Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bartolo Cantillo Romero (* 1969)

• nació el 29 de octubre 1969 en La Escondida, provincia de Guantánamo en la República de Cuba

• a los 15 años abandonó la escuela para apoyar a su madre en la manutención de sus siete hermanos, debido a que su padre se murió cuando Bartolo tenía 11 años

• en 1992 detonaron sus desacuerdos con el régimen, cuando el jefe del Sector de la Seguridad del Estado le disparó y quedó con graves lesiones

• por causa de este incidente perdió varios órganos y además le fincaron el presunto delito de atentado con ocho años de privación de la libertad

• fue gracias al apoyo conjunto de su esposa Celina Osorio Claro, coordinadora del movimiento las “Damas de Blanco” y de sus amigos que lograron disminuir su sanción, misma que en 1995 fue permutada a un año en la correccional “La Majimiana” en Guantánamo

• en 2008 el mismo oficial de la Seguridad del Estado que le disparó, lesionó a uno de sus hermanos mientras a otro lo mató con un disparo a estómago

• en 2010 decidió unirse al grupo opositor al régimen a la “Unión Patriótica de Cuba” [UNPACU]

• siete años después, en 2017, fue condenado a un año por el presunto delito de desataco en el “Combinado de Guantánamo”

• actualmente se desempeña como coordinador provincial de la UNPACU en Guantánamo

(český překlad příběhu následuje po tom španělském):

“Si no luchamos por acabar con esta dictadura, van a seguir 60 años más dejando sufrir al pueblo cubano”, insiste Bartolo Cantillo Romero, disidente cubano y defensor de derechos humanos en su país, el cual ha sido encarcelado injustamente dos veces y enfrenta constantes amenazas por sus actividades.

Éramos tan pobres, que ni terminé mis estudios

Bartolo Cantillo Romero nació el 29 de octubre 1969 en el municipio La Escondida en el extremo este de Cuba. Creció en un lugar sumamente pobre, sin electricidad y sin acceso al agua, junto a sus siete hermanos. Cuando Bartolo tuvo seis años, su padre, trabajador de la agricultura estatal, tuvo un accidente cuando lo atropelló un tractor y se quedó incapacitado los siguientes cinco años que culminaron con su muerte. Su madre trabajaba en una lechería, para poder mantener a sus ocho hijos menores de edad. “A la escuela siempre íbamos en los zapatos rotos, unos shorts y siempre la misma camisa, ropa rota todo el tiempo, éramos muy pobres”, recuerda Bartolo su niñez, hasta que le otorgaron una beca estudiantil en la Isla de los Pinos. Sin embargo, de la escuela secundaria regresó después de un año, ya que las condiciones le obligaron a abandonar sus estudios para apoyar a su madre. Bartolo empezó a trabajar en la agricultura, donde permaneció hasta sus 19 años cuando se casó y se mudó a Manuel Tames, un municipio con un poco más de infraestructura civil.

Ocho años en la cárcel por haber recibido un tiro

Desde su juventud Bartolo enfrentó a la policía estatal, motivo por el cual frecuentemente era multado, multas que nunca pagó, esta situación derivó en su encarcelamiento primero por tres y luego por seis meses a finales de los ochenta. “Siempre he dicho la verdad a los dirigentes de este país, pero decir la verdad en Cuba es un delito”, comenta. Cuando en 1992 unos delincuentes robaron la puerca a su sobrino, arreciaron sus problemas con el régimen comunista. Bartolo decidió solicitar justicia, ya que tenía evidencia contra los ladrones, sin embargo, la Seguridad del Estado no realizó ningún registro al respeto y Bartolo decidió denunciar con el jefe del Sector: “Después de describirle la situación, él estaba borracho en un restaurante, salimos, donde me dio un tiro gritándome: ‘Yo no tengo miedo de nada, puedo hacer lo que quiera’. Me llevaron en un camión para animales al hospital, no había nada otro”, describe el incidente que resultó en la pérdida de varios de sus órganos. Pese a ello, cuando se recuperó le acusaron del ataque contra el estado y lo amenazaron con ocho años en la cárcel. Su esposa, Celina Osorio Claro[1], también disidente y la coordinadora de las “Damas de Blanco”[2], acudió al Comité Central en La Habana para solicitar justicia. “Todo el mundo se puso en contra mi acusación, la policía multó varias personas y dos de mis amigos fueron a la cárcel por tres años y un año y medio por defenderme, por decir la verdad”, comenta Bartolo.

Mataron a mi hermano

Finalmente, los defensores de Bartolo lograron bajar su sanción de ocho años en la cárcel a un año en la correccional con internamiento “La Majimiana” en Guantánamo en el año 1995, a causa de que su juicio continuamente se suspendía. En “La Majimiana” Bartolo no pudo trabajar en los cafetales por su condición de salud, por lo cual lo trasladaron al “Combinado de Guantánamo”, de donde salió en 1996. “El oficial que me dio el tiro continuaba siendo guardia – según acabando con los delincuentes contrarrevolucionarios, le subieron el puesto”, añade. El mismo oficial visitó el 28 de enero 2008 la casa de su hermano y le disparó en la pierna, detonación que escuchó su otro hermano y salió - en ese mismo momento el oficial le disparó al estómago y su hermano murió al instante. Mientras tanto el hermano que sobrevivió fue acusado por el delito de atentado, aunque Bartolo le advirtió que se debía defender, no lograron bajar su sanción de ocho años en la cárcel. “Pusieron a mi hermano a la cárcel, para acabar con mi familia, porque estuve en la oposición al régimen – con solo diciendo la verdad. Mataron a uno de mis hermanos, tenía solo 24 años, no puede ser”, subraya la injusticia existente en Cuba.

Represión constante por entrar a la oposición

Cuando en el año 2010 unas amistades de La Habana, cuyos nombres desea guardar pensando en su seguridad, y Raúl Martínez Caraballo[3], le hablaron de la oposición organizada y de los derechos de cada persona, decidió unirse a la “Unión Patriótica de Cuba” [UNPACU][4] y luchar por ellos. “Nos reunimos en la casa de Yoanny Beltrán Gamboa[5], donde los hermanos de la lucha y principalmente el opositor Henry Couto Guzmán[6] me enseñaron de derechos humanos, me uní a la oposición activa y seguiré luchando para que Cuba sea libre y democrática, esto nadie me lo quita de la cabeza”, describe. Desde que Bartolo entró a la UNPACU, intensificaron las amenazas y ataques hacia su persona. Cuando en 2016 visitó a Cuba el presidente de los Estados Unidos de América Barack Obama[7], La Habana se llenó de oponentes al régimen, manifestando su descontento con el sistema comunista y esperando un cambio significativo para el país: “Todo el mundo estaba haciendo entrevistas con los periodistas extranjeros, rodeados por la Seguridad del Estado - ellos tenían miedo de reprimir en ese momento, esperaron para atacarnos. Nos detuvieron a todos, violentamente”, añade respecto del enfrentamiento con la policía, después del cual estuvo siete días detenido en los calabozos.

Si alguien me falta respeto yo no me voy a quedar callado

En 2017 Bartolo fue sancionado a un año de privación de libertad como autor de un presunto delito de desacato. “Me esposaron oficiales de la Seguridad del estado, pedí que me aflojaran las esposas, pero uno de ellos me respondió que merecía una tanda de golpes. Por responderle que si me golpeaba lo iba a escupir, me metieron a los calabozos”, se acuerda de reciente encarcelamiento[8] en el “Combinado de Guantánamo”. Bartolo enseguida anunció una huelga de hambre, en la que permaneció 21 días, hasta que dejaron que su esposa le trajera comida. Bartolo menciona que el trato de los presos comunes y presos políticos es muy diferente: “Los presos políticos están bajo la vigilancia contante; los cambian de piso frecuentemente, para que no creen un círculo de amistades”. Los tratos de los presos son, según Bartolo, inhumanos, por reclamar la comida o agua potable tienen a los reclusos amarrados por cuatro días, sin importar que los tanques de agua realmente tengan bichos, ranas y sapos muertos o que dentro de la cárcel esté rota la tubería, de la cual se están cayendo los excrementos directo a las celdas.

Siempre luchen por la libertad y democracia de Cuba

Actualmente Bartolo se desempeña como coordinador provincial de la “Unión Patriótica de Cuba” en Guantánamo y sigue luchando para que Cuba cambie: “Yo quisiera que este sistema se acabara. Que hubiera transporte, electrificación, desarrollo, para que los niños crezcan no como yo”, subraya. El deseo de Bartolo es que cada cubano luche por la libertad y democracia en Cuba, por un futuro mejor para las generaciones jóvenes. Lo más importante para Bartolo es no quedarse callados: “Si no luchamos por acabar con esta dictadura, van a seguir 60 años más dejando sufrir al pueblo cubano. Tenemos que enseñar a la juventud luchar y que no tengan que seguir soportando la dictadura por falta de conocimiento. ¡Para que puedan vivir en la verdadera libertad”! y con estas palabras de esperanza cierra su testimonio.

 

 

[1] Celina Osorio Claro es coordinadora de las “Damas de Blanco” en Guantánamo y activista de la “UNPACU”, esposa de Bartolo Cantillo y hermana de disidente cubano Francisco Osorio Claro (su testimonio pueden encontrar en el archivo Memory of Nations). Noticias sobre las amenazas hacia Celina aquí: https://vimeo.com/436492921

o aquí: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/agresiones-y-amenazas-en-guant%C3%A1namo-a-una-dama-de-blanco/275430.html

[2] “Las Damas de Blanco“ es un grupo opositor de mujeres de Cuba que luchan por la liberación de sus familiares encarcelados por la falta de libertades políticas en Cuba. Más información aquí: http://www.damasdeblanco.com/

[3] Información sobre el disidente activo Raúl Martínez Caraballo aquí: https://diariodecuba.com/derechos-humanos/1504723909_33791.html

[4] Página oficial de la organización “Unión Patriótica de Cuba” aquí: https://www.unpacu.org/

[5] Yoanny Beltrán Gamboa es periodista independiente en Cuba, oponente al régimen comunista y miembro de la “UNPACU”. Sus artículos por ejemplo aquí: https://www.cubanet.org/author/yoanny-beltran-gamboa/

[6] La entrevista con el disidente Henry Couto Guzmán pueden encontrar en el archivo de “Memory of Nations”: https://www.pametnaroda.cz/es/couto-guzman-henry

[7] Más información sobre la visita de Barack Obama en Cuba en marzo 2017, la cual era parte del “Deshielo cubano” en las relaciones diplomáticas: https://www.bbc.com/mundo/noticias/2016/03/160320_obama_visita_cuba_habana_all

[8] Más información sobre el encarcelamiento de Bartolo Cantillo en 2017 aquí: https://www.unpacu.org/en/prision-por-un-delito-que-nunca-existio-al-activista-de-unpacu-bartolo-cantillo-romero-otro-ejemplo-de-la-justicia-guantanamera-por-roberto-jesus-quinones-haces/

 

„Pokud nebudeme bojovat, čeká kubánský lid dalších 60 let utrpení,“ vyzývá všechny Kubánce Bartolo Cantillo Romero, disident a obránce lidských práv na Kubě, který byl dvakrát neoprávněně vězněn a za svou protivládní činnost čelí neustálým výhružkám ze strany komunistického režimu.  

Byli jsme natolik chudí, že jsem nemohl pokračovat ve studiích

Bartolo Cantillo Romero se narodil 29. října 1969 ve městě La Escondida v nejvýchodnější části Kuby. Spolu se svými sedmi sourozenci vyrůstal ve velmi chudých podmínkách, v oblasti bez elektřiny a bez přístupu k pitné vodě. Když mu bylo šest let, jeho otec, státní zemědělec, byl zraněn během nehody s traktorem a do své smrti zůstal invalidní. Jeho matka pracovala v mlékárně. „Pamatuji si, jak jsme jako děti chodívaly do školy v rozdrbaných botách, v šortkách a v tom stejném roztrhaném tričku, byli jsme opravdu chudá rodina,“ vzpomíná Bartolo, kterému bylo uděleno stipendium ke studiu na Ostrově borovic [Isla de los Pinos], odkud se ale po roce vrátil domů, aby vypomohl své matce v kritické finanční situaci, a začal pracovat v zemědělství. Ve svých 19 letech se oženil a přestěhoval do nedalekého města Manuel Tames.

Za mé postřelení mi hrozilo osm let vězení

Už během dospívání se Bartolo několikrát dostal do sporů se státní policií, které vyústily ve vysoké pokuty, které nebyl schopen splácet a na konci 80. let byl několikrát vězněn. „Vždy říkám státním příslušníkům pravdu, ale říkat na Kubě pravdu je trestný čin,“ uvádí. Když jeho synovci v roce 1992 známí zloději ukradli prasnici, Bartolo se rozhodl trvat na spravedlnosti a vydal se za vedoucím policejního oddělení: „Popsal jsem mu, co se ve skutečnosti stalo, on byl ale zrovna opilý, bylo to v jedné restauraci. Když jsme vyšli ven, z ničeho nic mě postřelil a křičel: ‚Já se ničeho nebojím a můžu si dělat, co chci.‘ Do nemocnice mě odvezli na zvířecím povozu, nic jiného nebylo,“ popisuje událost, která ho zdravotně poznamenala, jelikož ztratil několik vnitřních orgánů. Když se zotavil, obvinili ho z atentátu na úřední osobu, za který mu hrozilo osm let vězení. Bartolova manželka, Celina Osorio Claro[1], taktéž oponentka komunistického režimu a koordinátorka hnutí „Dámy v bílém“ [Damas de Blanco][2], nezůstala pasivní a vydala se do Havany požadovat na příslušných úřadech spravedlivé soudní řízení. „Všichni přátelé se mě zastali a veřejně vystoupili proti mému odsouzení, za což jim policie udělila nesmyslně vysoké pokuty, dokonce dva z mých kamarádů byli za mou obranu odsouzeni k odnětí svobody na tři roky a na rok a půl, jen za to, že říkali pravdu,“ popisuje Bartolo.

Můj bratr byl zavražděn

Bartolův případ byl průběžně pozastavován, až byl v roce 1995 odsouzen z navrhovaných osmi let odnětí svobody k jednomu roku v nápravném zařízení „La Majimiana“ v Guantánamu. V pracovním táboře ale Bartolo nebyl vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu schopen vykonávat práce na kávových plantážích a byl přemístěn do „Kombinované věznice“ v Guantánamu [Combinado de Guantánamo], odkud byl propuštěn v roce 1996. „Strážník, který mě postřelil, působil dál jako policista – údajně úspěšně v potírání různých kriminálníků a kontrarevolucionářů, byl dokonce povýšen,“ dodává Bartolo k celému incidentu. Ten stejný strážník Státní bezpečnosti se 28. ledna 2008 dostavil do domu bratra Bartola, kterého ve dveřích střelil do nohy, ránu uslyšel další z Bartolových bratrů a šel se podívat, co se stalo, načež ho strážník střelou do břicha na místě usmrtil. Přeživší bratr byl odsouzen k osmi letům ve vězení za pokus o atentát. „Zavřeli ho do vězení, aby skoncovali s mou rodinou, protože jsem veřejně vystupoval proti vládě a komunistickému režimu – ale já jen ukazuji na pravdu. Dalšího bratra zavraždili, bylo mu pouhých 24 let, bylo to strašné,“ dodává k jednání státních orgánů na Kubě.

Vstupem do opozice jsem se stal terčem neustálé šikany

V roce 2010 se na Bartola obrátili Raúl Martínez Caraballo[3] a několik blízkých přátel z protivládního hnutí, jejichž jména si z důvodu jejich ochrany nepřeje zveřejňovat, a seznámili ho s problematikou lidských práv. Bartolo neváhal a přidal se k oficiální opozici kubánské vlády a vstoupil do „Vlastenecké unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba][4]. „Scházeli jsme se doma u disidenta Yoannyho Beltrána Gamboy[5], ještě spolu s Henry Coutem Guzmánem[6] a dalšími, to oni mi ukázali, že každý člověk má nárok na svá práva a že je potřeba za ně bojovat. Nikdy nepřestanu bojovat za svobodnou a demokratickou Kubu, nikdo mě v mém přesvědčení nezlomí,“ dodává Bartolo. Od okamžiku, kdy vstoupil do „Vlastenecké unie Kuby“, zesílily výhružky a útoky na jeho osobu. Když v roce 2016 navštívil Kubu tehdejší prezident Spojených států amerických Barack Obama[7], hlavní město Havana se stalo cílem cest nespočetných oponentů režimu z celé Kuby, demonstrujících proti komunistickému systému, očekávajíc razantní změny v zemi: „Úplně všichni dělali rozhovory s mezinárodními novináři, obklíčeni Státní bezpečností, ta se ale neodvážila zasáhnout před očima zahraničních reportérů, počkala si a brutálně nás oponenty napadla potom,“ vybavuje si střetnutí se státní policií, po kterém strávil deset dní zavřený v podzemní kobce.

Urážky si líbit nenechám

V roce 2017 byl Bartolo odsouzen k jednomu roku odnětí svobody za údajný trestný čin rušení veřejného pořádku. „Agenti Státní bezpečnosti mě spoutali, požádal jsem je, aby mi pouta trochu povolili, ale jeden z nich mě místo toho zmlátil. Za můj komentář, že když mě bude dál mlátit, tak na něj plivnu, mě odvlekli do kobky,“ vzpomíná na své zatím poslední věznění v „Kombinované věznici“ v Guantánamu. Bartolo okamžitě vyhlásil hladovku, ve které setrval 21 dní, než dovolili jeho manželce donést jídlo z domova. Bartolo uvádí, že zacházení s běžnými vězni a s politickými vězni se velmi lišilo: „Političtí vězni jsou pod neustálým dohledem, jsou často přemisťování, aby si s nikým nevytvořili bližší přátelské vztahy.“ Obecně je dle Bartolových slov zacházení s vězni nelidské, za požadavek pitné vody nebo jídla jsou vězni svázání provazy na čtyři dny, i když voda kterou jim podávají, je z nádrží s žábami, ropuchami a různými larvami nebo když je například popraskaná kanalizace a z potrubí vytékají exkrementy rovnou do vězeňských cel.

Nepřestávejte bojovat za svobodu a demokracii na Kubě

V současné době Bartolo působí jako regionální koordinátor „Vlastenecké unie Kuby“ v Guantánamu a usiluje o proměnu Kuby: „Moc bych chtěl, aby komunistický systém skončil. Aby všichni měli možnost používat veřejnou dopravu, aby měli elektřinu, možnosti rozvíjet se, aby nevyrůstali tak, jako já,“ zdůrazňuje. Bartolovým velkým přáním je, aby každý Kubánec přispěl ke svobodě a demokracii v zemi, za lepší budoucnost mladých generací. Pro Bartola je důležité nezůstat trčet v rohu: „Pokud budeme nečinně sedět a nebudeme bojovat proti této diktatuře, čeká kubánský lid dalších 60 let utrpení. Musíme mladým ukázat, jak se nenechat režimem zastrašit a ukázat jim, že nastolenou diktaturu nemusejí trpět. Jen tak budou žít ve skutečné svobodě!“ a tím uzavírá své svědectví.

 

[1] Celina Osorio Claro je také aktivní členkou opoziční organizace „Vlastenecká unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba]. Její bratr, Francisco Osorio Claro je taktéž disident a jeho příběh můžete nalézt v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/es/osorio-claro-francisco-1963

[2] „Dámy v bílém“ [Las Damas de Blanco] je občanské hnutí s cílem podporovat rodiny s politickými vězni na Kubě. Více informací ve španělském jazyce: https://web.archive.org/web/20070311054221/http://canf.org/2005/1es/noticias-de-Cuba/2005-may-05-otorgan-premio.htm

 

[3] Více informací o disidentovi Raúlovi Martínez Caraballovi ve španělském jazyce zde: https://diariodecuba.com/derechos-humanos/1504723909_33791.html

[4] Více informací o jednom z nejvýznamnějších aktivních opozičních hnutí na Kubě „Vlastenecká unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba] zde: https://www.unpacu.org/acerca-de/sobre-unpacu/

[5] Yoanny Beltrán Gamboa je oponentem komunistického režimu na Kubě, obráncem lidských práv a členem „Vlastenecké unie Kuby“. Rozhovor s ním můžete nalézt ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/126370.html

[6] V archivu Paměti národa můžete nalézt rozhovor s Henrym Couto Guzmánem: https://www.pametnaroda.cz/cs/couto-guzman-henry

[7] Po 88 letech navštívil Kubu americký prezident, Barack Obama, v rámci politiky obnovování vztahů mezi oběma zeměmi. Více informací zde: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/navsteva-baracka-obamy-na-kube.A160320_191039_zahranicni_jkk