Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Reinaldo Hernández Cardona (* 1939)

• Nació el 14 de febrero de 1939 en una familia de siete hijos en Puentes Grandes

• Empezó a trabajar muy temprano, a sus 12 años estaba a frente de una carnicería

• Su educación terminó con el nuevo grado de la escuela secundaria

• Trabajó como obrero en una papelera, un tejar y una fábrica de fósforos

• Conoció personalmente a Mario Chanes de Armas

• Al principio de los años 90 empezó a participar en la oposición cubana

*** český příběh je uveden po španělském originálu ***

 

“Las discusiones entre mi padre, quien era del Partido Auténtico[1], y mis tíos, quienes eran socialistas, representaban un enfrentamiento de unas ideas realmente muy antagónicas, pero siempre se dispensaban con una taza de café,” recuerda Reinaldo Hernández Cardona, nacido el 14 de febrero de 1939 en Puentes Grandes, uno de los primeros pueblos establecidos en el siglo XVI en las afueras de La Habana colonial, la atmósfera en la sociedad durante el período del pleno auge de la Constitución de 1940[2]. “Esta constitución proponía un comportamiento social respetuoso,” dice sobre el documento considerado como uno de los más progresivos en su época.

La vida bajo el gobierno de Fulgencio Batista

Puentes Grandes de los años 40 era un barrio obrero industrial, donde Reinaldo vivía junto con sus siete hermanos. “No había televisor, entonces mis padres simplemente no pudieron evitar tantos niños,” dice sonriendo. Mientras que su padre trabajaba en un tejar y al mismo tiempo era dirigente sindical de los materiales de la construcción, la madre se dedicaba exclusivamente al mantenimiento del hogar habitado por su familia numerosa. “Había niños cuyos padres trabajaban en la Polar y en la Tropical y eso era una ventaja muy grande desde el punto de vista económico. Sin embargo, siempre había una coherencia. No se sentía discriminación de este tipo,” describe el ambiente socioeconómico y destaca que es muy lastimoso que hoy en día esto no ya existe en Cuba.

Reinaldo empezó a trabajar muy temprano, pero eso no era nada excepcional en aquel entonces. Desde el sexto grado iba a una fábrica de Puentes Grandes. “Éramos una familia pobre. Las dos muchachas no trabajaban, pero los varones sí,” explica y añade que a sus 12 años ya estaba al frente de una carnicería. “El supuesto carnicero era mi padre, pero en realidad era yo,” recuerda. Al final llegó a terminar los nueve grados. Eso ocurrió unos diez años después de haber empezado a trabajar.

En lo que se refiere a sus coetáneos, sostiene que los niños estaban mucho más educados desde el punto de vista de la ética ciudadana y que por ejemplo el nivel de la delincuencia era casi mínimo. Las familias trataban de evitar y rechazaban tal comportamiento de sus miembros. “Era una vergüenza caer preso. La nación funcionaba con una docena de cárceles. Los casos de presos políticos eran excepcionales. Sin embargo, desde entonces se multiplicó la cantidad de prisiones especialmente para este tipo de presos y se ha vuelto completamente normal oír en la calle a la gente hablando sobre las visitas en el Combinado,” comenta y al mismo tiempo recuerda un cierto sentimiento de cubanía que se notaba en la sociedad. “Por supuesto, en todos los barrios pudiera haber dificultades entre familias, pero luego había fechas como Nochebuena, cuando se dispensaba todo...” Reinaldo añoraba esta afinidad. La comunidad de su barrio disfrutaba mucho de las fiestas. Según cuenta, fueron las mismas empresas industriales locales que daban dinero para adornar las calles. “Por ejemplo las fiestas de San Jerónimo eran bellísimas. Cuando vino la Revolución, todo eso acabó. Las autoridades revolucionarias quisieron inventar algo, entonces pusieron una pipa de cerveza y un tocadiscos, más nada... Mientras tanto las verdaderas fiestas de San Jerónimo empezaban un día antes a las cinco de la mañana con una diana. Todas las familias se despertaban, empezaban las carreras de la cuchara con el huevo y la cucaña… fue realmente bellísimo e importante. Yo participaba en estos juegos y en una de ellas hasta fui campeón. La alegría y el respeto unían a las personas de todas las clases,” narra, pero admite que no todos se beneficiaban de la estructura económica y social en los años 40. “Había que hacer cambios, eso es indudable, pero había un pleno desarrollo para resolver estas situaciones, había libertad de prensa donde se denunciaban y criticaban precisamente estos excesos. La sociedad civil era muy fuerte,” dice Reinaldo y continúa con un ejemplo: “Una compañía norteamericana junto con el gobierno cubano intentaron hacer un canal transelvático atravesando la isla de Cuba por la zona de Matanzas en 1954, en medio de la dictadura de Fulgencio Batista. Esta sociedad civil se alzó e impidió con su fuerza que esto se lograra. Se le eliminó esta posibilidad a gran dictador y una empresa norteamericana. Fíjense el valor que tenía la sociedad civil en estos años… No había un tirano que determinaba si se dejaba este derecho u otro.” 

La aparición de Fidel Castro

Reinaldo opina que Fidel Castro, en los principios de su lucha revolucionaria, fue casi un desconocido. “Tan es así que se plantea que precisamente el periodista norteamericano[3] es quien lo hace a él.” Las fuerzas más conocidas en su entorno que se oponían al general Batista eran por ejemplo los auténticos y los sindicatos. La sociedad no se interesaba tanto en la política. “La política no te daba comer a ti, tú trabajabas en una papelera… Mis dos tíos socialistas trabajaban allí en la época de la plena dictadura. La policía militar de Batista acude a hablar con el jefe de la papelera cubana. Le dicen que tenga cuidado que hay dos señores, mis tíos, que son comunistas – Abelardo y Ramón. Entonces el jefe les responde: “Estos dos son buenos trabajadores.” Más nada. No pudieron a movilizar al dueño de la fábrica que pusiera represalias. Esto demuestra la independencia que había,” pone un ejemplo y explica que la población simplemente no estaba senzibilizada ni con Fidel Castro ni con su guerrilla. Al mismo tiempo admite que hubo un cierto apoyo a la lucha revolucionaria por parte de los estudiantes universitarios. “Yo trabajaba en un tejar donde había dos o tres mil trabajadores. Conocía solo a diez personas que apoyaban el Movimiento 26 de Julio. Lo que estaban haciendo en la Sierra Maestra era una burla. La sociedad era predominada por el legado familiar, el legado histórico civil, y la lucha emancipadora,” destaca  y resume la vida en la época del gobierno de general Fulgencio Batista: “Se percibían ciertos elementos de dictadura que se sentían hasta en lo diario, pero Batista no sufrió una oposición masiva. Incluso las manifestaciones del 11 de julio[4] contra el castrismo eran mucho más fuertes que la oposición en aquellos días,” dice. Las elecciones las consideraba respetuosas en su discurso, no vulgares, ni agresivas. Sin embargo, admite un grado de populismo.

El nuevo régimen establecido en 1959 aplicó una tendencia social totalmente opuesta. “Se frenó todo el concepto cultural de respeto, se anularon los valores familiares y religiosos.” Las ilegalidades se han incrementado por el tema ideológico. “Hoy en día, si uno quiere comer, hay que robar. Nadie puede vivir con un sueldo actual de un trabajador.” Al principio era necesario definir y señalar a los enemigos del sistema para poder llevar a cabo el proyecto totalitario. “Ellos utilizaban la palabra depurar, lo que significaba fusilar. Acusaban desde altos empresarios hasta timbiricheros,” afirma. En lo que se refiere al proceso de nacionalización, según Reinaldo llegaba hasta las casas vecinas. “Recuerdo a un chino que se ahorcó en una mata… Los españoles con sus tiendas de frutas… Fue terrible. Personas que se habían sacrificado se volvían locas. Ahora lo están devolviendo, porque han sido incapaces de resolverlo,” dice.          

La deformación y la traición del pueblo cubano

A pesar de que Fidel Castro lo rechazaba durante los primeros años de la década de los 60, cada vez más se sentía la inspiración y la presencia de los padrones soviéticos. “Él decía: ‘Ni un paso a la izquierda, ni un paso a la derecha. Siempre un paso al frente.’ Pues creo que el paso fue a la izquierda y llegó hasta Rusia,” comenta Reinaldo. Simultáneamente, se iba desbaratando toda la sociedad civil. Fidel Castro firmó un pacto con varias organizaciones, como por ejemplo los sindicatos, pero después rompió con todos. “Intentó neutralizar todos los demás elementos en la política.” Aquí cabe mencionar que Reinaldo conocía personalmente a Mario Chanes[5] y a su familia. Lo conoció en la fábrica de Polar en la época cuando Fidel Castro ya tomaba el rumbo al comunismo. “Mario Chanes era anticomunista total. Todos los días que lo veía, a través de él se veía la traición. Dicen que se habían reunido con otras personas en el techo del edificio de la Polar para dispararles a los visitantes de la Europa del Este junto con Fidel Castro. Es un relato que surgió y yo lo escuchaba entre los vecinos, pero el Gobierno lo tomó como un hecho real. Era una mentira total y le pusieron preso para treinta años. Más que Nelson Mandela…,” cuenta Reinaldo. Mientras tanto, el pueblo cubano pasaba por una transformación profunda que lo condujo hasta a pedir paredón para los enemigos del régimen. “Fíjense la maldad de estas personas y que lograron con su populismo. Consiguieron a convencer a los cubanos de que era necesario,” explica la estrategia del liderazgo revolucionario cuyo objetivo era mostrar a la población que eran capaces de todo.

Más tarde, en 1965, surgieron las tristemente célebres Unidades Militares de Ayuda a la Producción (UMAP)[6]. “Tenían temor de las personas que se escapaban del control, porque eran personas con una proyección muy definida del punto de vista ideológico, sexual… Había los religiosos, los homosexuales. Todo él que se diferenciaba de la estructura comunista le llevaron. Fue una forma de castigarlos,” opina Reinaldo sobre estos campos de trabajo forzado. Como él mismo siempre era bastante contestatario, chocaba cada vez más con el rumbo tomado por el régimen. Su posición laboral en la Polar se suspendió debido a la falta de suministros y tuvo que buscar otro empleo. “Cada uno que cuestionaba lo que estaban haciendo y proponiendo era un contrarrevolucionario. Se empezó a recrudecer y limitar las perspectivas y opciones que tenía un ciudadano, se deformaba la consciencia totalmente,” comenta y menciona uno de los ejemplos claros de esta tendencia que se manifestaba en forma de los premios por la actitud revolucionaria. “La falsa moral suponía obtener más cosas,” explica.

La década siguiente ya se caracterizaba por una consciencia definida del cubano que roba, quiere irse o recibe. Reinaldo recuerda que las limitaciones eran marcadas, pero todavía compensadas por los recursos de la Unión Soviética. Los países se ayudaban mutuamente, entonces no se sentía tanto la escasez. En consecuencia de eso, los trabajadores empezaron a competir entre sí. “Al principio, los primeros diez años, la gente solo continuaba utilizando los productos del capitalismo de la época anterior. Después empezó a funcionar el sistema de méritos. Si tú ibas a los actos políticos, era un mérito. Si cumplías la producción, otro mérito. Si eras disciplinado, otro mérito. Básicamente, la ideología era lo único que te podía favorecer. Los méritos se acumulaban y los diez mejores trabajadores recibieron un televisor,” explica. Los trabajadores se desmentían y fajaban entre sí para obtener estos privilegios limitados. Una vez terminados sus inventarios, a las tiendas sencillamente no entraban más productos con la excepción de algunas cosas del campo socialista. Los trabajadores que recibían un equipo en la fábrica frecuentemente lo ubicaban en estas tiendas. Allí los demás lo compraban a plazos.

Reinaldo notaba una fuerte deformación ciudadana en lo que se refiere a la ética y a la honradez. Como no había medios de exigir a los dirigentes quienes solo se limitaban a culpar el imperialismo y el bloqueo, la única opción era robar y fajarse. “A mediados de la década de los 70, la oferta era tan limitada que el dinero inclusivamente sobraba. La gente se iba a la agricultura, para poder llevarse algunos productos,” cuenta y revela que su salario en aquel entonces era precisamente de 162 pesos. “No podía darme el lujo de ir de vacaciones a otra provincia y alquilar una habitación. Esto desapareció de la sociedad.” Observando todo eso, estaba convencido de que no era posible seguir con el sistema que no lo sustentaba ninguna experiencia buena. “Recuerdo los dirigentes insistiendo que Cuba iba a producir más queso que Holanda. Era toda una farsa,” dice. En lo que se refiere a la consciencia sobre lo que estaba ocurriendo con los críticos de régimen, Reinaldo sostiene que los ciudadanos no expresaban una gran preocupación por la cantidad de presos políticos. Al mismo tiempo, la falta de fe en la revolución y fracasos continuados resultaban en intentos desesperados de irse de Cuba por vía marítima. “Es otra evidencia del sistema fallido.” La deficiencia económica y falta de liquidez del estado resultó en la década de los 80 en el surgimiento de las tiendas, donde los cubanos podían vender su oro y con el valor del metal luego compraban otros artículos. “Las tiendas estaban completamente tapadas con cortinas, para que la gente no viera lo que se estaba ofertando por ese oro,” describe este tipo de establecimientos.

En contra de todos – incluso la comunidad internacional

A principios de los años 90, Reinaldo se incorporó en las filas de la oposición y empezó a trabajar con la organización ALFIN de Reinaldo Alfaro Garcia. En esta época participó por ejemplo en el Concilio Cubano que se creó en 1995. “Era una comisión de jóvenes, de proyectos de juventud. Una propuesta de la sociedad civil cubana para solucionar la situación crítica que estaba viviendo Cuba,” explica. Reinaldo tuvo varias experiencias con los actos de repudio, en los cuales en varias ocasiones ni siquiera participaban los vecinos, sino que la multitud tuvo que ser llevada de otras partes del país. “Vinieron por ejemplo unas cuantas guaguas de dirigentes estudiantiles,” describe. Hablando sobre el Período Especial recuerda entre otras cosas el nivel de desesperación crítico que resultaba en los intentos de irse de Cuba por vía marítima. “Los camiones con lanchas pasaban por nuestra cuadra. El régimen sin reprimir nada, casi estimulando y permitiendo este tipo de éxodo,” recuerda.

Reinaldo fue víctima de hostigamientos reiterados por parte de las autoridades cubanas. Ha experimentado actos de repudio y registros en su casa. Varias veces le encarcelaron por un período corto - la última vez que se enfrentó con los policías fue en 2014. “Me llevaron cerca de Matanzas y allí me dejaron en una carretera. Tuve que sacar un carro de caballos y guagua para regresar a casa,” recuerda y añade que se le confiscaban teléfonos y que recibía amenazas. “Rechazo todo tipo de protagonismo. Eso me lleva a mí a no tener muchas notas de lo que hacía durante mi vida en la oposición. Es difícil de contar los treinta años en la oposición,” responde a las preguntas sobre sus actividades.  

Reinaldo cree que la oposición en Cuba ha propuesto proyectos suficientes para convencer a cualquier régimen de la necesidad de cambios y sostiene que gracias a la tecnología los llamados del pueblo cubano han podido llegar a todas las partes del mundo. Por eso considera como la causa principal de la imposibilidad de un cambio en Cuba la complicidad latente de la comunidad internacional. “Si antes no se había logrado una manifestación como la del 11 de julio, fue suficiente esta para que el mundo supiera que el pueblo de Cuba reclamaba cambios. Y sin embargo, después de todas estas manifestaciones el sistema se sostiene. Debe ser gracias a la complicidad mundial.”

 

[1] El Partido Revolucionario Cubano (Auténtico) o Partido Auténtico, PRC (A) fue un partido político fundado en 1934 por Ramón Grau San Martín. El programa de gobierno del Partido Auténtico era de corte paladinamente nacionalista. Su lema era „Cuba para los cubanos“ y el programa contenía elementos de carácter socialista y corporativistas. Fue, junto con el Partido Ortodoxo, uno de los dos partidos principales de Cuba antes de la Revolución. El PRC (A) ganó las elecciones presidenciales en dos ocasiones: Ramón Grau San Martín (1944-1948) y Carlos Prío Socarrás (1948-1952).

[2] Véase aquí: https://pdba.georgetown.edu/Constitutions/Cuba/cuba1940.html

[3] Herbert Lionel Matthews fue un periodista del New York Times que adquirió renombre internacional al publicar en 1957 una entrevista de gran importancia a Fidel Castro en su campamento guerrillero de Sierra Maestra.

[4] El 11 de julio de 2021, miles de cubanos salieron espontáneamente a las calles, en decenas de ciudades, para protestar, en números no vistos desde hace décadas. La gente participó en las protestas exigiendo un cambio en las condiciones de vida en Cuba. En efecto, las protestas respondieron no solamente a la escasez de alimentos, objetos de higiene personal y medicinas, los constantes apagones y falta de electricidad, sino también respondieron a las restrictivas medidas que habia tomado el gobierno para “controlar” los contagios de Covid-19, y a la histórica política de represión del Estado, que ha violentado por décadas la libertad de expresión y reunión pacífica: https://www.amnesty.org/es/latest/news/2022/07/five-things-you-should-know-cubas-11-july-protests/

[5] Mario Chanes de Armas, (1927 – 2007). Fue un revolucionario cubano, veterano del asalto al Cuartel Moncada contra la dictadura de Fulgencio Batista, combatiente del ejército rebelde, fue encarcelado durante el gobierno de Fidel Castro, cumpliendo una pena de 30 años, fue el prisionero político más antiguo del mundo.

[6] Las Unidades Militares de Ayuda a la Producción (UMAP) fueron campos de trabajos forzados que existieron en Cuba entre 1965 y 1968. Aunque no existen cifras verificables, puede afirmarse que allí estuvieron más de 30.000 hombres

 

************************************************

„Hádky mezi mým otcem, který podporoval Partido Auténtico[1], a mými strýčky, kteří byli socialisté, se nesly ve znamení vyostřených sporů. Měli skutečně úplně protichůdné názory. To všechno se ale vzápětí vyřešilo a všichni společně v poklidu popíjeli šálek čaje,“ vzpomíná Reinaldo Hernández Cardona, narozený 14. února 1939 v Puentes Grandes, jedné z prvních osad založených na okraji koloniální Havany už v 16. století, na společenskou atmosféru v období po přijetí ústavy z roku 1940[2]. „Tento dokument vytvářel předpoklady k tomu, aby lidé žili ve vzájemném respektu,“ říká o ústavě, která byla považovaná za jednu z nejprogresivnějších své doby.      

Život za vlády generála Batisty

Dělnická průmyslová čtvrť. Takové bylo Puentes Grandes ve čtyřicátých letech dvacátého století. Reinaldo tu žil spolu se svými rodiči a šesti sourozenci. „V té době ještě nebyla televize, takže pro mé rodiče bylo takřka nemožné nemít tolik dětí,“ říká s úsměvem. Zatímco jeho otec pracoval v cihelně a zároveň se angažoval v odborech, matka se věnovala výhradně péči o děti a údržbě mnohačlenné domácnosti. „Rodiče některých dětí pracovali třeba v pivovarech Polar nebo Tropical a vydělávali více peněž, než můj otec. Nicméně mezi lidmi kvůli těmto rozdílům nebyla žádná větší nevraživost. Naopak, společnost byla soudržná,“ popisuje prostředí, ve kterém vyrůstal a zároveň si povzdechne, že nic z toho se o současném životě na Kubě nedá říci.   

Reinaldo začal pracovat ve velmi útlém věku, což ale nebylo v tomto období nic zcela výjimečného. Do jedné z fabrik v Puentes Grandes docházel na brigády už od šesté třídy. „Neměli jsme moc peněz. Mé dvě sestry pracovat nechodily, ale my chlapci jsme všichni museli,“ nastiňuje a dodává, že už ve svých dvanácti letech řídil provoz masny. „Oficiálně to byla pozice, kterou vykonával můj otec. To bylo ale jen na oko, protože ve skutečnosti jsem tu práci dělal já,“ vypráví. Nakonec se mu podařilo vychodit základní školu až do posledního, devátého ročníku. Stalo se tak ale až deset let poté, co v šesté třídě začal pracovat.

Co se týče jeho vrstevníků, Reinaldo zdůrazňuje, že děti byly v té době o mnoho vychovanější než dnes, především pokud se bavíme o otázkách morálky. Například míra zločinnosti byla podle něho o poznání nižší. Každá rodina se snažila, aby žádný z jejích členů neskončil ve vězení. „Když byl někdo z rodiny zavřený, byla to veliká hanba. V té době bylo na Kubě asi tucet žalářů, přičemž politických vězňů bylo jen velmi málo. To se ale změnilo. Množství věznic je několikanásobně vyšší především kvůli strmému nárůstu právě politických vězňů. Dnes už je úplně normální slyšet na ulici, jak se lidé baví o tom, že jedou navštívit někoho v Combinado del Este[3],“ říká a znovu poukazuje na soudržnost společnosti, která byla protkaná jistým pocitem národní sounáležitosti. „Samozřejmě, že v každé ulici byly rodiny, které se neměly v lásce. Když ale nastalo nějaké významné datum, například Štědrý večer, tak se lidé semknuli a zapomněli na spory…“ Takové nastavení společnosti Reinaldovi velmi chybí. Právě v jeho čtvrti se různé oslavy a svátky braly velice vážně. Popisuje, že místní továrny věnovaly finanční prostředky na výzdobu ulic. „Třeba takové oslavy San Jerónimo byly překrásné. Po vítězství revoluce se úřady pokoušely o něco podobného, jenže na ulici se objevil maximálně pivní výčep a diskžokej, nic víc. To dříve všechno začínal už den předtím. Všichni vstali v pět ráno a těšili se na závody v chůzi s vejcem na lžíci nebo na tradiční cucañu, bylo to nádherné a velmi důležité. Já jsem si to nenechával ujít a byl jsem dokonce šampionem některých disciplín. Radost a vzájemná úcta nás spojovaly,“ popisuje, nicméně jedním dechem dodává, že z obecného společensko-ekonomického rozvoje ve čtyřicátých letech netěžili zdaleka všichni stejně. „Určitě byl prostor, aby se některé věci změnily a zlepšily, o tom není pochyb. Celkově se ale dá říci, že se dařilo a bylo také možné se o těch změnách bavit. Tisk byl svobodný a mnoho věcí se v něm kritizovalo. Občanská společnost měla dobré postavení.“ To Reinaldo dokresluje na konkrétním příkladu: „Jedna americká společnost chtěla ve spolupráci s vládou postavit kanál skrz prales v oblasti Matanzas. Bylo to v roce 1954, tedy v době vlády Fulgencia Batisty. Občanská společnost se proti tomu ale ohradila a to vzedmutí bylo dostatečné na to, aby se ty plány zastavily. Bavíme se přitom o projektu, který společně plánovala vláda a americká firma. Všimněte si, jak tehdy musela občanská společnost fungovat… Nebylo to tak, že je tu nějaký tyran, který rozhoduje o tom, jaké zákony zrovna platí a jaké neplatí.“ 

Zjevení Fidela Castra  

Reinaldo razí názor, že Fidel Castro byl v počátcích svého revolučního boje pro kubánskou společnost takřka neznámou osobou. „A to do té míry, že se mluví o tom, že ho v podstatě stvořil ten americký novinář[4].“ Mnohem známější opozici proti režimu Fulgencia Batisty podle něj představovaly etablované politické strany, jako například Partido Auténtico, nebo odbory. Obecné povědomí o politice prý nebylo nijak značné. „Lidi neživila politika, ale jejich práce třeba v továrně na papír. Tam také pracovali mí dva strýcové, kteří byli oba socialisté. Vojenská policie generála Batisty jednoho dne přišla za majitelem továrny a sdělili mu, že dva jeho zaměstnanci, Abelardo a Ramón, jsou komunisté. On jim na to odpověděl, že jsou to oba spolehliví zaměstnanci a tím to haslo. Nemohli docílit toho, že by proti nim přijal jakákoliv opatření. To dokazuje, že v tomto ohledu panovala nezávislost,“ uvádí na příkladu a vysvětluje, že v očích běžných lidí nebyl Fidel Castro nikterak zajímavou osobností. Dodává ale, že například v okruhu vysokoškolských studentů měla guerilla jistou podporu. „Já jsem pracoval v cihelně, která zaměstnávala takové dva nebo tři tisíce lidí. Z nich jsem znal sotva deset, kteří podporovali Hnutí 26. července. Jinak to, co se dělo v pohoří Sierra Maestra, se k nám donášelo spíše v rámci takové šuškandy. Lid formovala příslušnost k jejich rodinám a k historickému dědictví boje za nezávislost,“ zdůrazňuje a shrnuje život v době vlády generála Batisty těmito slovy: „Je jasné, že v každodenním životě se projevovaly jisté prvky diktatury, nicméně nedá se hovořit o nějakém masivním odporu. Takové demonstrace, jako třeba ty z 11. července 2021[5], se rozhodně neděly,“ tvrdí. Volební kampaně podle něj neprobíhaly agresivní ani vulgární formou, i když v nich byly cítit prvky populismu.    

To samé ale nemůže říci o režimu nastoleném po roce 1959. „Jakékoliv pojetí vzájemného respektu bylo pryč. Rodinné a náboženské hodnoty rázem zmizely.“ Lidé se začínaly dostávat do křížku se zákony tvořenými na pozadí nové ideologie. „Když někdo chce dnes jíst, musí krást. S normálním platem tady nikdo nevyžije.“ Zdůrazňuje, že na počátku bylo třeba definovat a ukázat na nepřátele nového systému, aby bylo možné rozvíjet totalitní projekt. „Používal se termín ‚očistit společnost‘,  což v konečném důsledku to znamenalo popravit odpůrce – a to od bohatých podnikatelů až po provozovatele malých stánků s občerstvením,“ tvrdí. Co se týče znárodňování, tak to se podle Reinalda nevyhýbalo žádné společenské vrstvě. „Vzpomínám si, že jeden čínský imigrant se oběsil v zeleni za domem… Odnesli to prodejci ovoce, kteří dříve přišli ze Španělska… Bylo to strašné. Lidé, kteří obětovali všechno a toužili po lepším životě, upadali v šílenství. Teď se ty podniky vracejí lidem, protože vláda je zkrátka neumí efektivně vést,“ říká.    

Znetvoření a zrada kubánského lidu

Přestože Fidel Castro to během prvních let po vítězství revoluce odmítal, inspirace sovětským režimem a nastolování jistých odtud převzatých vzorců byly stále zřetelnější. “On prohlašoval, že dělat ani krok doleva, ani krok doprava, nýbrž krok vpřed. Tak já si myslím, že udělal pořádný krok doleva. A to takový, že jsme se dostali až do Ruska,” myslí si Reinaldo. Současně se podle něj započal proces rozkladu občanské společnosti. Fidel Castro sice uzavíral dohody s mnoha různými organizacemi, mezi nimi například s odbory, nicméně nakonec všechny podrazil. “Podařilo se mu potlačit všechny odlišné proudy.” Na tomto místě se hodí zmínit, že Reinaldo se osobně znal s jedním z pozdějších nejznámějších politických vězňů, Mariem Chanesem[6]. Poznali se v pivovaru Polar v době, kdy už Fidel Castro otáčel kormidlo směrem ke komunistickému zřízení. “Mario Chanes byl absolutní antikomunista. Vždycky když jsem ho spatřil, viděl jsem na jeho příkladu zradu, která se provedla ve vztahu ke Kubáncům. Říkalo se, že Mario Chanes se s dalšími lidmi uchýlil na střechu pivovaru, odkud měli chtít spáchat atentát na Fidela Castra, který se procházel kolem s delegací politiků z východní Evropy. Režim z těchto povídaček udělal oficiální verzi příběhu a Mario Chanes šel na třicet let za mříže. Strávil ve vězení delší dobu, než Nelson Mandela…,“ vypráví Reinaldo. Kubánský národ mezitím procházel procesem hluboké transformace, která došla tak daleko, že lidé volali po tom, aby byli lidé popravováni. “Všimněte si, jak velkého zločinu se lídři tohoto procesu dopustili na národu svým populistickým chováním. Dokázali lidem vnuknout myšlenku, že popravovat bylo třeba,” vysvětluje strategii vůdčích osobností režimu, jejichž cílem bylo jasně lidem ukázat, že jsou všehoschopní.

Později, v roce 1965, se začaly zakládat tábory nucených prací, takzvané UMAP[7]. “Režim se bál lidí, kteří se jakkoliv vymykali jejich snaze o absolutní kontrolu obyvatelstva. To se týkalo třeba osob s odlišnou sexuální orientací nebo světonázorem. Byli mezi nimi homosexuálové, ale i věřící. Každý, kdo nezapadal do komunistických struktur, musel být odstaven. Byla to forma trestu,“ říká Reinaldo o těchto zařízeních. A protože on sám byl odjakživa člověk s vlastním názorem, postupem času se nemohl ubránit střetům s vládní mocí. „Když se někdo vymezoval, byl označen za kontrarevolucionáře. Bylo to čím dál tím horší. Možnosti se omezovaly a povědomí lidí začínalo být značně pokroucené,“ pokračuje a zmiňuje systém odměn, který měl obyvatelstvo motivovat k revolučnímu zápalu. „Čím jste byl falešnější člověk, tím více jste mohl získat,“ vysvětluje.   

Během následující dekády už se myšlení typického Kubánce ubíralo jednoduchým směrem. Dá se to shrnout slovy: krást, odejít, nebo držet krok. Reinaldo si vybavuje, že nedostatek se stával stále citelnějším, i když ho do jisté míry dokázala kompenzovat pomoc směřující na Kubu ze Sovětského svazu. Vzájemná výměna v rámci zemí východního bloku zatím udržovala Kubu nad vodou. Tíživá ekonomická situace se projevovala na mezilidských vztazích. „Během nějakých prvních deseti let lidé stále žili s tím, co jim zbývalo z dob kapitalismu. Potom se zavedl systém odměn. Když se člověk účastnil politického života, dostal plusový bod. To samé platilo, když se splnily kvóty na produkci nebo když neprotestoval proti nastoleným pravidlům. V podstatě to znamenalo, že jediným způsobem, jak si vylepšit životní úroveň, zůstávalo projevování oddanosti režimu. Plusové body se sčítali a tak například deset nejvýkonnějších zaměstnanců dostalo novou televizi,“ vysvětluje. Zaměstnanci se vzájemně obviňovali a házeli si klacky pod nohy, aby se k omezeným výhodám dostali. Když došly zásoby z předchozího období, v obchodech zbývalo jen pár kusů nového zboží z východního bloku. Lidé, kteří dostávali za odměnu nové elektrospotřebiče v továrnách, je potom často prodávali právě do těchto obchodů, kam si pro ně chodili ostatní, kteří je dlouhé roky spláceli.

Jedním ze styčných bodů, které se linou Reinaldovým vyprávěním, je morální rozklad kubánského národa. Ta podle něj souvisí i s tím, že jelikož autoritám se nedalo žádným způsobem oponovat a cokoliv po nich požadovat, lidem nezbývalo, než postavit se proti sobě. „Zároveň platí, že nabídka v sedmdesátých letech byla tak omezená, že lidem v některých případech peníze přebývaly. Radši odcházeli pracovat do zemědělství, odkud si mohli domů přinést alespoň nějaké produkty,“ říká a sděluje také výši svého vlastního platu, který byl tehdy 162 kubánských pesos. „Nemohl jsem si dovolit luxus nějaké dovolené. To, že bych vycestoval byť jen do sousední provincie a pronajal si tam ubytování, bylo vyloučené. Nemohl to dělat prakticky nikdo.“ S tím, jak postupoval čas, Reinaldo si uvědomoval, že v rámci nastoleného režimu není žádné východisko. Vzpomínám si, že kubánští lídři nám tvrdili i takové bludy, jako že vyprodukujeme více sýru, než Nizozemsko. Celé to byla jedna velká fraška,“ vypráví.

Pokud jde o kritiky režimu, podle Reinalda v sedmdesátých letech mezi obyvateli nebylo velké povědomí o tom, co se s nimi děje a kolik jich může být. Většina lidí se o to příliš nestarala. Zároveň bylo ale zřetelné, že ztráta víry v revoluční proces a opakující se selhání se projevovaly například v pokusech o emigraci do USA. „To je jen další důkaz toho, jak špatné to bylo.“ Hospodářské problémy pak v osmdesátých letech vedly ke vzniku obchodů, ve kterých mohli lidé nakupovat výměnou za zlato, které zde odevzdávali. „Byly to obchody, jejichž výlohy byly zcela zahalené záclonami, aby lidé na ulici nemohli vidět, co se v nich nabízí,“ popisuje.   

Proti všem

Na začátku devadesátých let se Reinaldo zapojil do činnosti kubánské opozice, když začal spolupracovat s organizací ALFIN Reinalda Alfara Garcii. V té době byl součástí tzv. Concilio Cubano. „Byla to iniciativa občanské společnosti, která navrhovala řešení kritické situace panující na Kubě. Sdružovala především mladé lidi,“ vysvětluje. Reinaldo zažil několik veřejných lynčů, přičemž poznamenává, že mnohých z nich se neúčastnili lidé ze sousedství, nýbrž skupinky dovezené ze všech možných koutů země. „Sváželi je autobusy, třeba studentské vůdce a podobně…,“ popisuje. Zvláštní období, kterým Kuba procházela v devadesátých letech, si vybavuje, jak lidé masivně zkoušeli utéct z ostrova po moři. „Naší ulicí projížděli náklaďáky se čluny na korbách. Režim na to nijak výrazně nereagoval. Přišlo mi spíš, že to tiše schvaluje,“ vzpomíná. Sám byl několikrát na krátkou dobu zadržen policií – naposledy v roce 2014. „Vezli mě autem směrem na Matanzas a potom mě vyhodili na ulici. Zpátky jsem si musel stopnout nejdřív koňský povoz a zbytek cesty jsem jel autobusem,“ popisuje a dodává, že mu byl několikrát zabaven třeba mobilní telefon. „Já odmítám jakoukoliv formu protagonismu, takže o všem to pronásledování a své činnosti nemám moc záznamů. Je těžké popsat všechno, co se dělo během třiceti let v opozici,“ odpovídá na detailnější otázky o svých aktivitách v opozici. Ta toho podle něj udělala na Kubě tolik, že by to stačilo ke svržení jakéhokoliv jiného totalitního režimu. O její činnosti se navíc díky moderním technologiím ví všude po světě. Z toho důvodu Reinaldo považuje za hlavní příčinu dosavadní nemožnosti zvrátit vývoj na Kubě nedůsledný přístup mezinárodního společenství. „Jestli nic z toho, co se dělo předtím, tak minimálně masivní demonstrace z 11. července 2021 musela přeci stačit k tomu, aby se celý svět dozvěděl, že lidé na Kubě požadují změnu. Nicméně ani to nakonec nepomohlo. Musí to být kvůli lhostejnosti mezinárodního společenství,“ shrnuje.        

 

 

[1] Partido Revolucionario Auténtico nebo Partido Auténtico, PRC (A), byla kubánská politická strana založená v roce 1934 Ramónem Grau San Matínem. Program strany měl prvky nacionalismu, socialismu a korporativismu. Heslem bylo „Kuba pro Kubánce“. Společně se stranou Partido Ortodoxo byla jednou z hlavních kubánských stran v období před Kubánskou revolucí. Kandidát strany vyhrál dvakrát prezidentské volby: Ramón Grau San Martín (1944-1948) a Carlos Prío Socarrás (1948-1952).

[2] Viz https://pdba.georgetown.edu/Constitutions/Cuba/cuba1940.html

[3] Jedna z hlavních kubánských věznic.

[4] Řeč je o Herbertu Lionelovi Matthewsovi. Novinář pracující pro list The New York Times se proslavil rozhovorem s Fidelem Castrem z roku 1957.

 

[5] Dne 11. července 2021 vyrazily davy Kubánců do ulic na celém ostrově. Lidé protestovali proti zhoršujícím se životním podmínkám na Kubě – nedostatku potravin, léků, výpadkům elektřiny a koronavirovým opatřením. Demonstrace násilně potlačily kubánské úřady.

[6] Mario Chanes de Armas, (1927 – 2007), byl kubánský revolucionář, bojovník proti vládě Fulgencia Batisty a veterán přepadení kasáren Moncada. Později strávil 30 let ve vězení.

[7] Las Unidades Militares de Ayuda a la Producción (UMAP) byly pracovní tábory existující na Kubě mezi lety 1965 a 1968. Podle odhadů jimi prošlo více než 30 000 lidí.