„Já nevím, jenom co říkal manželův tatínek, že tam byli i Rusové. Že jim třeba dali do pytlíčku na strom brambory, nebo chleba, zkrátka nějaké potraviny. Právě ten jeden potom dal dědovi, tomu mému tchánovi, takového vyřezávaného ptáčka i s bidýlkem, že si tom mohl někam postavit. Říkal: ,To mi tam nechal nějaký ruský zajatec.´ Protože on dělal v lese a tak. Oni se s nimi nesměli setkat, to bylo pod hrozbou. Ti dělali tam a ti tam, ale třeba jim na ten strom, nebo někde, všude, že jim položili nějaký sáček s něčím nebo nějaký pytlík, aby alespoň nějaké jídlo měli, vždyť oni tam nic neměli. On mu tam potom dal toho dřevěného ptáka. Vyřezané ze dřeva a bidýlko, aby si to mohl někam postavit. Také to byli lidi, že."
„Byla jsem tam já, syn a právě oni. Chtěli jsme se jít najíst. Sedli jsme si ke stolu a teď přišla ta servírka a on se německy ptal, jestli může dostat jídelní lístek. A ona se sebrala a šla pryč, hotovo. Tak mi říká: ,Oni nás asi neobslouží.´ Mě to naštvalo, zvedla jsem ruku, ona jenom cosi prohodila a já říkám: ,Prosím si jídelní lístek.´ ,Máme jenom guláš.´ A já říkám: ,Tak nám doneste čtyři porce guláše.´ Tak to si potom z toho dlouho dělali srandu, že v Česku je guláš, kde jsou tři kousky masa. A hned se ptala, jestli budeme platit markami. Říkám: ,Ne, já nemám, já jsem odtud, mám naše peníze.´ To oni prý jim ty noclehy, kdyby se někde ubytovali, že to byly šílené ceny, i za ty jídla, že jim víc jak dvoj-trojnásobně počítali. Proto se on i divil, říkal: ,Tos platila za všechny ty guláše a sodovky?´ A já říkám: ,Jo.´"
„Co mohla vyprávět? Natlačili je do toho vagonu, kolik se jich tam vešlo. Že se pomalu nemohli nadechnout. A co stálo na chodbě, neměli jít kam ani na záchod. Říkala: ,Stáli jsme a přešlapovali.´ Neměli se čeho napít, nevěděli, kam jdou zpočátku, byli vystresovaní, že jdou do plynu, i když už bylo po válce, tak měli strach, že jdou do koncentráku. A tam také se dostali jenom do těch sběrných táborů. Měli tam už nějakou vodu a zařízení, ale neměli peníze, aby si mohli koupit byt vnebo barák, to neměli. protože ty staré babky už potom dostaly důchod, pak na tom byli dobře, protože ta její maminka dostala za manžela, že padl ve válce, nevím tedy kde nebo jak. Pak ona dostala za toho Rudu také, že byl zajatec a všechno. Postavili si pěkný domek. Pak se už měli dobře, ale pořád... On nedokázal odložit kůrku chleba."
“We had nothing. At that time [my father] was working in the forest. Wood from the forest was brought to the sawmill and the sawmill paid for it. And a man from the mountain who lived there, who I think had seven children, came and said, ‘Plaček, the currency's changing.’ And he said, ‘The sawmill didn't give us any money, to wait till after Sunday, and I have nothing.’ And he replied, ‘Come, you'll get 25 crowns per person.’ So, whoever didn’t have anything got 25 crowns.”
“The women didn’t have jobs. The women took care of the households and the fields. They didn’t even know that there was any Zlaté Hory. They had a goat, a cow, or a pig, or maybe some chickens. Everybody had their own thresher, so they could grind their own grain. Everyone sowed what they had in the field, dug potatoes. In the mornings they would cook an eight-liter pot, a kind of iron pot, of soup, put it on the stove and have enough for the whole day. They didn't know anything.”
“We had an excellent teacher. He came in the 1930s. He was also a registrar and a council member. He was very good with children and at keeping them grounded. He was very strict, so when one of the boys would act up, he got it away. It didn’t matter whether he got a slap or a cane. If he didn’t listen – he got it.”
Jaroslava Müllerová was born on 21 May 1947 in Zlaté Hory in the Jesenice area. Her parents moved to the newly settled Sudetenland after 1945 from Ostrava, where her father Rudolf Plaček worked as a miner in the Hlubina coal mine. In Zlaté Hory he worked at the sawmill, while his mother Anežka did odd jobs and menial work. Jaroslava Müllerová attended primary school in Zlaté Hory in the 1950s, where she met a diverse mix of children – the descendants of local Germans, Greek immigrants and settlers, and Romanian Slovaks. She grew up in poor conditions, from an early age helping local farmers and landowners in exchange for food. After primary school, she worked in the Moravolen textile factory, where she worked until she retired in 2000. She experienced the invasion of the Warsaw Pact troops in Zlaté Hory. She is the mother of three children – Erika, Rudolf, and Robert. To this day (2020) she still resides in her hometown of Zlaté Hory.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
