Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

José Antonio López Piña (* 1972)

• nació el 20 de abril de 1972 en el poblado de El Cristo, provincia Santiago de Cuba

• vive con su madre y hermano, su padre falleció en prisión

• varias veces fue castigado por malversación, y en prisión empezó coquetear con tema de derechos humanos de presos y en general

• antes de su presidio, había formado parte de Fuerzas Armadas, después de prisión cambió de puesto varias veces

• hoy es coordinador regional de Alianza Democrática Oriental en la provincia Santiago de Cuba y reportero del medio independiente Palenque Visión

• actualmente hay una persecución policial por parte de la Policía Política del Estado hacia su persona

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

“El miedo del gobierno de estas manifestaciones públicas es porque el gobierno sabe que con cada manifestación que vaya surgiendo en cada localidad, en cada provincia, en cada municipio, es el despertar del cubano en reclamar los verdaderos derechos, porque un gobierno que no da derecho, no puede exigir derecho”, declara José Antonio López Piña, disidente cubano que lucha por derechos humanos de su pueblo contra el gobierno en Cuba, que lleva más que 60 años en el poder. Aunque su activismo político le costó varias torturas, como reportero del medio independiente Palenque Visión sigue informando sobre la realidad que vive el pueblo de Cuba hoy.

Las flores para Camilo

José Antonio López Piña nació el día 20 de abril de 1972 en el poblado del Cristo situado en la provincia Santiago de Cuba. De su infancia tiene buenos recuerdos. „Mi padre en ese tiempo era militar y mi madre ama de casa, y en ese tiempo jugábamos a ciertos privilegios. Nos llevaba a muchos hoteles sufragados por las Fuerzas Armadas Revolucionarias“, recuerda a su niñez durante que conoció mejor lado de una vida en Cuba. Sin embargo, estos días asimismo influyó la llegada de la doctrina comunista.“ En ese tiempo llegan manzanas a la tienda y nosotros nos dábamos vueltas por la provincia para buscar una manzana“. La ideología oficial del Estado se reflejó en su educación también. Cambiaban los nombres de las escuelas, en sus clases visitaban el lugar donde cayó el combatiente del ejército rebelde Evelio Rodríguez Curbelo, y personificaban la vida de él con la vida de ellos. También mandaron flores por ríos para honrar la memoria de Camilo Cienfuegos[1] que había caído en el mar en un avión. „Te llegaban a castigar dentro de la escuela si no llevabas una flor el día que correspondía a honrar la muerte de Camilo“, completó José Antonio la imagen de la situación de esos días en Cuba.

Fuerzas Armadas Revolucionarias

Durante su adolescencia, su padre lo introdujo en el sistema de Fuerzas Armadas. Pasó un año en la escuela militar y se graduó como subteniente en logística. En esta posición manejó con varios recursos. La posibilidad alcanzar varios productos y la crisis alimentaria que sufrió Cuba en 1993 al fin lo metieron en problemas. El último día del año, José Antonio decidió irse antes de la hora estimada para empezar a celebrar con sus amigos. Para que sus jefes no se dan la cuenta que se vaya, se llevó la pistola que era parte de su reglamento a su casa con intención volverla otro día. La pistola no era la única, se llevó también unos jabones y pescados que quería vender en el mercado extraoficial. „Porque de joven, al fin, tenía ciertos recursos en las manos“.

La prisión en Cuba es un terror que se vive diario

Sin embargo, su acto no pasó desapercibido. El primero de enero de 1994 lo llevaron a un calabozo y lo interrogaron. „Me preguntaron si yo tenía intenciones de irme del país. Yo dije que no, que yo hice eso porque me fui a celebrar el fin del año. Me preguntaron si yo tenía familia en los Estados Unidos. Yo dije que no, que yo no tenía familia en los Estados Unidos. Y allí fui sancionado a 5 años de privación de libertad. Ya después del tiempo conozco porque me hicieron tantas cosas“, añade José Antonio con ciertas experiencias. Lo que hizo su situación más difícil fue que él ya tenía un antecedente por el encarcelamiento de su padre por malversación. Este periodo en la prisión José Antonio describe como un periodo del infierno. Los presos fallecieron por mala alimentación, lo que al fin mató a su padre también. Durante este primer aprisionamiento vio a muchos presos autoagredirse de diferentes maneras. „Se cocían la boca reclamando uno que otro derecho, se inyectaban orina o excrementos, y conocí, aunque no lo viví en mi compañía, de muchos casos que presos se autoagredían reclamando uno que otro beneficio“.

La libertad por una vida decorosa

Cuando cumplió su sanción consiguió un trabajo en el combinado cárnico, sin embargo, después de todo volvió a hacer preso dos veces por el robo de carne de res. “Tratarse de comer un pedazo de carne de res es un delito en Cuba, puedes enfrentar hasta condena de 10 hasta 20 años”, explica José Antonio como se levantan los años de privación por las personas que manejan este tipo de recursos de alimentos. Él sabía que por estos delitos lo apresan de nuevo, sin embargo, ya se acostumbró a tener dinero de sus negocios en el mercado informal. Vendiendo productos de mercado ilegal de vez en cuando se ganaba más de 150 mil. “Pude visitar lugares que nunca podía visitar”, revela una de sus intenciones. Con el extra dinero ya no solo escuchaba hablar a las personas de sus visitas de lugares buenos, sino también podía conocerlos. En este momento de su vida le valió la pena arriesgar su libertad por una vida decorosa.

Los intereses políticos en la prisión

En prisión estaba en la compañía de más 150 hombres que estaban presos por apropiarse de los bienes del Estado. “El motivo de todos estos hombres era tratar de darles una vida decorosa a sus hijos y de tratar de vivir como una persona”, dibuja la imagen de sus compañeros. Durante su encarcelamiento en 2014 empezó a coquetear con personas que piensan diferente y empezó a introducirse en tema de oposición. “Fui conociendo que en Cuba había personas que estaban en contra del sistema. Les llamaban contrarrevolucionarios o les llamaban disidentes”. Aunque no era aprisionado por sus intereses políticos, los guardias los estaban al tanto. “La prisión se hace más difícil cuando ya eres parte de una formación política”. La causa es que en cada cárcel existen consejos de reclusos llamados paramilitares que son orientados por los órganos represivos de la policía política a que golpean a los presos y mellen sus intereses políticos, lo que tocó a José Antonio también. Por eso comenzó a exigir sus derechos dentro de la prisión. Cuando hubo una visita, denunció todo el abuso policial y desenmascaró la represión que había dentro de prisión donde residía. Este acto fue castigado con tortura psicológica, represión verbal y golpista por parte de la gerencia de la cárcel.

Huelga de hambre

Cuando salió de prisión en 2016 decidió cambiar su vida por cosas que vio y sufrió en la cárcel. “Decidí no caer más preso por tal tratando de vivir holgadamente”, explica. Su esfuerzo por lograr una vida digna redirigió de venta en mercado ilegal a acciones políticas desafiando el régimen en Cuba. Uno de sus actos más significativos fue la huelga de hambre de 13 días que entraron con sus compañeros de la célula de Unión Patriótica de Cuba, una organización política donde José Antonio se involucró después de su excarcelación. El motivo de huelga era referéndum para la constitución el día 24 de febrero 2019[2]. José Antonio salió a la calle a hacer su labor proselitista para informar al pueblo que la constitución no representa los intereses del pueblo, no obstante, solo de una minoría, y además no hubo un proceso legislativo democrático donde se llamara la consulta a la población. Al fin logró que muchas personas no fueran a votar. La policía no dejó ese acto sin respuesta. José Antonio fue consecuentemente detenido y traslado hacia la unidad policial del poblado de El Cristo. Durante su traslado siguió diciendo las consignas a favor de personas que no voten que deberían tener elecciones libres. En la unidad policial empezaron a golpearlo, lo amarraron y torturaron. “Intentaron a obligarme a decir que: yo voto sí por la Constitución, y quisieran grabarlo en un celular”. Sin embargo, él sabía que pueden utilizar su voz en las redes sociales como que él está votando sí. Eso lo llenó de valor y dijo: “Yo voto no”. Cada vez que decía no, lo torturaban con mayor intensidad en sus zonas íntimas con un palo. Al final, le pintaron la palabra “sí” y consigna “Viva Cuba”, en todo su cuerpo y lo llevaron al borde de Santiago de Cuba, donde lo tiraron al patio con sus manos esposadas.

Eso no se hace en Cuba

En un rato aparecieron varios hombres que lo rodeaban, lo arrodillaban, golpeaban y violaban. Cuando terminó este momento de terror, tardó 2 horas más en llegar oficiales de seguridad del Estado. Estos oficiales trataron quitarle la pintura de su frente y le preguntaron: ¿quién te hizo eso”? Cuando les dijo la verdad, no le creyeron. “Eso no se hace en Cuba”, negaron con la cabeza. Después lo montaron con una patrullera y lo dejaron enfrente de una escuela. Desde allí caminó, semidesnudo, a casa con la policía a sus espaldas. La tortura de este tipo era una de más difíciles en su vida. “Nunca pensé que en Cuba torturan así a las personas por estar en contra de una constitución y gobierno”, confiese José Antonio devastado.

Vida de un disidente cubano

Ni siquiera unas experiencias tremendas no lo obligaron a abandonar su activismo político. Esta decisión conduce a más persecución por parte de policía política. “Empiezan con citaciones en tu casa y con una labor de penetración en entorno familiar y social donde vives, con falsos testimonios sobre tu personalidad. Analizan tu vida privada, buscan fotos comprometedoras para que te puedan chantajear. Si nada de esto funciona empiezan los registros, los allanamientos en tu inmueble para tratar de crear un estado desfavorable en tu comunidad. Si nada de esto sirve, comienzan a multar, a crearte falsos delitos como peligrosidad preventiva. Si esto no sirve, comienzan en cada citación o detención a multarte por desacato, desorden público e incrementan las multas para que te caigas a impago de multa, lo que en este momento enfrento yo.” La persecución afecta hasta vecinos de José Antonio. Cierran la localidad donde él vive y registran bolsas de todas personas que vienen con palabras: “Es la culpa del contrarrevolucionario que vive en tu localidad y tú compartes esta información con nosotros”.

Descubriendo la realidad que vive el pueblo de Cuba

Otra forma de luchar por los derechos humanos en Cuba es su trabajo como reportero del medio independiente Palenque Visión. Aquí denuncia las diferentes injusticias que se viene cometiendo dentro de la provincia Santiago de Cuba por parte del Estado y gobierno local. “Una ciudadanía no tenía corriente eléctrica en su casa por 6 meses, después que se anuncia en medios alternativos, los órganos correspondientes le restituyeron la electricidad”, menciona José Antonio uno de sus logros. Con orgullo revela, cuál es el sentido de este trabajo: “Cada día más personas se acercan a periodistas independientes porque ven un mecanismo de liberación para denunciar la penuria en que viven”. Junto a sus acciones políticas, el periodismo es la manera como él personalmente puede desenmascarar la mentira que viene realizando el gobierno con el pueblo de Cuba de hoy.

 

[1] Camilo Cienfuegos Gorriarán fue un revolucionario cubano, una de las personalidades más paradigmáticas de la Revolución Cubana junto con Fidel Castro, el Che Guevara, Raúl Castro y Juan Almeida.

[2] El referéndum constitucional de Cuba de 2019 se realizó el domingo 24 de febrero de aquel año mencionado. La papeleta de votación constó de una pregunta para que los votantes puedan aprobar (Sí) o rechazar (No) el proyecto de una nueva Constitución: “¿Ratifica usted la nueva Constitución de la República?”

 

„Vláda se demonstrací bojí, protože ví, že každá další demonstrace v různých obcích, provinciích, v různých městech, je pro Kubánce budíčkem k boji za skutečná práva, protože vláda, která nedává lidem práva, je po nich nemůže ani vymáhat,“ tvrdí José Antonio López Piña, kubánský disident a bojovník za lidská práva svých spoluobčanů proti komunistické vládě, která stojí u moci již přes 60 let. I přesto, že ho politický aktivismus stál mnohá mučení, jako reportér nezávislého média Palenque Visión nadále informuje o realitě současné Kuby a jejích obyvatel.

Květiny pro Camila

José Antonio López Piña se narodil 20. dubna 1972 ve vesnici El Cristo v provincii Santiago de Cuba. Na své dětství má hezké vzpomínky. „Toho času byl můj otec vojenským důstojníkem a moje matka v domácnosti, díky čemuž jsme měli určitá privilegia. Zaměstnání mého otce nás zavedlo do různých hotelů placených ozbrojenými silami,“ vzpomíná na své dětství, během kterého poznal lepší stránku života na Kubě. I tak toto období poznamenal nástup komunistické doktríny. „Tehdy přiváželi do obchodů jablka, a tak jsme objížděli město, abychom si mohli nějaká koupit,“ vzpomíná José Antonio na dobu, kdy se v obchodech začínalo nedostávat základní zboží. Oficiální ideologie státu se odrážela i ve vzdělávání. Změnily se názvy škol, probíhaly povinné návštěvy místa, kde padl bojovník Castrovy revoluční armády Evelio Rodríguez Curbelo.[1] Jindy posílali květiny po řece, aby uctili památku jednoho ze zásadních představitelů Kubánské revoluce, Camila Cienfuegose,[2] který zahynul při leteckém neštěstí, když se jeho letoun zřítil do moře. „Pokud jsi v den výročí Camilovy smrti nepřinesl květinu, byl jsi potrestán,“ dokresluje José Antonio tehdejší situaci na Kubě.

Revoluční ozbrojené síly

V dospívání ho otec přivedl k ozbrojeným silám. Jeden rok strávil ve vojenské škole a absolvoval ji jako podporučík v logistice. Ale bylo to právě Speciální období[3] 90. let spojené s potravinovou krizí sužující Kubu, a současně relativní dostupnost zboží na černém trhu, které ho nakonec dostaly do problémů. Na Silvestra se totiž José Antonio rozhodl odejít z práce před skončením pracovní doby, aby mohl oslavovat spolu se svými přáteli. Aby si jeho nadřízení nevšimli jeho předčasného odchodu, vzal s sebou domů také svou služební pistoli. Měl v plánu pistoli na druhý den vrátit na služebnu, kromě zbraně však tehdy vzal i několik mýdel a ryb, které chtěl prodat na černém trhu. „Koneckonců, byl jsem mladý a rukama mi procházela spousta zboží,“ hodnotí s odstupem. Hned prvního ledna byl odvezen do věznice na výslech.

Kubánské vězení je nekončícím hororem

„Ptali se mě, jestli chci odejít ze země. Řekl jsem, že ne, že jsem to udělal, abych mohl oslavit konec roku. Taky se mě ptali, jestli mám rodinu v USA. Řekl jsem, že ne, že v USA rodinu nemám. A pak mě rovnou odsoudili k pěti letům odnětí svobody. Teď po určité době už vím, proč mi to všechno udělali,“ dodává José Antonio. Až později se totiž dozvěděl, co jeho tehdejší situaci zkomplikovalo – jeho otec už měl totiž záznam za zpronevěru, která vyeskalovala menší prohřešek v pětileté odnětí svobody. Tedy v „peklo“, jak José Antonio říká době strávené ve vězení. Vězni umírali na podvýživu, která ostatně nakonec zabila i jeho vlastního otce. José Antonio vzpomíná, jak se řada vězňů rozličnými způsoby sebepoškozovala: „Domáhali se svých práv třeba tím, že si pálili ústa anebo si do těla injekční stříkačkou aplikovali moč a exkrementy,“ upozorňuje na extrémní praktiky, které zajistily vězňům například vyšší pravděpodobnost lékařského ošetření. „Spousta mých spoluvězňů se sebepoškozováním dožadovala různých výhod, ačkoliv já sám jsem to nikdy nezkusil,“ dodává José Antonio.

Ztráta svobody výměnou za obstojný život

Po propuštění na svobodu v roce 1998 získal práci v masokombinátu v rodné vesnici El Cristo. Netrvalo dlouho a dvakrát se do vězení vrátil, tentokrát však za krádež hovězího masa: „Touha sníst kousek hovězího masa je na Kubě zločinem, člověk čelí 10 až 20 letům odnětí svobody,“ vysvětluje José Antonio kubánskou realitu kombinovanou s rizikem, které podstupují osoby manipulující tento typ potravin. Dobře věděl, že ho za takovou krádež pošlou zpět do vězení, zvykl si však na příjem z obchodu na černém trhu, který mu přinášel na kubánské poměry obrovské výdělky. „Mohl jsem navštěvovat místa, na které bych dřív nemohl ani pomyslet,“ odhaluje jednu ze svých pohnutek pro své krádeže potravin v masokombinátu. Stálo mu tak za to riskovat vlastní svobodu za obstojný život.

Politické zájmy ve vězení

Ve vězení byl společně s dalšími 105 muži uvězněnými za přivlastňování si státního majetku. „Motivací všech těchto mužů byla snaha dopřát svým dětem důstojný život a snaha žít jako normální člověk,“ vykresluje José Antonio obraz svých spoluvězňů. Během svého uvěznění v roce 2014 se začal stýkat s odlišně smýšlejícími lidmi a zajímat se o opoziční témata. „Zjistil jsem, že na Kubě jsou tací, co se vymezují proti systému. Režim jim říkal kontrarevolucionáři či disidenti,“ osvětluje José Antonio. I přesto, že nebyl uvězněn pro své politické názory, strážci s nimi byli dobře obeznámeni. „Vězení se stane ještě méně snesitelným, pokud jste součástí nějakého politického uskupení,“ vysvětluje. Problém nastává při střetu s tzv. vězeňskou radou, tedy polovojenskými jednotkami složenými ze samotných vězňů pod taktovkou represivního orgánu politické policie, jejichž základním úkolem je násilně potlačovat zájmy ostatních vězňů. Tyto střety se týkaly i José Antonia, pročež on sám se aktivně zapojil do domáhání se svých práv. Během jedné z návštěv uvedl všechno policejní zneužívání a odkryl represe uvnitř věznice jménem Confianza v provincii Santiago de Cuba, ve které si odpykával svůj trest. Vedení nápravného zařízení ho potrestalo psychickým mučením, urážkami a zbitím.

Hladovka

Když byl v roce 2016 propuštěn na svobodu, rozhodl se na základě svých vězeňských zkušeností změnit svůj život. „Rozhodl jsem se nenechat se znovu zavřít kvůli snaze o pohodlný život,“ vysvětluje. Své aktivity vedoucí k lepšímu životu na Kubě tak přesměroval z prodeje na černém trhu do protirežimních politických aktivit. Jedním z jeho nejzásadnějších činů byla 13denní hladovka, kterou držel spolu se svými společníky z buňky Kubánské patriotické unie [Unión Patriótica de Cuba, UNPACU], politické organizace, s jejíž činností se seznámil ve vězení a ke které se přidal krátce po svém propuštění. Motivem pro protestní hladovku bylo referendum, při kterém se 24. února 2019 hlasovalo o nové podobě kubánské Ústavy[4]. José Antonio vyšel protestovat do ulic, aby své spoluobčany informoval o tom, že nová Ústava neprezentuje zájmy lidu, ale pouze privilegované menšiny. Navíc při její přípravě neproběhly občanské konzultace, jeden z důležitých demokratických legislativních procesů. Nakonec se mu podařilo přesvědčit řadu Kubánců, aby se referenda neúčastnili. Policie však nenechala jeho aktivismus bez odezvy. José Antonio byl zatčen a převezen na policejní stanici v El Cristo. V policejním transportu nadále provolával slogany ve prospěch osob, které v referendu nehlasovaly a které byly stejně jako on zastánci názoru, že by Kuba měla dosáhnout svobodných voleb. Na stanici ho začali bít, svázali ho a mučili. „Snažili se mě přinutit říct: ‚já říkám své ano nové Ústavě,‘ a chtěli to nahrát na telefon,“ vypráví José Antonio. Byl si však dobře vědom, že by režim použil takovou nahrávku na sociálních sítích k manipulaci veřejnosti souhlasit s novou Ústavou. Hrdě proto tehdy prohlásil: „Já říkám ne.“ Pokaždé, když zopakoval slovo ne, mu zvyšovali intenzitu elektrošoků mířených na jeho intimní partie. Poté mu po celém těle barvou psali slovo „ano“ a heslo „Ať žije Kuba“. Nakonec ho odvezli ho za hranice Santiago de Cuba, kde ho se spoutanýma rukama pohodili na chodník.

Tohle se na Kubě neděje

Když bezmocně ležel na chodníku, během chvilky se objevilo několik mužů, kteří ho obklíčili, zbili a znásilnili. Hlídka Státní bezpečnosti dorazila na místo až za další dvě hodiny. Sundali mu pouta a snažili se mu smýt nápisy z čela. „Kdo ti to udělal?“ ptali se ho. Když jim řekl pravdu, že ho takhle ztýrala politická policie, nevěřili mu. „Tohle se na Kubě neděje,“ vrtěli hlavou. Nakonec ho naložili do auta a nechali ho před jednou ze škol v Santiagu. Odtud šel, stále pod policejním dohledem, pěšky domů polonahý a bez bot. Tento způsob mučení bylo jedním z nejhorších v jeho životě: „Nikdy bych si býval nepomyslel, že na Kubě můžou takhle někoho zmučit kvůli jeho názoru proti Ústavě a vládě,“ přiznává José Antonio zničeně.

Život kubánského disidenta

Ani navzdory hrozivým zkušenostem se José Antonio politického aktivismu nezřekl. Toto rozhodnutí tak vede k dalším perzekucím ze strany politické policie: „Začnou s obsílkami a postupně pronikají do tvého rodinného a sociálního prostředí spolu s falešnými obviněními. Analyzují tvůj soukromý život a hledají kompromitující fotky, aby tě mohli vydírat. Pokud nic z toho nefunguje, začnou s domovními prohlídkami se záměrem znepříjemnit ti co nejvíc život. Pokud ani tohle nezafunguje, začnou s pokutami a vytvářením falešných obvinění. Pokud to taky nefunguje, začnou tě v každé obsílce pokutovat za pohrdání, rušení veřejného pořádku a postupně pokuty zvyšují, abys je nezvládl zaplatit, což se právě stalo i mě.“ Persekuce vůči José Antoniovi ovlivňuje i životy jeho sousedů. Režimní jednotky uzavírají oblast Santiaga, ve které žije, a prohledávají tašky a kabelky všech, kteří zde bydlí se slovy: „Za to může kontrarevolucionář, který žije v tvojí čtvrti a ty s námi tuhle informaci nesdílíš.“

Odrývání skutečné situace na Kubě

Dalším z José Antoniova způsobů boje za lidská práva na Kubě je i jeho práce reportéra v nezávislém médiu Palenque Visión. Skrze něj oznamuje různá příkoří, které se odehrávají v provincii Santiago de Cuba ze strany státu a lokální vlády vůči jejím obyvatelům. „Jedna občanka neměla šest měsíců elektřinu, po publikování případu v nezávislých médiích jí však příslušné orgány elektřinu obnovily,“ uvádí José Antonio jeden ze svých novinářských úspěchů. S hrdostí poukazuje, jaký je smysl jeho práce: „Každý den se stále více osob obrací na nezávislé reportéry, protože je vidí jako svobodný způsob, jak dát veřejně najevo bídné podmínky, ve kterých žijí.“ Novinařina je tak spolu s jeho politickým aktivismem způsob, kterým může on sám odhalovat lži, kterých se dnes dopouští kubánská vláda.

 

[1] Evelio Rodríguez Curbelo, jeden z členů Castrovy armády, padl v boji poblíž vesnice El Cristo. Během svého působení v armádě zároveň založil marxistické periodikum Cuba Libre. V rámci propagandistické výchovy k marxistickým ideálům tak José Anotnio spolu se svými spolužáky a učiteli místo jeho smrti vzdálené jen několik kilometrů od školy každoročně navštěvoval.

[2]Camilo Cienfuegos Gorriarán byl kubánský revolucionář, jeden ze vzorů kubánské revoluce společně s Fidelem Castrem, Che Guavarou, Raúlem Castrem a Juanem Amleidou.

[3] Speciální období je obdobím hluboké ekonomické a potravinářské krize na Kubě v 90. letech. Krize způsobená především rozpadem Sovětského svazu, největšího obchodního partnera Kuby, znamenala extrémní nedostatek základních potravin a pohonných hmot na celém ostrově.

[4]Kubánské ústavní referendum roku 2019 se konalo v neděli 24. února uvedeného roku. Hlasovací lístek obsahoval jednu otázku s odpověďmi, zda hlasující schvalují (Ano) nebo odmítají (Ne) novou Ústavu: „Schvalujete novou Ústavu republiky?“