Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Feal Limonta (* 1970)

• nació en 1970 en Cuba

• actualmente vive en Santa Bárbara, provincia Santiago de Cuba

• a la hora de entrar en su Servicio Militar, podía servir tres años en Cuba, o acortar su Servicio a dos años en la Guerra Angola

• 1987-1989 pasó en total dos años y cuatro meses en la guerra

• regresó a Cuba como héroe de la batalla de Cuito Cuanavale, y poseedor de varias medallas militares

• no recibió ningún tipo de apoyo por parte del Gobierno cubano, sea material, psicológico o emocional

• sigue reclamando su derecho a ser considerado y tratado como un veterano de guerra

• forma parte de la asociación de Veteranos de la Guerra de Angola

Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:

“¿Tú sabes lo que es una guerra?“ pregunta Daniel Feal Limonta. Porque él lo sabe muy bien. Pasó más de dos años de su vida en medio del combate en la Guerra de Angola.

Daniel Feal Limonta nació en 1970 en Cuba, y estaba a punto de cumplir 52 años cuando nos estuvo narrando su historia. La contaba a secas, sin grandes detalles, con frases muy breves. Como un ex-soldado, papel que le cambió la vida de muy joven.

Tres en Cuba, dos en Angola

Cuando se acercó la edad de adultez, Daniel estaba enfrentando la decisión sobre su Servicio Militar. Es que justo en aquellos años estaba culminando la Guerra en Angola en la cual Cuba participó con su misión militar, llamada como la Operación Carlota, iniciando ésta en 1975 y concluyendo con la retirada de las tropas cubanas en 1991. Daniel, a la hora de entrar en su Servicio Militar, tenía dos opciones – o servir tres años en Cuba, o acortar su Servicio a dos años dentro de la misión en Angola. Daniel optó por Angola: “Yo nunca me iba a negar. Era joven y quería tener la experiencia”, recuerda.

Entrenamiento militar

Primero recibió un curso de telegrafista de seis meses, luego un entrenamiento militar de 45 días. Con esto ya se consideraba preparado para ser lanzado a la misión militar de Angola, donde pasó en total dos años y cuatro meses entre los años 1987-1989. Las condiciones del campo de guerra las describe como “bastante aceptables”, igual que el trato hacia los soldados, lo cual era justo su rango militar, por parte de sus superiores.

Cuito Cuanavale

Llegó diciembre de 1987 y se dio por iniciado el enfrentamiento militar de la Batalla de Cuito Cuanavale, intentando someter finalmente el movimiento insurgente angoleño de UNITA por parte de las Fuerzas Armadas Populares de Liberación de Angola y sus aliados. UNITA pasó a la ofensiva y empezó una serie de bombardeos masivos, y ese es justo el momento cuando entran en la escena las tropas cubanas en ayuda a las Fuerzas Armadas. „Ahí donde llegué, le decían La Finca del Miedo. Mortero y mortero y mortero, y ataque terrestre cada dos tres días. Y las bombas de 500, bum. Y llegaban los helicópteros a buscar… A mí me caía la logística de Cuito Cuanavale, toda esa gente herida y hasta muerta... Y las explosiones constantes“, recuerda Daniel aquellos sucesos de Cuito Cuanavale, la cual resistió los ataques de UNITA y en marzo se dio la batalla por terminada a favor de las Fuerzas Armadas Populares de Liberación de Angola, aunque las negociaciones por la paz se prolongaron hasta diciembre de 1988 y los últimos cubanos se retiraron del territorio angoleño hasta en 1991.

Tan siquiera un diploma

Al regresar a Cuba como héroe de la batalla de Cuito Cuanavale, y poseedor de varias medallas militares, Daniel enfrentaba “la locura de cañonazos”, como describe el desajuste emocional postguerra, unido a temblores corporales. „Por parte del Gobierno, yo no he recibido ningún tipo de ayuda. Y nunca han venido a tocarme la puerta a decirme: ‚Tú eres el héroe de Cuito Cuanavale y tan siquiera te vamos a regalar una bicicleta’. Nunca he recibido ni una llamada telefónica, ni un toque de puerta en mi casa, ni nada por el estilo. Y más bien me organicé en la sucesión de combatientes. Cuando llegó el período especial, me quité de la Juventud [Unión de Jóvenes Comunistas], me quité de todo eso, porque nunca fueron a mi casa a decirme: ‚mira, tú eres el héroe de Cuito Cuanavale y te vamos a dar... un algo‘. No soy interesado [en cosas materiales]... Tan siquiera un diploma, coño“, se enfada Daniel cuando recuerda, más de tres décadas después de su experiencia bélica, la nula reacción del Gobierno cubano. “Un coronel me ayudó, me aconsejó que volviera a hacer las cosas que hacía antes, como ir a la playa…” describe.

Si quiera sentirse satisfecho de esa misión

Daniel Feal Limonta actualmente vive en Santa Bárbara, provincia Santiago de Cuba. Forma parte de la asociación de Veteranos de la Guerra de Angola y sigue reclamando su derecho a ser considerado y tratado como un veterano de guerra. “Yo no quiero nada material, quiero algo espiritual para uno, para si quiera sentirse satisfecho de esa misión. Dos años a punto de perder la vida. Todo el mundo sabe cómo vivimos allí. Y a mí nadie me ha venido a tocar la puerta…“

 

Česká verze:

“Víš ty vůbec, co je válka zač?” ptá se Daniel Feal Limonta. Protože on to ví moc dobře. Strávil totiž přes dva roky svého mládí uprostřed bojů v Angolské válce.

Daniel Feal Limonta se narodil roku 1970 na Kubě a v době realizace nahrávky měl pár dní před svými 52. narozeninami. Své vyprávění koncipoval velmi stručně, bez velkých detailů a emocí, v krátkých větách. Jako bývalý voják – role, která mu při vstupu do dospělosti změnila život.

Tři na Kubě, dva v Angole

Když se přiblížil věk povinné vojenské služby, Daniel si směl vybrat. Tehdy totiž právě vrcholila Angolská válka, ve které Kuba měla zapojené své vojenské jednotky v rámci tzv. Operace Šarlota. Kubánská přítomnost v Angole datovala od roku 1975 až do odchodu posledních kubánských vojáků roku 1991. A Daniela tak postavili před volbu – buď odslouží tři roky na vojně na Kubě anebo si je zkrátí na dva, ale v Angolské válce. Vybral si Angolu. „Vůbec mě nenapadlo odmítnout. Byl jsem mladý a toužil jsem po zkušenostech,“ vzpomíná.

Vojenský výcvik

Nejprve prošel šestiměsíčním výcvikem telegrafistů a později i 45denním výcvikem vojenského rázu. Tím byl považován za připraveného na vojenskou misi v Angole, kde strávil přesně dva roky a čtyři měsíce v letech 1987-1989. Na tamější podmínky vzpomíná jako na „poměrně přijatelné“ a stejnými slovy popisuje i vztah vojenských nadřízených vůči vojínům, což byla právě i Danielova vojenská hodnost.

Cuito Cuanavale

Přišel prosinec 1987 a v Angole vypukla bitva o Cuito Cuanavale, ve které se Lidové ozbrojené síly osvobození Angoly snažily potlačit vzbouřenecké hnutí UNITA. UNITA na defenzívu zareagovala masivním bombardováním a právě v této chvíli byly požádány kubánské jednotky, aby přispěchaly na pomoc Lidovým ozbrojeným silám na angolské straně.„Tam, kam jsem [v Angole] dorazil, tomu říkali Zóna strachu. Bylo to tam samý moždíř [těžká dělostřelecká zbrañ], co dva tři dny pozemní útok, výbuchy bomb… Přilétaly tam helikoptéry… Já měl na starosti logistiku bitvy o Cuito Cuanavale, všechny ty raněné a mrtvé… Bomby vybuchovaly bez přestání,” vzpomíná Daniel na několikaměsíční bitvu o Cuito Cuanavale. To nakonec útoky UNITA vydrželo a v březnu 1988 se tak bitva ukončila (byť se mírová vyjednávání protáhla až do prosince téhož roku a poslední kubánští vojáci opustili angolské území až Roku 1991).

Aspoň obyčejný diplom

Na Kubu se Daniel vrátil jako válečný hrdina z bitvy o Cuito Cuanavale, a ověnčen několika vojenskými medailemi z Angoly. Trpěl však posttraumatickým stresem a tělesným třesem. „Od vlády se mi nedostalo žádné pomoci. Nikdo u mě nikdy nezaklepal, aby řekl: ‚Jsi válečný hrdina od Cuito Cuanavale a na, tady máš bicykl třeba. Nikdy mi nezazvonil telefon, nikdo nikdy nepřišel ke mně domů ani nic podobného. Tak jsem se zařídil sám, v rámci klubu bojovníků. Když přišlo Zvláštní období, vystoupil jsem i ze Svazu komunistické mládeže a z ostatních organizací, protože nikdy nepřišli, aby mi řekli: ‚Hele, ty jsi ten hrdina od Cuito Cuanavale a dáme ti… Prostě něco.‘ Nemám zájem o materiální věci. I kdyby mi dali jen obyčejný diplom, sakra…,“ rozčiluje se Daniel.

Pocítit zadostiučinění

Daniel Feal Limonta v současné době bydlí v Santa Bárbaře, provincia Santiago de Cuba. Je soušástí klubu veteránů angolské války a i nadále se snaží zasazovat se o svá práva válečného veterána. „Já nechci nic materiálního, žádné věci, jen trochu emocí pro jednoho, abych mohl pocítit alespoň zadostiučinění s angolskou misí. Dva roky na hraně života a smrti. Všichni vědí, v jakých podmínkách jsme tam žili. A přitom mi nikdo nepřišel ani zaťukat na dveře…“