Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Luděk Šácha (* 1931)

• born on 28 June, 1931, in Prague

• escaped to Germany in 1947, was arrested and detained for two months

• was plotting illegal anti-state activities after February 1948

• arrested by the secret state police (StB) in March 1949

• while he was in custody in Pankrác, he got to the ‘axe room’

• sentenced to 14 months in prison, sentence was changed to 18 months

• served his term in the Juvenile offenders Institute in Zámrsk

• was a member of the famous Zámrsk orchestra directed by Smetana

• met his future wife in the Zámrsk confinement

• shortly after his release from prison, he did his military service in the army’s auxiliary technical battalions

• after his return from the army he worked in different positions in the Avie Čakovice works, in a car repair service in Pardubice and in the TESLA Research Institute of Nuclear Technologies

• earned a diploma in engineering at the University of Technology

• shortly before November 1989 he held the position of a secretary at the MNV Zdiby-Veltěž

• after 1989 he was the mayor of Zdiby-Veltěž

• he regularly attends meetings of former Zámrsk inmates and former auxiliary units members

• his life motto is: to make the good rule the world

Štěstí v neštěstí. Tak by se dala shrnout celoživotní zkušenost Luďka Šáchy. Jako malý kluk zažil osvobozování Prahy, v jeho rodných Zdibech dokonce došlo k přestřelce s nacisty, nikomu se ale nic nestalo. V šestnácti se vydal do světa. Došel skoro až na hranice s Francií, kde ho chytli a strávil tak dva měsíce v německém domově mládeže. Jako cizinec ale vyvázl dobře a brzy se mohl vrátit do Československa. Tam se po pár měsících přidal k ilegální odbojové skupině a v roce 1949 si pro něj přišla StB. Následovalo čtyřměsíční vězení na Pankráci, soud a následný pobyt v Ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku. Ani na těchto místech se ale nesetkal s vyloženě špatným zacházením. A po jeho návratu mu zřídkakdo připomínal, že byl politický vězeň. 

Luděk Šácha přišel na svět 28. června roku 1931 v Praze. Většinu svého života ale prožil ve středočeských Zdibech. Jako malý chlapec zažil rozkvět Československa v první republice. Prvorepublikové vlastenectví se do něj otisklo i díky rodině, ve které vyrůstal. „Bylo to zaměření naší rodiny,” vzpomíná. „Často se o tom mluvilo, i když ne příliš podrobně,” vybavuje si pamětník. Jeho otec Josef Šácha se narodil v roce 1904. Vyučil se jako obchodní příručí. „Dělal obchodního zástupce hlavně u firmy Saponia. Vyráběli mýdlo, prací prostředky a svíčky,” vypráví o tatínkově povolání. Otec byl navíc členem Národní socialistické strany. „Miloval jsem ho, vždycky jsem se na něj těšil, když přicházel z práce.” Stejný vztah měl i ke své matce Anně Šáchové. Ta se narodila jako Řeháková v roce 1902 a celý život byla v domácnosti. „Přitom toužila někde pracovat. Hodně se mi ale věnovala, byl jsem na ní závislý.” Malý Luděk totiž až do svých třinácti let vyrůstal jako jedináček. Mladší bratr Karel do rodiny přibyl až v roce 1944. I když je dělil velký věkový rozdíl, měli k sobě blízko, dospívající Luděk se o bratra často staral. Ten v dospělosti po roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde v nedožitých čtyřiačtyřiceti letech zemřel. 

Školu nám zabralo Hitlerjugend 

Do poklidného dětství na periferii Prahy zasáhla druhá světová válka, když bylo malému Luďkovi osm let. V paměti malého dítěte nezůstalo mnoho vzpomínek, něco si ale Luděk Šácha vybavuje i po více než osmdesáti letech. „Pamatuju na patnáctý březen roku 1939,” začíná Luděk Šácha vyprávění o německé okupaci Čech, Moravy a Slezka. „Bylo hodně sněhu. K nám vedla polní cesta, kde byly závěje. Ale šli jsme se podívat, když přijížděli Němci do Prahy. Bylo to velmi smutné. Můj strýc zatínal zuby,” vzpomíná pamětník na událost, po které se z prosperujícího Československa stal na šest let Protektorát Čechy a Morava. Protektorátní období se otisklo do života všech tehdejších obyvatel, stejně tak i do školou povinného pamětníka. „Školu nám zabralo Hitlerjugend. Chodili dopoledne do naší měšťanky, odpoledne jsme se učili my. Jednu dobu školu přestěhovali na faru, pak zas k mému strýci do hospody U Řeháků,” vybavují se mu vzpomínky na okleštěnou školní docházku. České obdobě Hitlerjugend se říkalo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Masová mládežnická organizace po německém vzoru byla v protektorátu založena v roce 1942 po atentátu na Heydricha a její praktická činnost se rozběhla o rok později. Hlavním cílem byla nejen převýchova, ale také podpora protektorátního vlastenectví a spolupráce s německou říší.*

Pamětník kvůli druhé světové válce přišel i o učitele. „Byl to pan učitel Liška. Učil mě v obecné škole ve třetím ročníku, byl to bývalý legionář. Byl popravený v lednu roku 1945, i s jeho paní. Měli nějakou buňku, která měla působit proti Němcům,” vzpomíná Luděk Šácha. Kromě manželů Liškových si tehdy gestapo přišlo i pro elektrikáře ze sousedních Klecan. Přímo v Klecanech Luděk Šácha znal i židovskou rodinu. „Jmenovali se Felixovi, měli tam obchod. Nakupovali jsme u nich sešity. Za války jsem viděl dva chlapce, jak chodili se žlutými hvězdami. Po válce jsme se dozvěděli, že celá rodina zahynula,” vypráví. Blíž se ale nacistická perzekuce Šáchových nedotkla. 

Válka se nachýlila ke konci, když Luďku Šáchovi táhlo na čtrnáctý rok. Náznaky toho, že boje brzy skončí a Československo se postaví na vítěznou stranu, přicházely postupně. „Šel jsem nakoupit a najednou proti mě jel pán na kole a na řídítkách měl zapíchnutou českou vlajku. Já jsem si říkal, že ho chytnou a že bude průšvih. To bylo v pátek a v sobotu začalo povstání,” vzpomíná Luděk Šácha na první vlaštovku konce konfliktu. I když se boje závěrečného povstání rozhořely hlavně v Praze, i starousedlíci ze Zdib měli dlouho na co vzpomínat. Luděk Šácha má dodnes v paměti přestřelku mezi Němci a povstalci, která se ve Zdibách udála nedaleko školy. „Já jsem byl úplně unešenej, že vidím kousek bojů. Praskaly rány,” vypráví pamětník i po letech se zájmem. Odvážnou povahu, která se později v jeho životě mnohokrát projevila, Luděk Šácha nejspíš zdělil po svém otci. Ten se totiž v květnových dnech rozhodl jít Praze na pomoc. „Šel můj otec a strýc. Němci je zastavili u Dolních Chaber. A začali po nich střílet ze silnice, která vede ku Praze. Tak se zavrtali do hnoje na poli a tím se kryli. Byli tam až do tmy, a pak se vrátili domů, takže se jim nic nestalo,” popisuje Luděk Šácha dramatické okolnosti toho, jak se jeho rodina chtěla zapojit do pražského povstání. 

Sověti získali velké sympatie

Ani po devátém květnu ale nebyl ve Zdibách klid. Do Prahy se začali sjíždět sovětští vojáci a Luděk Šácha si i tuhle vzpomínku chtěl uchovat. „Maminka mě probudila, řekla mi: Jsou tady Rusové. Tak já aniž bych se umyl, hodil jsem na sebe kalhoty a utíkal jsem do Zdib, abych viděl, jak Rusové vypadají,” vzpomíná. 

Vojáky Rudé armády mezi sebe tehdy obyvatelé Zdib přijali s nadšením. „Získali tady velké sympatie. Lidé si brali ruské důstojníky na byt, u nás taky několikrát přespali. Jeden důstojník tátovi věnoval fotoaparát,” vybavuje si. Fotoaparát v jejich rodině zůstal až do doby pamětníkova nástupu na vojnu. Tehdy si Luděk Šácha vzal aparát sebou a během služby mu ho sebral velitel. Na Sověty má ale primárně hezké vzpomínky. „Byli přátelští, snažili se vyprávět a dorozumívat se,” vykládá. Že můžou lidé rudoarmějce vnímat i jinak mu došlo, když se do Zdib přijela podívat jeho sestřenice z Prahy. „Řekla jen: ,V Praze je z těch Rusů po náladě,´” vybavuje si pamětník. “Nic bližšího mi neříkala, ale v Praze jich bylo daleko víc, tak tam asi byly úplně jiné příklady. Já to nevnímal, hned tak jsem se do Prahy nedostal,” vysvětluje. 

Táta chtěl, abych zůstal v zahraničí

Rok po válce Luděk Šácha ukončil měšťanskou školu a nastoupil na francouzské gymnázium. To ale nedokončil. „Něco se mi nelíbilo, tak jsem šel,” shrnuje pamětník poměrně stručně svůj odchod ze školy, který byl ale ve skutečnosti mnohem barvitější. Neodešel totiž jenom z gymnázia, rozhodl se přejít hranice do západního Německa. To se stalo v srpnu roku 1947. „Politické důvody to nemělo,” vysvětluje s tím, že v něm převládla touha po dobrodružství. Až později se dozvěděl, že jeho otec v mládí udělal něco podobného. 

Šestnáctiletý Luděk vyrazil docela nalehko. V batohu měl pár konzerv a skládací nožík. Podařilo se mu ale sehnat i zbraň. „Sehnat pistoli mezi klukama nebyl problém. Já jsem sehnal revolver, do kterého se vešli náboje z pušky,” vypráví, že se zbraní v tašce se vydal do Německa. Hranici do Bavorska přešel bez problémů nedaleko Železné rudy a jeho plán bylo dostat se co nejblíž k Francii. „Nikdo si mě nevšímal. Za konzervy jsem vyšmelil staré kolo a to jsem pak zase prodal za marky, za pár šupů, ale dalo mi to na vlak. A vlakem jsem jel dál do Francie,” popisuje, jak si jako nedospělý chlapec dokázal i v zahraničí poradit. Neměl sebou ani mapu, orientoval se vždy na nádraží a po americké okupační zóně se pohyboval hlavně regionálními spoji. Nepozorovaně se mu podařilo dostat až do francouzské okupační zóny a vysněná Francie byla už nadohled, protože vlak zastavil nedaleko francouzských Mylhúz. Mladému chlapci se ale vymstila naivita, s jakou se bavil se spolucestujícím v kupé. Ten na něj při první příležitosti zavolal francouzské vojáky. Jeden z nich pro něj přišel do vlaku. „Zalhal jsem, že mi je 14 a on řekl, ať jdu s ním. Jenže já měl tu bouchačku! Tak jsem vyndal z batohu zbytky jídla a podařilo se mi ten revolver ukrýt do trávy. tím jsem se ho zbavil,” popisuje Luděk Šácha šťastnou náhodu v nešťastné situaci. Vojáci si nejdřív mysleli, že patří do Hitlerjugend. „Podle mojí košile. Nebyla vojenská, ale vypadala jako od nějaké armády. A teď jsem se tam s nimi přel,” vzpomíná na perné okamžiky v zahraničí. „Když mi nasadili pouta, tak jsem si vzpomněl na maminku.”

Vojáci ho eskortovali do Freiburgu, kde se konal soud. „V průčelí seděl vysoký francouzský důstojník, ten to soudil. Právník poreferoval, co jsem zač a kam jdu. Když domluvil, tak Francouz řekl: Deux mois. Tomu jsem rozuměl, dva měsíce,” vypráví, jak se dostal do takzvaného Jugendheimu (chlapeckého domova). V městečku Zell im Wiesental, asi patnáct kilometrů od švýcarských a francouzských hranic tak Luděk Šácha pobýval až do konce října roku 1947. Vybavuje si, že se k němu vždy všichni chovali slušně. „Jednu věc jsem tam okamžitě postřehl. Když Němci mluvili, tak všichni ostatní poslouchali. Respektovali se, a i když mluvil někdo mladý, tak ho vyslechli až do konce,” vysvětluje tamější poměry. V Jugendheimu tehdy nezletilý chlapec nemusel pracovat, ani chodit do školy. Dělal uklízeče. A když se o dva měsíce později chystal k odjezdu, snažil se mu to rozmluvit i sám ředitel domova. „Říkal mi: ,Zůstaň tady. Ještě dva roky a bude u vás Stalin!´ A já dojel v říjnu 1947 a pak byl vítězný únor,” přidává pamětník svému vyprávění nepříjemný kontext doby. Od návratu ho v dopise odrazoval i jeho otec, ale ten se k pamětníkovi nikdy nedostal. 

Chtěli jsme se zmocnit knih od Masaryka

Návrat do Československa byl tvrdý. Hned na hranicích si ho přebrala policie, protože byl celostátně hledaný. „Byl jsem nezletilý, tak jsem nemohl cestovat dál. Dali mě do basy v Chebu a dali vědět rodičům,” shrnuje svůj příjezd do Československa. Do vězení si pro něj přijel otec, který jeho touhu po dobrodružství chápal. „Nic mi nevytýkal,” vzpomíná na první shledání po dvou měsících. Při propuštění z československého vězení na něj ale čekalo nepříjemné překvapení. Dozorci mu při příjmu sebrali nůž a slovník a už mu ho nevrátili. „Francouzi mě vedli kousek v poutech, ale všechno mi nechali. Přijel jsem domů a tohle mi zmizelo,” popisuje pamětník se smíchem nepříjemnou zkušenost. Po svém návratu se už na francouzské gymnázium nevrátil. Krátce navštěvoval jazykovou školu a od roku 1948 studoval Obchodní akademii v Karlíně. Tam také prožil únorové dny roku 1948. 

„Pochopitelně se nám to nelíbilo. Rodiče, zejména maminka, sledovali dění. Naši byli Sokolové, maminka náčelnice,” vysvětluje, jak komunistický převrat rodinu Šáchových tvrdě zasáhl. V té době si dospívající Luděk se svými spolužáky řekl, že je potřeba něco udělat. Vytvořili skupinu a chtěli společně naplánovat ilegální akce proti novému režimu. „Zdeněk Duchoslav, Ivan Mikuláštík, Jarda Hnyk, Jirka Velíšek, Láďa Zvelebil, Petr a Pavel Glomb. Pavel byl dospělý, ten byl pak v Jáchymově,” vyjmenovává chlapce, kteří byli ve skupině s ním. Scházeli se po škole, ale jelikož byl Luděk Šácha ze Zdib a měl malého bratra, o kterého se často musel starat, společných schůzek se v podstatě neúčastnil. „Mládenci se scházeli víckrát, já s nimi po škole nezůstával, oni mě pak informovali,” vysvětluje fungování skupiny. „Dělali jsme letáky, pak kluci rozbili skříňky komunistům, vyrazili okno funkcionáři. Ale hlavně jsme chtěli udělat něco o prázdninách,” vzpomíná na klukovské plány. Takzvaně velké oči měl především Ivan Mikuláštík. “Domnívám se, že chystal věci většího rázu,” vybavuje si pamětník. Jeden z plánů, o kterém skupina mluvila, bylo zmocnění se svozu knih „Volá Londýn”, od Jana Masaryka. „Chtěli zachytit náklaďák, kam to vezou, zastavit ho a knihy vycházet někde po okolí. Nedalo se to realizovat, potřebovali jsme vědět kdy, kdo, kam to veze,” vysvětluje. 

Největší chyba, kterou mladíci zřejmě z nerozvážnosti udělali, byla, že si Ivan Mikuláštík obsah všech schůzek zapisoval. Mikuláštík u sebe také nosil pistoli. A pak nastal den, na který Luděk Šácha nejspíš už nikdy nezapomene. 9. března 1949 si pro Ivana Mikuláštíka a Zdeňka Duchoslava přišla na základě udání StB. Všechny zápisky našla a druhý den přišla pro zbývající chlapce do školy. „V hodině přišel pan ředitel do třídy, byl vážný až rozechvělý a ptal se zda jsou přítomní žáci: Jaroslav Hnyk, Jiří Velíšek, Luděk Šácha. Vzal nás sebou do ředitelny,” vypráví. „V ředitelně seděl ležérní pán a ptal se, kdo viděl u Mikuláštíka pistoli. Kluci mlčeli, tak jsem neodborným způsobem popsal poplašnou pistoli,” vysvětluje pamětník. Příslušníci StB pak studenty odvezli na výslech do Bartolomějské ulice. 

Na Pankrác chodili kantoři i kněz

„Když nás odvezli na čtyřku, tak už o mně věděli všechno. Mlžil jsem, nenápadně jsem zdůrazňoval, že jsem se nemohl účastnit schůzek, že mám malého bratra,” vzpomíná Luděk Šácha na svůj první výslech v Bartolomějské ulici, který podle všeho netrval déle než půl hodiny. Facku dostal jedinou. „Popletl jsem ho a řekl jsem mu, že se mýlí a v tu ránu jsem ji měl. A víc už mě nikdo nemlátil,” deklaruje. Jeho kamarádi takové štěstí neměli. V těch dnech se totiž na jejich škole ztratila busta Klementa Gottwalda. StBáci si mysleli, že v tom chlapci mají prsty. Zaměřili se na Šáchova spolužáka Jaroslava Hnyka. „Velmi na něj tlačili, stáli čtyři kolem něj a ptali se, jak to bylo se sochou. A když se na někoho otočil, dostal facku,” vypráví, jak jeho kamarád po nejedné facce od příslušníků skončil na zemi. Po čase to vzdal a přiznal se, i když neměl k čemu. „Nechtěl, aby mu vyrazili zuby. Řekl, že ji hodil do Vltavy,” popisuje pamětník věc, která kvůli drsným praktikám StB byla celkem běžná. Lidé se přiznávali i k činům, za které vůbec nemohli. Příslušníci pak nebohého chlapce vzali na pramici na Vltavu. „Píchali do vody bidly, aby ji našli. Nenašli,” shrnuje pamětník. 

V Bartolomějské strávili čtyři dny, pak skupinu převezli do vazby na Pankrác, kde měli přečkat dobu do soudu. Na Pankráci byli podle pamětníkových vzpomínek od poloviny března a soud se konal až na konci června. V nechvalně proslulé věznici tak strávili víc než tři měsíce. „Každý jsme byl v jiné cele. Já byl na společné cele číslo 32, bylo nás tam asi dvanáct, čtrnáct chlapců,” vybavuje si Luděk Šácha detaily z jeho prvních dnů za mřížemi. Skupinu neumístili do stejných cel, aby se nemohli domlouvat. Na dny ve vazbě ale nevzpomíná jako na nějak traumatizující období. Bachaři sice byli strozí, ale po chlapcích se nijak nevozili. „Byli jsme v oddělení mladistvých, bylo nás tam něco přes padesát. Převaha byla politických, ale měli jsme i několik zlodějů a pokusy o překročení hranic. Když je chytli, tak byli v našem oddělení,” popisuje, s kým se během vazby potkal. Většina dnů ve vazební věznici plynula celkem poklidně. “Mívali jsme přednášky, chodili tam kantoři, i monsignore Tylínek,” zmiňuje návštěvy římskokatolického kněze Aloise Tylínka, který byl podle údajů zachovaných ve Středočeské vědecké knihovny v Kladně až do roku 1948 poslancem Ústavodárného Národního shromáždění. “Kolem Tylínka kluci pořád běhali, mně to bylo divný. On měl hluboký kapsy v plášti a měl v nich cigarety, tak si kluci vždycky sáhli,” vypráví pamětník úsměvnou příhodu. 

To, že je do vazby mohli chodit navštěvovat kantoři a kněz, si vysvětluje tím, že komunismus teprve nastupoval. Ani během přednášek proto mladíci neposlouchali komunistickou propagandu. „Jeden z těch kantorů hodně mluvil o historii, vůbec nemluvil v duchu doby, která přišla. Mluvil všeobecně,” vysvětluje, že mladíci měli možnost chodit i do vězeňského kostela. Tam se ale Luděk Šácha nedostal, protože jeho rodina se hlásila k československé církvi. Na Pankráci nezažil ani jeden výprask. „Že by byl někdo bit, to vůbec. Jednou se přišlo na to, že si posíláme papírky s ženami. Velitel oddělení pan Švihovec řekl: Mládenci, to se tady nedělá. A pravítkem každému z nás šlehl přes dlaň, jako pan učitel ve škole.” To, kde jsou, si ale všichni vězni uvědomovali velmi dobře. „Chodili jsme na společný vycházky, které byly v nevelké vzdálenosti od šibenice. Ta byla v pohotovostním stavu, jako memento. Vězni ji měli na očích. A za stěnou, u které jsem spal, byla místnost sekyrárny. Ukládali tam do rakví mrtvá těla,” prozrazuje pamětník. Mladí vězni také během svého pobytu zažili popravu studentů práv Borise Kovaříčka a Karla Bacílka. Detaily o popravě se dozvěděli až o mnoho let později. Po události ale prožili mrazivý zážitek. „Byl oběd a najednou jsme uslyšeli strašný nářek, úplné vytí. Ztuhli jsme, odsunuli jsme obědy a přisunuli jsme stůl k oknu,” popisuje pamětník, jak se snažili zjistit zdroj hlasitého nářku. Stůl na vykukování z okna používali často, i když se to nesmělo. Okna byla v celách moc vysoko. „V doprovodu dozorkyně tam šla nějaká žena a to byl nářek, jaký jsem v životě neslyšel. Rozvíjely se teorie, že to byl komplic popravených. Ale nikdy jsme se to nedozvěděli,” uzavírá smutnou historku. O popravu obou studentů se pamětník později zajímal více, mimo jiné zjistil i to, že matka Karla Bacílka Lucia Bacílková psala dopis Klementu Gottwaldovi, aby jí vydali urnu jejího syna. Chtěla ho dát do hrobu k dědečkovi, kterého měl moc rád. Komunistický prezident jí nikdy neodpověděl. 

S kapelou jsme hráli pro ministra spravedlnosti

Státního soudu se Luděk Šácha a jeho kamarádi dočkali 23. června 1949**, pár dní před pamětníkovým dovršením osmnácti let. „Mám štempl velezrada,” shrnuje pamětník stručně svůj rozsudek. V jeho obžalobě se píše, že byl členem ilegální skupiny. „Při prvním líčení jsem dostal čtrnáct měsíců. Když jsem ale seděl dvacátý měsíc, tak bylo odvolací líčení,” přibližuje pamětník i následný odvolací soud, který se konal na podzim roku 1950. Tam mu trest zvedli na osmnáct měsíců. Týden po něm ho pustili. Na první soud v červnu 1949 se přišli podívat i rodiče obžalovaných chlapců, Luděk Šácha se tam tak viděl se svým otcem. Většina členů skupiny dostala podobně dlouhý trest, nejhorší to měl Pavel Glomb. „Už byl dospělý, tak dostal čtyři roky. Paní Glombová tam u soudu omdlela,” vzpomíná Luděk Šácha na svého kamaráda, který bohužel skončil v Jáchymově. Luděk Šácha si celý trest odpykal v Ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku, kam je po soudu eskortovali vlakem. Vězňů bylo jednadvacet, protože do Zámrsku převáželi i jiné odsouzené, a doprovázeli je čtyři starší četníci se samopaly. Pamětník se po měsících strávených v cele také dostal k věcem, které mu StBáci zabavili, když ho zadrželi. Do Zámrsku tak jel se svými školními učebnicemi. 

I když se to vzhledem k atmosféře padesátých let zdá neuvěřitelné, režim v Zámrsku byl podobně poklidný, jako v pankrácké vazební cele. Bachaři byli sice přísní, ale k mladíkům se chovali slušně. Chovanci, kterých tam v době pobytu Luďka Šáchy bylo okolo sto šedesáti, dodržovali určený řád a jezdili do práce do Vysokého Mýta. Netrvalo dlouho a v Zámrsku začaly vznikat zájmové kroužky a skupiny. „Měli jsme pěvecký, hudební a recitační kroužek,” vyjmenovává Luděk Šácha s tím, že se v Zámrsku založil i Svaz mládeže. Do něj se mladý politický vězeň nepřidal. Vstoupil ale do zámrského orchestru, který se postupem času stal legendární. V jednu dobu ho vedl proslulý dirigent a hudebník František Smetana. Na něj pamětník vzpomíná jako na velmi příjemného a laskavého člověka. Celý orchestr podle něj povýšil o několik stupňů. Zámrské uskupení si tak jednou pozvali na vystoupení i do pankrácké věznice. „V soudní síni jsme hráli pro vězně a večer jsme hráli bachařům. Mohli jsme zavolat rodičům, aby se na nás přišli podívat,” popisuje pamětník jedno z mnoha vystoupení, které coby člen zámrského orchestru absolvoval. „Druhý den jsme hráli při obědě na Ministerstvu spravedlnosti. Hrál tam místní svazácký sbor,” přidává skoro neuvěřitelnou historku, jak kapela plná politických vězňů hrála na počátku padesátých let ministru spravedlnosti po boku svazáků. „Mám dojem, že vycházeli z toho, že jsme mladiství. Neměli jsme tak velký tresty. V porovnání s vězni, kteří rubali kámen, byl ten režim a poměry naprosto nesrovnatelný,” vysvětluje pamětník poměry v Zámrsku a to, jak chápal, že se zrovna zámrská kapela dostala až na ministerstvo. V roce 1950 se dokonce mohli zúčastnit Soutěže tvořivosti mládeže. A díky veřejným vystoupením, na které uskupení jezdilo, se Luděk Šácha dokonce setkal se svoji budoucí ženou Zdenou Jiskrovou. 

Režim v ústavu pro delikventy se skutečně nemohl rovnat se skutečnými věznicemi. I přesto pro chovance rozhodně nebyl odpočinkovým místem. „Zavedli tam pak vojenský režim. Vybrali několik chovanců a sloužili jsme společně s bachaři jako dozorčí služba. Podávali jsme hlášení a doprovázeli jsme dozorce. Sloužili jsme vždy od oběda do půlnoci a pak od půlnoci do rána,” vysvětluje pamětník, jaké měl v Zámrsku jako člen dozorčí služby povinnosti. I tak se ale pobyt považoval za nejlepší možnou variantu. „Dostat se do Zámrsku bylo terno,” shrnuje stručně. Chovanci měli povolenou korespondenci a návštěvy za nimi mohly jednou za měsíc. Dozorci je také známkami hodnotili za kázeň, aktivitu a pořádek jako ve škole. Časem dostali možnost vzdělávat se v řemeslech a pamětník tak se svými přáteli, Jaroslavem Hnykem a Vladislavem Burdou, pracovali v truhlářské dílně. Z ústavu se Luděk Šácha dostal po šestnácti měsících, v říjnu roku 1950. A stejně, jak mu při odchodu z Jugendheimu ředitel kladl na srdce, aby se do Československa nevracel, i tady získal při odchodu cennou radu. „Velitel Richtr říká: Mládenci, jistě se budete scházet. Bezpečnost si mezi vás pošle svého důvěrníka. Nikde nic neříkejte! Sem byste se už nedostali,” vybavuje si pamětník po více než sedmdesáti letech dobře míněné doporučení. 

StB už mě neobtěžovala

Luděk Šácha se jím řídil a díky tomu už ho během komunistického režimu nikdy nikdo nezadržel. Hned po návratu si našel zaměstnání. Nastoupil do národního podniku Avia Čakovice jako dělník na stroji. Nejvíc ho trápilo, že kvůli pobytu Jugendheimu a později v Zámrsku neměl dokončenou školu. Nikdo mu ale jeho minulost nepřipomínal, i když všichni věděli, co má za sebou. V Avii pracoval jako revolverový soustružník. Postupně ve stejném podniku přešel na demontáž automobilových motorů, úklid třísek a nakonec na kontrolu materiálu. Dřív než si ale stačil doplnit vzdělání, přišel povolávací rozkaz na vojnu. K prvnímu září roku 1952 nastoupil podle svých vzpomínek k Pomocnému technickému praporu (PTP). PTP byly útvary Československé lidové armády, které na počátku padesátých let fungovaly pro internaci a převýchovu politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu. Důležitým důvodem jejich vzniku bylo i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. Ani na svůj pobyt v armádě ale Luděk Šácha nevzpomíná se záští. „Byli chlapci, co rubali skály, my jsme pracovali na povrchu, ve stavebnictví. Taky jsme jezdili jako řidiči, pracovali jsme i na letišti v Chotusicích,” vyjmenovává pamětník, co všechno si jako politicky nespolehlivý vojín během čtyřiadvacetiměsíční služby vyzkoušel. Ze slovenského Komárna, kam původně narukoval, se tak postupně dostal až k Čáslavi a později opět ke kraji u Zámrsku. Mezi takzvanými pétépáky nezískal ani klasický vojenský výcvik, kterým si ostatní muži v jeho věku procházeli. Politicky nespolehlivým totiž ani nedávali zbraně. „Byli tam chlapci ze selských rodin, faráři a individualisti. Zlodějíčkové a podobně. Nebo tací, kteří měli pokusy o překročení hranic,” vysvětluje, do jaké společnosti se dostal. Kromě práce ve stavebnictví a řízení se pak dostal i opravování aut. Jako automechanik se živil i později po návratu z vojny. Ke zbraním se Luděk Šácha dostal až ke konci služby, když prošel dostatečným prověřením. Domů se dostal v prosinci 1954. V dalším roce se konala veselka. Pamětník se oženil se Zdenou Jiskrovou, která si ho vyhlédla už před lety během působení v zámrské chlapecké skupině. Manželům se v listopadu roku 1955 narodil syn Luděk a o sedm let později, v roce 1962, dcera Zuzana. Ta v roce 2024 působila v Zámrsku jako starostka. 

Od poloviny padesátých let Luděk Šácha vedl poctivý rodinný život. Sám přiznává, že i kdyby komunistům škodit chtěl, nezbýval na to čas. Musel se věnovat rodině a dokončování studií. První rok s ženou bydleli v Zámrsku, později se odstěhovali do jeho rodných Zdib. Pamětník nejprve pracoval jako automechanik a posléze nastoupil na pozici dispečera odboru elektronických přístrojů do Výzkumného ústavu přístrojů jaderné techniky TESLA v Přemýšlení. „Potřebovali lidi a na osobním oddělení byl můj soused. Dostal jsem doporučení, i když jsem měl škraloup,” vysvětluje, jak se na pozici dostal. Na konci padesátých let si dodělal maturitu díky večerní škole pro pracující a o pár let později přibyl i titul inženýr, který získal na ČVUT. Rok 1968 už vnímal dospělýma očima trochu jinak, než turbulentní roky po druhé světové válce. S manželkou se rozhodli zůstat, věřili, že život se tolik nezmění, obzvlášť na vesnici, kde žili. S Komunistickou stranou už od svého návratu do křížku nepřišel. „StB už mě nikdy neobtěžovala. Syn i dcera měli gymnázium, syn udělal stavařinu a dokonce byl na vojně u ženistů. Nějak to odeznělo, měl jsem štěstí,” přiznává pamětník, že štěstí hrálo v jeho životě roli hned několikrát. Na jeho mladický „škraloup” se dokonce časem tak zapomnělo, že ho na konci osmdesátých let lákali ke vstupu do Komunistické strany. „Potřebovali nový kádry,” vysvětluje Luděk Šácha s tím, že by do strany nikdy nevstoupil. Přesto se před rokem 1989 uvolil k plnění funkce neuvolněného tajemníka MNV. Tajemník ve straně být nemusel. 

Ve výzkumném ústavu pracoval až do důchodu, kam nastoupil ve svých šedesáti letech, dva roky po sametové revoluci. V té době už vykonával funkci starosty Zdib, kde vydržel celé tři období až do roku 2002. V roce 2005 mu zemřela milovaná manželka Zdena. O čtyři roky později Luděk Šácha vstoupil do pražské pobočky Konfederace politických vězňů. Nyní je Luděk Šácha i navzdory vyššímu věku stále aktivní důchodce. V roce 2024 stále žil ve svých rodných Zdibách.

 

*Zdroj: ČT, dokumentární film Kuratorium (premiéra 24. května 2022)
**Zdroj: Archivní svazek Státního soudu Praha