Jelena Silajdžić

„Pro mě byl [Tito] – ale nejen pro mě, pro strašně moc lidí, většinu, lidí, kterých si vážím, politiků i obyčejných lidí, umělců, vědců... Každý antinacionalista vám řekne, že – já si nemyslím, že nacionalismus je něco špatného, já jsem strašně hrdá na to, odkud pocházím a co jsem zač, i přes to všechno, co se u nás stalo – nám [Tito] otevíral oči. Nechal nás žít. Sami jsme o sobě rozhodovali, o svém osudu a tak dále. Vytvořily se možnosti, měli jsme kvalitní vzdělání a sebevědomí. Byli jsme tak vychováváni a vzděláváni, že jsme každý takové individuum, které má svoje kvality. Jsme individualisti. To pak hodně našim lidem opravdu pomohlo i po válce.“

„Dělali jsme koprodukce s Barrandovem a tak dále, když jsem pracovala jako producentka, často jsem jezdila do České [Československé] republiky a obráceně – čeští kolegové jezdili do Jugoslávie na natáčení. Mohla jsem to jasně porovnat, to byly různé planety. Já mluvím o mé generaci, ale to uslyšíte v uvozovkách od všech normálních lidí, kteří nejsou nacionalisti, kteří nemají problém takového druhu a tak dále. Žili jsme v ráji, je to pravda, byla jen jedna politická strana, což byla nuda. Ale v tu dobu jste v Jugoslávii mohli normálně soukromě podnikat, měli jsme svobodu. Učila jsem se francouzsky, moji kolegové se učili německy nebo anglicky, málokdo se učil rusky. Otevíraly se nám horizonty. Ještě na základní škole jsme četli povinnou literaturu – za to strašně děkuju, to mi hodně dalo – z celého světa.“