvíce času se svým dědečkem, díky kterému chodil do školy v čistém oblečení a obuvi, což během jeho dětství nebylo samozřejmostí. Dodnes si živě vybavuje návštěvu Úřadu pro sociální zabezpečení: „Jednou přišli k nám domů, protože moje máma byla alkoholička a já nezletilé nezaopatřené dítě. Všechno nafotili, prošli si náš domek, slíbili, že se budou případem zabývat, ale nikdy více už se neukázali,“ vzpomíná na neochotu kubánských úřadů věnovat se problémům svých obyvatel. Kvůli péči o matku, neschopnou postarat se sama o sebe, mu byl odpuštěn nástup na povinnou vojenskou službu, za což by byla většina jeho vrstevníků ráda, ale Georbanelis na své dětství a dospívání nevzpomíná rád: „V jisté míře mě to traumatizovalo, vše kolem mé matky ve mně zanechalo následky.“
Trest za zabití krávy
Matka Georbanelise bývala často zatýkána státní policií, a když náhodou byla doma, navštěvovala ji, dle Georbanelisových slov, různá individua: „Chodili k nám domů všelijací kriminálníci, lesby a další lidé, kteří v té době byli všeobecně odmítáni většinovou společností. Já jsem nechtěl pokračovat v jejích šlépějích, proto jsem se vždy choval nekonfliktně a bezproblémově ve škole i vůči režimu,“ popisuje svůj postoj k systému během dospívání. O to více bylo překvapivé, když přibližně v roce 2010 přišla pro Georbanelise Státní bezpečnost a odvedla ho k výslechu. „Jeden známý na mě ušil boudu, šli jsme spolu sbírat dřevo do lesa, ale on místo toho chytil něčí volně pobíhající krávu, aby měl hovězí maso pro rodinu a na prodej. Poté mi přišel nabídnout peníze, za to, že jsem mu pomohl. Nechtěl jsem je přijmout, ale nakonec jsem je vzal a v tom okamžiku jsem se stal spolupachatelem,“ komentuje příčinu svého měsíc dlouhého zadržení na Oddělení operací Státní bezpečnosti. Georbanelis popisuje podmínky detence jako strašné – špatné jídlo a psychické i fyzické mučení. Díky podpoře rodiny se mu podařilo uniknout vězení zaplacením kauce. Jeho trest představovalo vyškrtnutí z registru Pracovního úřadu [Casa del Trabajo], nejdůležitější instituce přerozdělující legální pracovní místa na Kubě a pokuta ve výši 1940 kubánských pesos – částka velmi obtížně splatitelná z průměrného platu, který v roce 2010 činil přibližně 450 kubánských pesos měsíčně.
Epidemie cholery
V důsledku vyškrtnutí ze seznamu pracujících Pracovního úřadu po dobu tří let byl Georbanelis nucen hledat zaměstnání mezi těmi nechtěnými a „na vlastní pěst“, tedy nelegálně. Nakonec sehnal místo postřikovače pesticidy, na které vzpomíná s odporem: „Neměli jsme žádné ochranné pomůcky, žádný plášť nebo rukavice, i když jsme prakticky pracovali s jedem. Nic nám nedali. Spolykal jsem mnoho jedovatého dýmu, proto mám dnes vážné dýchací problémy,“ dodává. Kromě nulové ochrany před pesticidy se potýkal s nedostatečnou kvalitou a kvantitou jídla či s nepříjemnostmi spojenými s prací na žhnoucím kubánském slunci od časného rána. Jeho trest dále tvořilo povinné členství v „Brigádě rychlé odpovědi“ [Brigada de Respuesta Rápida][1], seskupení tvořené přívrženci režimu, mezi jehož aktivity patří například útoky na odpůrce vlády. Stalo se tak v roce 2012, zrovna když na Kubě vypukla epidemie cholery[2] a Georbanelis byl přiřazen na kampaň „Rychlé pomoci“ [Ayuda Rápida], která si v měla za cíl potlačit šíření zmíněné epidemie. „Existoval nespočet kritických případů, navštěvoval jsem domácnosti, nosil jsem jim chlor, ukazoval lidem, jak si mají mýt ruce, aby se nemoc nešířila dál,“ vzpomíná na své hlavní pracovní činnosti. Podle Georbanelise se epidemie a endemie na Kubě opakují kvůli neadekvátní vládní strategii, kdy aktivity vlády nejsou vhodně směřovány k potřebám obyvatel, jsou jednoduše neúčinné. „I když se provádějí fumigace domů, krysy se vždy nakonec vrátí, lidé v domech nemají podlahu, jen udupanou hlínu, nemyjí si dostatečně ruce, protože nemají přístup k vodě, nemají možnost vyprat si oblečení, nemají dostatek mýdla. Bohužel takové jsou obecné podmínky každodenního života lidí tady na Kubě,“ dodává s povzdechem. Také uvádí, že úřady navštěvují chátrající obydlí obyvatel, vyhodnotí situaci a vždy vypracují závěrečnou zprávu s příslibem řešit dané problémy a hygienické podmínky, ovšem žádná opatření nikdy nenásledují.
Bez peněz se nikam neposuneš
Po čtyřech letech práce s chemickými postřiky a po uhrazení pokuty za krádež a zabití krávy se mohl Georbanelis vrátit do běžného života. Vystoupil z Brigády rychlé odpovědi a jejích kampaní: „I když už skončil můj trest, cítil jsem se jako vězeň,“ popisuje sledování státní policií a povinnost dostavit se každý týden na oddělení Státní bezpečnosti k podpisu osobní docházky. Policie ho sledovala pod záminkou zjistit, čemu se věnuje a s kým se stýká. Jednou z jeho vášní je hudba: „Rád poslouchám hudbu a píšu písničky, ale jsem neustále omezován, hází mi klacky pod nohy. Ale i přes to je hudba mým posláním, vidím v ní svou budoucnost,“ dodává rozhodně. Georbanelis zmiňuje, že pokud člověk nemá dostatek finančních prostředků, nemůže se v tomto odvětví posunout kupředu – je nutností mít podporu někoho dobře finančně zajištěného, kulturního mecenáše, mít opravdu veliký dopad na lidi anebo vlastní finanční prostředky: „Peníze mají větší hodnotu než tvůj talent. Hudební branže je plná vykořisťovatelů,“ popisuje nelehké podmínky, ale nevzdává se a dodává: „spoléhám se sám na sebe, dosáhnu svého cíle a budu se věnovat hudbě na profesionální úrovni.“
Jak žijí Kubánci
Georbanelis se věnuje zedničině: „Plat nestačí na nic, vydělávám 450 kubánských pesos měsíčně. Abychom měli maso jednou týdně, stojí mě to čtvrtinu platu, tedy 100 pesos.“ Georbanelis má dvě děti, pro které zajistil za 4000 kubánských pesos obydlí v komunitě Habilla v Guantánamu: „Bydlíme ve staré zděné stodole, s vysokou střechou, pod kterou ale prolézají různá zvířata – jedovatí pavouci, ptáci, štíři nebo hmyz, není tu pro děti bezpečno,“ komentuje podmínky jejich bydlení a uvádí, že domovy většiny Kubánců se nacházejí v ještě horších podmínkách „u tchýně a tchána žije celkem devět osob, spí na hliněné zemi na kusu kartonu.“ Jeho děti musely být několikrát hospitalizovány kvůli vážným nemocem a infekcím: „Do nemocnice museli kvůli svrabu a rotaviru, prostředí, kde žijeme, je pro zdraví škodlivé, ve vzduchu jsou spory z ptačích výkalů nebo z koňského hnoje, protože v komunitě chovají koně.“ Aby našel řešení této situace, rozhodl se obrátit se na městského radního a Správu sociálního zabezpečení. Mimo to požádal o půjčku, aby mohl po částech opravovat své obydlí, ale vše bez uspokojivého výsledku: „Všichni znají náš případ, ale nic nedělají. Říkají, že existují kritičtější případy, než je ten náš a že vše je dlouhodobý proces.“
Všichni by měli znát pravdu
V roce 2019 se Georbanelis přidal k hnutí nezávislých novinářů. Jak sám uvádí, odhodlal se tak kvůli nutnosti okamžitého zlepšení ekonomické a životní situace své rodiny. V reportážích se snaží hlavně ukázat lidem lepší budoucnost a naději tak, aby se nezaobírali jen svými problémy a nepropadli beznaději pod tíhou každodenních strastí. V současnosti je vyšetřován Státní bezpečností kvůli videu, ve kterém zveřejnil hygienické podmínky své rodiny: „Už opravdu potřebujeme, aby se někdo začal zaobírat nevhodnými podmínkami mé rodiny i všech ostatních. Chci, aby se situace co nejdříve vyřešila,“ komentuje. Georbanelisovo sledování a výslechy s cílem nalézt důkazy o jeho napojení na kontrarevolucionáře a politickou opozici ho ale neodradily: „Život je a bude drsný, a já chci jen to nejlepší pro mé děti, mít slušnou práci, hledat kde se dá, aby měly co jíst a nestrádaly,“ zakončuje svůj příběh s důrazem na důležitost dál otevřeně psát o běžném životě na Kubě: „Mnoho lidí nezná pravou tvář Kuby, neznají skutečné životní podmínky nebo je nechtějí vidět. Přeji si, aby všichni viděli pravdu – že zde existují lidé, kteří doopravdy trpí. Aby si všichni uvědomili, že to, co prožívají, je skutečnost.“
[1] „Brigáda rychlé odpovědi“ [Brigada de Respuesta Rápida] je seskupení příznivců režimu, jejichž hlavní činností je urážet nebo útočit na odpůrce současného režimu na Kubě. Více informací ve španělském jazyce zde: https://adncuba.com/actualidad/revolucion-gritos-y-golpes-reactivan-en-cuba-las-brigadas-de-respuesta-rapida
[2] Více informací o epidemii cholery na Kubě v roce 2012 zde: https://www.denik.cz/ze_sveta/na-jihovychode-kuby-se-objevila-cholera-tri-lide-ji-podlehli-20120703.html
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Iva Fričová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Iva Fričová)