Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Iva Zajíčková-Stafová (* 1948)

• born on March 9, 1948 in Brno

• her grandfather lost his farm in Ždánice in the collectivization process in the 1950s

• participated in cycling races with the sport club TJ Favorit Brno

• the family was persecuted due to her father who had left the Communist Party after the coup d’état in 1948

• the communists punished her father by sending him to work in the uranium mines in Dolní Rožínka

• emigrated to Austria in 1980

• her sister Jitka emigrated in 1982

• helping students in Brno during the Velvet Revolution in 1989 pomáhala brněnským studentům

• in 2006 returned to the Czech Republic to Ždánice for good

• became elected the mayor of Ždánice in 2006

Iva Zajíčková-Stafová, rozená Zajíčková, je bývalá československá reprezentantka v dráhové cyklistice. Narodila se 9. března 1948 v Brně. Osud ji sice odvál do Rakouska, ale její život je nejvíce spjat se Ždánicemi na jižní Moravě, kde za jejího dětství žil a hospodařil její dědeček Vincenc Čermák.

Dědeček se vstupu do JZD bránil do posledních chvil

Bylo jí asi deset let, když dědeček v padesátých letech přišel o hospodářství. Jako jeden z mála měl ve Ždánicích mlátičku a ostatní sedláci si k němu chodívali mlátit obilí. Iva Zajíčková-Stafová vzpomíná, jak na statku pomáhala. Když už dědeček nemohl mít koně a měl jen krávy, se kterými oral, ráda s ním jezdívala na pole. Dlouho věřil, že vnučka jednou hospodářství převezme. Snažil se hospodářství udržet ve svých rukou, jak to šlo, ale předání majetku JZD se přesto neubránil.

„Musel odvádět státu tak vysoké dávky jak mléka, tak obilí i vajíček, že si s babičkou prakticky všechno kupovali. Když jsme jako děti přijely na prázdniny, snažili se nám dát aspoň trochu kravského mléka. Více si dovolit nemohli. Časem už to bylo neudržitelné, až jednoho dne přišli z JZD a dědečkovy krávy odvezli na porážku. Tím jeho hospodaření zaniklo,“ vzpomíná Iva Zajíčková-Stafová na padesátá léta ve Ždánicích. Nutno dodat, jaké praktiky tehdy panovaly: za krávy dědeček nic nedostal s odůvodněním, že byly údajně nemocné, ačkoli do té doby musel dědeček odevzdávat jejich mléko.

Do Fondu republiky věnoval snubní prstýnky

Vincenci Čermákovi tehdy bylo už sedmdesát let, a i když nesl ztrátu hospodářství velmi těžce, nezahořkl. Patřil k velkým vlastencům. Iva Zajíčková-Stafová vzpomíná, že když v roce 1968 svítalo na lepší časy, přijímal politické změny s nadšením.

Obrodný proces Pražského jara přinesl i akce z řad občanů a jednou z nich byla také spontánní a nikým neorganizovaná iniciativa, která vyústila v celonárodní sbírku do tzv. Fondu republiky. Lidé jí chtěli vyjádřit podporu a důvěru v lepší budoucnost a v politiku „socialismu s lidskou tváří“. Do fondu vkládali dobrovolně část svých výdělků i zlato. „Babička byla už v té době po smrti, a tak dědeček věnoval do fondu snubní prstýnky. A to přesto, že ho komunisté okradli. Takový to byl vlastenec,“ vzpomíná Iva Zajíčková-Stafová. O to horší bylo zklamání, když do Československa vtrhly tanky. Vincenc Čermák dožil ve Ždánicích a zemřel ve věku devadesáti let.

Otce potrestali prací v uranových dolech

Totalitní režim poznamenal rodinu ještě jiným způsobem. Otec pamětnice, který pocházel z chudých poměrů, tak jako mnoho jiných, kteří po válce věřili, že KSČ nastolí spravedlivější sociální poměry, vstoupil do KSČ. Když z ní, rozčarován, po třech letech vystoupil, následoval trest. „Poslali ho pracovat do uranových dolů Dolní Rožínka, aby prý našel správný postoj k dělnické třídě,“ říká Iva Zajíčková-Stafová.

Otcovo vystoupení z KSČ se objevilo i v posudcích jeho dcer. Příznivě nepůsobilo ani to, že maminka byla věřící katolička a obě sestry Zajíčkovy byly pokřtěné a chodily do náboženství. „Sestra Jitka, která chtěla studovat dějiny umění, to poznala na vlastní kůži, když dostala posudek, který jí studium znemožnil,“ vzpomíná Iva Zajíčková-Stafová, jež se také nemohla dostat na obor, který si přála. Tyto „škraloupy“ však trochu zahladily pozdější otcovy aktivity. Přestože zůstal nestraníkem, byl zvolen poslancem národního výboru v Brně. Pamětnice vysvětluje, že otec byl u lidí velmi oblíbený pro své aktivity a silné organizační schopnosti, a proto si ho zvolili. „Například hudební klub Šelepka je dílo mého tatínka. Dříve to byla fabrika, kterou si lidé v rámci akce Z přestavěli, a vznikl tak známý klub.“

Sport v době normalizace a anglická královna

Technicky zaměřená Iva Zajíčková-Stafová vystudovala v Brně střední průmyslovou školu a poté pokračovala na vysoké škole elektrotechnické. V té době se začala vážně zajímat o cyklistiku.

Sportovní kariéru zahájila v brněnském oddílu Favorit Brno u trenéra Arnošta Vymazala. První závod absolvovala v roce 1968 v Jihlavě a vyhrála. O rok později startovala na svém prvním mistrovství republiky na dráze ve sprintu v Plzni. Následovalo páté místo na mistrovství světa a v roce 1971 si dojela pro bronzovou medaili. Šlo tehdy o historicky významné umístění, neboť do té doby žádná žena z Československa medaili v cyklistice nezískala. Největší zážitek, jehož význam si tehdy vůbec neuvědomovala, ale zažila na mistrovství světa v Anglii v roce 1970. Tehdy československé reprezentanty z východního bloku přišla pozdravit anglická královna. „Podala mi ruku a zajímala se, jak se v Anglii cítíme, a ze zdvořilosti se zeptala, zda něco nepotřebujeme. Tenkrát zrovna stále pršelo, tak jsme si přáli, aby přestalo pršet. Nevím, zda měla takovou moc, ale je fakt, že po jejím odchodu pršet přestalo,“ říká se smíchem pamětnice.

Povinnosti sportovců

Vrcholová sportovní kariéra v socialistickém Československu byla podmíněna i neatraktivními povinnostmi, mezi něž patřily projevy loajality ke komunistické straně. Reprezentující sportovci museli být členy KSČ nebo SSM. „Já jsem do KSČ nemusela, stačilo, že jsem byla předsedkyní SSM v TJ Favorit Brno. Jako sportovci jsme prostě museli být organizovaní ve svazácké organizaci. Protože jsem nestála o to chodit po schůzích, organizovala jsem raději různé sportovní akce pro mládež. Když jsem pak dostala za neúčast na schůzích důtku, považovala jsem to za velkou křivdu,“ říká pamětnice.

Útěk na Západ

Na jedné straně otec, který jakožto vystudovaný inženýr nemohl pro své politické postoje získat práci odpovídající jeho vzdělání, na druhé straně její touha posunout se ve své sportovní kariéře mnohem dále, než kam jí umožňoval cyklistický svaz. To přispělo k tomu, že když se Iva Zajíčková-Stafová ve druhé polovině sedmdesátých let účastnila etapových závodů v americké Arizoně, začala v ní klíčit myšlenka na emigraci. Viděla podmínky amerických sportovců, seznámila se s českými emigranty, a dokonce dostala nabídku, aby v Americe zůstala. „Tehdy jsem se na to ještě necítila zralá, neuměla jsem jazyk a měla jsem velké obavy. Byl by to osudový krok, ze kterého by už nešlo couvnout.“

Rozhodnutí emigrovat uzrálo poté, co se nemohla zúčastnit mistrovství světa. Jako cílovou zemi zvolila Rakousko, kde měla známé mezi českými emigranty i Rakušany, kteří jí do Rakouska otevřeli cestu. Dostala příslib rakouského občanství i reprezentace. O jejím plánu věděla pouze maminka. Sestře se raději nesvěřila z obavy, že by se mohla proříct a její plán na emigraci zhatit.

„Sportovci měli služební pasy. Ty jsme ale takřka nikdy neměli v ruce, vyjma přejezdu hranic. Po jejich kontrole celníky jsme je museli hned zase odevzdávat vedoucímu výpravy, aby byla jistota, že neemigrujeme. Musela jsem si tedy vyřídit soukromý pas, na ten získat výjezdní doložku a pak si v Bratislavě zařídit rakouské vízum. V té době jsme zrovna měli soustředění a v Plzni probíhal cyklistický pohár. Trenér nám však sdělil, že se ho nezúčastníme. Přemluvila jsem ho, aby mě na něj poslal,“ vypráví Iva Zajíčková-Stafová začátek své emigrantské anabáze. Dne 26. června 1980, v den maminčiných narozenin, si tedy sbalila věci včetně kol a ve svém autě značky Zastava zamířila k hranicím...

„Když jsem překračovala hranice, byla ve mně malá dušička. Celníci mě tak trochu znali a vyptávali se mě, kam jedu. Tvrdila jsem, že jedu na závody. Když mi otevřeli kufr, propadala jsem panice, protože jsem si vezla zásoby jídla do začátku. Zřejmě byli u sportovců zvyklí na ledacos, a tak mi nakonec popřáli, ať dobře dopadnu, a pustili mě dál.“

Rychlý konec sportovní kariéry

Na rakouské straně se dostavila euforie, ale jak pamětnice říká, nebyl to pocit vítězství. Věděla, že stojí teprve na začátku složité a nejisté cesty. Neuměla jazyk a jedinou oporou jí byli přátelé. Ubytovali ji na chatě poblíž Vídně, kde několik měsíců trénovala. Věřila, že bude ve sportovní kariéře pokračovat, jak bylo domluveno. Měla před mistrovstvím světa.

„Jenomže Československý cyklistický svaz podal protest u Mezinárodní cyklistické federace. Řešilo se to tehdy na olympiádě v Moskvě, kdy rakouský svaz při jednání navrhl, aby dostala na rok neutrální licenci a mohla bez přerušení pokračovat v závodění. Návrh ale neprošel a moje sportovní kariéra tím skončila,“ říká Iva Zajíčková-Stafová.

Jak říká, ani na okamžik však nepomyslela na návrat do Československa. „Zpočátku byl zájem, abych se vrátila. Poslali pro mě maminku, aby mě přemluvila k návratu, ale nepřipadalo to v úvahu. Například jsem věděla, že navrátilci pak museli mluvit do médií a vyprávět, jak je Západ strašný. To bylo naprosto nepřijatelné. Mou motivací nebyla jen sportovní kariéra, ale celá budoucnost. Nebyla pro mě cesta zpátky,“ říká pamětnice.

Když skončila se sportem, musela vzít za vděk dělnickou prací v továrně na autorádia, kde nebyla tolik potřebná znalost němčiny. Za dva roky ale jazyk zvládla natolik, že mohla začít pracovat ve svém oboru, a později získala zaměstnání ve společnosti AEG, kde se přeškolila a pracovala ve vývoji softwaru pro elektroniku.

Emigrace sestry

Sestra Jitka se rozhodla emigrovat dva roky po ní. Její cesta na Západ ale byla mnohem komplikovanější. S českým pasem a rakouským vízem v pasu, které získala v Záhřebu, se ocitla v pasti, protože pečliví celníci nepřehlédli razítko, že pas je platný pouze pro Jugoslávii. „S rakouským vízem se nemohla vrátit do Československa, protože by bylo jasné, že chtěla emigrovat. A nemohla se dostat ani z Jugoslávie do Rakouska. Navíc měla s sebou dvě děti.“

Po dvou neúspěšných pokusech dostat se do Rakouska se jim nakonec podařilo projet hranice v autě mladých a ochotných Rakušanů. „Přestože rakouská auta celníci obvykle nekontrolovali, jejich auto zastavili. Celník sice viděl razítka v pase a muselo mu být jasné, že jde o emigranty, ale nechal je projet,“ vypráví Iva Zajíčková-Stafová o své sestře, která dodnes žije v Berlíně.

Zpátky do Ždánic

Iva Zajíčková-Stafová navštívila Československo už v době listopadového převratu v roce 1989, kdy pomáhala brněnským studentům se zásobami papíru a kopírek. Natrvalo se vrátila až v roce 2006 do Ždánic do domku po dědečkovi, který si postupně opravila. „Dědeček ještě za svého života přepsal domek na mě, ale ten po mé emigraci propadl státu. Národní výbor tam tenkrát nastěhoval sociálně slabší rodinu. Vždycky jsem k němu měla velký citový vztah, stejně jako k obci samotné,“ říká pamětnice, která se v roce 2006 zúčastnila komunálních voleb a byla zvolena starostkou obce. Sportování se zcela nevzdala. Když nevyšla cyklistika, začala v Rakousku hrát ženský fotbal a ještě později ji uchvátilo horolezectví.