Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Henry Eric Hernández García (* 1971)

• nació en Camagüey en 1971, su padre era un importante líder comunista

• estudiaba en las escuelas de arte hasta el nivel universitario

• su primera experiencia con la censura la tuvo cuando adolescente a causa de su trabajo del fin del año, en el que se centró en los símbolos patrios

• pasado el servicio militar, ingresó en el Instituto Superior de Arte, pero más tarde fue expulsado por oponerse públicamente contra la política de migración interna

• emigró a España, donde obtuvo Doctorado en la Universidad Complutense de Madrid; la experiencia de vivir en la emigración la considera esencial

• en sus creaciones artísticas se centra sobre todo en el cine documental y en la teoría de los imaginarios culturales

• es autor de varios libros y recibió becas artísticas en Estados Unidos y Suiza

Českojazyčná verze příběhu následuje po španělské verzi:

“En todas las familias había una simbiosis entre la vida pública, política y la vida privada,” dice Henry Eric Hernández, artista e investigador independiente nacido en 1971 en Camagüey sobre la década que estaba a punto de empezar cuando él nació. En este período, Cuba disfrutaba de un apoyo fuerte de la Unión Soviética. Contaba con uno de los ejércitos más poderosos de la región y lo usaba para su proyección internacional en varios conflictos armados. Al mismo tiempo se estaba finalizando la institucionalización del Estado surgido de la Revolución a través de la redacción de la constitución socialista.

La vocación por el arte

Desde el séptimo grado, Henry estudió en La Escuela Vocacional de Arte. “En aquel tiempo, el sistema para estudiar arte venía de las escuelas soviéticas. Se estudiaba tres años en el nivel elemental que sería como la secundaria y después cuatro años en el nivel medio, o sea el bachillerato del arte. Posteriormente pasabas a la Escuela Superior de Arte que es como la universidad,” explica. En lo que se refiere a la educación supuestamente gratuita y de calidad en Cuba (y lo mismo vale también para la salud pública), lo considera una construcción de la izquierda que al final es una farsa. “Tengo amigos en Madrid que tienen una niña de nueve años y la lucidez de ella es impresionante comparada con otra niña de otro amigo mío en Cuba. Cuando estaba pasando lo de Luís Manuel[1], la niña estaba escuchando todo lo que estaba pasando y llega y dice: ‘¿Mamá, qué es lo que le pasó a Luís Manuel?’ La explicaron que estaba preso y todo eso y ella dice: ‘¿Mamá, y eso no se podía resolver con una votación?’ La educación real es eso, la cultura cívica, la cultura general.” Fue en el nivel medio donde tuvo su primera experiencia con la censura. “No llegaba a los 18 años. Fue a partir de una obra que hice con los símbolos patrios en 1989, era un trabajo del fin del curso,” dice y recuerda como vino una señora rubia de la Seguridad de Estado y se llevó las obras. “Digamos que quedé como una persona marcada,” dice. Al mismo tiempo, su padre era un importante dirigente comunista en Camagüey. Cuando Henry Eric se graduó de bachiller tuvo que pasar por el servicio militar. Eso a pesar de que él hubiera querido entrar en el Instituto Superior de Arte en La Habana. Con esta intención hizo el examen y logró acumular los puntos que se requerían para ingresar. Sin embargo, ocurrió algo de lo que en aquel entonces no tenía ningún conocimiento. “Más tarde mi padre me contó que perdieron intencionalmente mi examen del ISA[2] para que no entrara. Supuestamente me iban a mandar a una unidad militar en Holguín que quedaba lejos de Camagüey, pero eso le preocupaba a mi madre. Por eso el padre que tuvo sus contactos hizo como un truco. Era jefe militar y consiguió que me dejaran en Camagüey.”

Estando en el servicio militar, en 1991 su padre cayó preso por 56 días a causa de una auditoria en una empresa vinculada a las Fuerzas Armadas Revolucionarias en la cual trabajaba. Salió absuelto, pero a raíz de la experiencia renunció al Partido Comunista. “Quemó toda su documentación.”

El Período Especial

El derrumbe de la Unión Soviética significó para Cuba la interrupción del flujo de los recursos económicos hasta entonces dirigidos a la isla aliada del gigante euroasiático. Vino el llamado Período Especial, época llena de terrible escasez que llevó a la mayor parte de la población a los límites de la subsistencia. Fue en este período cuando se produjo un sinnúmero de tragedias de personas y familias enteras que intentaron cruzar el mar hacia Estados Unidos en balsas hechas de cualquier trozo de material flotante. “Al final los procesos migratorios en Cuba vienen desde siempre. Vino Camarioca[3], después Mariel[4] y migraciones más masivas y públicas. Por ejemplo mi padre tenía toda su documentación para irse en el año 1967 y no se pudieron ir, porque vino la ley del servicio militar obligatorio y mi padre tuvo que quedarse. Vio la opción de volverse un líder comunista y ya no se van,” dice al respecto de la migración y los planes de su familia. Otra característica de este período fue la falta de comida. “Tener mucha hambre era normal, pero en el servicio militar uno siempre comía mejor porque tenía amigos en el almacén y robaba cosas. Sin embargo, al nivel social hubo mucho descontento. Muchísima gente de Camagüey se fue. De hecho mi hermana quiso irse y mi mamá dijo que no, que se tiraba del balcón, que eso era contra la Revolución… y la hermana no se fue y sigue en Cuba,” cuenta.  

Pasados dos años del servicio militar, Henry Eric finalmente logró entrar en el Instituto Superior de Arte en 1993. “Creo que en ese momento en el ISA hubo buena enseñanza, pero mirándolo desde la distancia, hoy en día me parece que era positiva como en un 60… 70 por ciento, por poner un número. Se ocultaba mucha información sobre la censura, la violencia. Hubo un pacto institucional para no hablar de eso,” sostiene.

La desmemoria y la precariedad de una sociedad miserable

Según Henry Eric, a mediados de los años noventa, Fidel Castro encontró una manera de aprovecharse de algunas circunstancias para tranquilizar un poco la desastrosa situación económica de la población. “Se fue mucha juventud, digamos que un 80 por ciento eran personas jóvenes. Nada más llegaron a Estados Unidos empezaron a trabajar y enviar dinero. También los empresarios europeos con las empresas mixtas inyectaron dinero. Con el dinero de la migración y de estas empresas te cagas en el bloqueo,” explica. Los cubanos empezaron a comer mejor. “Y ahora vamos al drama cubano. La sociedad se olvidó de la violencia, se olvidó de la migración, porque se empezó a vivir bien. Tienes cuatro croquetas y ya te olvidas de todo lo malo que ha pasado,” cuenta y recuerda como él mismo a los finales de los años 90 ya andaba con los dólares en su bolsillo. Henry Eric sostiene que la figura de Fidel Castro tuvo un papel fundamental en la sobrevivencia del régimen cubano. El líder carismático tuvo varias características que hacían impresión en la población a pesar de vivir en medio de una tiranía. “Esa idea de Díaz-Canel[5] cingao… a Fidel nadie se lo permitiría decir públicamente en un cartel. Había un carisma que producía terror. Básicamente es como un padre severo. Tiene que ver con el machismo… el poder, la pistola, la barba. Cuando Fidel se bajó, la gente se cagó,” dice.

Investigador independiente y la necesidad de una insurgencia

Henry Eric se perfilaba como un artista visual y en 1998 ya exponía sus trabajos fuera de Cuba. Un año antes se creó una curiosa ley según la cual todas las personas que no fueran de La Habana y no estuvieran inscritos con la dirección, una vez graduados, tenían que regresar a sus provincias. Henry Eric se opuso a esta idea públicamente en un evento y le expulsaron del ISA. “La razón oficial para botarme no era esa, sino que yo estaba repitiendo Estudios Cubanos porque antes había peleado con una profesora acerca de Virgilio Piñera[6]. Dejé de ir a las clases y me hicieron repetir el curso. Me botaron del ISA, a un año entré y entonces me gradué en 2000.”

En sus creaciones artísticas pasó por distintos caminos desde la escultura, escribió libros de ensayos y más o menos desde el año 2000 se dedica también al cine documental. Trabajó temas sociales como la prostitución y la vida en los albergues. Al principio del siglo XX emigró a España, donde se casó y en 2005 empezó a estudiar el Doctorado en la Universidad Complutense de Madrid. „Entré por la cuestión del cine documental, pero después, cuando me puse a leer, me empezó a interesar la construcción de lo imaginario. Es decir, cómo se construyen los imaginarios culturales,“ dice. Se sumergió más en el trabajo teórico, publicó algunos libros y pasó tiempo en becas artísticas y de investigación en distintos lugares del mundo, entre ellos Suiza y Estados Unidos. En 2015 se separó de su esposa y regresó a Cuba. „El hecho de vivir en España, de vivir en Europa… de moverme muchísimo viajando genera un talante democrático que yo creo que es muy importante, genera ese cruce de experiencias cívicas, de vivir en otro lugar. Desde que puedas votar por un partido que tú quieres como yo en España hasta compartir con un colega que tenga aficiones civiles haciendo tal o cual proyecto…,” resalta la experiencia de afuera. En lo que se refiere a la posibilidad de un cambio del sistema en Cuba opina que la ideología llegó a ser tan estereotipada que este no vaya a llegar en menos de unos treinta años. “Cuba no va a cambiar porque la sociedad no quiere cambiar. Hasta que la sociedad entera en Cuba, desde los que tienen ochenta años hasta la niña que tiene ocho años no asume el cambio, no va a cambiar,” cita a uno de sus amigos y considera una violencia insurgente como la única vía posible para Cuba. En lo que se refiere al último gran levantamiento popular que se produjo el 11 de julio de 2021, cree que sucedió entre otros aspectos gracias al mejor acceso a la información alternativa. “Al final todo está en el bendito cuarto poder[7]. El Gobierno abrió por necesidad económica una ventana informacional que no puede controlar. Su mismo negocio del postotalitarismo, que es el Internet, ha sido su talón de Aquiles.” 

 

[1] Luis Manuel Otero Alcántara es artista, luchador por la libertad y democracia y fundador del Movimiento San Isidro. Véase Luis Manuel Otero Alcántara.

[2] Instituto Superior de Arte en La Habana.

[3] El 28 de septiembre de 1965, Fidel Castro anunció que hasta el 10 de octubre de 1965 el puerto de Camarioca estaría abierto para todos los exiliados que quisieran llevarse a sus familiares. El puerto estuvo abierto hasta el 15 de noviembre. Por esta vía salieron 2.979 cubanos, y otros 2.104 quedaron en Camarioca hasta que fueron recogidos en barcos alquilados por el gobierno de Estados Unidos. Fue el primer éxodo masivo autorizado por el gobierno cubano, al que siguieron los de Mariel en 1980 y la crisis de los balseros se 1994.

[4] Más de 125.000 cubanos salieron de la isla en apenas siete meses —entre abril y octubre de 1980— con destino a Estados Unidos, especialmente a Miami, que se vio superada por la masiva y repentina llegada de ciudadanos que huían del régimen de Fidel Castro

[5] Miguel Díaz-Canel Bermúdez, actual presidente de Cuba.

[6] Virgilio Piñera (Cárdenas, 1912 - La Habana, 1979) fue poeta, narrador y dramaturgo cubano considerado uno de los autores más originales e independientes de la literatura de la isla, a veces catalogado como integrante de la „literatura del absurdo“.

[7] „Cuarto poder“ es la expresión que hace referencia a los medios de comunicación y la prensa en cuanto a sector dotado de gran poder o influencia en los asuntos sociales y políticos de un país.

 

Česká verze:

„Rodinný život byl absolutním souladu s tím, co se dělo na politické scéně,“ říká Henry Eric Hernández, umělec a nezávislý výzkumný pracovník narozený v roce 1971 v Camagüey o dekádě, která začínala, když přišel na svět. V tomto období se Kuba spoléhala na podporu Sovětského svazu. I s jeho pomocí vybudovala jednu z nejsilnějších armád v celém regionu, pomocí které se snažila prosazovat myšlenky socialismu v mnoha ozbrojených konfliktech po celém světě. Kubánská revoluce zároveň dostávala svůj institucionální rámec v podobě nově sepsané socialistické ústavy.

Záliba v umění

Od druhého stupně studoval Henry Eric na školách s uměleckým zaměřením. „V té době se se vyučovalo na uměleckých školách podle sovětského vzoru. To znamená nejprve tři roky na druhém stupni základní školy, poté čtyři roky na středním škole a nakonec se chodilo na vysoké umělecké školy,“ vysvětluje. O kubánském vzdělávacím systému, který se dlouhodobě prezentuje jako bezplatný a kvalitní, si myslí, že je to celé jen otázka propagandy a výmysl levice, který ve skutečnosti vykazuje mnohé známky nefunkčnosti. „Mám přátelé v Madridu, kteří mají devítiletou dcerku. To, jakým způsobem se dokáže zamýšlet nad různými problémy, je fascinující. Hlavně když to porovnám s dcerou jiného kamaráda, který žije na Kubě. Když se hodně mluvilo o Luisi Manuelovi[1], to španělské děvče poslouchalo mé rozhovory s jejími rodiči. Jednou se přišla zeptat, co se to s Luisem Manuelem děje. Vysvětlili jí, že je ve vězení a z jakého důvodu. A ona na to: ‚A mami, to by se nedalo vyřešit hlasováním ve volbách?‘ A to přesně je podstata vzdělání. Mělo by nás vést k tomu, abychom přemýšleli jako občané, abychom měli nějaký základní smysl pro okolní dění.“ Henry Eric se poprvé setkal s cenzurou na umělecké střední škole. „Nebylo mi ani 18 let. Bylo to kvůli ročníkové práci, ve které jsem zpracoval téma státních symbolů,“ popisuje a vzpomíná, jak za ním přišla do školy agentka Státní bezpečnosti a dílo mu zabavila. „Řekněme, že od té doby se to se mnou vezlo,“ říká. V té době byl jeho otec důležitým lokálním funkcionářem Komunistické strany v Camagüey. Když Henry Eric dokončil studium na střední škole, musel nastoupit povinnou vojenskou službu. Tehdy by ale býval upřednostnil studium na Vysoké škole umění[2], na kterou skládal příjímací zkoušky, ve kterých získal dostatek bodů k tomu, aby byl přijat ke studiu. Stalo se ale něco, o čem neměl ponětí. „Později mi otec řekl, že v té době se moje příjímací zkouška jaksi záměrně ztratila, abych nemohl nastoupit. Taky jsem měl nastoupit na vojnu ve městě Holguín. To bylo ale daleko od mého bydliště a moje matka si to nepřála. Otec tehdy před své známosti zařídil, abych mohl nastoupit na vojnu v Camagüey.“ Nicméně s Komunistickou stranou se jeho otec brzy po Henryho nástupu na vojnu rozešel. V roce 1991 totiž skončil na 56 dnů ve vězení kvůli vyšetřování příčin chybějícího materiálu ve firmě navázané na kubánské Revoluční ozbrojené složky, kde pracoval. Po téměř dvou měsících byl sice shledán nevinným, ale to mu nezabránilo v odchodu ze strany. „Spálil veškeré své stranické doklady.“  

„Speciální období”[3]

Zhroucení Sovětského svazu znamenalo pro Kubu přerušení hospodářské pomoci, která do té doby významným způsobem udržovala v chodu ekonomiku ostrovní země. Začalo takzvané speciální období, španělsky Período Especial, doba bezprecedentního nedostatku úplně všeho, od potravin až po pohonné hmoty. Velká část Kubánců si během ní sáhla na absolutní dno. Mnohé rodiny se musely vypořádat s tragédiemi, kdy často i několik jejich členů zahynulo při zoufalých pokusech o emigraci do Spojených států. „Migrace z Kuby existovala vždycky. Nejprve do byl přístav Camarioca[4], poté Mariel[5] a další masivnější vlny. Například můj otec měl všechno připravené k emigraci už v roce 1967. Nakonec ale nemohl odejít, protože musel nastoupit povinnou vojenskou službu. Později to vyhodnotil tak, že se připojí ke Komunistické straně a už tady zůstal,“ vysvětluje Henry Eric. Jak už bylo zmíněno, speciální období poznamenal také nedostatek potravin. „Mít hlad bylo tehdy úplně normální. Já jsem byl na vojně, a tam to nebylo tak hrozné, protože člověk měl vždycky nějaké známé, kteří pracovali ve skladech, a tak si mohl něco nakrást. Nicméně v celospolečenském měřítku panovala velká nespokojenost. Mnoho lidí z Camagüey se rozhodlo emigrovat. Dokonce i moje sestra chtěla odejít. Jenže matka byla proti. Řekla, že když odejde, skočí z balkónu, a že by to bylo proti revoluci. Takže sestra zůstala a žije na Kubě dodnes,“ vypráví.  

Po dvou letech na vojně se Henrymu Ericovi v roce 1993 konečně podařilo nastoupit na Vysokou školu umění v Havaně. „Myslím si, že v té době byla výuka kvalitní, dejme tomu, ze šedesáti až sedmdesáti procent. O mnohých věcech se ale nemluvilo. Mezi ně patřilo například násilí proti některým umělcům a cenzura. Platilo nepsané pravidlo, podle kterého se o těchto záležitostech muselo mlčet.“

Zapomínání jako chronický problém kubánské společnosti

Henry Eric tvrdí, že Fidel Castro našel v polovině devadesátých let způsob, jak využít migraci a další průvodní jevy krize ve svůj prospěch. „Dejme tomu, že třeba 80 procent ze všech emigrantů, byli tehdy mladí lidé. Hned poté, co se dostali do Spojených států amerických, začali pracovat a část vydělaných peněz posílali příbuzným, kteří zůstali na Kubě. Zároveň na Kubě přitékaly investice do cestovního ruchu ze strany evropských podnikatelů. S penězi, které posílali na Kubu emigranti a s těmito investicemi se mohl Fidel vykašlat na celé americké embargo,“ vysvětluje. Životní úroveň se v důsledku těchto jevů mírně zlepšila. „A to je základ pro pochopení situace na Kubě. Lidé rázem zapomněli na všechno špatné. Dostali kus chleba a najednou, jako by se nic nestalo,“ přemýšlí a vzpomíná, jak on sám už na konci devadesátých let chodil po Havaně s dolary v kapse. Zdůrazňuje také klíčovou roli charismatu Fidela Castra, které udržovalo kubánský režim naživu. „Takové ty plakáty s nápisy ‚K čertu s Díazem-Canelem[6]‘ a ‚K čertu s diktaturou‘, to by si na osobu Fidela Castra nikdo nedovolil veřejně prohlašovat. On v lidech budil hrůzu. Měl takové to vystupování přísného otce. To samozřejmě souvisí s machismem zakořeněným hluboko v kubánské společnosti. Moc, zbraně, dlouhé fousy. Stačilo, aby se někde objevil, a všichni se mohli posrat,“ říká.   

Život nezávislého umělce a intelektuála a potřeba ozbrojeného odporu na Kubě

Henry Eric se časem začal profilovat především jako tvůrce audio-vizuálního materiálu. Už na konci devadesátých let vystavoval i za hranicemi Kuby. Ze studia na havanské Vysoké škole umění byl jednou vyloučen, když se dostal do sporů s vyučujícími a zároveň se veřejně ohradil proti zákonu, který přikazoval lidem bez trvalého pobytu v Havaně, aby se vrátili do svých provincií. „Oficiálním důvodem mého vyloučení ze studia bylo to, že jsem neudělal předmět Kubánská studia. Měl jsem problém s jednou profesorkou kvůli sporu ohledně spisovatele Virgilia Piñery[7]. Musel jsem tedy odejít a vrátit se další rok. Kurz jsem si zopakoval a v roce 2000 jsem školu dokončil.“

V rámci své umělecké tvorby se věnoval rozličným instalacím a od roku 2000 točil dokumenty. V nich se zaměřil například na sociální témata, jako prostituce nebo život v ubytovnách. Na začátku 20. století emigroval do Španělska, kde se oženil a dokončil doktorské studium na Madridské univerzitě. „Přihlásil jsem se kvůli dokumentaristice, ale v průběhu studií jsem hodně četl a začal se zajímat o kulturní konstrukty a o to, jak se vytváří.“ Na toto téma napsal několik esejů a knih a absolvoval také umělecké stipendijní pobyty ve Spojených státech amerických a ve Švýcarsku. V roce 2015 se s manželkou rozvedli a Henry Eric se vrátil na Kubu. „To, že jsem mohl žít v cizině, že jsem byl mnoho let v Evropě… to všechno ve člověku probudí cítění a zápal pro demokracii. Myslím si, že je to velmi důležité, žít mimo rodnou zemi vás obohatí. Ať už jde o to, že najednou můžete volit politiky na základě svých skutečných preferencí, nebo že se můžete společně se svými přáteli a kolegy svobodně věnovat čemukoliv, co vás baví…“ vyzdvihuje význam emigrace. Co se týká změny na Kubě, je skeptický. Myslí si, že systém je tak silně zakořeněný, že změna může přijít klidně i za několik desítek let. „Kuba se nezmění, protože Kubánci se nechtějí změnit. Dokud nebude vůle po změně napříč společností, od osmiletých dětí až po osmdesátileté důchodce, nestane se nic,“ cituje slova jednoho ze svých přátel a zdůrazňuje, že jedinou možností, jak docílit změny, je podle něj v současné situaci násilné protivládní povstání. O masových demonstracích, které na Kubě propukly 11. července 2021, si myslí, že je do značné míry umožnil přístup Kubánců k internetu. „Nakonec je to všechno o té nenáviděné a milované čtvrté moci[8], o informacích a médiích. Vláda kvůli špatné hospodářské situaci umožnila přístup na síť, jejíž obsah ale nemůže kontrolovat. Tím pádem ten samý obchod s přístupem k internetu, na kterém se vláda snaží vydělat, jí zároveň zasazuje ránu do zad.“   

 

[1] Luis Manuel Otero Alcántara je kubánský nezávislý umělec, disident a zakladatel uměleckého hnutí San Isidro. V posledních letech byl několikrát vězněm kubánským režimem. Viz. Luis Manuel Otero Alcántara.

[2] Instituto Superior de Arte en La Habana.

[3] Období všeobecné krize, spojené s pádem Sovětského svazu v roce 1991. Bývá popisováno jako vůbec nejhorší období. Dlouhá léta hladu a nedostatku základních věcí a prakticky nulová možnost dopravy donutila Kubánce být autonomní, co se týče obživy a vymýšlet různé způsoby přežití – od uchovávání potravin až po výrobu mýdla nebo zubní pasty z nejrůznějších přírodních zdrojů, používání zdarma distribuovaných novin místo toaletního papíru a podobně. V tomto období se Kubánci stravovali převážně rostlinnou stravou (kukuřičná kaše s cukrem k obědu a se solí k večeři) a ti, co měli přístup do lesů, ulovili v podstatě veškerou zvěř, co by se dala jíst – od holubů, přes kachny a králíky až po dnes chráněné hutie (jutía). Ti, co měli štěstí a bydleli v okolí moře nebo řek a jezer, chodili denně na ryby, které pak konzumovali nebo vyměňovali se sousedy za jiné jídlo. Toto období bylo ukončeno až roku 1999, kdy byl do čela Venezuely zvolen Hugo Chávez a Venezuela se stala hlavním partnerem a dodavatelem ropy na Kubu, kterou následně kubánská vláda prodávala dále a získané prostředky investovala do zdravotnictví, školství a obživy obyvatelstva. (zdroj: https://www.mundo.cz/kuba/historie)

[4] 28. září 1965 Fidel Castro oznámil, že 10. října 1965 se přístav Camarioca otevře pro všechny emigranty, kteří by se chtěli vrátit a odvést i zbývající členy rodiny. Přístav zůstal otevřený do 15. listopadu. Tímto způsobem odešlo z Kuby téměř 3000 lidí. Dalších 2000 Kubánců se z přístavu dostalo na lodích, které poslaly Spojené státy americké. Emigrace z přístavu Camarioca se stala prvním masivním státem povoleným odchod Kubánců z ostrova.

[5] Mezi dubnem a říjnem 1980 odešlo přes přístav Mariel především na Floridu celkem 125 tisíc lidí.

[6] Miguel Díaz-Canel Bermúdez, kubánský politik a od roku 2019 prezident země.

[7] Virgilio Piñera (Cárdenas, 1912 - La Habana, 1979) byl kubánský básník a spisovatel. Je považován za jednoho z nejoriginálnějších kubánských spisovatelů. Jeho díla se často řadí k “absurdní literatuře”.

[8] V pluralitní demokracii se někdy o médiích hovoří jako o čtvrté moci, vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní. Odtud se odvozuje představa novináře jako hlídacího psa (watchdog), profesionála, který společnosti poskytuje dobro ve formě kontroly ostatních pilířů demokracie – zbylých tří mocí. Někdy se ale pojem čtvrté moci používá i v negativním smyslu, jako upozornění na to, že média mají v naší společnosti velkou moc.