Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

José Alberto Álvarez Bravo (* 1959)

• nació el 19 de marzo 1951 en Sancti Spíritus, República de Cuba

• en 1967 inició su servicio militar obligatorio y al tener problemas disciplinarios fue prisionero durante cuatro años en el presidio “La Cabaña”

• en 1972 por la amnistía otorgada a los presos militares salió de la cárcel

• en los ochenta se adhirió al grupo “Criterio Alternativo” de la poetisa y disidente María Elena Cruz Varela

• en 2007 se unió a la disidencia por un incidente de su hijastro con la Seguridad del Estado

• en 2008 se incorporó a las organizaciones opositoras “Partido Liberal Nacional de Cuba” y “Movimiento de Integración Racial”

• en 2010 estableció la academia “Nueva Esperanza”, promotora de la educación en la sociedad cubana

• José es iniciador de los reencuentros públicos “Veladas ciudadanas” en La Habana y autor del proyecto “Cuba Exige” con el fin de colectar las grabaciones con exigencias del pueblo cubano

• ha sido detenido más de 30 veces

• toda la vida ha vivido en La Habana

„Neobávám se toho, jak a kdy zemřu, ale jak budu žít, protože nechci žít se zavřenou pusou. Já chci žít a zemřít říkajíc pravdu,“ uvádí statečně José Alberto Álvarez Bravo, vládní oponent a novinář, který se snaží o změnu na Kubě skrze vzdělávací projekty a zveřejňování reportáží o porušování lidských práv.

Nereálný svět

José Alberto Álvarez Bravo pochází z atypické kubánské rodiny, narodil se jako třinácté dítě matce, která byla o 17 let starší než jeho otec. Narodil se 19. března 1951 v Sancti Spíritus. Ani jeden z Josého rodičů se hlouběji nezajímal o politiku a o dění v zemi. Josého otec byl cukrářem a rodina neměla peněz na zbyt. Josého otec denně řešil existenční otázky. „´Co budeme dneska jíst? Až vyřeším dnešek, budu se zabývat zítřkem,´ říkával můj otec,“ vzpomíná José na nelehké dětství. José se před každodenními problémy ukryl do světa knih: „Nezajímalo mě nic jiného než knihy, byl jsem posedlý čtením.“ Až v roce 1967, když byl zavražděn Ernesto „Che“ Guevara[1], se José začal trochu zajímat o události kolem něj. Zaregistroval zprávy o úmrtí „dokonalého a statečného“ bojovníka, což mu bylo velmi líto. Díky soucitu s „Che“ Guevarou se stal zastáncem komunistické ideologie, i když nesouhlasil s tehdejší censurou komunistického režimu na Kubě. „Zakazovali nám poslouchat zahraniční muziku, neměli jsme, jak sek ní dostat, s tím jsem nesouhlasil,“ vzpomíná José na své dospívání.

Nepřátelé táhnou ze země

José si začal brzy uvědomovat, že se politický systém na Kubě změnil, ale ne podle socialistických ideálů. Se znárodňováním Fidela Castra se nemohl ztotožnit. „Znárodnil úplně všechno, i šuplíky na ústní vody, znamenalo to náhlý nedostatek všeho potřebného pro běžné Kubánce,“ popisuje José. Během 70. let se naplno vykrystalizoval „Castrův režim“, na jehož začátek José nerad vzpomíná: „Ustálila se úzká vládnoucí skupina, která začala zběsile chránit svou moc. Vytvořili si vlastní systém na zachování neomezené moci a začali šířit strach a obavy z nepřítele – imperialismu, před kterým se musíme bránit.“ Ve stejném období vypukla na Kubě ekonomická krize spojená s hladomorem: „Bylo skoro nemožné sehnat někde kousek chleba. Za celý den jsem požil jen kávu a sušenku, nic jiného jsme doma neměli.“ José se v té době stal volnomyšlenkářem a bohémem, nechtěl se zařadit do žádného systému, ať už se jednalo o náboženství nebo castrismus. Pocítil, že žije v manipulativním režimu, který mu přikazuje, jak a co si má myslet a říkat. A nebyl sám. Kubu začali opouštět stovky Kubánců, už nejen bohatá vrstva, která se obávala o svůj majetek a život, ale i střední třída. Všichni emigranti byli režimem označeni za vzbouřence a nepřátele Kuby. 

Chatka [La Cabaña]

José se oženil v 16 letech. O rok později, v roce 1968, byl poslán na povinnou vojenskou službu. Na začátku byl José spokojen s vojenským řádem, ale časem začal mít problémy s disciplínou a poslušností, což bylo důvodem pro jeho odvedení na šest měsíců dlouhé nucené práce k námořní pěchotě. Josého problémy s nastolenými praktikami ale pokračovali dál a José byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody ve vojenské věznici „Chatka“ [La Cabaña][2], vězení tvořené podzemními kobkami. José si vybavuje okamžik, kdy se v roce 1971 vedení věznice ujalo Ministerstvo vnitra: „Podmínky se změnily o 180 stupňů, na vlastní kůži jsme pocítili, co znamená nelidské zacházení.“ Vedení omezilo rodinné návštěvy na jednu za tři měsíce a snížili denní dávky potravin. „Měli jsme neskutečný hlad, předtím byla ke snídani plechovka kondenzovaného mléka, po převzetí vojenských jednotek Ministerstvem vnitra to byla jen jedna lžíce,“ vzpomíná José. K životu v žaláři patřilo i mučení a psychický teror. José popisuje nešťastnou událost s mladým zajatcem Manuelem Cavanem, kterého stráže zastřelili jen pro potěšení: „Velmi mě to poznamenalo, na vlastní oči jsem viděl, že lidský život nemá pro tuto diktaturu naprosto žádnou hodnotu.“

Úřady práce

Po dvou letech ve vojenském vězení byl José v roce 1972 amnestován. „Režim dával amnestie vojenským vězňům. Celkem jsem ve vojenském vězení strávil čtyři roky – dva jako branec a dva jako vězeň vojenského režimu,“ komentuje José své propuštění. José začal hledat práci, ale neúspěšně, nebyl ochoten smířit se s nadvládou komunistického režimu a zůstal bez zaměstnání. Podle zákona číslo 1231 byl každý Kubánec povinen vykonávat pracovní činnost a být zaregistrován na určitém pracovním úřadu [Centro de Trabajo]. „Hodně osob bylo odsouzeno. Práce ale nepředstavovala zdroj příjmu, pracovní místa byla vymyšlená, lidé nebyli motivovaní. Proto povinnost zaměstnání ukotvili v zákoně. Zaměstnání nebylo důstojné, příjem nevystačil na nic,“ popisuje José. V 70. letech se poprvé blíže seznámil s fungováním protivládní organizace, stal se členem „Alternativního kritéria“[3] [Criterio Alternativo] básnířky a disidentky Maríe Eleny Cruz Varely. Spolupráce ale netrvala dlouho, José se v té době snažil zabezpečit svou rodinu. Když v roce 1985 spustilo vysílání opoziční rádio „Rádio Martí“ [Radio Martí][4], šířící zprávy a metodách a praktikách režimu Fidela Castra, Josého averze vůči komunismu se prohloubila. Nic nezměnila ani „zlatá éra“ kubánské ekonomiky, kterou José zmiňuje: „Na trhu se vyskytovalo hodně výrobků z Bulharska, Rumunska a Sovětského svazu a vůbec celkově hodně potravin od socialistických bratrů. Za přijatelné ceny se daly sehnat dobré ryby, sýry, máslo i jogurty. Bylo to skvělé období.“ Kvůli nezodpovědné finanční a ekonomické politice státu se ale Kuba na začátku 90. let dostala do krize, na kterou José vzpomíná s rozhořčením: „Kuba, dříve produktivní ekonomika, se stala absolutně závislou na zahraničí. Nastalo „speciální období“ [periodo especial][5], musel jsem denně shánět něco k jídlu pro své děti. V té době jsem se ještě k ničemu neodhodlal. Chtěl jsem změnu, ale bez mého přičinění.“

Vstup do opozice

Když v roce 2003 vrcholilo „Kubánské černé jaro“ [La Primavera Negra][6], José se na protivládních akcích ještě nepodílel. Až v roce 2007 vstoupil do opozice, kvůli nespravedlivému nařčení nevlastního syna jeho tchýní. „Jednalo se o rasisticky motivované obvinění, nemohl jsem zůstat se zalomenýma rukama. Začal jsem hledat kontakty. Spojil jsem se s Vladimirem Rocem, který kontaktoval disidenty a novináře. Můj příběh vyšel v ´Cubanet´ [opoziční periodikum],” popisuje José. V roce 2008 vstoupil do nezávislých organizací, do „Národní liberální strany Kuby“ [Partido Liberal Nacional de Cuba][7] Josého Vélez Hernandéze a „Hnutí za rasovou integraci” [Movimiento de Integración Racial][8] s Leónem Padrónem. Brzy zjistil, že prostředí politických stran ho nepřitahuje a neviděl v nich svou budoucnost. Rozhodl se věnovat žurnalistice, i když mu téměř okamžitě po jeho rozhodnutí začali spřízněnci Castrova režimu vyhrožovat smrtí. José se nenechal odradit a v roce 2010 založil akademii „Nová naděje“ [Nueva Esperanza] s cílem podpořit vzdělanost občanské společnosti na Kubě. Akademie se konala vždy u někoho doma a přihlásit se na kurzy mohl kdokoliv. Vyučovaly se zde informační technologie, lidská práva a historie Kuby – s podporou profesora a disidenta Dimase Castellanose[9]. Vláda se postavila proti vzdělávacím kurzům a pronásledovala jejich účastníky s výhružkami a zastrašováním tak dlouho, až byla akademie zrušena.

Občanské večery

V roce 2011 zahájil José další občanskou iniciativu, přemístil kurzy a semináře na veřejná místa, hlavně do parků, v Havaně. Sezením se brzy začalo říkat „Občanské večery“ [Las Veladas cuidadanas][10]. Režim znovu zasáhl proti Josého aktivitám a začali ho sledovat: „Vždycky, když jsem vyšel z domu, skončil jsem v zadržovací cele. Úplně tuto iniciativu zadupali, vždycky mě pronásledovalo policejní auto, nemohli jsme pokračovat,“ popisuje José konec vzdělávacích večerů. Ani to ale Josého neodradilo a v roce 2011 podnítil projekt „Kuba požaduje“ [Cuba Exige], jehož hlavním cílem je shromažďovat žádosti kubánských obyvatel o změnu situace na Kubě, směřované kubánské vládě a ostatním spoluobčanům. Když úspěšně publikoval 1000 výpovědí, odpojili mu telefonní linku. V současnosti José dokázal zveřejnit přes 2400 nahrávek Kubánců požadující okamžitou změnu v zemi. José dokázal ze záznamů vytvořit databázi a projekt rozšířit. Do databáze nahrává reportáže a výpovědi týkající se porušování lidských práv, včetně jmen, místa a datumu.

Politická vyzrálost

José nesouhlasí s organizacemi podporujícími pouze kubánské politické vězně. „Já vždy zmiňuji všechny osoby nespravedlivě odsouzené, s tím souhlasím. Nemůžeme hovořit jen o politických vězních. Nemůžeme opomíjet porušování práv ostatních Kubánců,“ uvádí José jeden ze svých důvodů, proč se rozhodl nepodílet se na politice a nebýt členem žádné politické organizace, ale dát se na dráhu nezávislého novináře. Ostatní disidenti nazývají Josého „diskutérem“ [el dialoguero]. Původně byl José přesvědčen, že s diktaturou není možné debatovat, ale dle svých slov José vyzrál – dospěl k názoru, že diskuse přináší rovnocenné postavení: „I v případě kriminálníků, kterými jsou bratři Castrové a jejich spřízněnci. Já jsem ochoten se s nimi bavit, ale jen budeme-li si rovnocenní a budeme diskutovat o budoucnosti Kuby a o předání pravomocí kubánskému lidu,“ dodává José. Od roku 2009 byl José více jak 30krát zadržen, ale ani to ho nedonutilo opustit své aktivity jako oponent režimu. Podle Josého by měl kubánský lid vzít otěže do svých rukou a požadovat okamžité změny: „Nemůžou nás opomíjet věčně. Přijde den, kdy společnost bude žádat dialog, a to bude moment, kdy se Kuba změní,“ uzavírá José Alberto rozhovor s nadějí změn ve své zemi.

 

[1] Ernesto Che Guevara  (oficiálně 14. června 1928, Rosario, Argentina – 9. října 1967, La Higuera, Bolívie) byl marxistický revolucionář a vůdce kubánských guerill. Více informací zde: https://plus.rozhlas.cz/ernesto-che-guevara-snilek-se-samopalem-ktery-zemrel-vcas-6507687

[2] Vojenská věznice „Chatka“ byla obnovena po Kubánské revoluci z roku 1959. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.ecured.cu/San_Carlos_de_La_Caba%C3%B1a

[3] Více informací o organizaci „Alternativní kritérium“ a jeho zakladatelce Maríí Eleně Cruz Varele ve španělském jazyce zde: https://elpais.com/diario/1992/01/08/opinion/694825212_850215.html

[4] Oficiální stránky „Rádia Martí“ ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/Cuba

[5] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [periodo especial]. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[6] „Kubánským černým jarem“ se označují události v březnu 2003 na Kubě, kdy bylo odsouzeno k odnětí svobody 75 politických oponentů, novinářů, umělců atp. Více informací zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1184485295-kubanske-jaro/205542155040002/

[7] Více informací o „Národní liberální straně Kuby“ ve španělském jazyce zde: http://www.afrocubaweb.com/mir.htm

[8] Více informaci o „Hnutí za rasovou integraci“ ve španělském jazyce zde: https://esacademic.com/dic.nsf/eswiki/888766

 

[9] Rozhovor s historikem a oponentem komunistického režimu na Kubě s Dimasem Castellanosem můžete nalézt v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/castellanos-marti-dimas-cecilium-1943

[10] Více informací o „Občanských večerech“ ve španělském jazyce zde: https://loshijosquenadiequiso.blogspot.com/2011/09/velada-ciudadana-primer-territorio.html?m=0