Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Norma Zabka (* 1928)

• she was born on 7 August 1928 in New York as a third generation Czechoslovak immigrant

• she spoke only Czech until she started school, but then she forgot it

• from the age of five she was a member of the New York Sokol

• in her childhood she experienced the last years of the flourishing Czechoslovak expatriate community in midtown Manhattan

• thanks to her practice in Sokol, gymnastics became her life‘s passion and occupation

• she worked in Sokol alongside legendary Marie Provazníková

• she was at the foundation of rhythmic gymnastics in the USA

• thanks to this achievement she was inducted into the American Gymnastics Hall of Fame

• she served as an international sport judge at four Olympic Games

• she served as president of the New York City Sokol for 27 years until 2019

Když se Norma Zabka, dívčím jménem Briza, 7. srpna 1928 narodila, všude kolem se mluvilo zastaralou češtinou, i když byla uprostřed New Yorku. Ulice, ve které rodiče Helen a Frank Briza žili, stála uprostřed čtvrti, které se říkalo Yorkville a kterou protínala Avenue s přezdívkou Bohemian Broadway. Ulice očíslované 65. až 79. na Upper East Side, tedy východní straně horního Manhattanu, patřily přistěhovalcům z rakouské monarchie. Měli svou školu, kostely, banku, knihovnu, pohřební službu, pekařství i řeznictví. Doma se mluvilo česky, i když rodiče pamětnice se narodili už ve Spojených státech amerických.

„Všichni mí prarodiče se narodili ještě na území později známém jako Československo, už přesně nevíme, odkud byli. Rodina otce žila v New Yorku a rodina maminky se usadila v Baltimoru. Tam se rodiče také potkali,“ začíná své vyprávění Norma Zabka. Rodina se usadila v patrovém bytovém domě na 71. ulici. Hned naproti nim stála budova Sokola, která má na sobě dodnes nápis Sokol Hall a je jednou z nejstarších staveb v okolí. Krajané ji postavili v roce 1896. „Žili jsme tady až do velkého požáru. Ten nás vyhnal na 77. ulici. Pak, když jsem dostala svou první práci, bylo to na 73. ulici. Po krátké pauze v Chicagu a v New Jersey jsem se opět vrátila. Učila jsem celý život na Hunter College na 68. ulici. Poté, co jsem se stala prezidentkou Sokola, přestěhovala jsem se zpátky na 72. ulici, abych to měla blízko,“ vysvětluje Norma Zabka.

Okolí, ve kterém ve třicátých letech vyrůstala, nemá s tím současným skoro nic společného. Připomínkou všeho československého mezi vysokými mrakodrapy a moderními kancelářskými budovami je už jen pár historických budov. „Mé dětství tady bylo úžasné. Nebylo tady tolik aut jako dnes, měli jsme ve srovnání s dnešními dětmi svobodu a mohli jsme si hrát na ulici. První Avenue jsme přezdívali Bohemian Broadway. Stála tam knihovna, kde bylo jedno patro plné českých knih. Pečivo jsme kupovali buď u Hájka, nebo u Jandy, měli vánočky a různé cukroví. Všichni mluvili česky.“

Norma Zabka vyrostla v česky mluvící rodině. „Nikdy nezapomenu, jak mě maminka poslala nakoupit do amerických potravin na rohu naší ulice. Přišla jsem a řekla, že chci půl kila čočky, tu čočku jsem řekla česky, protože jsem anglický název neznala. Prodavač samozřejmě nevěděl, co po něm chci.“ Dnes už pamětnice česky nerozumí ani nemluví. Když nastoupila do základní školy v blízkosti domova, nechtěla už o jazyku svých předků ani slyšet. „V první třídě jsem anglicky vůbec neuměla, ale naučila jsem se pak velmi rychle. Jako dítě jsem se rozhodla, že už s češtinou nechci mít nic společného.“

Ve čtyřicátých letech 20. století Češi opouštěli Manhattan

Na začátku 20. století je doložena existence nejméně 50 českých spolků v této čtvrti. Vlado Simko zmiňuje v článku „Evolution of our ethnic community in New York City“ ty nejdůležitější z nich: „Fungoval zde divadelní klub, několik tanečních klubů, kuželkové spolky, svůj spolek měli hráči lesních rohů, jezdci na koních, střelci, další spolky jako Slovanská Lípa, Včela, zpěváci v Hlaholu a další jako Národní jednota, Otakar, Jeroným, Jan Hus, Jan Žižka, Jiří z Poděbrad, Táboritky, Tyl, Pokrok. Ze všech zmiňovaných byli nejlépe organizovaní gymnasté v Sokole.“ (Celá tato citovaná studie věnující se vývoji československé komunity žijící v této lokalitě je k nahlédnutí v dodatečných materiálech.)

Z mnoha důvodů se československá komunita začala v dalších desetiletích přesouvat. Druhým a třetím generacím přistěhovalců se už převážně v poválečné době finančně dařilo lépe a nechtěly nadále bydlet v malých městských bytech. Mladé rodiny toužily po větším prostoru – po domě, u kterého by mohly mít malé hospodářství. Začaly se stěhovat především do nově se rozvíjejících předměstí jako Queens, Astoria a Long Island, kde byl k dispozici dostatek pozemků. Proměnu si pamatuje také Norma Zabka.

„Velká změna nastala ve čtyřicátých letech. Dole u řeky sídlila firma na balení masa. Potom tuhle budovu koupilo OSN a nechalo tam vystavět svou centrálu, což naprosto proměnilo celou východní část horního Manhattanu. Do té doby byste si mysleli, že západní Manhattan je to pravé místo k životu, ale nová budova OSN vše změnila.“ Ve čtvrti, kde do té doby stál v přízemí bytových domů jeden český obchod vedle druhého, se začalo bourat a postupně vyrůstaly moderní budovy. „Byty byly najednou mnohem dražší. Kdo tehdy vlastnil byt, měl štěstí. Zdražilo se ale úplně všechno, a to byl hlavní důvod, že se komunita rozpadla. To, co jsme znali ještě ve třicátých letech, totiž že celá Druhá Avenue byla poseta pouličními prodavači zeleniny a ovoce, to bylo najednou pryč,“ komentuje pamětnice dobu, kdy se z ošuntělých přistěhovaleckých čtvrtí 19. století postupně staly nejvyhledávanější newyorské adresy.

V Sokole cvičila od pěti let

Jako malou holčičku zapsali rodiče Normu do Sokola. Chodil tam každý, jak říká. „Bylo mi asi pět, měla jsem to jen přes ulici. Cvičili jsme klasické sokolské sestavy, k tomu jsme se učili zpívat české písničky. Z učitelů si pamatuju na Rose Hilsky,“ vzpomíná pamětnice na sokolku, která se podle nekrologu v lokálních novinách do New Yorku přistěhovala v roce 1906 ze Zbraslavic a kromě členství v Sokole byla také členkou Jednoty českých dam.

Newyorský Sokol byl kromě sportoviště i dějištěm schůzí vlastenců. V přízemí kromě tělocvičny sídlila restaurace Sokol, kde na stěně visely české noviny a dala se koupit kachna se zelím a knedlíky nebo poněkud levnější knedlíky s vajíčky a kde se diskutovalo o válce i o nově vznikajícím Československu. K Čechoslovákům tady promlouval T. G. Masaryk a zde také vznikla moderní československá vlajka, píše Vlado Simko. „Pětadvacátého května 1918 měl za velké slávy Masaryk projev v Carnegie Hall a poté následoval průvod. Pátou Avenue šly směrem k jihu obrovské davy lidí. Masaryk poté promluvil k nadšeným davům z balkónu hotelu Plaza, kde pobýval. Na balkóně visela vedle americké vlajky také nová československá vlajka s modrým trojúhelníkem, navržená pro tuto příležitost knihovníkem newyorského Sokola, Josefem Knedlhansem.“ Je možné, že Masarykově projevu naslouchali také příbuzní pamětnice.

Sokol hrál v jejich rodině velkou roli. Z archivních knih Norma Zabka před několika lety zjistila, že členem byl koncem 19. století už pradědeček Briza. Pamětnice si pamatuje na návštěvu členů Sokola z Československa v roce 1947, kteří přijeli do New Yorku krajanům poděkovat za pomoc během válečných let. „Tehdy jsme všichni chodili cvičit v normálním oblečení, zkrátka jsme na sebe natáhli trenýrky a bylo to. Na tu návštěvu jsme ale museli obléknout sokolské dresy, byla to velká sláva a od té doby už to pak zůstalo takto.“

Na všesokolský slet do Vídně vypravili z New Yorku letadlo

Všichni rodinní známí pamětnice pocházeli z prostředí Sokola. Tady našla nejlepší kamarádky, manžela George Zabku, který byl slovenského původu, a tady také padlo rozhodnutí, že gymnastice se bude Norma Zabka věnovat profesionálně. Když nastoupila na místní střední školu, začala se pod vedením sokolských sester věnovat mladším žákům a kromě toho, že sama jako gymnastka za newyorský Sokol závodila, začala také učit. Nejsilnější motivací pro ni byla práce s Marií Provazníkovou, legendou československého Sokola, držitelkou zlaté medaile z olympijských her v Londýně v roce 1948, ze kterých se už do Československa nevrátila. Byla prvním politickým uprchlíkem olympijských her.

„Komunisté ji tehdy do Londýna nechtěli pustit. Jako vedoucí Mezinárodní gymnastické federace a vedoucí družstva československých gymnastek ale povolení nakonec dostala. V Londýně zůstala a z USA jí pak přišla nabídka vyučovat na univerzitě, takže se vyhnula utečeneckým táborům a mohla se přestěhovat do Spojených států. Byla to velmi silná a vzdělaná žena. Stala se mou celoživotní mentorkou.“ Československé gymnastky tehdy v Londýně získaly zlatou medaili.

V roce 1950 se Marie Provazníková stala náčelnicí Ústředí československého sokolstva v zahraničí. Z této pozice organizovala výpravy amerického Sokola na všesokolské slety krajanů v zahraničí. Na jednom takovém byla také Norma Zabka. „Byla to zásluha sestry Provazníkové. Zařídila celé jedno letadlo do Vídně. To byl můj první všesokolský slet,“ říká pamětnice. Norma Zabka už si nebyla zcela jistá, ve kterém roce takto do Vídně americká výprava letěla. Podle archiváře Sokola Martina Klementa to pravděpodobně bylo v roce 1962. „Slety ve Vídni se konaly tři, a to v červenci roku 1962, v červenci roku 1972 a v červenci roku 1982. Pokud by Marie Provazníková vypravila celé letadlo, pravděpodobně by to mohlo být v roce 1962, kdy byla ještě ve funkci náčelnice.“ Po roce 1989 se se svými sokolskými sestrami a bratry vypravila Norma Zabka na slet do Prahy. První porevoluční slet v hlavním městě uspořádali sokolové v roce 1994.

Gymnastice se věnovala Norma Zabka profesně pod vlivem Marie Provazníkové, společně pracovaly také na učebnicích gymnastiky pro sokolské cvičence. „Když jsem nastoupila do své první práce na pozici sekretářky, uvědomila jsem si, že pracovat budu celý život a že práce sekretářky není bůhvíco. Takže jsem se rozhodla jít studovat tělocvik a dělat něco, co mě opravdu baví,“ přibližuje pamětnice své začátky. Třicet let působila jako učitelka na newyorské univerzitě Hunter College, postupně absolvovala několik kurzů pro rozhodčí v USA i v zahraničí a vrcholem kariéry je její účast v porotách olympijských her v Los Angeles, Soulu, Atlantě a Barceloně. Položila základy rytmické gymnastiky v USA a díky této práci se dostala do Síně slávy americké gymnastiky.

Věru Čáslavskou jsme vítali na newyorském letišti

I když jako dítě nechtěla mít s českou komunitou a jazykem nic společného, osud ji k českým kořenům přes gymnastiku přece jen zavedl. Když během olympijských her v Mexiku v roce 1968 reprezentovala Československo Věra Čáslavská, Norma Zabka jí fandila doma u televizní obrazovky naprosto automaticky. Obdivovala její techniku i politický postoj. Když se pár měsíců poté Věra Čáslavská vypravila do New Yorku, sokolové ji slavnostně přivítali.

„Do New Yorku tehdy letěl na závody její muž, běžec Josef Odložil. O její návštěvě se nemluvilo, protože nebyla zadobře s tehdejším režimem. A tak nás byla jen hrstka lidí, kteří věděli, kterým letadlem přiletí, a jeli jsme ji přivítat na letiště s pár dětmi, které jí předaly kytici. Další den jsme pro ni uspořádali recepci v Sokole v Astorii.“

V roce 1994 zvolili Normu Zabka za prezidentku Sokola, ve kterém působí od dětství. Podle svých slov se jí podařilo za 25 let svého vedení Sokol finančně zajistit. „Vážím si toho, že mi osobně poděkovala sestra Provazníková, že se mi podařilo oživit práci Sokola. Představila jsem tehdy například program pro nejmenší děti do pěti let, který měl v době největšího úspěchu na 300 cvičících členů.“ Díky ní a dalším členům vedení také Sokol nikdy neprodal svou historickou budovu, ačkoliv se o to developeři vzhledem k atraktivní lokalitě stavby opakovaně pokoušeli.

„Jednou už jsme nad tím vážně přemýšleli. Nabídli, že postaví nástavbu, kde by byly byty pro rodiny s nižším příjmem, a že by Sokol zůstal zachován v přízemí, ale nakonec ani tato nabídka během hlasování neprošla,“ vzpomíná Norma Zabka. Uvádí, že z původních silných přistěhovaleckých komunit v okolí stojí dodnes na původních místech jen české stavby. „Vedle Čechoslováků byli Maďaři a pak ještě dál okolo 90. ulice Němci. Ti vlastnili úžasnou budovu na dnešní Lexington Avenue, ale prodali ji. Neuvědomuju si, že by Maďaři měli nějaké své místo, možná maďarskou školu. My stále máme Národní budovu na 73. ulici, Sokol a také máme Bohemian Hall v Astorii,“ uzavírá s hrdostí Norma Zabka.