Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Reimer (* 1949)

Pokud kdo můžete, zůstaňte u těch dětí!

  • narozen 5. února 1949 v Holešově

  • otec a dědeček provozovali rodinou kamenickou dílnu

  • o živnost přišli v roce 1957

  • po ZŠ se vyučil frézařem kovů a pracoval v podnicích ČSAO a Loana

  • aktivně se účastnil druhé obnovy Junáka

  • od roku 1984 vedl tzv. tomácký oddíl Zálesák

  • po roce 1989 se zapojil i do třetí obnovy skautingu

  • povedlo se mu obnovit i rodinnou živnost

  • roku 2010 získal vyznamenání Zlínského kraje za práci s mládeží

Alois Reimer převzal po otci hned dvě tradice. Skautství a kamenickou dílnu. Jak skautství, tak i podnikání si v době komunismu prošly fázemi likvidací a obnov. Nakonec se ale obojí podařilo po roce 1989 vrátit do života.

Alois Reimer se narodil 5. února 1949 v Holešově na Kroměřížsku. Dům, ve kterém vyrůstal, postavil jeho dědeček a provozoval tam od 20. let kamenickou dílnu. Mezi náhrobky a bloky kamenů připravených k opracování prožil Alois s bratrem a sestřenicí celé své dětství. Střílelo se z luků a v zimě sáňkovalo na haldách štěrku.

Kořeny skautství

Tradice skautování sahá v Holešově až do roku 1919, kdy bylo z iniciativy gymnaziálního profesora Rudolfa Jadrníčka a díky pomoci členů Klubu českých turistů založeno první středisko. „Hlavní zvrat potom byl příchod profesora Rudolfa Plajnera v roce 1929 do Holešova na reálné gymnázium. Přišel mladý, ambiciózní muž, který už zastával v tu dobu [funkci] krajského vedoucího a zpravodaje pro ústředí pražského skautského organizačního výboru. Ze 30. let se dochovaly zápisky, že v Holešově bylo 380 registrovaných skautů – hochů a dívek,“ přibližuje historii skautingu v Holešově Alois Reimer.

Osobnost Rudolfa Plajnera se pak stala důležitou jak v době mezi válkami, kdy začal skautovat i Aloisův otec, tak v době první a druhé poválečné obnovy Junáka. „Nárůst členů po příchodu Rudolfa Plajnera byl enormní, a když pak hlavní náčelník bratr Svojsík zemřel, tak byl ne zvolen, ale jmenován tehdejší vládou v roce 1938 Rudolf Plajner jeho nástupcem. Byl jmenován náčelníkem československého Skautu, kterou funkci vykonával až do své smrti v roce 1987.“

Aloisův otec vstoupil do Skautu právě v době působení Rudolfa Plajnera. O otcových aktivitách svědčí například záznam z roku 1935 v jeho památníku, který si vzal na světové jamboree v polské Spale a kde je podpis skautského náčelníka Svojsíka. Hlavní činnost však Aloisův otec vyvíjel během první obnovy, kdy se v podstatě ihned po osvobození 12. května 1945 sešla skupina předválečných skautů a utvrdila se v nadšení a vůli pokračovat. Opět to byla osobnost Rudolfa Plajnera, za války účastníka domácího odboje, která svázala činovníky a děti do několika družin. Počty holešovských skautů se znovu vyšplhaly ke třem stům. Aloisův otec pak vedl až do zákazu Junáka v roce 1950 vlastní družinu Medvědů. Od poválečných let se dům Reimerových stal místem schůzek vedení Junáka a také místem, kde se vše důležité archivovalo a přečkalo léta ilegality. Dodnes je zde například uložena původní skautská vlajka z roku 1923.

Rolf zálesák

Ačkoliv Alois vyrůstal v období největších represí 50. let a ačkoliv výchova doma byla veskrze skautská, neznamenalo to pro něj střet s komunistickým systémem. Politika se doma před dětmi neřešila a ani členství v komunistickém Pionýru se nezakazovalo. „Jak jsme dostali ten patřičný věk, tak všichni museli chodit do Pionýra. To se nikdo nikoho neptal. To jsme dostali šátky. Pamatuju si, že jsme dostali nějakého vojáka z posádky. Ten byl rád, že je za branou. My kluci jsme hráli fotbal. Holky zas měly nějakou děvuchu, asi z pajdy v Holešově. Takže tak to fungovalo. Ti dva se někde pak zdejchli a my jsme si hráli,“ vypráví.

V deváté třídě základní školy dostala Aloisova třída novou učitelku, která „přišla ze školy“. „Rodačka byla ze Všetul a chodila po válce do Skauta. Vzala si za muže skauta, který byl potom u armády, voják z povolání. A to si pamatuju, že jsme šli koncem května, začátkem června na školní výlet do Přílep a ona po trase, jak jsme šli po silnici, dávala různé otázky, úkoly – taková hra, která se praktikovala u Skautů. To se mi vybavilo až potom. A když jsme přišli do toho zadního údolí, do toho Petřejovského údolí, tak tam jsme rozdělávali oheň. Rozdělili jsme se na skupinky a měli jsme za úkol přepálit špagát napnutý na dvou tyčkách v nějaké výšce, kdo to vyhraje. Tedy všechny ty skautské disciplíny, které ona zažila.“ 

Zapomenout na skauting a tábornictví v době jeho oficiálního zákazu nešlo ani díky četbě dobrodružných knih, které Alois nacházel doma v knihovně. Tituly od Ernesta T. Setona a předválečná vydání knih Jaroslava Foglara spolu s komiksy a obsahem časopisu ABC obecně nabízely příklady k následování. Během letních prázdnin tak vznikaly chlapecké party a hoši napodobovali postavy z oblíbených knih. Jméno Setonova hrdiny se také stalo Aloisovou přezdívkou, kterou si ponechal i během let druhé obnovy Junáka a doby svého pozdějšího působení v „tomáckém oddílu“ po druhém zákazu skautingu.

Z hnízda ven

„Takovým přechodem do trampingu bylo, že jsem dostal v šedesátém čtvrtém roce na Vánoce vysněné ‚tele‘. Starou to tornu, na které je kus [hovězí] srsti. A jezdilo se ven. V sobotu se ještě chodilo do práce – tak navečer se to hodilo na záda, sedlo se na vlak a jelo se směr Rajnochovice nebo třeba až do Beskyd,“ líčí pamětník roky, kdy začal s kamarády vyrážet na výlety sám. Společně s lidmi kolem vedoucího Československého klubu turistů Ladislava Hoška vyráželi na jeho chatu na Skalném nedaleko Bystřice pod Hostýnem a zlézali skály.

Z té doby také pochází vzpomínka na potlach na Jelení louce, kterého se účastnilo asi 150 lidí. Užší okruh lidí domluvil s předsedou JZD, že se na družstevní louce uspořádá setkání. Na Skalném se svépomocí vytěžily soušky, které posloužily jako dřevo na oheň. Ačkoliv vše běželo oficiální cestou, pozornosti a zájmu policie se vyhnout nedalo: „Zátah byl, to bylo tenkrát normální. To bývalo aj hned na nádraží, když člověk přišel a měl to tele na zádech. Tak byl prozrazený na první vteřinu. A už policajt, co tam měl službu vždycky na nádraží: ‚A kampak dneska jedem? Kam to bude?‘ A oni si tam vždycky dali echo, že tam něco bude. Tak se vždycky řeklo, že jedu na opačnou stranu. Ale když to byla tradiční domluvená akce, tak tady to riziko měla jasné.“ 

S vlajkou na čele průvodu

Už o prázdninách roku 1967 se ukázalo, že tendence k uvolnění komunistického režimu a následující pražské jaro mohou být nadějí i pro fungování Junáka. Setkání skautů na chatě Rudolfa Plajnera na Rusavě se tehdy neslo v duchu úvah o druhé obnově a možnostech existence v rámci mantinelů, které stále určovala „vedoucí úloha KSČ“. Dne 23. března 1968 pak proběhla u Reimerů první oficiální zdokumentovaná schůzka. „První akce vůbec toho střediska [byla, že] se šlo na 1. mája. Tak jsme doma vyráběli – koupila se 7 centimetrů široká bílá stuha. Několik desítek balení, protože tam myslím byly dva tři metry. A tiskařská barva a kovový štoček. A byl doma knihtiskařský lis, kde se to dotahovalo, a na takové podložce se jenom posouvala stuha a tiskla se skautská lilia. A pak se to nůžkami rozstřihlo a každý si měl donést zapínací špendlík, čili sichrhajsku. A potom si na srdce připevnil tu natištěnou lilii a to byla vlastně identifikace, že je to člověk ze skautského střediska. Nesl jsem střediskovou vlajku na čele [průvodu] a šlo tam asi 260 [dětí] plus dospělí na závěr. Takže asi tak 300 lidí. To už byl docela slušný průvod!“ vypráví pamětník.

Rolfův otec byl vášnivý fotograf a amatérský filmař. Skautský prvomájový průvod je tak díky jeho nadšení zaznamenán dokonce na barevném filmu. Další lahůdkou z rodinného archivu je záznam nácviku slibu z 22. června 1968 na holešovském hřišti házené. „Byl přítomen náčelník bratr Rudolf Plajner. A slib jsme skládali přímo do jeho rukou. A on, rukou podáním, stvrdil ten náš slib. Takže to bylo takové dost motivující i pro ostatní. Stály tam i vlčata a světlušky, skauti a i dospěláci,“ líčí Rolf s pohnutím své vzpomínky na Tátu, jak se mezi skauty Rudolfu Plajnerovi říkalo.

V srpnu 1968 však přijely tanky a s obrodou, jen co začala, to šlo rychle z kopce. Následující léto se sice postavil tábor v Rajnochovicích, ale už v roce 1970 přišel další zákaz a naděje zhasly stejně jako poslední táborák. „Měli jsme sešlost vyloženě s Plajnerem, který pak zakončil debatu v nejužším kruhu asi patnácti lidí – vedoucími oddílu: ‚Pokud kdo můžete, zůstaňte u těch dětí a dělejte s nimi, pokud to bude únosné. A nezrazujte je šmahem.‘“

Protiváha Pionýra

Asi rok zůstala činnost „ležet ladem“, ale o prázdninách 1971 se utvořila skupinka bývalých vlčat a z iniciativy lékaře Eduarda Kavana (skauta Akély) se vyrazilo budovat tábor v Želechovicích. Bylo potřeba zajistit dřevo a do večera vše postavit. Zázemí a kuchyni zbudovali ve starém trolejbusu, který se pobil dřevem a kde vařila tehdy osmdesátiletá skautka Filipka Volková.

Díky tomuto rozproudění činnosti vznikl v Holešově nakonec tzv. tomácký oddíl Zálesák (TOM: turistický oddíl mládeže), který spadal pod Klub českých turistů a v letech 1984 až 1990 ho vedl právě Alois Reimer. V podstatě dodržovali skautské zvyklosti, jen nesměli používat stejnokroj a nosit skautskou lilii. Místo ní zaujal na košili své místo odznáček ve tvaru smrkové větvičky. Svůj skautský opasek ale Rolf používal dál a váže se k němu i jedna vzpomínka: „To bylo na Bunči v roce 1986 nebo 1987 – vítání jara u mohyly partyzánů. A tam si nás kameraman občíhl: ‚Jé, kluci, vy máte dobrý kroje! Tak budete dělat stafáž.‘ A hlavní zádrhel byl, že já jsem tady ten opasek měl na normálních riflích. A včilka tam byla z kraje přijetá delegace z KSČ a krajský tajemník [si toho všiml a]: ‚Ježišmarja, to chcete dát do televize? To jste se zbláznili?!‘“

Dohra byla následující: „Šlo to pak směrem dolů – že se to musí zrušit. Tak jsme [honem] museli předělat bývalou fotokroniku, co jsme měli. Domalovat pěticípé hvězdy a dopsat, že to byla akce k tomu a tomu výročí, s nějakým komentářem, že je naše činnost angažovaná. To šlo mimo děti, to jsme si vyžrali my vedoucí, a bylo.“

Konec 80. let a sametová revoluce znamenaly pro Aloise Reimera především pád režimu, ve kterém strávil do té doby celý svůj dosavadní život. Bylo možné obnovit kamenickou živnost, která od roku 1957 stála. A s klidným svědomím sledovat třetí a snad poslední obnovu skautingu v Holešově.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století