Olga Porkertová

"Moje dítě bylo v Německu, na handlu. A my jsme tady měli německou holčičku, taky na handlu, že zas kluk s ní mohl mluvit německy. Ačkoliv on byl sveřepý, nechtěl se vzdělávat. Ale s Ilonou si docela rozuměli, takže mělo to svůj účel, znali se. No jenže když přišel ten jednadvacátý, přišla jsem domů po službě unavená a říkám: ‚Ježíš, co budu dělat? Mám tady cizí dítě.‘ A na všech hranicích vojáci. Bylo to teda napínavé. Nakonec jsme to udělali tak, že jsem Ilonce zabalila, manžel si vzal motorku, posadil na ni dítě a vezl ji domů. Měla tetičku a strýčka v Bad Schandau, to nebylo daleko. Manžel dovezl tu německou holčičku až před hranice. Pohraničníci řekli, že nemůže, že jsou obsazení vojskem. A tam plno ruských vojáků, manžel rusky moc neuměl, měl takovou halabala školní ruštinu, to nebylo na domluvu a narazil na ruského důstojníka, který uměl francouzsky, takže se domluvili. Vzal ho do gazíku, přikryl plachtou, převez přes hranice. Tam už všichni pochopitelně salutovali a vyměnil děti a přivezl mu dceru zpátky. To bylo opravdu štěstí."

"Pamatuju se, že když došlo k odsunu německého obyvatelstva z hor, tak že šli, taková velká skupina – kočárky, vozíky, staří lidi většinou nebo matky s dětma – a šli okolo elektrárny směrem na Náchod. Tam byl, aspoň se říkalo, že někde u Náchoda byl sběrný tábor pro tyto lidi. A já si vzpomínám, bylo to v červenci, bylo teplo a měli žízeň a viděli, že jsme měli v elektrárně za plotem svoji studnu. Jináč jsme byli napojení na vodovod, ale studnu jsme měli a tam se dalo pumpovat. My jako děti jsme rádi pumpovali, hráli jsme si. A přišla jedna paní s bandaskou a naznačovala, že by chtěla vodu. Vzala jsem si tu bandasku a pumpovali jsme, měli jsme radost a vylítnul jeden zaměstnanec… Cítil se dotčený, že Němcům točíme vodu. A začal něco vykřikovat. A vyšel můj táta, jako jeho šéf, a řekl: ‚Buďte zticha, je po válce, to jsou lidi, to jsou civilisti. Podívejte se, samý starý nebo malý děti.‘ A volal na mě: ‚Olga, pumpuj!‘ Takže jsme jim natočili vodu na cestu. A to si pamatuju dodneška."

"I've practiced in almost all Spartakiad sport events. Because we didn't take it as a state-owned enterprise, this didn’t bother us at all. We rehearsed beautifully with beautiful music all year round and then we rehearsed in Strahov stadium, which was our cult place. In the evening we met there in empty stands and we cried or sang Sokol songs. And everyone noticed that when we had our first rehearsal and marched to the huge stadium for the first time, the banners were all around: 'With the Soviet Union forever', 'Soviet physical education - our role model', I don't remember it all, but it was hung all over, huge decoration. When we went to the second rehersal, to our regret, it was missing elsewhere. Because when you orient yourself in such a large stadium, you say to yourself, 'So this is my spot. There's a paper over there on the right, there's over there on the left, and I have the main tribune in front of me, the third mast, and so you already know where it is. And suddenly it wasn't there. And when we had our third rehersal, there was nothing left. And no one complained. No one."

"It was a whole-state action. During one evening, Security visited all the people and relatives, the people who paid the millionaire's taxes after the war. And since my husband was the son of an entrepreneur, we fell into that, of course, even though we didn't have any property. They confiscated what was golden. For example, my husband received a St. Wenceslas coin collection from his grandfather for baptism. They were normally in our closet, no speculation. All we had left was a box with a 'grandfather’s gift to the grandson for baptism' written, while they confiscated the coins. Around 1968, we applied for them back and they told us that they had been sold. These three years were worse, because we were a social case, I had 1,100 crowns a month, even with child allowances, and I paid for an apartment, water, food, everything. Luckily, I had my mother, she left her job and moved here to Liberec at least for the winter. Because children mostly get ill in winter. Our children did not go to the nursery or kindergarten when they coughed. Our son was nine months old when his father was imprisoned, so he was in the nursery. My mother always took them to bed for three days and we cured them. Because I couldn't miss work. Sick pay was already a big loss, and I would miss that."