Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rigoberto Carceller Ibarra (* 1963)

• nació el 26 de agosto de 1963 en la ciudad de Santiago de Cuba, República de Cuba

• nació en una familia dividida [por parte de padre comunistas, y por parte de madre cristianos] y fue educado en la fe cristiana, lo que le hizo sufrir acoso escolar desde niño

• en la adolescencia comenzó a hacer activismo con un grupo de personas marginadas, al igual que él, por la sociedad cubana del momento

• se unió al Movimiento Cristiano de Liberación [MCL] y fue el encargado de fundarlo y extenderlo en el Oriente de Cuba. Recuerda estos años de activismo con mucho cariño

• en 1992 cayó preso, junto con otros miembros de MCL

• en 1993, después de año y medio de prisión, fue excarcelado y deportado a España con su familia gracias a la intervención de la Iglesia católica

• en Madrid se mantuvo muy activo políticamente y fundó dos proyectos para apoyar el proceso democrático en Cuba, pero quedó muy desencantado de la oposición en el exilio y la clase política española

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

“No me gusta que la gente me quiera definir, si ni siquiera yo sé quién soy. Solo sé que apasionadamente me gusta la libertad” afirma Rigoberto Carceller, incansable activista que ha dejado una huella en la lucha por la democracia en Cuba.

 

Marcado desde niño

Rigoberto Carceller Ibarra nace en Santiago de Cuba el 26 de agosto de 1963, y es educado en el cristianismo en una sociedad en la que las personas religiosas eran escasas y marginadas. Recuerda el acoso de los compañeros del colegio, por el simple hecho de acudir a la iglesia, e insiste en lo injusto de que un niño esté marcado desde pequeño por algo que él no ha decidido: ser educado en la fe católica. También recuerda la dureza para un niño del rechazo por parte de su propia familia, pues sus abuelos por parte de padre, comunistas, nunca quisiesen pisar su casa. Rigoberto afirma que es una persona adaptada a vivir en ambientes hostiles gracias a la escuela secundaria, donde asegura haber visto las cosas más terribles que ha visto en su vida, que luego no vio ni siquiera en la cárcel: grandes niveles de violencia incluyendo violaciones, mutilaciones… “un compañero terminó la secundaria sin un ojo”, comenta.

Alma de activista

Fueron los actos de repudio con motivo de la crisis del Mariel[1], en los que le sacaron de la escuela, junto al resto de los alumnos, para ir a gritarle “escoria” y “gusano” a un profesor en la puerta de su casa, los que supusieron una experiencia clave para Rigoberto; “Ahí yo hice una inflexión y fue cuando empecé a sentir motivaciones políticas, y me convertí en un tipo muy rebelde”, afirma. Desde entonces, explica cómo las personas marginadas, excluidas por el régimen, a menudo reunidas en torno a la iglesia, se juntaban para compartir sus ideales de democracia y empezaron a hacer activismo. “Con este grupo, que se llamaba ‘hijos de Cuba’, éramos amigos, tomábamos ron y conspirábamos para cambiar Cuba”, recuerda. Rigoberto cuenta cuando saboteó el sistema de pluviómetro de Pico Turquino, o cómo realizó un sello con la cámara de una bicicleta con el que consiguieron hacer 2000 octavillas que decían “Abajo Fidel, únete por tu patria” para tirarlas por toda la ciudad de Santiago de Cuba. Rigoberto narra con orgullo las acciones de aquella época, en la que lo único que tenían para hacer activismo era su propia creatividad y su instinto.

Movimiento Cristiano Liberación

Cuando se empezó a oír hablar de un grupo de católicos en el barrio del Cerro, en La Habana, Rigoberto viajó en busca de Oswaldo Payá[2]. Lo contactó a través de personas de confianza, y finalmente logró reunirse con Oswaldo. En seguida conectaron, y Rigoberto asumió la responsabilidad de fundar el Movimiento Cristiano Liberación [MCL][3] en todo Oriente y Camagüey. Para él, esta fue una de las mejores épocas; cuenta cómo montaron una estructura y empezaron a sentirse fuertes. En este sentido, asegura que la disidencia no solo es sufrimiento, recordando la botella de ron que se tomaron la noche antes del famoso “llamamiento del Cobre” en 1991, en el que proclamaron que “la patria somos todos”.

 

Cárcel

Rigoberto cae preso, junto con otros compañeros del MCL, el 3 de febrero de 1992. Fueron a buscarle a las 7 de la mañana, aparcaron el coche frente a su casa, le detuvieron delante de su familia, y grabaron su detención. Rigoberto insiste en la tortura psicológica que viven los presos políticos en las cárceles: desde el encierro en celdas pequeñas y oscuras hasta los interrogatorios interminables. Cuenta cómo le pusieron un uniforme del ejército de Batista[4], para tratarle desde el primer momento como un batistiano. A pesar de que los presos comunes son estimulados y premiados para que les hagan la vida imposible a los disidentes, y del control férreo de los guardias, Rigoberto también habla del instinto que se desarrolla en la cárcel. “Se dice que el guardia tiene ocho horas para controlarte y tú tienes 24 para enfrentarle”, sentencia.

Exilio

Año y medio después, Rigoberto es excarcelado y deportado a España, gracias a la mediación de la Iglesia católica. Aunque él no quiere aceptar esa liberación que conlleva una deportación, su madre y su mujer le presionan para que acepte. “A veces las personas que hacemos estas cosas lo hacemos borrachos de idealismo, pocas veces somos conscientes de que sin querer les hacemos daño a nuestros seres queridos”, comenta. Ya en Madrid, Rigoberto sigue muy activo en la lucha por la democracia en Cuba. Funda dos proyectos: Puente Familiar con Cuba[5] destinado a colaborar con familias cubanas a través de viajes de “turistas” a la isla, y otro llamado Cuba Democracia ¡Ya![6], destinado a despertar conciencias en España sobre lo que sucede en Cuba. Así, sigue protestando frente a la embajada de Cuba, organizando activismo callejero y conectándose con figuras políticas para hacer incidencia a favor de la democracia en Cuba. Sin embargo, la desconfianza de una oposición en el exilio a la que califica de mediocre, y la hipocresía de la clase política española [Tanto PSOE como PP[7]], únicamente interesada en ganar votos a costa de la causa de la libertad de Cuba. Rigoberto termino retirándose de la arena política, harto y desencantado.

La muerte de Oswaldo Payá

Rigoberto tiene dudas respecto a la muerte de Oswaldo Payá, dice no poder asegurar que fuese un asesinato como proclama la familia de Oswaldo y los miembros del MCL y no un accidente [versión oficial del gobierno cubano][8]. Rigoberto cuenta que, en un primer momento, cuando le avisaron de la noticia de la muerte de Oswaldo, asumió que había sido un asesinato y fue a la embajada cubana a proyectar imágenes de Oswaldo en su fachada y a gritar “asesinos”. Sin embargo, con el paso del tiempo, ha habido varios indicios que le han hecho dudar: el principal es una carta del padre Valentín, un cura en el que Rigoberto tiene plena confianza, afirmando que la muerte de Oswaldo fue un accidente; además, la actitud contradictoria de Ángel Carromero[9], el político español que conducía el coche en el momento del accidente, le hizo seguir pensando en esa dirección. Por último, aunque aclara que piensa que el gobierno cubano es perfectamente capaz de asesinar a cualquier disidente, encuentra raro que decidiesen asesinar de una manera tan burda a Oswaldo Paya, al que siempre habían dado un trato privilegiado con respecto a otros disidentes. “No le creo a la tiranía cubana, pero de vez en cuando cuenta una verdad, y en esa trampa de la pasión nos perdemos a veces”, afirma.

 

 

[1] El “Éxodo del Mariel” (abril, 1980) fue una de las grandes crisis migratorias de Cuba con EEUU. Más información aquí: https://www.efe.com/efe/america/sociedad/cuarenta-anos-del-exodo-mariel-una-de-grandes-olas-cubanos-a-ee-uu/20000013-4222505

[2] Oswaldo Payá fue un relevante opositor cubano, miembro fundador del Movimiento Cristiano de Liberación e impulsor del Proyecto Varela, que murió en una accidente de tráfico rodeado de misterio en 2012. Más información: https://es.wikipedia.org/wiki/Oswaldo_Pay%C3%A1

[3] El Movimiento Cristiano Liberación es un movimiento opositor fundado en 1988 para promover un cambio pacífico y democrático en Cuba, de acuerdo a los principios de respeto a la dignidad humana. Web del MCL: http://www.oswaldopaya.org/es/

 

[4] Fulgencio Batista fue presidente electo y posteriormente dictador de la República de Cuba, derrocado por la Revolución de 1959. Más información: https://es.wikipedia.org/wiki/Fulgencio_Batista

[5] Artículo sobre la fundación de la ONG Puente Familiar con Cuba en 2003: https://www.elmundo.es/elmundo/2003/07/28/solidaridad/1059406592.html

[6] Página web de la plataforma Cuba Democracia ¡Ya!: https://cubady.blogspot.com/

[7] El Partido Socialista Obrero Español [PSOE] y el Partido Popular [PP] son los dos principales partidos de España a nivel nacional. El PSOE es considerado un partido de ideología de izquierdas y el PP un partido de ideología de derechas.

[8] Artículo sobre la muerte de Oswaldo Payá: https://elpais.com/internacional/2012/07/23/actualidad/1342999849_054628.html

[9] Artículo sobre Ángel Carromero en relación a la muerte de Oswaldo Payá: https://www.eldiario.es/politica/contradicciones-carromero_1_5814451.html

 

„Nelíbí se mi, že mě lidé chtějí definovat, když ani já sám nevím, kdo jsem. Prostě jen vím, že miluju svobodu,“ říká Rigoberto Carceller Ibarra, neúnavný aktivista, který zanechal viditelnou stopu v boji za demokracii na Kubě.

Od dětství poznamenán

Rigoberto Carceller Ibarra se narodil 26. srpna 1963 v Santiago de Cuba na Kubě. Vyrůstal v křesťanském prostředí uvnitř společnosti, kde jsou věřící lidé vzácní a marginalizovaní. Vzpomíná si na obtěžování ze strany spolužáků z prostého důvodu, že chodil do kostela. „Je nespravedlivé, že dítě je už odmala ocejchováno kvůli něčemu, co nemůže ovlivnit… Jako třeba být vychováván v katolické víře,“ vypráví Rigoberto o svém nelehkém dětství. Vzpomíná také na to, jak těžké pro dítě je, když ho odmítá jeho vlastní rodina. „Moji prarodiče z otcovy strany, komunisté, nikdy nevstoupili do našeho domu,“ přiznává smutně. Rigoberto se díky zkušenosti ze střední školy považuje za člověka přizpůsobeného životu v nepřátelském prostředí. Tvrdí, že zde viděl ty nejstrašnější věci ve svém životě. Takové, které později neviděl ani ve vězení. „[Byla zde] vysoká míra násilí včetně znásilnění, zmrzačení… Jeden spolužák dokončil střední školu bez oka,“ vzpomíná nelehce.

Duše aktivisty

Během marielské krize[1] byl Rigberto s ostatními spolužáky vzat z vyučování. Byli dovedeni před dům jednoho jejich profesora a ve dveřích na něj na povel jako akt zavržení křičeli „odpade“ a „nicko“[2]. Pro Rigoberta šlo o zásadní zkušenost. „Tam se ve mně něco zlomilo a začal jsem se politicky angažovat. Stal se ze mě rebel,“ vypráví o svém zásadním životním zlomu. Začal se stýkat s lidmi vyloučenými režimem, se kterými sdílel své demokratické ideály. Postupně se spolu začali aktivizovat. „Ve skupině, která se jmenovala Synové Kuby [Hijos de Cuba], jsme byli přátelé, pili jsme rum a kuli pikle za změnu na Kubě,“ vzpomíná Rigoberto na své politické začátky. Některé protirežimní akce inicioval i sám. Sabotoval například srážkoměr na Pico Turquino[3] nebo vyrobil razítko z duše na kolo, se kterým se jejich skupině podařilo vyrobit na 2000 letáků s nápisem: „Pryč s Fidelem, spojte se za svou vlast [Abajo Fidel, únete por tu patria]. Letáky pak rozházeli je po celém Santiago de Cuba. O tehdejších protirežimních akcích vypráví s hrdostí. „Jediné, co jsme měli, byla naše vlastní kreativita a instinkt,“ vzpomíná na nesnadné první politické kroky.

Křesťanské osvobozenecké hnutí

Rigoberto začal slýchat o skupině katolíků ze čtvrti Del Cerro v Havaně a rozhodl se najít jejich vůdce Oswalda Payá[4]. Kontaktoval ho skrze důvěryhodné osoby, a nakonec se mu podařilo se s ním osobně setkat. Ihned se dohodli a Rigoberto převzal zodpovědnost za založení Křesťanského osvobozeneckého hnutí [Movimiento Cristiano Liberación], zkráceně MCL, v provincii Oriente a Camagüey. Rigoberto zažíval jedno z nejlepších období ve svém životě. „Vytvořili jsme strukturu a začali se cítit silní. Disidentství není jen o utrpení, vzpomínám na láhev rumu, kterou jsme vypili noc před slavnou výzvou z Cobre [llamamiento del Cobre] v roce 1991, ve které jsme prohlásili, že ‚vlast jsme my všichni‘, vypráví Rigoberto o světlejších stránkách opozičního aktivismu.

Vězení

Rigoberto Carceller Ibarra byl spolu dalšími kolegy z MCL zatčen 3. února 1992. Přišli ho hledat v sedm hodin ráno. „Zaparkovali auto před domem, zadrželi mě přímo před mou rodinou a celé zatýkání natáčeli,“ popisuje bezohlednost policejního postupu. Političtí vězni musí v kubánských věznicích čelit psychickému mučení, od pobytu v miniaturních temných celách až po nekonečné výslechy. „[Po příjezdu] mě oblékli do uniformy Batistova[5] pluku, aby se mnou tak bylo od počátku zacházeno,“ vypráví o zlovůli vězeňských strážných. Navzdory tomu, že nepolitičtí vězni jsou stimulováni a odměňování za znepříjemňování života uvězněným disidentům a přísné kontrole stráží, hovoří o instinktu, který si vězni mezi sebou vyvinuli. „Říká se, že ve vězení má stráž osm hodin na to, aby nás kontrolovala, a ty máš 24 hodin na to, abys jí čelil,“ shrnuje Rigoberto realitu kubánského vězení.

Exil

O rok a půl později byl Rigoberto díky vyjednávání katolické církve propuštěn a deportován do Španělska. I když nechtěl podmínky propuštění, které zahrnovaly deportaci přijmout, jeho matka a žena ho přesvědčily. „Někdy my, kteří tenhle typ věci děláme, je děláme opilí idealismem a málokdy si uvědomujeme, že neúmyslně ubližujeme svým blízkým,“ vysvětluje, proč podmínky nakonec přijal. V Madridu Rigoberto nadále pokračuje v boji za demokratizaci Kuby. Je zakladatelem dvou projektů. Prvním je Puente Familiar con Cuba[6] zaměřený na spolupráci s kubánskými rodinami prostřednictvím „turistických“ cest na Kubu a druhý s názvem Cuba Democracia ¡Ya![7] se snaží ve Španělsku zvýšit povědomí o tom, co se na Kubě děje. I proto pokračuje v protestech před kubánským velvyslanectvím, organizuje pouliční akce a spojuje se s vlivnými politickými osobnostmi. To vše ve jménu prosazování demokratizace Kuby. Z politického prostředí se však otrávený a rozčarovaný stáhl. Vedla ho k tomu nedůvěra v exilovou opozici, kterou popisuje jako průměrnou, a pokrytectví španělských politických stran (jak PSOE[8], tak PP[9]), které se na úkor svobody na Kubě zajímá jen o co největší zisk hlasů.

Smrt Oswalda Payá

Rigoberto má ohledně smrti[10] Oswalda Payá mnoho pochybností. „Nemohu zaručit, že šlo o vraždu, jak tvrdí Oswaldova rodina a členové MCL, a ne jen o nehodu [oficiální verze kubánské vlády],“ vysvětluje Rigoberto svůj postoj. „V první chvíli, kdy mi byla oznámena zpráva o Oswaldově smrt, jsem předpokládal, že šlo o vraždu a šel jsem na fasádu kubánské ambasády promítat Oswaldovy fotky a křičet: ‚vrazi!‘. S odstupem času se však objevilo několik náznaků, které mě přiměly pochybovat,“ odkrývá své pochyby ohledně příčin Payovy smrti. Jedním z hlavních důvodů, které ho přiměly věřit v tragickou nehodu, je dopis od kněze Valentína, ke kterému Rigoberto chová plnou důvěru. V dopise se uvádí, že Oswaldova smrt byla nehoda. Dalším z důvodů je rozporuplný postoj Ángela Carromeroa[11], španělského politika, který řídil auto v době nehody. Posledním důvodem je neomalený způsob, jakým by se kubánská vláda rozhodla Oswalda Payá zbavit. Payá měl totiž v porovnání s ostatními disidenty vždy privilegované zacházení. „Nevěřím kubánské tyranii, ale čas od času říká pravdu, a v této vášnivé pasti se prostě někdy ztratíme,“ přiznává a jedním dechem dodává, že nehledě na to, kde leží pravda ohledně Payáho smrti, je kubánská vláda bez problému schopná zavraždit jakéhokoliv disidenta.

 

[1] Marielská krize, neboli Exodus z Mariel, byla jedna z největších migračních krizí z Kuby do USA v dubnu roku 1980. Z přístavu Mariel odešlo během několik dní do USA přes 100 tisíc Kubánců. Více na: https://www.efe.com/efe/america/sociedad/cuarenta-anos-del-exodo-mariel-una-de-grandes-olas-cubanos-a-ee-uu/20000013-4222505

[2] Oficiální vládní výrazy pro emigranty do Miami a jejich příbuzné.

[3] Pico Turquino je s 1974 m.n.m. nejvyšší kubánskou horou.

[4] Oswaldo Payá byl kubánský opoziční aktivista a zakládající člen Křesťanského osvobozeneckého hnutí [Movimiento Cristiano de Liberaciónσ] MCL. Byl iniciátorem projektu Varela za sociální a politickou změnu na Kubě. V roce 2012 zemřel při ne zcela objasněné dopravní nehodě. Více na: https://es.wikipedia.org/wiki/Oswaldo_Pay%C3%A1

[5] Fulgencio Batista byl kubánským prezidentem a později diktátorem. V roce 1959 byl svržen Castrovou revolucí. Více na: https://es.wikipedia.org/wiki/Fulgencio_Batista

[6] Více o NGO Puente Familiar con Cuba na: https://www.elmundo.es/elmundo/2003/07/28/solidaridad/1059406592.html

[7] Oficiální stránka projektu Cuba Democracia ¡Ya! na: https://cubady.blogspot.com/

[8]  PSOE neboli Španělská socialistická dělnická strana [Partido Socialista Obero Español] je jednou z hlavních politických stran na španělské národní úrovni. Ideologicky je řazena k levici.

[9] Lidová strana neboli[Partido Popular] je jednou z hlavních politických stran na španělské národní úrovni. Ideologicky je řazena k pravici.

[10] Oswaldo Payá zemřel během ne zcela objasněné autonehody. Více na: https://elpais.com/internacional/2012/07/23/actualidad/1342999849_054628.html

[11] Více o Ángelu Carromerovi a jeho roli v úmrtí Oswalda Payá na: https://www.eldiario.es/politica/contradicciones-carromero_1_5814451.html