Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Pospíchal (* 1933)

• born on 12 June 1933 in Klimětice, Sedlčany

• in 1942 the family had to move out, a German military training centre was established in their neighbourhood

• in 1944, his father was punished for illegal killing - a year‘s imprisonment in Pankrác, Prague

• after the war they returned to Klimětice

• apprenticed as a garden nurseryman in Benešov, where he worked until 1953

• in 1953-1955 he served in the Auxiliary Technical Battalions

• in 1959 the family joined a cooperative after pressure from communist officials

• after the revolution in 1989 he regained the family property and with his son founded a dairy farm

• at the time of filming in 2024 he lived in Klimětice

Za války rodinu Miroslava Pospíchala vyhnali Němci z rodinného gruntu, kde měli kořeny po několik generací. Statek se totiž nacházel na území středních Čech, které si němečtí okupanti zabrali jako vojenský výcvikový prostor. Po válce tam začala rodina hospodařit od nuly. Po komunistickém převratu 1948 měli opět o všechno přijít, nejen o svobodu, půdu, dobytek, stroje, ale nakonec také o domov…

V Kliměticích má náš rod hluboké kořeny

Miroslav Pospíchal se narodil 12. června 1933 v Kliměticích na Sedlčansku, kde měl rod maminky Františky Dumské rodový statek. Otec Eduard Pospíchal se tam přiženil v roce 1919 z Pelhřimovska, kde také vyrůstal na statku. Miroslav byl nejmladší ze čtyř sourozenců. Dvě sestry byly o dekádu starší, blíže měl tedy k bratrovi Josefovi, který byl starší jen o dva roky. Rodina byla evangelická a víra hrála v jejich životě nezastupitelnou roli.

Předci Miroslava Pospíchala patřili zřejmě k prvním obyvatelům Klimětic, protože jejich hospodářství má číslo popisné 2. Vlastnili 14 hektarů polí a s rybníkem u domu patřili k největším statkům. Větší už byl jen nedaleký panský dvůr na samotě zvané Radějovice o rozloze 25 hektarů. Ostatní klimětická hospodářství měla od 2 do 10 hektarů. Nejvíce bylo domkářů, kteří po parcelaci v roce 1919 získali každý 2–3 hektary pro živobytí. Byli většinou zaměstnáni v nedalekých kamenných lomech. Miroslav vzpomíná, že za války měly Klimětice asi 23 čísel a sousedské vztahy byly dobré; lidé si pomáhali při sklizních, kdy si otec najímal pomocníky.

Pospíchalovi pěstovali obilí a krmné plodiny, měli 6 až 7 krav na mléko. Místo koní používali tažné voly. Sourozenci si dobře rozuměli. Starší hlídali mladší, protože rodiče pracovali na poli. Prarodiče už nežili, takže nebyl nikdo, kdo by děti hlídal.

Okupaci jsme pocítili, když Němci zavedli dodávky

Vzpomínky Miroslava Pospíchala začínají až rokem 1939, kdy nacisté obsazovali Československo: „Koukali jsme, jak Němci jeli po silnici od Kosovy Hory k Neveklovu. Nejdříve tanky, které projížděly zasněženou silnici, pak náklaďáky a osobní auta. Hodně jich bylo na motorkách se sajdkárami. Obsadili Neveklov.“

V tomto roce chodil Miroslav do první třídy, pěšky dva kilometry do Hodětic, kde byla dvoutřídka. V zimě tam někdy kvůli velkým závějím místní školáci ani nedošli. „Chodil jsem tam rád, ale taky jsme se flákali. Tehdy jsme si ještě mysleli, že se učíme pro učitele a ne pro sebe,“ vypráví Miroslav Pospíchal.

Německou okupaci Pospíšilovi pocítili nejprve skrze povinné zemědělské dodávky, které zavedli němečtí okupanti. Pospíchalovi museli odvádět obilí a mléko, kterého vyrobili kolem 50 litrů denně. Plnění dodávek podléhalo kontrole a neodvádění produktů se tvrdě trestalo.

Směli jsme si vzít jen nábytek a dříví

V roce 1942 Němci rozhodli o vytvoření výcvikové oblasti pro Waffen-SS na území mezi Vltavou a Sázavou, známé jako SS-Truppenübungsplatz Böhmen, čili Výcvikový prostor SS Čechy. Tato oblast zahrnovala široký pás území se 73 obcemi a 180 osadami. Vystěhování obyvatel začalo v roce 1942 a pokračovalo po etapách.

V roce 1943 došlo i na Klimětice. Pospíchalovi obdrželi příkaz, že se musejí do 24 hodin vystěhovat. „Naši museli jet na vysídlovací úřad do Benešova a tam podepsat, že všechno, co máme, darují Velkoněmecké říši. Nebylo vyhnutí.“

Rodina věděla delší dobu, co je čeká. Dobytek jim Němci odvedli již několik měsíců před stěhováním, nechat si směli jen jednu krávu. Co šlo, například mlátičku a motor, s předstihem ukryli za hranicemi vysídlovaného území. V den příkazu k vystěhování naložili na žebřiňák nábytek a dřevo na otop – to bylo jediné, co si směli vzít – a s těžkým srdcem opustili statek, na němž dosud hospodařilo několik generací jejich rodu. Ubytovali se u známých v sousedních Štětkovicích. Miroslav Pospíchal odtud chodil do školy do Kosovy Hory, a když ji Němci zabrali, tak do Vojkova. Nejtvrdší rána ale rodinu teprve čekala.

Otce zavřeli kvůli černé zabijačce

Pospíchalovi se museli přizpůsobit těžkým válečným podmínkám a občas také riskovat a vylepšit si chudý válečný jídelníček zabíjačkou, což bylo trestné. Zabíjačka musela proběhnout v naprosté tajnosti. Tehdy nebyly lednice, maso se solilo a nakládalo do soudků. Většinou to lidem procházelo, ale někdy měli prostě smůlu, tak jako Pospíchalovi. Muž, u kterého byli ubytovaní, také zabil prase načerno. Část masa prodal řezníkovi, který ho vezl do Prahy, avšak v Olbramovicích ho chytla hlídka. Do jeho domu ve Štětkovicích okamžitě přijela kontrola, která našla vepřové naložené v soudku. Patřilo Pospíchalovým. Miroslavova otce zatkli a odsoudili k ročnímu odnětí svobody ve věznici v Praze na Pankráci. „Přišel jsme ze školy domů a otec už tam nebyl. Bylo to těžké, jedna sestra už pracovala v Praze jako služka a maminka musela sama živit tři děti.“

Maminka Františka Pospíchalová s dcerou pracovaly v SS-Hofu ve Štětkovicích, což byla německými okupanty zabraná skupina stávajících usedlostí či panský dvůr. V SS-Hofech se pracovalo obvykle denně včetně sobot a nedělí, zaměstnanci dostávali mzdu a deputát.

Pospíchalovi ve Štětkovicích bydleli původně v podnájmu, ale dům se zalíbil okupantům a vystěhovali je do jiného domu, kde se nakonec tísnily tři rodiny. „Každá rodina měla jednu cimru, kde se vařilo, spalo a pralo. Skříně jsme měli ve stodole, bylo to hrozné,“ vzpomíná Miroslav Pospíchal.

S kluky jsme utíkali do zakázaného území

Po vystěhování Pospíchalových do Štětkovic se zóna v Kliměticích uzavřela a přeměnila na vojenské cvičiště pro německou armádu. Oblast byla přísně střežená a nesmělo se tam. Němci zde pravidelně stříleli a někdy používali budovy, nebo třeba opuštěné zemědělské stroje jako terče. Většina statků zůstávala opuštěná a zpustlá.

Miroslav a jeho kamarádi často tajně navštěvovali toto střežené území. Chodili po loukách a lesích, honili koroptve, ale odvažovali se vstoupit i na Pospíchalův statek. Jednou tam na půdě našli plno mrtvých jiřiček s utrhanými křídly, které si tam před tím někdo opékal na ohýnku. „Od té doby se tam už jiřičky nikdy nevzmohly,“ dodává. Statek měl také vymlácená okna a prostřelená vrata, která dodnes nesou stopy po granátu.

Vzpomíná ale i na další nebezpečná dobrodružství. V jednom SS-Hofu, původně Polákově statku, si Němci udělali večírek. Nedaleko si kluci rozdělali ohýnek a naházeli do něj nalezené patrony, které začaly bouchat. „Němci tehdy vyběhli, my utekli a schovali se za špejchar. Naštěstí nás nechytli. Tehdy jsme měli opravdu velký strach,“ přiznává.

Rusové stříleli po dvoře a vyhrožovali

Otec si nakonec neodseděl celý trest, protože v roce 1944 už válka spěla ke konci a v květnu 1945 během revoluce pustili vězně s lehčími tresty. „Zažil tam ale hrozné věci, včetně přítomnosti při popravách gilotinou a uklízení lidských ostatků do beden. Pitná voda nebyla dostupná, museli si chytat vodu ze záchodu,“ vypráví pamětník Miroslav Pospíchal.

Konec války prožili Pospíchalovi ve Štětkovicích. V květnu 1945 prchali Němci ve dne i v noci po silnici od Neveklova a snažili se dostat do amerického zajetí. Přestože neprojížděli přímo Štětkovicemi, ale okolo, vědělo se o tom. Miroslav Pospíchal například vzpomíná, jak našli německý nákladní vůz plný dalekohledů, které prchající Němci na poslední chvíli zničili. „Všechny čočky byly vytlučené a auto zničené výbuchem,“ popisuje.

Štětkovice osvobodila Rudá armáda. Pamětník vypráví, že první ruští vojáci, kteří přijeli s auty, byli přátelští a nabízeli místním machorku, což byl jejich hrubý tabák. Po nich dorazili tzv. koníčkáři, tedy ruští vojáci na koních, s nimiž už nebylo snadné pořízení.

Zpět do Klimětic se Pospíchalovi vrátili kolem 15. května 1945 a našli svůj statek zpustlý a rozbitý. Začínali s jednou krávou, šesti husami a ovcí. „Denně tam chodil ruský voják, kozák, který po sousedce chtěl slepici, a když mu ji nechtěla dát, vyhrožoval, že ji zastřelí. Tak si obhlídl i náš statek. Jednou v noci pak přijeli Rusové autem, zastřelili naši ovci a pochytali husy. Otec s nimi chtěl vyjednávat, mluvil rusky, protože byl během první světové války v ruském zajetí, ale voják se samopalem začal střílet, a tak to táta raději vzdal,“ vypráví Miroslav Pospíchal a vzpomíná na další tragickou událost z prvních poválečných dní. „Ve vedlejší vesnici, ve Lhotách, byli dva bratři. Jednoho pokopaly kobyly a druhý šel pro pomoc. Když prosil Rusy, aby ho odvezli k doktorovi, chtěli po něm hodinky a řetízek, které měl na sobě. Když je nechtěl dát a utekl, Rus ho zastřelil a hodinky si vzal.“

V únoru 1948 se z Klimětic pořádaly zájezdy do Prahy

Po válce Pospíšilovi našli na SS -Hofu pět svých krav. Koupili nový dobytek na Vysočině a začali znovu hospodařit. Statek byl sice zpustlý, ale měli radost z návratu a pustili se do práce.

Miroslav neznal nic jiného než zemědělství, ale přesto se pro svou lásku k dřevu chtěl vyučit kolářem. Jenže na tomto oboru již bylo plno a kolářství ostatně brzy zaniklo.

Mohl se vyučit v jiném než zemědělském oboru, protože se počítalo s tím, že rodinný grunt převezme tradičně starší bratr Josef. Miroslav Pospíchal se tedy vyučil zahradním školkářem v Benešově a pracoval tam pět let až do odchodu na vojnu. „Jenomže bratr Josef šel na vojnu dříve a v Rakovníku, kde sloužil, si našel děvče a chtěl tam zůstat. Rodinný statek jsem tedy měl převzít já. Ale doba tomu nepřála,“ vypráví. V roce 1948 převzali moc komunisté a rodinu čekaly další tvrdé zkoušky v podobě kolektivizace zemědělství.

Pospíchalovi v roce 1946 volili národní socialisty, kteří byli později nejvíce perzekvovaní, a Miroslav Pospíchal vzpomíná, že v roce 1948 už byli jen jednou ze tří rodin, které komunisty nevolily. Otec si totiž pamatoval hrůzy revoluce v roce 1917, které v Rusku zažil, když byl v zajetí. Vzpomínal na bolševiky, kteří bez milosti likvidovali své odpůrce a zapalovali statky. „Někteří ruští vojáci v roce 1945 říkali: ‚Vezeme vám svobodu, ale budete se ještě divit,‘“ vypráví Miroslav Pospíchal.

Velcí sedláci nebyli s komunisty, ale ti menší soukromníci se nechali ovládnout. Vzpomíná, jak se v únoru 1948 pořádaly výpravy z Klimětic a okolí do Prahy a místní rolníci se vraceli s nadšením: Lepší polévku jsme nejedli, jakou nám v Praze udělali. „Aby ne, když byla z dobytka, který komunisté zabavili sedlákům,“ glosuje Miroslav Pospíšil.

Na vojnu k PTP

V roce 1953 narukoval na vojnu. U odvodu mu řekli, že by byl dobrý tankista, ale k Pomocným technickým praporům (PTP). „Ve vojenské knížce jsem měl napsáno: ‚Syn kulaka, 15 hektarů,‘“ vzpomíná. Sloužil u Nepomuku a Zelené Hory a pak také na Lipenské přehradě, ve Vimperku či v Bechyni, kde stavěl bytovky pro vojáky. „Pro intelektuály to bylo těžké, ale já byl fyzicky zdatný a byl jsem zvyklý dřít, takže moje vojna byla dobrá.“

Buď podepíšete, nebo vás vystěhujeme

Po komunistickém převratu v roce 1948 se vztahy mezi lidmi na vesnici zhoršily – komunisté proti nekomunistům, komunističtí funkcionáři proti tzv. kulakům, tedy statkářům, kteří dle tehdejší rétoriky „vykořisťovali pracující lid“. Komunistický režim vyvíjel na soukromé zemědělce nátlak, aby se vzdali svých pozemků, dobytka a strojů a vše vložili do jednotných zemědělských družstev (JZD).

V Kliměticích sedláci odolávali až do roku 1959 a navzdory tlakům družstvo v Kliměticích nevzniklo. Malí hospodáři pracovali jinde a měli jen malé hospodářství pro vlastní obživu, zatímco větší sedláky odíraly dodávky, které byly mnohem tvrdší než za nacistů, a jejich cílem bylo sedláky vydírat a likvidovat. Například v roce 1953 kroupy zničily obilí před sklizní. Většina sedláků stihla sklidit, ale Pospíchalovi ne. O nedělích totiž jako věřící rodina nepracovali. „Otec tedy žádal o úlevu na dodávkách. Odpověď ale zněla: ‚Kdybyste dělali jako my i v neděli, mohli jste mít sklizeno.‘ Otec tedy musel koupit pšenici od jiných, abychom měli na povinnou dodávku.“

Až v roce 1959, po několika schůzích a nátlaku funkcionářů z okresu v doprovodu policie nakonec vstup do JZD podepsali. „Řekli, že buď podepíšeme, nebo nás vystěhují. Nebylo zbytí.“ V JZD byla mzda 6 korun za jednotku práce, což činilo zhruba 10 Kčs za den. Miroslav Pospíchal vzpomíná, že ženy, často už důchodkyně, nabíraly hnůj holýma rukama, protože tak se nabralo více hnoje než vidlemi. Chtěly si víc vydělat. JZD v Kliměticích fungovalo do roku 1965, pak jej převzal Státní statek. Nejvíce si Miroslav v životě vydělal 5 000 Kčs, a to v pozdějších dobách, kdy už jezdil traktorem.

Konečně jsem byli svobodní

Listopadové události v roce 1989 prožili Pospíchalovi s velkou nadějí. Po revoluci rodina získala zpět svůj majetek, ačkoliv některá pole sousedů, kteří již nežili, propadla státu a Pospíchalovi některá vykoupili. Tehdy už pamětníkovi táhlo na 60 let a odvahu začít podnikat znovu od začátku mu dodal syn, který se vyučil opravářem zemědělských strojů. Začínali s šesti kravami, postupně si pořídili jalovice z Francie a zaměřili se na dojnou produkci. Dnes mají 50 krav, 150 hektarů polí na krmení, produkují kolem 200 litrů mléka denně a prodávají i obilí. „Lehké to nebylo ani po revoluci, ale důležité bylo, že jsme byli konečně svobodní,“ říká.

V roce 1962 se Miroslav oženil s Lydií, kterou poznal v mládežnické evangelické skupině. Po svatbě se přestěhovala za Miroslavem do Klimětic a pak pracovala v dřevařském závodě v Sedlčanech. V roce 1964 se jim narodila dcera a v roce 1967 syn. Pamětníkovi bylo v době natáčení 91 let a byl již na penzi. Rodinnou farmu obstarává hlavně syn a vnuci, kteří jsou též vystudovaní či vyučení v oboru. Nejdůležitější je pro něj rodina. S manželkou prožili nejlepší roky, byli spolu 56 let a nezapomíná ani na své rodiče, o kterých hovoří s velkou láskou a úctou.

„Myslím, že jsem rodičům nevrátil dost lásky, kterou mi dali, hlavně kvůli nedostatku času a pak kvůli totalitě, která přišla,“ říká. Velký význam má v jeho životě víra. Život ho naučil, že vzteklí lidé se nedožijí vysokého věku. „Je to, jak to stojí v Bibli: Mírnost vaše budiž známa všechněm lidem,“ uzavírá své vyprávění Miroslav Pospíchal.