Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Juan Antonio Madrazo Luna (* 1968)

• nació el 4 de diciembre 1968 en La Habana

• es relator de derechos humanos y coordinador nacional del “Comité Ciudadanos por la Integración Racial”

• creció en una familia integrada al proceso revolucionario

• estudió licenciatura sociocultural, donde profundizó su conciencia sobre el tema racial dentro de la sociedad cubana

• durante 2003 se integró al proyecto cultural “Bibliotecas Independientes”, con el objetivo de proporcionar libros no accesibles en las bibliotecas estatales

• en 2008 cofundó la organización social “Comité Ciudadanos por la Integración Racial” [CIR] enfocándose en los proyectos sociales y culturales

• la idea fija de los afrodescendientes dentro de una Cuba inclusiva se convirtió en su propósito de vida

• por sus actividades has sido incontable veces detenido, interrogado o amenazado

• toda su vida ha vivido en La Habana

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

“En Cuba los afrodescendientes estamos condenados a la muerte social, hay que cambiarlo”, exclama el coordinador nacional del Comité Ciudadanos por la Integración Racial, Juan Antonio Madrazo Luna, quién ha confrontado al racismo abiertamente y lucha por una Cuba diversa y multicultural.

 

Realismo socialista

Juan Antonio Madrazo Luna nació en La Habana, Cuba el 4 de diciembre 1968 dentro de una familia leal al proceso de la Revolución Cubana. Juan disfrutó una niñez sin carencias y necesidades, pese a ello, se refiere a su niñez como a una niñez modesta y tranquila: “Mi generación consumió mucho del realismo socialista, comparando con mis padres que trabajaron duro en el campo, yo tuve una infancia más sana y feliz. Soy de la generación del entusiasmo socialista, que se convirtió en un descanto después”. Su padre le llevaba frecuentemente a las Casas de Cultura, Juan recuerda con aprecio sus visitas a la Casa de la Cultura Checoslovaca. En su adolescencia se interesó en el conocimiento clandestino: “Los libros prohibidos no circulaban mucho, pero recuerdo los libros de Milan Kundera disfrazados forrados en el periódico ‘Granma’ [periódico oficialista del régimen comunista]”. Juan accedió y disfrutó la música occidental, como las bandas Kiss, Queen, o The Beatles, asimismo gozó de la literatura “imperialista” luego entonces estas incursiones enriquecieron su horizonte: “Así aprendimos a interrogar a nuestra propia generación, interrogar al socialismo, interrogar a la Revolución”, sintetiza.

Internacionalismo cubano

Después de transcurrir el servicio militar obligatorio continuó en el ejército por voluntad propia, incluso estuvo decidido a participar en la “Guerra de Angola[1]” a finales de los años ochenta. “Nos habían vendido un futuro mejor, un socialismo superior al capitalismo, yo estuve seducido por las palabras de Fidel Castro hablando sobre la nación”, explica Juan. Al terminar su entrenamiento decidió buscar un empleo, para ayudar a su madre con la mantención de la casa y trabajó como administrador en la Oficina de los Ejidos Agrícolas. “Mi padre era el trabajador millonario de las zafras, salía en los periódicos, era militante del Partido Comunista y nunca estuvo presente en la casa”, subraya. Como siempre le interesó el entorno cultural y la literatura, pese a tener 30 años retomó su proceso educativo y se graduó de la licenciatura sociocultural, donde trató con mayor profundidad el tema racial en Cuba.

El tema de los afrodescendientes en Cuba

“Hoy se habla de la problemática racial en Cuba, la esfera afrodescendiente ha crecido, pero antes era un capítulo de la historia cubana totalmente silenciado”, explica Juan y añade: “Nunca se nos enseñó la filosofía africana, lo africano nos llegaba a partir de la influencia del folklor. Es una barbaridad siendo Cuba un país dónde el patrimonio afrodescendiente es la base de la filosofía de lo cubano”. Juan Antonio logró de forma autodidacta crecer intelectualmente y ser consciente de la importancia del eje racial en Cuba, móvil que ocupa su interés hasta hoy en día. “En Cuba existe ese racismo anti negro, absorbido por toda la sociedad cubana. Ni hoy se publican las investigaciones y estudios con el tema de racismo cultural, panafricanismo, negritud en Cuba, por ejemplo, de Carlos Moore[2]”, lamenta Juan y expone la retórica del Gobierno cubano al defenderse de las denuncias ante el racismo en la isla: “Cuando el régimen comunista quiere silenciar el ruido de los antirracistas, saca el cuento sobre el combate del racismo en África, misiones en Angola y Etiopia, sin embargo, ¡no a nivel doméstico! En Cuba los afrodescendientes estamos condenados a la muerte social”.

Bibliotecas Independientes

Cuando en 2003 Juan Antonio finalizó sus estudios socioculturales, empezó a buscar empleo. Se acercó al proyecto de las “Bibliotecas Independientes”[3], con el objetivo de proporcionar libros, revistas, documentos y otras publicaciones a las que no se tiene acceso en las instituciones estatales. Sin dudar se integró a este proyecto, asimismo también al ámbito de la oposición política. “Me enteré por una vecina mía, ella formaba parte del grupo de las ‘Bibliotecas Independientes’ y también fue una de las primeras ‘Damas de Blanco’[4], grupo de mujeres que todas las semanas salían a la calle a reclamar la liberación de sus esposos”. Entre otros disidentes, Juan Antonio conoció al opositor Oswaldo Payá[5] y participó en el “Proyecto Varela”, abogando por reformas políticas en Cuba a favor de mayores libertades individuales. El activismo se convirtió en su nuevo objetivo de vida.

Comité de Ciudadanos por la Integración Racial

En 2008 Juan cofundó el “Comité de Ciudadanos por la Integración Racial” [CIR][6] con el propósito de erradicar los estereotipos raciales y sociales, hasta hoy en día funge como coordinador nacional. El “CIR” obtuvo un significativo apoyo de la revista “Isla”, gaceta de gran circulación en el país. Como uno de los primeros activistas fue integrante de la delegación cubana al extranjero, en la “Sección Cuba del Congreso Internacional de Ciencia Social”, donde la mayoría eran los delegados oficialistas del régimen comunista, sin embargo, también hubo representantes del “CIR”. “Desde 2013 participamos en la misión en Washington, para presentar nuestras creencias, nuestras ponencias, y nuestra presencia se volvió en algo habitual”, cita orgullosamente. El “CIR” pudo aprovechar el apoyo técnico, estratégico y administrativo de la plataforma española “La Solidaridad”, de esta manera se relacionaron con el movimiento antirracista internacional. “Participé en las misiones en Colombia, Brasil y Costa Rica. Aunque en varias ocasiones se nos impidió por el Gobierno cubano asistir a la discusión pública en Cuba, hemos ido al Congreso de los EE. UU., a la “Organización de las Naciones Unidas” y a los proyectos civiles como observación electoral extranjera”, así destaca Juan los logros de la agrupación.

Contexto doméstico

En el contexto doméstico el “Comité” ha logrado realizar proyectos con el fin de apoyar a la población marginal, por ejemplo, con el proyecto “Animando Sonrisas”, o con el trabajo comunitario en zonas periféricas, donde la mayoría de la población son afrodescendientes. “La discusión al tema racial el Gobierno cubano la ha reconocido muy tímidamente. Hay que crear presión al Gobierno, levantar la discusión, estimular conocimiento desde la base, los afrodescendientes pertenecen al sótano de la pirámide social, hay que cambiarlo”, señala. Además del tema racial, a Juan Antonio le interesa el debate político: “Existe una parte de la izquierda que no es revolucionaria, que no le interesa el poder. Conozco personalmente a Manuel Cuesta Morúa[7] con el ‘Arco Progresista’, partido político opositor con mucha esperanza”. No obstante, Juan exclama que la “CIR” no es un movimiento político, sino social, sin embargo, pese al carácter social del comité enfrenta de la policía nacional, amenazas, persecuciones y confiscaciones de sus pertenencias personales, algo que así enfatiza Juan: “Estamos en el ojo del huracán y de la represión por parte de los agentes del estado, estuve incontables veces detenido e interrogado”.

El Gobierno cubano se está reorganizando

Una de las preocupaciones de Juan Madrazo es la reorganización del Gobierno cubano iniciada en el año 2018, ésta consiste en la emisión de nuevas leyes y decretos, que al final no están a favor de la reconfiguración de la pobreza ni de la desigualdad. “Necesitamos una sociedad más inclusiva, tolerante, no obstante, los dirigentes de Cuba están estimulando mucho el odio, con ‘Actos de Repudio’ y ‘Brigadas de Respuesta Rápida’, como cuando yo era niño, no ha cambiado”, lamenta Juan, por esta causa orienta sus esfuerzos en estimular el crecimiento espiritual, cultural y educativo de la población cubana: “Todos somos protagonistas de cambio y desapoderamiento”. Otra preocupación para Juan representa el desangramiento del capital humano a nivel económico y cultural: “Desde la sociedad civil tenemos muchísimo reto. Me preocupa como activista, ciudadano, los que se fastidiaron y se fueron. Ahora viene el envejecimiento de la sociedad cubana y el síndrome de nido vacío”, subraya y cita su visión sobre el futuro de Cuba: “La sociedad cubana necesita movilización política, que sea coordinada estratégicamente, desde la inclusión, que no sea desde un odio propio”, por ellos está dispuesto y preparado para apoyar a la sociedad civil, porque cree en, y defiende la diversidad y el multiculturalismo en Cuba, y siempre lo hará.

 

[1] La guerra civil angoleña (1975-2002) fue el conflicto más largo de África. La participación cubana en la guerra de Angola fue de 1976 a 1991. Cerca de 450 000 cubanos entre médicos, maestros, ingenieros y soldados sirvieron en Angola durante los 16 años que duró la operación. Más información aquí: https://dialnet.unirioja.es/servlet/articulo?codigo=6242227

[2] Carlos Moore (1942) es un escritor e investigador social​ dedicado al estudio de la historia y la cultura africana y afroamericana. Moore es ampliamente reconocido por su retórica franca contra el racismo.

[3] Tras las declaraciones de Fidel en 1998: “En Cuba no hay libros prohibidos, sino que no hay dinero para comprarlos”, Berta del Carmen Mexidor, vio la oportunidad de iniciar el proyecto de Bibliotecas Independientes. Más información aquí: https://www.cubanet.org/htdocs/bibliotecas/proyecto.htm

[4] “Las Damas de Blanco“ es un grupo opositor de mujeres de Cuba que luchan por la liberación de sus familiares encarcelados por la falta de libertades políticas en Cuba. Más información aquí: http://www.damasdeblanco.com/

[5] El Proyecto Varela fue un proyecto de ley ideado y dirigido por el activista político cubano Oswaldo Payá en 1998, que abogaba por reformas políticas en Cuba a favor de mayores libertades individuales. Más información aquí: https://www.cadal.org/libros/pdf/Proyecto_Varela.pdf

[6] Página oficial del “Comité de Ciudadanos por la Integración Racial aquí: http://cir-integracion-racial-cuba.org/

[7] La entrevista con el disidente Manuel Cuesta Morúa pueden encontrar en el archivo de “Memory of Nations”: https://www.pametnaroda.cz/es/cuesta-morua-manuel-20190704-0

 

„Afro potomci jsou na Kubě odsouzení ke společenské deprivaci, to se musí změnit,“ zdůrazňuje národní koordinátor Občanského výboru pro rasovou integraci, Juan Antonio Madrazo Luna, který otevřeně vystupuje proti rasismu a usiluje o multikulturní a tolerantní Kubu.

Socialistický realismus

Juan Antonio Madrazo se narodil v Havaně v Kubánské republice 4. prosince 1968 do rodiny zasvěcené Kubánské revoluci z roku 1959. Juan se těšil bezstarostnému dětství, ale dodává, že jeho rodina žila velmi střídmě a skromně: „Patřím do generace Kubánců, kteří se narodili do rozkvětu socialistického realismu, a na rozdíl od mých rodičů, jsem své dětství nestrávil pracemi na poli. Má generace byla ze socialismu nadšená, ale časem silně zklamaná.“ Juan Antonio se svým otcem často navštěvoval kulturní domy – z těchto exkurzí utkvěl Juanovi v paměti právě Česko-slovenský kulturní dům v Havaně. Během dospívání se Juan snažil prohloubit své znalosti, byl velmi zvídavý, a začal se zajímat o neoficiální zdroje režimu: „Zakázané knihy byly na Kubě jen těžko k dostání, ale pamatuji si knihy Milana Kundery, kolovaly mezi lidmi obalené v provládních novinách ‚Granma‘,“ popisuje. Juan se zajímal nejen o cenzurovanou literaturu, ale oblibu si našel i v zahraniční muzice – například v kapelách Kiss, Queen nebo The Beatles. „Tyto zájmy rozšířily mé horizonty, naučil jsem se nedůvěřovat všemu a pochybovat o mé generaci, pochybovat o socialismu, a hlavně pochybovat o Kubánské revoluci,“ dodává.

Kubánský internacionalismus

Po studiích Juan Antonio nastoupil na povinnou vojenskou službu, po jejímž dokončení z vlastního rozhodnutí pokračoval ve vojenské kariéře v kubánské armádě, dokonce se chtěl účastnit války v Angole na konci 80. let minulých století.[1] „Komunistický režim nám dokázal vštěpit myšlenku skvělé budoucnosti, úspěšného socialismu a vykořisťovatelského kapitalismu, i já jsem byl dost dlouho okouzlen proslovy Fidela Castra o našem národu a vlasti,“ doplňuje. Po skončení armádního výcviku začal Juan pracovat na Úřadu zemědělských družstev, aby tak vypomohl své matce po finanční stránce. „Můj otec byl několikrát vyhlášen jako milionový pěstitel zafer [od 70. let minulého století se Fidel Castro pokoušel motivovat kubánský lid ke sklizni 10 milionů tun cukru, ve španělštině známé jako La Zafra, pozn. ed.], psali o něm články v novinách, patřil také k vojenským složkám Komunistické strany a nevybavuji se, že by byl někdy doma,“ vypráví. Když bylo Juanovi 30 let, vrátil se ke studiu a úspěšně dokončil bakalářské studium v oboru sociokulturní antropologie, kde se mimo jiné věnoval podrobně tématu rasismu na Kubě. 

Afro-potomci na Kubě

„Dnes už se o rasové problematice na Kubě hovoří relativně běžně, afro-kubánská menšina se rozrostla, ale dříve bylo toto téma zlehčováno,“ vypráví Juan a dodává: „Nikde jste se nedočetli ani jinak neměli šanci dozvědět se o africké filozofii, přitom africká kultura je základem té kubánské. Je to barbarství, na Kubě, kde tvoří africké kořeny základ kubánského národa.“ Juan Antonio samo vzděláváním dosáhl určitého intelektuálního rozvoje a uvědomil si důležitost rasové otázky na Kubě. Tomuto tématu se Juan Antonio věnuje dodnes. „V kubánské společnosti je rasismus vůči obyvatelům černé pleti silně zakořeněn. Ani dnes se nezveřejňují výsledky výzkumů a studií o kulturním rasismu, panafrikanismus, černošství na Kubě atp., například práce Carlose Moora[2],“ lituje Juan a námitky kubánské Vlády k obvinění z rasismu komentuje následovně: „Když chce komunistický režim umlčet protirasistické aktivisty na ostrově, opráší báchorku o potírání rasismu v Africe, nebo o kubánské válečné misi v Angole a Etiopii, nicméně nemá nic k obhajobě na národní úrovni! Na Kubě jsme my afro-potomci odsouzeni k sociální deprivaci, k marginalizaci a šikaně.“     

Projekt Nezávislé knihovny

Když v roce 2003 Juan Antonio dokončil svá studia sociokulturní antropologie, začal si hledat práci, což ale nebylo vůbec jednoduché. Při hledání se seznámil se stoupence projektu „Nezávislé knihovny“[3], s cílem zpřístupnit obyvatelům Kuby režimem po desetiletí schovávané a zakazované knihy, časopisy, dokumenty a jiné publikace. Bez rozmýšlení projekt podpořil a přidal se k politické opozici komunistické Vlády. „O hnutí jsem se dozvěděl přes sousedku, která s ‚Nezávislými knihovnami‘ spolupracovala a také byla jednou z prvních ‚Dam v bílém‘ [Damas de Blanco][4], které týden, co týden vycházejí do ulic požadovat svobodu svých manželů a synů.“ Do skupiny disidentů, ve které se Juan ocitl, patřil Oswaldo Payá[5], organizátor a mluvčí projektu „Varela“, usilujícího o politické reformy v zemi a větší osobní svobody obyvatel, na kterém se Juan začal také podílet. Opoziční aktivismus se stal hlavní náplní Juanova života.

Občanský výbor pro rasovou integraci

V roce 2008 Juan Antonio spoluzaložil „Občanský výbor pro rasovou integraci“ [Comité Ciudadanos por la Integración Racial][6], zaměřujícího se na sociální a kulturní projekty s cílem vymýtit rasové a sociální předsudky a stereotypy v kubánské společnosti. Občanský výbor získal důležitou podporu oblíbeného a rozšířeného periodika „La Isla“, a téma rasismu tak proniklo do všech vrstev kubánské společnosti. Juan Antonio se jako jeden z prvních občanskoprávních aktivistů účastnil zahraniční mise Kubánské republiky, když byl přizván „Kubánským odborem Mezinárodního kongresu pro sociální vědy“ [Sección Cuba del Congreso Internacional de Ciencia Social], kde většinu tvořili vyslanci Komunistické strany. „Od roku 2013 se pravidelně účastníme konferencí ve Washingtonu, abychom představili naše projekty a promluvili k mezinárodní audienci, naše přítomnost je dnes brána jako samozřejmost,“ dodává s hrdostí. Občanskému výboru je poskytována technická a administrativní podpora španělskou platformou „La Solidaridad“ a výbor je tak napojen na mezinárodní proti rasové hnutí. „Účastnil jsem se pracovních cest do Kolumbie, Brazílie nebo Kostariky. I když nám kubánská Vláda opakovaně zakazuje veřejně diskutovat, dostali jsme se až do Kongresu Spojených států amerických, do Organizace spojených národů nebo ostatních států Latinské Ameriky jako nezávislí zahraniční volební pozorovatelé,“ vyzdvihuje Juan úspěchy nevládního seskupení, jehož je dodnes koordinátorem.  

Domácí scéna

Na domácí scéně Juanův „Občanský výbor pro rasovou integraci“ zrealizoval několik projektů zaměřených na obyvatele žijící na okraji společnosti, například s projektem „Animando Sonrisas“ nebo na komunitní práce v marginálních a chudých částech kubánských měst, jejichž obyvateli jsou z převážné většiny afro-Kubánci. „Komunistická Vláda k diskusi o existujícím rasismu přistupuje velmi ostýchavě. Musíme neustále tlačit na státní úřady, podněcovat k diskusi, podporovat povědomí celé společnosti o dané problematice. Afro-potomci se nacházejí na samém spodku společenské pyramidy, to se musí změnit,“ zdůrazňuje. Kromě tématu rasismu se Juan Antonio zajímá o politické dění a debaty: „Na Kubě existuje levice, která ale není revoluční, nezajímá ji moc. Osobně znám Manuela Cuestu Morúa[7], který je v čele nadějné politické strany ‚Arco Progresista‘.“ Navzdory jeho zájmu v politické dění, Juan Antonio zdůrazňuje, že „Občanský výbor pro rasovou integraci“ není politickým seskupením, ale sociálním, ale ani toto jeho prohlášení není dostačujícím k ukončení šikany ze strany státní policie, výhružek, pronásledování nebo zabavování majetku členů výboru, které Juan shrnuje takto: „Nacházíme se pod neustálým tlakem státních agentů, za mou činnost jsem byl nespočetněkrát zatčen a vyslýchán Státní bezpečností.“

Kubánská Vláda se organizuje

Mezi největší obavy Juana Madraza patří reorganizace kubánské Vlády započatá v roce 2018, která vyústila ve vydání nových zákonů a nařízení, které ale neodpovídají potřebám kubánského obyvatelstva a ani se nesnaží o spravedlivé přerozdělení bohatství a zdrojů mezi obyvatele. „Je zapotřebí, aby se lidé naplno začlenili do opozičního hnutí, aby se stali tolerantními jeden k druhému, nicméně kubánští papaláši probouzejí v lidech hněv a přilévají olej do ohně vybízením k veřejnému lynčování obránců lidských práv [acto de repudio] a podporují Brigády rychlé odpovědi [Brigadas de respuesta rápida], tak jak se to dělávalo, když jsem byl dítě, nic se tu nezměnilo,“ smutní Juan a raději se soustředí na spirituální, kulturní a sociální rozvoj kubánské společnosti: „Všichni jsme protagonisté změny a  ochabení moci, kterou má kubánská Vláda.“ Juana znepokojuje současná situace odlivu lidského kapitálu na ekonomické i kulturní úrovni: „Občanská společnost musí čelit mnohým výzvám. Jako aktivista ale hlavně jako občan se obávám hromadných odchodů lidí z Kuby, už nás tu čeká jen stárnutí populace a syndrom prázdného hnízda,“ upozorňuje Juan a zmiňuje svou vizi budoucí Kuby: „Kubánská společnost se musí zmobilizovat, být strategicky koordinována, aby se všichni mohli podílet na přicházejících změnách a nestavili jen na existující nenávisti,“ a těmito slovy Juan Antonio uzavírá rozhovor, ještě však rychle dodává, že věří v rozmanitost a multikulturalismus na Kubě a bude za ně i nadále bojovat.

 

[1][1] Občanská válka v Angole trvající téměř 27 let (1975–2002), bezprostředně souvisela s angolskou válkou za nezávislost. Důležitým spojencem Angoly byla komunistická Kuba a do konce roku 1975 se do Angoly přesunulo přibližně jedenáct tisíc kubánských vojáků a další přijížděli hlavně v průběhu 80. let. Více informací zde: https://www.valka.cz/14543-Konflikty-v-Angole-a-DRC

[2] Carlos Moore (1942) je spisovatelem a odborníkem v oblasti sociálních věd, věnující se studiu historie africké a afroamerické kultury. Morre je pro svou protirasistickou rétoriku uznávaným na mezinárodní úrovni re es ampliamente reconocido por su retórica franca contra el racismo.

 

[3] V souvislosti s prohlášením Fidela Castra v roce 1998: „Na Kubě neexistují zakázané knihy, jen nejsou peníze k jejich nákupu”, Berta del Carmen Mexidor zahájila projekt Nezávislé knihovny. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.cubanet.org/htdocs/bibliotecas/proyecto.htm

[4] „Dámy v bílém“ [Las Damas de Blanco] je občanské hnutí s cílem podporovat rodiny s politickými vězni na Kubě. Více informací ve španělském jazyce: https://web.archive.org/web/20070311054221/http://canf.org/2005/1es/noticias-de-Cuba/2005-may-05-otorgan-premio.htm

[5] Oswaldo Payá Sardiñas byl jedním z prominentních kubánských disidentů. Zemřel při pronásledování Politickou kubánskou policií ve svém autě při dopravní nehodě roku 2012. http://www.oswaldopaya.org

[6] Oficiální stránky „Občanského výboru pro rasovou integraci“ [Comité Ciudadanos por la Integración Racial] ve španělském jazyce zde: http://cir-integracion-racial-cuba.org/

[7] Rozhovor s disidentem Manuelem Cuestou Moruem můžete nalézt v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/cuesta-morua-manuel-1962