Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
I wanted to allow the Tibetan voices to be heard
1974 - born in a village in Eastern Tibet
2007-2008 - he filmed interviews with 120 Tibetans and managed to get them out of Tibet and China
March 2008 - the documentary movie Leaving Fear Behind shown to journalists in Beijing, Wangchen arrested
2008 - 2014 - incarcerated in Chinese prisons and labour camps
2017 - escape from China through Vietnam
lives in the USA
Pozn.: Text v češtině následuje ihned po anglickém:
He made a film, suffered in a Chinese prison, and made an adventurous escape to the free world. A Tibetan villager, Dhondub Wangchen could not go to school, yet today he is one of his country‘s most famous filmmakers. When his documentary Leaving Fear Behind was released in 2008, it gave the world an extraordinary insight into the views of the oppressed people of Tibet. This was right on the eve of the 2008 Beijing Olympics, and the Chinese authorities did not let it go unnoticed. Dhondub Wangchen spent over six years in Chinese dungeons and labour camps, eighty-four days in solitary confinement in a darkened cell. Three years after his release, he managed to escape from China. „I will not be watching this year‘s Olympics,“ he told us during a visit to Prague, citing the inhumanity of the ruling Chinese regime. „Czechs also have experience of oppression. I came here with the hope that you will support Tibet.“
He visited Prague at the invitation of the organisations Pótala and Czechs Support Tibet. The interview was conducted in his native Tibetan, with consecutive interpretation into English by the President of the International Campaign for Tibet, Mr. Wangpo Thetong.
When Dhondub Wangchen was born in 1974 in the eastern tip of the Tibetan plateau, he belonged to the third generation to confront Chinese rule. Villagers practiced modest agriculture (without machines, electricity or fertiliser, and raising yaks), but this was only enough for basic subsistence. Children walked around in tattered rags, and there was no school in the village. Thus, Wangchen did not learn to read and write until he was an adult, after his release from the labour camp. In the village monasteries, decimated by the occupation and the Cultural Revolution (to which many of Wangchen‘s relatives fell victim), the last of the monks survived in poverty. Yet Wangchen heard from his father that he belonged to a hopeful and happy generation, for the 1950s were supposedly even worse. The word „Chinaman“ was used by parents to frighten children, roughly meaning a boogeyman. The first Chinese people Wangchen saw in person were tax collectors, whom farmers feared.
The capital of Tibet, Lhasa, was two thousand kilometres away from Wangchen‘s home village. Yet it was the dream and goal of every villager to visit this city. The long and arduous journey used to feel like a pilgrimage, with people making the journey in groups, forming friendships for life and death along the way. Wangchen first visited Lhasa when he was seventeen. It was a watershed experience for him. „I come from a small village and being in Lhasa meant being in a big city. I saw all these people praying, people in Tibetan clothes. And the monasteries there were huge,“ recalls Dongdub Wangchen. „For the first time in my life I felt like a Tibetan, I had a strong sense of Tibetan identity.“ But in the capital, he also repeatedly witnessed non-violent protests by monks and nuns and a harsh response from Chinese security forces. „It was a terribly dramatic scene. For me, a young man, it suddenly opened my eyes. I suddenly understood that as a nation we have a history. That as a nation we suffer because of external circumstances.“
For an illiterate villager, this visit changed his life. He became more interested in the history of his country, in religion. He travelled all over Tibet and visited India, where he even met the Dalai Lama. „But we hardly understood each other, we speak different dialects,“ he says, pointing out the diversity but also the separateness of contemporary Tibetan communities. As 2008, the year Beijing hosted the Summer Olympics, approached, Chinese propaganda directed both inside and outside China intensified. It portrayed the situation in Tibet as a story of steady progress and denied the trampling of human rights.
„This was contrary to our experience. There was also a tradition of non-violent protests in Tibet, but few of these protests gained the attention of the outside world. I felt, along with my friends, that we had to do something about it. That we had a responsibility to let people outside Tibet know about the real feelings and opinions of Tibetans,“ says Wangchen about why he bought a cheap amateur camera and travelled through Tibet with his loyal friends. They visited a lot of people, talked to them, and collected forty-five hours of testimonies from one hundred and twenty people. They talk about their own and their families‘ hardships, about their continuing affection for the Dalai Lama and the Tibetan tradition, and about their lack of understanding of why China, a country with such a poor human rights record, was awarded the Olympics. With the help of a Tibetan student, the tapes with the footage were able to make their way beyond Tibet and China, where they were made into a twenty-five minute documentary. When it was screened to foreign journalists in Beijing in March 2008 under the title Leaving Fear Behind, the filmmaker was already in detention. He was unable to participate in the mass riots and protests that erupted in Tibet that month.
The first seven days in Xinang Detention Center were already traumatic for Wangchen. The interrogation was not even an interrogation; no one cared about his answers. He was permanently shackled with irons or even tied to a chair. He was beaten, electrocuted in the neck, not fed, not allowed to sleep. During his stay in the detention centre, three fellow prisoners died as a result of unprovoked violence by fellow inmates. The situation improved somewhat when the family managed to engage one of the Chinese lawyers who have the courage to take on human rights cases. After the initial meeting, however, Li Duayeng was recalled elsewhere and Wangcheng was assigned a state-appointed lawyer. However, he did not trust them and refused to accept them. In December 2008, the trial took place. „There were two or three judges, court security, and the police officers who arrested me, they were also there. There were two or three hundred people in the audience, all Chinese. Of course, my lawyer, the lawyer hired by my family, was not there, and neither was my family,“ Wangchen recalled of the circumstances under which he was sentenced to six years for alleged separatism and damaging China‘s security interests. He appealed twice unsuccessfully, and was prevented from doing so a third time. In fact, he served six years and three months, most of it in labour camps where electrical goods were manufactured or uniforms were made for export.
Some of his associates were also convicted, but to much shorter sentences. The respondents in his film were not directly punished, but many of them were denied medical care, for example. Of the fifteen people who speak in the Leaving Fear Behind edit, four have already died, apparently because of neglected medical care.
Despite declared non-discrimination in Chinese prisons, political prisoners and Tibetans in particular have had worse treatment. They could not count on commutation of their sentences, and regularly had to repent and promise reform in self-criticism and re-education sessions. „Tibetans were asked to renounce the Dalai Lama. You can probably imagine that this is something that is not possible for a Tibetan. The Tibetans refused to do this and the consequence was that they were beaten and tortured. The beatings led to injuries, very severe injuries. Many Tibetans have died or been very disabled because of the beatings and injuries inflicted on them.“
The food in the prison was miserable, mostly they were fed beets for the pigs. Health care was zero - they were only given hot water to cure most ailments. The cultural needs of the prisoners were not catered for at all - although there was a model classroom in the prison, no one studied in it and the prisoners remained illiterate. Wangcheng tried to draw attention to the conditions in the prisons with a letter that he smuggled out to the outside world with the help of a released prisoner. Fifty-two days later, the letter was discovered by the secret police, and Wangchen was sent to a gruesome solitary confinement cell as punishment, with no proper mattress, no interpersonal contact or healthy physical exercise, and only minimal food, which Tibetan prisoners nicknamed „the black hole.“ „Chinese law does not allow anyone to be held in solitary confinement for more than forty days because if someone stays there that long they will get sick. They get sick mentally, they get sick physically. For a lot of people, to be in this small space where you eat and poop in the same place, and where you‘re not allowed to go outside for even a moment, is just unbearable. I spent eighty-four days in this hole,“ explains Mr. Dhondub Wangchen.
His faith, based on the motto „Fight for your people“ and the knowledge that this fight was important and just, helped him to keep his mental health intact. In fact, throughout his imprisonment he did not see his struggle and hardships as personal, but as part of the struggle and hardships of the three generations with whom he identified. He saw his defiance as his duty. But prayers also helped. „Eighty-four days of solitary confinement also meant hunger and terrible deprivation. It helped a lot that I prayed and prayed, the Tibetan mantra mani (óm mani padmé húm) and I also prayed a prayer for the long life of His Holiness the Dalai Lama. And I did this repeatedly, without end.“
While in prison, a massive international campaign for his release was raised. News of it did not reach the prison, but from the visit of senior officials and the subsequent improvement in the way he was treated by guards and fellow prisoners, he understood that something was happening. During his imprisonment, he also won two awards - the Václav Havel Prize for Creative Dissent and the ICJ International Committee of Journalists Award.
After his release, Wangcheng remained a second-class citizen. Just as dismissed monks were not allowed back to the monastery and dismissed students were not allowed back to school, he was not allowed to work. As a former prisoner, he had to report regularly to the authorities and was under permanent surveillance. He was aware that he was endangering his friends by associating with them, so he avoided them and suffered from loneliness. Finally, he decided to escape, for which he had prepared himself perfectly. But as a filmmaker, he also left behind a recording with his friends in which he explained why he decided to escape - in case of failure. He then went to the South China province of Yunnan.
„Then I went to a border town near Vietnam. And there I found someone who helped me get over the mountains on a motorbike. He took me over the mountains, the roads were very bad, they were side roads. It took us two days and two nights to cross the border. When I got there, I continued through other neighbouring countries. Laos, Cambodia, Thailand. And finally, with the help of some friends, I managed to reach Switzerland. And from Switzerland I then went to the United States,“ recalls Dhondub Wangchen.
In the US, he met his wife and four children, whom he had moved to India before 2008 so as not to endanger them. He kept the children in his memory when they were young, but they were almost grown up and had a hard time getting used to his presence at home. Even his wife had changed; she was no longer the girl he had once met in a Tibetan fish market. He also fundamentally regrets that he was not allowed to visit his dying mother because of Australia‘s draconian immigration laws. His father is still living in Australia.
In January 2022, Döndub Wangchen arrived in Prague with an important message for all the people of the Czech Republic: ‚The Czech Republic also has a history of oppression, the Czech people have also suffered a lot. This is what unites us with the Czechs. Tibet is going through a difficult period. Xi Jinping is now the leader of China, he has slowly become a second Mao. In a very systematic way, he is pursuing a policy that is leading to the genocide of the Tibetan people. I have come to this country in the hope that you will support us. This hope is also based on the relationship that the Tibetans have with the Czechs and on what the Czech history has been like. I understand that His Holiness the Dalai Lama has visited the Czech Republic several times and has met its President. I hope that the current support will last. So I have come here with the hope that you will support Tibet. We Tibetans may be disappearing as a nation, but it should be a concern to the whole world.‘
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Natočil film, trpěl v čínském vězení, dobrodružně utekl do svobodného světa. Tibetský vesničan Döndub Wangčhen nemohl chodit do škol, přesto je dnes jedním z neznámějších filmařů své země. Když byl v roce 2008 zveřejněn jeho dokument „Nechat strach za sebou“, poskytl světové veřejnosti výjimečný vhled do názorů utlačovaných obyvatel Tibetu. Stalo se tak přímo v předvečer olympijských her, které se konaly v Pekingu v roce 2008, čínské úřady to i proto nenechaly bez povšimnutí. Döndub Wangčhen strávil v čínských žalářích a pracovních táborech přes šest let, z toho osmdesát čtyři dní o hladu na samotce v temnici. Tři roky po propuštění se mu podařilo z Číny uprchnout. „Letošní olympiádu sledovat nebudu,“ řekl nám při návštěvě Prahy a odůvodnil to nelidskostí vládnoucího čínského režimu. „Češi mají také zkušenost s útlakem. Přijel jsem sem s nadějí, že Tibet podpoříte.“
Prahu navštívil na pozvání organizací Pótala a Češi Tibet podporují. Rozhovor probíhal v jeho rodné tibetštině, do angličtiny konsekutivně tlumočil prezident organizace International Campaign for Tibet, pan Wangpo Thetong.
Když se Döndub Wangčhen narodil roku 1974 ve východním cípu tibetské náhorní plošiny, patřil už ke třetí generaci konfrontované s čínskou nadvládou. Vesničané se věnovali skromnému zemědělství (bez strojů, elektřiny či hnojiv a chovu jaků), to ale stačilo jen na základní obživu. Děti chodily v roztrhaných hadrech, škola ve vesnici nebyla. Wangčhen se tak číst a psát naučil až v dospělosti, po propuštění z pracovního tábora. Ve vesnických klášterech, zdecimovaných okupací a kulturní revolucí (jíž padla za oběť řada Wangčhenových příbuzných), v bídě přežívali poslední z mnichů. Přesto Wangčhen od svého otce slýchal, že patří k nadějné a šťastné generaci, neboť padesátá léta prý byla ještě horší. Slovo „Číňan“ používali rodiče ke strašení dětí, tedy přibližně ve významu bubák. První Číňané, které Wangčhen naživo viděl, byli výběrčí daní, jichž se zemědělci obávali.
Hlavní město Tibetu, Lhasa, bylo od Wangčhenovy rodné vesnice vzdáleno dva tisíce kilometrů. Přesto bylo snem a cílem každého vesničana toto město navštívit. Dlouhá a náročná cesta mívala charakter poutě, lidé se na ni vydávali ve skupinkách, po cestě vznikala přátelství na život a na smrt. Wangčhen navštívil Lhasu poprvé, když mu bylo sedmnáct. Byl to pro něj přelomový zážitek. „Pocházím z malé vesnice a být ve Lhase pro mě znamenalo být ve velkém městě. Viděl jsem, jak se všichni ti lidé modlí, lidé v tibetských šatech. A kláštery tam byly obrovské,“ vzpomíná Döndub Wangčhen. „Poprvé v životě jsem se cítil jako Tibeťan, měl jsem silný pocit tibetské identity.“ V hlavním městě byl ale také opakovaně svědkem nenásilných protestů mnichů a mnišek a tvrdé reakce čínských bezpečnostních složek. „Byl to hrozně dramatický výjev. Mně, mladému muži, to najednou otevřelo oči. Najednou jsem porozuměl, že jako národ máme historii. Že jako národ trpíme, kvůli vnějším okolnostem.“
Negramotnému vesničanovi tato návštěva změnila život. Začal se více zajímat o historii své země, o náboženství. Cestoval po celém Tibetu a navštívil i Indii, kde se dokonce setkal s dalajlámou. „Ale skoro jsme si nerozuměli, mluvíme každý jiným dialektem,“ upozorňuje na rozmanitost, ale i odloučenost současných tibetských komunit. Jak se blížil rok 2008, ve kterém Peking pořádal letní olympijské hry, sílila i čínská propaganda směřující dovnitř i vně Číny. Situaci v Tibetu vykreslovala jako příběh neustálého pokroku, pošlapávání lidských práv popírala.
„To bylo v rozporu s naší zkušeností. V Tibetu byla také tradice nenásilných protestů, ale jen málo těchto protestů si získalo pozornost vnějšího světa. Já jsem cítil, spolu se svými přáteli, že s tím musíme něco udělat. Že máme zodpovědnost za to, aby se lidé mimo Tibet dozvěděli o skutečných pocitech a názorech Tibeťanů,“ vypráví Wangčhen o tom, proč si pořídil levnou amatérskou kameru a spolu s věrnými přáteli procestoval skrz naskrz Tibet. Navštívili spoustu lidí, mluvili s nimi a sesbírali pětačtyřicet hodin výpovědí sto dvaceti lidí. Mluví v nich o útrapách svých i svých rodin, o přetrvávajícím niterném vztahu k dalajlámovi a tibetské tradici i o nepochopení, proč bylo pořádání olympijských her přiděleno právě Číně – zemi s tak mizernou lidskoprávní pověstí. S pomocí jedné tibetské studentky se podařilo kazety s pořízeným materiálem dostat za hranice Tibetu i Číny, kde z nich vznikl pětadvacetiminutový dokumentární sestřih. Když byl pod názvem Leaving Fear Behind v březnu 2008 promítán zahraničním žurnalistům v Pekingu, byl jeho tvůrce již ve vazbě. Nemohl se tak ani účastnit masových nepokojů a protestů, které v Tibetu v tom měsíci propukly.
Už prvních sedm dní ve vazební věznici v Xinangu bylo pro Wangčhena traumatickou záležitostí. Výslech ani nebyl výslechem, jeho odpovědi nikoho nezajímaly. Byl permanentně spoután železy či dokonce připoután k židli. Byl bit, do krku mu pouštěli elektrické rány, nedostával najíst, nedovolovali mu se vyspat. Přímo ve vazební věznici po dobu jeho pobytu zemřeli tři spoluvězni na následky nebráněného násilí ze strany spoluvězňů. Situace se trochu zlepšila, když se rodině podařilo angažovat jednoho z čínských advokátů, kteří mají odvahu věnovat se lidskoprávním případům. Po úvodním setkání byl ale Li Duayeng odvolán jinam a Wangčhen dostal státem přidělené obhájce. Těm ovšem nevěřil a odmítal je akceptovat. V prosinci 2008 proběhl soud. „Byli tam dva nebo tři soudci, soudní ostraha a policisté, kteří mě zatkli, ti tam také byli. V publiku bylo dvě stě nebo tři sta lidí, samí Číňané. Můj právník, tedy právník, kterého najala moje rodina, tam pochopitelně nebyl, moje rodina také ne,“ vzpomíná Wangčhen na okolnosti, za kterých byl za údajný separatismus a poškození bezpečnostních zájmů Číny odsouzen na šest let. Dvakrát se neúspěšně odvolal, potřetí už mu v tom zabránili. Ve skutečnosti si odseděl šest let a tři měsíce, většinu času v pracovních táborech, kde se vyrábělo elektrické zboží nebo šily uniformy na export.
Odsouzeni byli i někteří z jeho spolupracovníků, ovšem k výrazně kratším trestům. Respondenti z jeho filmu přímo trestáni nebyli, ale mnohým z nich byla například odpírána zdravotní péče. Z patnácti osob, které mluví v sestřihu Leaving Fear Behind, již čtyři zemřely, zřejmě právě kvůli zanedbané zdravotní péči.
Navzdory deklarované nediskriminaci v čínských věznicích měli političtí vězni a Tibeťané zejména horší zacházení. Nemohli počítat se zmírněním trestu, pravidelně se museli kát a slibovat nápravu v sebezpytných a převýchovných setkáních. „Po Tibeťanech chtěli, aby se zříkali dalajlámy. Asi si dovedete představit, že to je něco, co pro Tibeťana není možné. Tibeťané to odmítali udělat a důsledkem bylo, že byli biti a mučeni. Bití vedlo ke zraněním, velice těžkým. Mnozí Tibeťané zemřeli nebo byli velice postižení kvůli bití a zraněním, která jim způsobili.“
Strava ve vězení byla mizerná, většinou dostávali krmnou řepu pro prasata. Zdravotní péče nulová – k léčení většiny neduhů dostávali pouze horkou vodu. Kulturní potřeby vězňů nebyly zaopatřovány vůbec – ve vězení sice byla vzorová učebna, ale nikdo se v ní neučil a vězni zůstávali negramotní. Na podmínky ve vězeních se Wangčhen pokusil upozornit pomocí dopisu, který s pomocí propouštěného vězně propašoval do vnějšího světa. Po dvaapadesáti dnech dopis objevila tajná policie, Wangčhen za trest putoval na otřesnou samotku bez pořádné matrace, bez možnosti mezilidského kontaktu a zdravého fyzického pohybu a pouze s minimálním přísunem potravin, které tibetští vězni přezdívali „černá díra“. „Čínské zákony nedovolují držet někoho na samotce déle než čtyřicet dní, protože když tam někdo zůstane tak dlouho, onemocní. Onemocní duševně, onemocní fyzicky. Pro spoustu lidí být na tomhle malém prostoru, kde jíte a kálíte na stejném místě a kde nemáte dovoleno jít ani na chvíli ven, je prostě neúnosné. Já jsem v téhle díře strávil osmdesát čtyři dní,“ vysvětluje pan Döndub Wangčhen.
Uchovat si neporušené duševní zdraví mu pomáhala víra, jejímž základem bylo heslo „Bojuj za svůj lid“ a vědomí, že tento boj je důležitý a spravedlivý. Svůj boj a útrapy ostatně po celou dobu věznění nevnímal jako své osobní, ale jako součást boje a útrap třech generací, s nimiž se identifikoval. Vzdor vnímal jako svou povinnost. Pomáhaly ale také modlitby. „Osmdesát čtyři dní samotky znamenalo také hlad a strašlivou deprivaci. Moc mi pomáhalo, že jsem se modlil a modlil, tibetskou mantru mani (óm mani padmé húm) a modlil jsem se taky modlitbu za dlouhý život Jeho Svátosti dalajlámy. A to jsem dělal opakovaně, bez konce.“
Během pobytu ve vězení se zvedla mohutná mezinárodní kampaň za jeho propuštění. Zprávy o ní do vězení nedolehly, avšak z návštěvy vysokých úředníků a následného zlepšení toho, jak s ním ostraha a spoluvězni zacházeli, pochopil, že se něco děje. Během věznění se také stal držitelem dvou ocenění – Ceny Václava Havla za kreativní disent a Ceny ICJ – mezinárodního výboru novinářů.
Po propuštění zůstával Wangčhen občanem druhé kategorie. Stejně jako propuštění mniši nesměli zpátky do kláštera a propuštění studenti zpátky na školy, nesměl ani on pracovat. Pravidelně se coby někdejší vězeň musel hlásit na úřadech, byl pod permanentním dozorem. Uvědomoval si, že ohrožuje své přátele, když se s nimi stýká, proto se jim vyhýbal a trpěl samotou. Nakonec se rozhodl pro útěk, na který se perfektně připravil. Jako filmař ale po sobě zanechal u známých i nahrávku, v níž vysvětloval, proč se pro útěk rozhodl – pro případ neúspěchu. Pak se vydal do jihočínské provincie Junnan.
„Potom jsem šel do hraničního města blízko Vietnamu. A tam jsem našel někoho, kdo mi pomohl dostat se přes hory na motorce. Vzal mě přes hory, cesty byly velice špatné, byly to vedlejší cesty. Překonat hranici nám trvalo dva dny a dvě noci. Když jsem tam dorazil, pokračoval jsem přes další sousední země. Laos, Kambodža, Thajsko. A nakonec, s pomocí jistých přátel, se mi podařilo dorazit do Švýcarska. A ze Švýcarska jsem potom šel do Spojených států,“ vzpomíná Döndub Wangčhen.
V USA se setkal s manželkou a čtyřmi dětmi, které ještě před rokem 2008 uklidil do Indie, aby je neohrožoval. Děti si v paměti uchovával jako malé, ale byly už téměř dospělé a na jeho přítomnost doma si těžko zvykaly. I manželka se změnila, nebyla již onou dívkou, kterou kdysi potkal na tibetském rybím trhu. Zásadně ho také mrzí, že mu kvůli drakonickým australským imigračním zákonům nebylo umožněno navštívit umírající matku. Otec stále v Austrálii žije.
V lednu 2022 přijel Dhondub Wangčhen do Prahy s důležitým sdělením pro všechny obyvatele České republiky: „Česká republika má také dějiny plné útlaku, Češi také hodně trpěli. To nás s Čechy spojuje. Tibet prochází těžkým obdobím. Si Ťin-pching je dnes čínským vůdcem, stal se z něj pomalu druhý Mao. Velice systematickým způsobem vykonává politiku, která vede ke genocidě tibetského lidu. Přijel jsem do této země s nadějí, že nás podpoříte. Tato naděje se také zakládá na vztazích, které mají Tibeťané k Čechům, a na tom, jak vypadala česká historie. Pochopil jsem, že Jeho Svatost dalajláma několikrát navštívil Českou republiku a setkal se s jejím prezidentem. Doufám, že ta stávající podpora vydrží. Přijel jsem sem tedy s nadějí, že Tibet podpoříte. My Tibeťané jako národ možná zanikáme, ale znepokojovat by to mělo celý svět.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť a svědomí národů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť a svědomí národů (Jan Blažek)