Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

José Díaz Silva (* 1960)

• Nació el 11 de julio 1960 en Santiago de las Vegas, provincia La Habana

• Es promotor y activista de los derechos humanos, opositor político del régimen comunista en Cuba

• En el año 1982 intentó emigrar del país, por lo cual lo encarcelaron

• En el año 1988 cayó preso por haber matado a su vaca

• En el año 1993 lo condenaron nuevamente por convicción moral

• Saliendo de la cárcel, en el año 1997, entró a la organización “Movimiento 24 de febrero”

• En el año 2002 estableció la organización “Movimiento Opositor por una Nueva República” y hasta hoy día es el presidente del movimiento

• En el año 2004 lo encarcelaron otra vez por la peligrosidad para el pueblo cubano (índices de peligrosidad en el Código penal de Cuba)

• En varias cárceles en total cumplió 14 años

• Tiene dos hijos en presidio político y una hija quien es la defensora de los derechos humanos; su esposa Lourdes Esquivel pertenece al movimiento “Las Damas de Blanco”

• Reside en Santiago de las Vegas con su esposa y su hija

Česká verze textu následuje po španělské verzi:

Líder del “Movimiento Opositor por una Nueva República”, José Díaz Silva, vivió por sus actividades contra el régimen comunista en total 14 años en la cárcel, los cuales comenta con respeto, pero sin miedo: “La vida de un preso político en la prisión siempre está en el peligro, siempre lo tengo en presente”.

Huevos tirados en la casa

La familia de José Díaz Silva vivía en un barrio marginal, en una casa hecha por los padres de José. José nació el 11 de julio 1960 y tenía diez hermanos. En la economía de la familia se reflejaba la situación política inestable en Cuba. El padre de José se dedicaba a la granjería y escondía de su familia sus actividades contra la Revolución[1] y su membresía en la organización apoyando los derechos humanos “La Rosa Blanca”[2]. En la casa José con frecuencia escuchaba que la Revolución había sido tomada violentamente y que representaba un sufrimiento para el pueblo. En los años 1970 conoció a su futura esposa, con la cual en el año 1981 intentaron emigrar de Cuba por el puerto Mariel[3], lo cual José comenta con decepción: “Cuando nosotros llegamos ahí, dicen que cerraron el Mariel, ya nosotros teníamos todos los papeles preparados para poder abandonar el país: yo, mi esposa e hijo”. El hecho de que querían salir de país se quedó registrado en los registros comunistas para después. Por lo cual vivieron el rechazo por el sistema, incluso por los vecinos: “Nos tiraban huevos a la casa”, recuerda José.

Despertador del pueblo

Las intenciones de salir del país no abandonaron a José. En el año 1982 con su vecino y unos familiares construyeron un balsero, una lancha para cruzar el mar desde Cuba hasta Florida. Infortunadamente se enteró la Seguridad del Estado de Cuba y encarcelaron a José para unos 18 meses. Cuando salió de la prisión, José siguió la idea de salir del país. En el año 1986 se presentaron con su esposa e hijos en la Embajada de los Estados Unidos como refugiados políticos. Aunque les aprobaron el requisito, al final decidieron no salir del país por tener un hijo bebé. Su solicitud significó otra razón para ser detenido. José menciona que, en aquella época, en los años 1980, estaba desapareciendo la adoración hacia la Revolución significativamente por el pueblo cubano. El hambre y las condiciones socioeconómicas empeoraban constantemente.

A la prisión por convicción moral

Cuando lo mandaron en el año 1988 a pasar tres años y medio a la prisión, por haber matado a una vaca en su granja, se acercó a los presos políticos. Su esposa Lourdes mantenía mientras tanto a los hijos con el dinero del mercado negro de la venta del café recogido en el piso en los campos. En el año 1993 lo llevaron al tribunal por convicción moral, por no haber cancelado la solicitud de salir del país desde aquel tiempo cuando intentó salir por el puerto de Mariel. Lo condenaron a seis años y cuando salió en el año 1997, decidió entrar a una organización de los derechos humanos, al “Movimiento 24 de febrero”[4] y esta salida de la cárcel comenta con claridad: “Salí preparado con una mente política. Le dije a mi esposa: ‘Tenemos que buscar una organización de los derechos humanos’”. Pronto le ofrecieron puesto como delegado provincial para la Habana y José por supuesto aceptó.

La asamblea

A finales de los años 1990 José ya estableció las relaciones con otros activistas importantes de los derechos humanos, como Oswaldo Paya Sardíña[5] o Martha Beatriz Roque[6]. En el año 2002 crea una organización política “Movimiento Opositor por una Nueva República”[7], la cual funciona hasta la actualidad y forma una parte importante de la oposición pacífica contra el régimen castrista. Cuando surgió de la cooperación entre los activistas la idea de una asamblea, con el objetivo de promover la sociedad civil en Cuba, la casa de José pareció como el mejor lugar para su organización. La Seguridad del Estado reaccionó rápido y previno que esto pasara. Citaron a José y lo condenaron a cuatro años de prisión por el “estado peligroso”. El Código Penal de Cuba dispone que una persona declarada en “estado peligroso” puede tener sanciones de privación de libertad sin haber cometido un delito, solo si concurren algunos “índices de peligrosidad” [8]. Sin embargo, la asamblea se organizó en mayo 2005 a pesar de las mencionadas dificultades. En aquella época, José no se rindió y creó en la cárcel una nueva organización prisionera llamada “Fuerza de la verdad”.

El miedo del régimen

En total José vivió 14 años en la cárcel, pasó por siete registros de su casa, numerosas interrogaciones, detenciones violentas e incontables ataques físicos.  José se acuerda de un incidente cuando lo detuvo en la calle un oficial de la Seguridad del Estado: “Me tiró contra el suelo, yo esposado no pude aguantarme, entonces mi cara chocó con el piso, todos los dientes se me rompieron.” Sus compañeros tienen las experiencias muy parecidas. Uno podría preguntar, qué es lo que mantiene el sistema castrista a pies, lo cual José comenta con mucha tristeza: “El sistema comunista sobrevivió gracias al temor y miedo que tenía el pueblo de Cuba, es lo que fortalecía el sistema. Aprovecharon y explotaron el pueblo”, explica José la fuerza y permanencia del régimen.

Nosotros nos mantenemos vivos

La manera más importante de la lucha contra el régimen rígido es el activismo en la calle, según las palabras de José, pone al régimen de los Castros rabioso. Se demuestra con las asignaciones como “Abajo Fidel”, “Abajo Revolución” o símbolos, por ejemplo, traer flor blanca los domingos a la iglesia, entre otros. “Al chiquito mío le dieron siete años por escribir “Abajo Fidel” a un semáforo”, recuerda José la razón de la condena de uno de sus hijos, “estamos todo el tiempo en peligro, nosotros los activistas y las Damas de Blanco[9] también”, comenta José con tristeza los ataques a su persona y a su familia. Los hijos de José siguen su ejemplo y se volvieron presos políticos, su hija es defensora de los derechos humanos. José recuerda con lágrimas en sus ojos: “Yo siempre les decía a mis hijos: ´Tengan paciencia que todo esto pasa’, cuando estaban en la cárcel, chiquitos míos”. José siente mucho agradecimiento a su esposa por su resistencia y les agradece a sus hijos que nunca se obligaron ante el sistema del régimen comunista y cierra sus pensamientos con firmeza y decisión en su voz: “y por eso podemos seguir trabajando constantemente contra el régimen comunista de los Castros”.

 

[1] La Revolución cubana del año 1959, cuando cayó el régimen de Fulgencio Batista. Más información: https://concepto.de/revolucion-cubana/

[2] Organización establecida en el año 1959 para promover las actividades contra el régimen de Fidel Castro. Más información: https://www.ecured.cu/La_Rosa_Blanca_(grupo_terrorista)

[3] Mariel es un puerto 40 kilómetros de la Habana, de donde salían barcos para los EE. UU. Más información: https://elpais.com/internacional/2015/09/13/actualidad/1442113548_063090.html

[4] Más información sobre el Movimiento 24 de febrero: https://www.refworld.org/docid/3ae6a6a410.html

[5] Oswaldo Paya Sardíña era activista cubano. Más información: http://www.diariodecuba.com/etiquetas/oswaldo-paya-sardinas.html-0

[6] Martha Beatriz Roque es activista de los derechos humanos, nominada del Precio de Nobel. Pueden ver su entrevista en el archivo de la Memoria de las Naciones: https://www.pametnaroda.cz/es/roque-cabello-martha-beatriz-1945  

[7] Más información sobre el Movimiento Opositor por una República Nueva: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/opositores-aprovechan-debates-barrios-cuestionar-proceso-de-nueva-constituci%C3%B3n/205785.html:

[8] Más información: http://www.movimientodignidad.com/los-indices-de-peligrosidad-en-el-codigo-penal-de-cuba/

[9] Las Damas de Blanco es un movimiento ciudadano con el objetivo de apoyar las familias con presos políticos de Cuba. Más información: https://web.archive.org/web/20070311054221/http://canf.org/2005/1es/noticias-de-Cuba/2005-may-05-otorgan-premio.htm

En el archivo de Memoria de las Naciones de Cuba pueden ver la entrevista con la mencionada Martha Beatriz Roque o con la líder del movimiento Berta Soler Fernández: https://www.pametnaroda.cz/es/soler-fernandez-berta-1963

 

Česká verze:

Vůdce Opozičního hnutí za novou republiku, José Díaz Silva, strávil kvůli svým rozsáhlým aktivitám proti komunismu na Kubě celkem 14 let ve vězení, které popisuje s respektem, ale vůbec ne se strachem: „Být politickým vězněm za mřížemi znamená život v neustálém nebezpečí, to mám vždycky na paměti.“

Házení vajíček na dům

Rodina Josého Díaze Silvy žila v okrajové čtvrti Santiaga de las Vegas, v domě postaveném Josého rodiči. José se narodil 11. července 1960 a měl deset sourozenců. Na ekonomické situaci rodiny se odrážela nestabilní politická situace na Kubě. Otec Josého se věnoval zemědělství a před svou rodinou skrýval své činnosti proti Kubánské revoluci[1] a působení v organizaci podporující lidská práva „Bílá růže“ [La Rosa Blanca][2]. Doma José často slýchával, že revoluce se stala zbytečně násilnou a že znamená pro kubánské obyvatelstvo jen utrpení. V roce 1970 poznal svou budoucí manželku, se kterou se v roce 1981 pokusili opustit Kubu: „Když jsme ale přijeli do přístavu, oznámili nám, že přístav Mariel[3] je zavřený a nemůžeme odjet, i když jsme měli připravená všechna potřebná povolení, já, moje manželka i syn.“ Skutečnost, že chtěli emigrovat zůstala zapsaná v komunistických registrech a stala se také důvodem zavržení Josého rodiny nejen ze strany systému jako takového, ale i sousedy: „Všichni z čtvrti nám házeli na dům vajíčka,“ vzpomíná José.

Prozření kubánského lidu

Od úmyslu odjet z Kuby José neupustil. V roce 1982 postavil se svým sousedem a pár příbuznými malou bárku k přeplutí z Kuby na Floridu. O jejich záměru se dozvěděla Státní bezpečnost a José byl na 18 měsíců uvězněn. Ani tato zkušenost ho od úmyslu emigrovat neodradila a v roce 1986 se dostavil s manželkou na Velvyslanectví Spojených států Amerických, kde zažádali o azyl jako političtí uprchlíci. I když byl jejich požadavek vyhodnocen kladně, rozhodli se nakonec neriskovat s ohledem na nedávno narozeného synovi a zůstali tak na Kubě. Pro kubánskou Státní bezpečnost znamenala žádost o azyl důvod k dalšímu zadržení Josého. Ten poznamenává, že v průběhu 80. let přestal kubánský lid slepě obdivovat kubánskou revoluci, protože socioekonomické podmínky, hlavně pak hlad, se zhoršovaly a lidé žili ve stále více prohlubující se bídě.

Vězení kvůli morálnímu přesvědčení

Když byl José v roce 1988 odsouzen ke třem letům vězení z důvodu zabití své vlastní krávy, což bylo v té době zrovna trestné, sblížil se tam s politickými vězni. Jeho manželka Lourdes mezitím zajišťovala chod domácnosti z peněz, které získala na černém trhu prodejem spadaných kávových zrn u silnic a plantáží. V roce 1993 musel José opět k soudu, tentokrát kvůli „morálnímu přesvědčení“, protože nezrušil svou žádost o výjezd ze země, když chtěl odjet přes přístav Mariel. Odsoudili ho k šesti letům odnětí svobody. Když byl v roce 1997 propuštěn, rozhodl se zapojit se do lidskoprávní organizace „Hnutí 24. února“. „Vyšel jsem s jasnou myslí připravenou na politiku. Řekl jsme své manželce: ‚Musíme najít organizaci bránící lidská práva.´“, popisuje své rozhodnutí. Brzy nabídli Josému pozici regionálního představitele hnutí pro provincii Havana a José samozřejmě přijal.

Shromáždění

Na konci 90. let už José navázal vztahy s dalšími aktivními a významnými obránci lidských práv, kterými jsou například Oswaldo Paya Sardíña[4] nebo Martha Beatriz Roque Cabello[5]. V roce 2002 pak založil nové politické sdružení „Opoziční hnutí za novou republiku“ [Movimiento Opositor por una Nueva República], které je i v současnosti aktivní a tvoří důležitý politický protipól komunistickému režimu. Když lidskoprávní aktivisté chtěli uspořádat společné shromáždění s cílem podpořit obyčejné lidi na Kubě, Josého dům se nabízel jako ideální místo pro jeho organizaci. Avšak Státní bezpečnost zareagovala rychle a odvlekla Josého k výslechu, po kterém ho odsoudili ke čtyřem rokům odnětí svobody, protože José vykazoval jeden z „ukazatelů nebezpečí pro společnost“ [índices de peligrosidad]. Trestní řád Kubánské republiky stanovuje právo zadržet osobu, která představuje tzv. „nebezpečí pro společnost“, kdy ani nemusí dojít přímo k přestupku nebo trestnému činu, stačí když splní některý z uvedených „ukazatelů nebezpečí“ [índices de peligrosidad][6]. I přes zmíněné komplikace se shromáždění v květnu roku 2005 podařilo zorganizovat. Mezitím byl José se ve vězení, ale nenechal zlomit a založil nové hnutí „Síla pravdy“ [Fuerza de la verdad].

Strach z režimu

José strávil celkem v různých věznicích 14 let, zažil sedm prohlídek svého domu, nespočet výslechů, násilných zadržení a fyzických útoků. José si vybavuje jeden z incidentů, kdy ho na ulici napadl strážník Státní bezpečnosti: „Strhl mě na zem, ale já jsem měl spoutané ruce a nemohl se hýbat, takže celý můj obličej narazil na zem a všechny zuby se mi rozmlátily.“ Jeho kolegové mají podobné zkušenosti. „Komunistický systém přežil díky strachu a děsu, ve kterém udržovali kubánský lid, to je to, co odpradávna posilovalo současný režim. Využili a zneužili náš lid,“ vysvětluje José sílu a setrvačnost režimu na Kubě.

Udržujeme se na živu

Pro Josého je nejdůležitější formou boje proti komunistickému systému aktivismus v ulicích, to hýbe dle jeho slov režimu žlučí. Na ulicích se objevují nápisy jako „Pryč s Fidelem“ nebo „Pryč s revolucí“ nebo nenápadné symboly, jako například přinést v neděli ke kostelu bílé květiny. „Mého syna odsoudili na sedm let ve vězení za nápis ‚Pryč s Fidelem´, vzpomíná José na důvod zadržení jednoho ze svých synů a pokračuje v popisování útoků na svou osobu a rodinu: „My aktivisté jsme v neustálém nebezpečí, a také ‚Dámy v bílém‘ [Las Damas de Blanco][7]“. Josého synové následují jeho příklad a jsou taktéž političtí vězni, jeho dcera je aktivní bojovnicí za lidská práva. José si vybavuje období, kdy odsoudili jeho syny k odnětí svobody: „Říkával jsem svým hochům: ´Vydržte, až tohle všechno přejde.´“ José vyjadřuje velkou vděčnost své ženě za její odhodlání a děkuje svým dětem, že se nikdy nepoddaly komunistickému režimu: „Díky tomu můžeme pokračovat v boji proti komunistickému režimu Castrů,“ uzavírá své myšlenky s jistotou a nadějí.

 

[1] Více informací o Kubánské revoluci naleznete zde: https://zoommagazin.iprima.cz/historie/pravnik-fidel-castro-vladl-kube-jako-diktator-pul-stoleti-ted-je-posmrti-zemre-i-revoluce

[2] Bílá růže byla organizace založená v roce 1959 s cílem odporu vůči režimu Fidela Castra. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.ecured.cu/La_Rosa_Blanca_(grupo_terrorista)

[3] Kuba otevřela přístav Mariel poblíž Havany. Tisíce Kubánců využily příležitost a opouštějí Kubu. Událost je také nazývaná jako Exodus z přístavu Mariel. Více informací zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuba#1980:_Exodus_z_p%C5%99%C3%ADstavu_Mariel

[4] Oswaldo Paya Sardíña byl kubánským aktivistou za lidská práva. Více informací ve španělském jazyce zde: http://www.diariodecuba.com/etiquetas/oswaldo-paya-sardinas.html-0

[5] Martha Beatriz Roque je aktivní obránkyní lidských práv, nominována na Nobelovu cenu míru. Rozhovor můžete naleznout v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/es/roque-cabello-martha-beatriz-1945  

[6] Více informací ve španělském jazyce zde: http://www.movimientodignidad.com/los-indices-de-peligrosidad-en-el-codigo-penal-de-cuba/

[7] Dámy v bílém je občanské hnutí s cílem podporovat rodiny s politickými vězni na Kubě: Více informací ve španělském jazyce: https://web.archive.org/web/20070311054221/http://canf.org/2005/1es/noticias-de-Cuba/2005-may-05-otorgan-premio.htm

V archivu Paměti národa můžete nalézt rozhovor s představitelkami hnutí: již zmiňovaná Martha Beatriz Roque nebo vedoucí hnutí Berta Soler Fernández: https://www.pametnaroda.cz/es/soler-fernandez-berta-1960