Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ingrid Leser (* 1949)

• was born in 1949 in Tirschenreuth

• her family comes from Czechoslovakia (her mother from Tachov region, her father from Jeseníky)

• since childhood, she listened to the stories of her family „about the old homeland“, thus her strong emotional bond with Czechoslovakia arose

• most of her life she worked as a teacher at primary school in Bärnau

• significantly participates in preserving the cultural heritage of Czechoslovak Germans and in establishing and maintaining friendly relations between Czechs and Germans

„Roku 2004 jsme v Tachově slavili vstup České republiky do Evropské unie, společně se skupinami z Česka i Německa. Zpívali jsme státní hymny. Najednou mě zalil studený pot. Jsem tady, v této staré ruině, všechno tehdy ještě nebylo opravené, a zpívám českou hymnu. Naučila mě ji moje matka. Rozplakala jsem se, dál jsem zpívat nemohla. Uvědomila jsem si, že generace mých rodičů a prarodičů Evropu rozdělila. A my tady teď stojíme a slavíme její znovusjednocení. Jen stěží se to dalo pochopit. A takové zážitky mívám pořád. Na jednu stranu jsem potomek rodiny, která byla vyhnána, která přišla o dům, hospodářství, o všechno. Na druhou stranu jsem Českem nadšená.“

Paní Ingrid Leser patří k těm občanům Německa, kteří se v Německu narodili a takřka celý život v něm prožili. Skrze příběh své rodiny je však pevně spjata s českými zeměmi: její rodiče i prarodiče potkal osud tří milionů českých Němců, kteří museli po druhé světové válce svou vlast opustit. Silný, velmi emocionální vztah k původnímu domovu působil na malou Ingrid od dětství – a stal se pevnou součástí jejího životního příběhu.

Kdybychom šli tři hodiny pěšky, byli bychom doma

 „Má matka se jmenovala Hildegard Leser, rozená Wiederer, a narodila se roku 1925 v Klíčově (Glitschau) nedaleko Tachova. Do Německa utekla v říjnu 1946. Tehdy pracovala v bance v Plané. Jednou byl její byt prohledán. Řekla to svému šéfovi, který ji varoval, že by bylo lepší, kdyby odešla za hranici. Jiné její spolužačky byly odvlečeny do vnitrozemí na práci. Matka se sestrou a se sestřenicí se proto rozhodly odejít. První pokus nevyšel, byly přistiženy a musely se vrátit. Druhý pokus už byl úspěšný. Na německé straně jim pomohl jeden sedlák, mohly u něj nějaký čas zůstat. Potom matka vypomáhala v domácnosti bankovního úředníka, a tak se stalo, že zůstala v okrese Tirschenreuth.“ V Tirschenreuth také potkala svého budoucího manžela. Karel Leser se tam objevil jako propuštěný voják z chebského lazaretu. Jeho původním domovem však byly Zlaté Hory v Jeseníkách, kde se r. 1919 narodil. Mladí lidé se vzali a roku 1949 se jim narodilo jejich jediné dítě, dcera Ingrid.

Díky tomu, že Hildegard Leser (Wiederer) našla práci, mohla zajistit přistěhování i svým do Hesenska vystěhovaným rodičům. I oni se stali velmi důležitými osobami v životě Ingrid.  „Můj dědeček byl zemědělec, a proto pro něj bylo důležité nejít do továrny, radši měli malé hospodářství. Prarodiče si pronajali statek a mezi lety 1947–1956 na něm hospodařili.“

Roku 1955 se malá Ingrid se svými rodiči přestěhovala do Bärnau a začala tam chodit do školy. Prarodiče Wiedererovi se posléze přestěhovali za nimi. „Vyrůstala jsem na hermeticky uzavřené hranici. Dědeček Josef Wiederer hodně mluvil o tom, jaké to bylo doma. Bärnau leží na hranici, jeho pole ležely u hranice. Říkal mi: ‚Podívej, kdybychom šli tři hodiny pěšky, byli bychom doma.‘ Doma, jak: doma? Potom mi povídal o tom, jak museli opustit svůj dům a své hospodářství. Jak jejich dům převzala rodina Myšákových ze Slovenska, která vůbec neuměla hospodařit. Byli to však dobří lidé, kteří se s nimi při odchodu loučili stiskem ruky a slovy, že doufají, že ruku si budou moci znovu stisknout při ‚znovushledání‘. Před vysídlením babička ještě šla ke kapličce, pomodlit se tam, aby vše probíhalo dobře. Sousedka plakala, svůj dům právě dokončili. Potom je naložili do transportu a odvezli do Hesenska.

Babičce se v Hesensku vůbec nelíbilo, už jenom ten jejich dialekt!, říkávala. Proto, když to šlo, přestěhovali se prarodiče sem, zpátky do pohraničí. Cítila jsem a pochopila jsem, že museli opustit svou vlast a že to pro ně nebylo jednoduché. Dědeček sice plakával nad vším tím majetkem, který tam na druhé straně měl, všemi těmi poli, nikdy jsem ho ale neslyšela nadávat politicky. Vždycky jen říkal: ‚Dítě, buďme rádi, že jsme se dostali sem, na západ. Tam by nás už dávno zastřelili.‘ Všechno to bylo těžké. Byla jsem moc malá na to, abych všemu rozuměla, ale zůstalo mi to kdesi vzadu v hlavě. Mladý člověk to slyší, ale řekne si, no jo. Často vyprávěl o tradicích a zvycích, které na venkově udržovali. Masopust, Vánoce a Velikonoce, náboženské zvyky. To mě velmi zajímalo. Tatínek také hodně povídal o tom, jaké to bylo v Jeseníkách.

To všechno mi znělo jako pohádka. Doma, kde je to doma? Tak proč jsem tady? Proč je tady hranice, proč ji nemůžeme přejít? Proč by se střílelo, jak to, co se to děje? Žijí tam snad zlí lidé? V čem je problém?

Hranice

Žili jsme na hranici, věděli jsme, že když jdeme do lesa, musíme dávat velký pozor. To nejhorší asi bylo sledovat osud obce Pavlův Studenec (Paulusbrunn), která ležela těsně na hranici. Dříve měla asi 1 700 obyvatel, ale protože byla tak blízko, byla v padesátých letech srovnána se zemí. To bylo něco, čemu jsem jako dítě vůbec nerozuměla. Proč někdo ničí domy? Proč přijíždí buldozery a odstraňují domy? V Bärnau žilo hodně lidí, kteří z Pavlova Studence pocházeli. Častokrát stávali nahoře, pozorovali to a pak si říkali: ‚Dnes bourají ten a ten dům.‘ To mi přišlo úplně hrozné. Proč někdo bourá domy, kde dříve žili Němci? Nemohla jsem to pochopit.

Zlé také bylo, když jsem chodila do školy a tam mi nadávali do ‚Saubae‘ (česká svině, pozn. překl.). Co to vůbec je, ‚Saubae?‘ Mami, co se děje? Co je to za lidi, vždyť jsme přeci Němci? Někdy později jsem pochopila, proč jsem ‚Saubae‘, že pocházím z uprchlické rodiny.

Takové bylo dětství v Bärnau. Člověk se snažil pochopit, co se děje. Časem jsem si na to zvykla. Vždycky mě to ale zajímalo, bylo to takové tajemství. Pořád znovu a znovu jsme se chodili dívat k hranici. A tak jsem vyrostla.“

Tak blízko, tak daleko. Ačkoliv původní domov Wiedererových ležel jen několik desítek kilometrů od jejich tehdejšího bydliště, navštívit ho nebylo vůbec jednoduché. První příležitost se vyskytla až v 60. letech, kdy se „domů“ vydala Ingrid se svou matkou, tetou a babičkou.

První návštěva

Přestály náročné kontroly na hranicích, až konečně dorazily do Tachova. „Potkaly jsme se tam s jednou známou, která také pocházela z jejich vesnice. Bylo na ní vidět, jaký má hrozný strach, že je v kontaktu s Němci. Já jsem nechápala, proč by si s námi neměla povídat, mluvila německy a dokonce i naším dialektem. Potom jsme navštívily statek, odkud pocházela babička. Bylo to na konci šedesátých let, vrchol komunismu a veškerého úpadku. Statek byl zarostlý kopřivami a bydleli v něm cikáni. Mohly jsme se podívat dovnitř, do kuchyně i do svátečního pokoje. Stála tam ještě naše lampa. Potom dohadování s cikánkou, asi si myslela, že si lampu chceme odnést.

Sice jsme strávily v Československu pouze den, ale vrátily jsme se a tato cesta mě potom ještě týdny zaměstnávala. Babička jenom a jenom plakala, bylo jí smutno z toho, jak to tam vypadá. Pořád opakovala, že už tam nikdy nechce, co to udělali s jejím domem, že přeci není možné nechat to tak zpustnout. Mně se potom ještě týdny v noci zdálo o rozpadlých domech. Jsem velmi emocionální člověk, hluboce mě to zasáhlo.“ Malá Ingrid tak často slýchávala o tom, jak je to doma krásné, a najednou toto: ostré prozření, konec pohádky. „Můj svět se zhroutil. Všechno jsem si moc zidealizovala.“ Zpracovat takovou zkušenost nebylo jednoduché. Ingrid se rozhodla dát zemi, odkud její rodina pochází, ještě jednu šanci. Mezitím ale dále probíhaly rodinné rozhovory, díky nimž postupně poznávala, jak se 20. století otisklo do osudů její rodiny.

Co se doma vyprávělo

O první československé republice se příliš nemluvilo. Druhá světová válka tematizována byla, i když třeba mlčením. „Máma vyprávěla, že když přišel Hitler, všichni jásali, že dostali zpět svou autonomii. Když pak začaly chodit první zprávy o mrtvých na frontě, tehdy lidé teprve pochopili, o co jde a co se děje. To bylo jediné, co mi k tomu máma řekla. Mladí lidé vnímali připojení k Německu pozitivně: mohli sportovat, organizovat sportovní slavnosti, ale bylo jim tehdy šestnáct, sedmnáct, osmnáct let. Kdo z nich rozuměl politice? Až když se objevily zprávy o mrtvých.

Otec o válce nemluvil nikdy. Vždycky říkal: ‚Ppatřím k těm z mála, kteří z toho kotle vyvázli se zdravou kůží. Neměli jsme příliš zranění, ale na ty vnitřní se mě neptej.‘ O válce mluvil málo a já si netroufla více se ho dotazovat. Byl v Rusku, kde si určitě zažil strašné věci. Můžu si myslet, jak těm lidem bylo, když museli někoho zastřelit, aby on nezastřelil je… ale on o tom nikdy mluvit nechtěl. Také jeden můj kolega v práci: paralelně vyprávěl to stejné, i když vlastně neříkal nic. Když můj strýc viděl, že v televizi dávají něco o válce, říkával: ‚Vypněte to, už o tom nechci nic slyšet! Jedli jsme krysy, abychom přežili.‘ Ani má matka se nikdy nemohla dívat na filmy o vyhnání Němců.“

Rodina paní Leser byla velmi otevřená: její členové dokonce uměli česky. Běžným zvykem totiž bylo posílat děti na tzv. tausch do české rodiny, aby se naučily jazyk. Řada pozitivních zkušeností s Čechy vedla k tomu, že pro paušalizování a hromadné odsuzování Čechů za to, jaký osud svým německým spoluobčanům po válce připravili, nebyl v rodině prostor. V rodinných historkách byly naopak často vyzdvihávány příklady dobrých lidí, kteří rodině v nesnadných okamžicích pomáhali snášet její úděl. „Dědeček to vždy viděl neutrálně, netahal do toho politiku. Vždycky mluvil jenom o vlasti, tu se mi snažil zprostředkovat. Proto i já mluvím výhradně o Čechách, Böhmen. Pro dědu Sudety neexistovaly. Vždycky říkal, že je Němec z Čech, a že tím taky zůstane. ‚Ne že na můj hrob napíšete, že jsem byl ze Sudet.‘“ Přístup starého Wiederera neviděli někteří jeho sousedé rádi, a tak mu čas od času poslali výhrůžný dopis, kde mu vyčítali jeho pročeské postoje. Dědeček se však zastrašit nenechal a odstrašit se nedala ani jeho vnučka, která si, navzdory všemu rodinnému vyprávění, chtěla k Československu utvořit vlastní vztah.

Další návštěvy

Další možnost navštívit sousední zemi se otevřela roku 1983, kdy se tam vydala na kole s přáteli. „Nepotřebovala jsem ani mapu. Dědeček mi všechno přesně popsal a my pak podle toho všechno krásně našli. Lidé byli v pořádku, navazovali jsme s nimi kontakt.“ Navštívila Karlovy Vary, Mariánské Lázně, klášter v Kladrubech. „Tak jsem zjistila, že ten pohádkový svět přeci jen existuje, že z něj ještě něco zůstalo.“

Ingrid Leser sice nastoupila na své první místo do banky, moc ji to tam ale nebavilo, chtěla pracovat s lidmi. Po čase odjela sbírat zkušenosti do zahraničí, do Anglie. Naučila se jazyk a protože po návratu do Německa byl ve školství zoufalý nedostatek učitelů, doplnila si vzdělání a stala se učitelkou angličtiny na základní škole v Bärnau.

Kontakty s Československem se pamětnice snažila udržovat ještě v době komunismu. Je ale jasné, že po pádu železné opony se objevily úplně jiné možnosti.

Již při první cestě do Klíčova počátkem osmdesátých let se seznámila s rodinou Machových, Pražáky, kteří bydleli na statku původně patřícím prarodičům Wiedererovým. „S Machovými jsme mluvili anglicky, velmi se zajímali o kulturu. Vyprávěli nám, že by se měla bourat kaplička ve vsi. Pan Mach se výrazně zasazoval o to, aby se tak nestalo. I když člověk není věřící, taková kaplička je kulturní dědictví a prostě musí zůstat stát. Vesničané se tedy museli zavázat, že se o ni postarají. Trochu postoupili, uchovali ji, zajistili střechu. Potom přišel rok 1989 a dědeček povídá: ‚Ty, když mi bylo dopřáno zůstat tak dlouho na živu,‘ tehdy mu táhlo už na devadesátku, ‚když jsem mohl zažít, jak se hranice znovu otevřely, když můžu bez problémů znovu jezdit domů, tak tam pojedeme.‘ Jeli jsme, pobavili se s místními o kapličce, o tom, že ji chceme znova obnovit. ‚Tak víš co, k mým devadesátinám nechci žádný dárek. Dejte mi peníze, kapličku opravíme a hotovo.‘ Dobře, tak se i stalo. Ve vsi ještě žila jedna rodina, kde otec byl Němec. Ti se také velmi zapojili. Kaplička byla roku 1992 hotová a v obci se konala velká slavnost k jejímu znovuotevření a vysvěcení. Dokonce se při tom konaly i jedny křtiny. Dědeček tehdy ministroval, byl tím nejstarším ministrantem. V každém domě byly buchty, káva, becherovka, tanec, zpěv… Bylo to přesně tak, jak mi dědeček vyprávěl, že se v českých vesnicích slavívalo. Přesně tak jsem si to představovala, bylo to moc hezké.

Pak už to bylo, vždycky když jsem přišla z práce domů, dědeček se zeptal: ‚Máš čas? Já bych se chtěl podívat zase domů.‘ Často jsme jezdili přes hranici, nebylo to tak zlé, za dvacet minut jsme tam byli. Při jedné takové návštěvě se dědeček ztratil. Potom najednou vyšel z budovy bývalé školy. Ruce měl plné buchet. Byl u pana Novotného. To byl člověk, který coby Čech obsadil sousední statek. Inteligentní člověk. Když Němci odešli, uvědomil si, že si vzal něco, co mu nepatří. Svědomí ho tížilo. Přestěhoval se do budovy, která byla veřejná, a tam už zůstal. ‚Teď jsme si povídali se starým Novotným.‘ Děda uměl česky, byl jako dítě na ‚tauši‘. Novotný mu řekl, že když se otevřela hranice a přicházeli Němci, že se styděl vyjít na ulici. Kvůli tomu, co se s tou hezkou zemí stalo. ‚Probrali jsme to, jak to celé bylo. Prostě jsme oba dělali to, co se od nás očekávalo, bohužel to šlo špatně. A teď jsme si to řekli a už můžeme oba v klidu zemřít.‘ Oba ještě nějaký čas žili, oba ale byli šťastní.

Protože se u nás doma tak moc povídalo o bývalé vlasti, tento odsun jsem měla pořád v hlavě jako špatnou dobu. Pořád jsem tam jezdila, moc mě to zajímalo. Chtěla jsem všechno zjistit. Když jsem tam jezdila s dědečkem, vyprávěl o všem. Bylo to úžasné!“

Zatímco Ingrid, její matka i dědeček do Česka po revoluci rádi vyjížděli, pro jiné členy rodiny to bylo velmi bolestné a jezdit tam nechtěli. Ani otec pamětnice se do svého rodiště v jesenických Zlatých Horách vrátit nechtěl. „Otec Zlaté Hory nikdy znova nenavštívil. Když jsem tam jela já, všechno mi popsal, řekl, kam se mám jet podívat. A taky řekl, ať se nezlobím, ale že on tam nikdy nepojede. Tak jsem jela sama a všechno si důkladně prohlédla. Když jsme byli nahoře v horách a dívala jsem se dolů, viděla jsem panorama, které mi bylo nějak povědomé. Copak to je? Pak jsem zjistila, že tento obrázek byl v mém památníčku. Tatínek uměl malovat, tak mi tento výhled zvěčnil. Všechno si pamatoval zpaměti. Bohužel zemřel, když mu bylo padesát šest let, tak jsem se ho nemohla tolik vyptávat, jak bych chtěla. Jeho rodina byla vysídlena do Württemberska. Znovu jsme se našli přes Červený kříž. Zpočátku bylo dost náročné se navštěvovat, někdy přijela babička k nám. Když u nás byla a viděla ty kopce, pořád říkala, že je to, jako by byla doma. ‚Jako doma,‘ opakovala. Když potom odjížděla, brávala si s sebou chléb a láhev vody. Ta naše prý chutnala tak, jako kdysi u nich doma.“

Vlastní vztah k Československu

Poznatky a zkušenosti, které Ingrid Leser při svých cestách do Československa získávala, hlavně ale nadšení pro krásu této země, se rozhodla předávat dále. „Němci vůbec netuší, jak je tato země krásná! Sice to byly ruiny, ale měly svého ducha. Potom jsem organizovala výlety autobusem pro Lidovou školu (Volksschule) v Tirschenreuthu. Teď tyto cesty dělám už dvacet let, každý rok minimálně pětkrát. Nemá to konec, autobus je pořád plný. Můžu lidem vyprávět příběhy, příběhy o tom, jak úzce jsme propojení. Naše dvě země se nedají oddělit. Jenom po druhé světové válce a po studené válce to není jednoduché, svést lidi znovu dohromady. I když možná u obyčejných lidí se vám to podaří snáze než u politiků.“

Další z aktivit Ingrid Leser, při nichž se mohla s Českou republikou a jejími obyvateli intenzivně seznamovat, bylo její působení na tachovském gymnáziu, kde pět let vyučovala německou konverzaci.  Navázat vztah s místními studenty nešlo úplně hladce: mladí lidé si ji chtěli vyzkoušet. Proto ji hned na jedné z prvních hodin konfrontovaly s nacistickým terorem, když jí ukázali pomník pochodů smrti a čekali na její reakci. „Zvládli jsme to, vedli jsme diskusi směrem ‚nikdy více‘ a dopadla dobře.

Každou středu jsme se s ostatními setkávali ve školní jídelně. Chutnalo to, jako když vařila babička. Jednou jsem tam tak seděla a přemýšlela jsem. Tak kde je ten nepřítel? Lidé jsou přátelští, pohostinní, chutná to tu jako u babičky. Tyto myšlenky mě pořád zaměstnávaly.

Roku 2004 jsme v Tachově slavili vstup České republiky do Evropské unie, společně se skupinami z Česka i Německa. Zpívali jsme státní hymny. Najednou mě zalil studený pot. Jsem tady, v této staré ruině, všechno tehdy ještě nebylo opravené, a zpívám českou hymnu. Naučila mě ji moje matka. Rozplakala jsem se, dál jsem zpívat nemohla. Uvědomila jsem si, že generace mých rodičů a prarodičů Evropu rozdělila. A my tady teď stojíme a slavíme její znovusjednocení. Jen stěží se to dalo pochopit. Práce takového druhu vždycky znova a znova rozšiřuje mé horizonty. Setkávání s lidmi jsou pro mě důležitá, zejména s mladými lidmi. Pět let na škole nechci nikdy zapomenout. Ty dobré, ani ty špatné momenty.“

S tachovským působením je spojen ještě jeden, velmi silný zážitek: „V Tachově jsem také hrála divadlo. Byly to krátké příhody z dějin, co se stalo na Zlaté stezce, o Janu Husovi… Hráli jsme to česko-německy. Texty byly tak poskládány, že vždycky otázka nebo odpověď byly klíčem k tomu porozumět obsahu. Jeden Tachovan využil příležitosti a v průběhu hry na mě plivnul. Lidé, kteří si toho všimli, byli šokovaní. Říkali si, jestli ta teď přestane hrát, celé představení se zhroutí. V rychlých vteřinách jsem si musela promyslet, co udělám. Dokážu teď mým lidem, tam v hledišti, co je to za darebáka, jak se ke mně chová? Nebo zůstanu nad věcí a dohraji hru? Dala jsem to a hru jsem dohrála. Moji spoluherci byli neskutečně napjatí. I pro mě to bylo něco velmi těžkého. Protože plivnout na někoho, to je asi tak to poslední.“

V rodině Leserových a Widererových se nepředávaly pouze historky o tom, co kdo zažil. Velká část rozhovorů Ingrid s dědečkem se věnovala také tradicím a zvykům, které rodina udržovala před svým vysídlením a které si z velké části uchovali i v Německu. Doma se mluvilo chebským nářečím, zpívaly se staré písně, vyprávěly pohádky. Právě tady začal zájem a láska Ingrid Leser k tradiční kultuře Němců ze západních Čech. Dodnes se s velkým zaujetím zajímá nejen o lidové tradice, ale také o jejich předávání.

„Pro všechny je důležité nebát se a přiblížit se k druhému, přijmout, že věci vidí jinak. Potom si můžeme porozumět. Když se ale díváme pořád jen jedním směrem, ten oslavujeme a nechceme z něj uhnout, dále se nedostaneme. Názor druhého bychom si měli alespoň vyslechnout, snažit se pochopit, co za ním stojí. A potom se pokusit dát to společně znova dohromady. To, co je na česko-německých setkáváních náročné, je pochopitelně jazyk. Máme s ním prostě problémy.“

Ingrid Leser se věnovala a věnuje zejména kulturnímu odkazu česko-německého dědictví. Politické záležitosti nechávala stranou, je však jasné, že čas od času se vynoří. Snad proto apeluje na důležitost znalosti dějin, což ilustruje i závěrečnou historkou: „Můj dědeček se narodil roku 1901, tedy ještě za časů Rakouska-Uherska. Když mu bylo pětadevadesát, měl podezření na mrtvici a šel k doktorovi. Doktor si myslel, že je děda úplně mimo, protože prý prohlašoval, že znal rakouského císaře. A pak si prý ani nemohl vzpomenout, kde se narodil. Když jsme dědu navštívili, máma se tomu podivila a zeptala se ho: ‚Dědečku, ty nevíš, kdy ses narodil?‘ – ‚Ale, co mu budu povídat. Vždyť on ani neví, kde je Kumpolec. Neznalost dějin je dost závažná diagnóza.‘“