Josef Kusebauch

"Hlavně kolem nás byla těžba, takže určitě jsme v noci slyšeli neustále rypadla. To byla jedna věc, teď ty hlubinné doly, to zahořuje. Tam jak oni to řežou na té frontě, tak tam se vlastně dostanou na hlubinné doly, které tam byly dřív a tam v těch chodbách většinou to uhlí hoří. Takže občas zápary z toho dolu bylo cítit. Navíc na okraji Chabařovic byla obrovská skládka Spolchemie. Nijak nezajištěná, která vypadala hrozně nevábně a oni tam ještě vypalovali v zimě večer sudy. Takže to bylo docela ponuré. Když jsme jeli autobusem, byla taková mlha a teď před Chabařovicemi na té skládce hořely sudy takovým kouřivým plamenem, takže to byl ošklivý zážitek. Nejvíc jsme to pociťovali na životním prostředí, protože jsme sledovali, jak odcházely smrkové lesy a vždycky na podzim tu byla ta deka, jak se říkalo inverze. V předpovědi počasí si pro to vymysleli termín, že je kouřmo. Inverze je běžný přírodní jev, to se jenom drží mlha a chladnější vzduch, jenže ono to vytvoří pokličku a všechny škodliviny, které tu byly z teplárny, ze skládky a hlavně z topenišť domácností, kde se topilo uhlím a každý to dusil, jen aby mu to nevyhaslo, tak si pamatuji, že oproti tomu Havířovu to byl obrovský rozdíl k horšímu. Chabařovice byly zahaleny kouřem a špatně se dýchalo, kdežto Havířov paradoxně i když byl vedle Ostravy, tak tam vlastně není žádná výroba, žádná fabrika, nic, a je tam hodně zeleně a přírody, takže tam to působilo jako ohromně čisté město."

"Tatínek prožíval revoluci tak nějak s nedůvěrou. Já vím, že byli někde s našima na dovolené a odtamtud jeli do Rakouska se podívat na výlet. Ze začátku se mu to líbilo a říkal, už vím, proč nás ti komunisti nechtěli nikam pustit, abychom to neviděli, ale postupně se mu to vůbec nelíbilo. Vzpomínám si, že poslouchal neustále Svobodnou Evropu a co se děje s Havlem. V té době bylo na Svobodné Evropě hodně informací. Disidenti se aktivovali už před revolucí, vždycky když bylo nějaké výročí, tak si vzpomínám, že byly informace o různých stávkách v Praze. Takže se aktivovali a bylo hodně informací už na Svobodné Evropě a vím, že když jsem ráno vždycky přišel dolů do kuchyně, že on tam měl puštěnou Svobodnou Evropu. Otec to sledoval, nebyl ještě tak vyhraněný komunista v tu dobu, sledoval, co se děje, ale postupně se mu to moc nelíbilo. Hrály u něj roli jistoty. Jakmile viděl, že někde skončila výroba fabriky, tak to nevnímal dobře."

"První věc, taková trošku šokující, když jsme zastavili někde a vyšli jsme ven se jenom protáhnout a už jsme byli v Berlíně a tam se po zemi válely igelitové tašky a někteří kamarádi je začali hned sbírat. Já jsem si říkal, to je ostuda, ale na takových drobnostech je vidět, jak věc, která tady byla naprosto špičková, potištěná igelitová taška, byla tam vlastně odpad. Jak jsme byli úplně změnění myšlením, že jsme sbírali ten odpad, protože to pro nás bylo atraktivní. Potom samozřejmě jsme tam měli mezi těmi nácviky hodně volného času, takže jsme chodili po tom Berlíně a chodili jsme do těch obchodů, měli jsme pár marek, samozřejmě, samozřejmě jsme tam nějaké marky pašovali, abychom si mohli vůbec něco koupit, a byli jsme naprosto šokovaní."

"And in 1985, we got to West Berlin with the Latin American dance group. Of course, our music was not sung in English. And just when we were there at the championship, of course all the world formations, everyone had it sung and it was much nicer and it was emotional. And we had it so sterile because it just didn't work. And again, there were just problems, yeah. Just before we left, someone reported that a certain couple planned to stay in the West and we just could not go, yeah."

"Of course, there was a disastrous environment here under the regime. The chemical smelled here, in a landfill that is reclaimed, which you see here, they usually burned waste in barrels, so it was smoking. There were power plants everywhere without desulfurization, so the sulfur dioxide that came into the air from the coal causing acid rain. All the coniferous trees in the Ore Mountains got destroyed. And they tried to compensate us by the fact that people received a surcharge, the so-called funeral fee, it was called, as a wage surcharge. And children were sent to outdoor schools. But that was a nice thing, twice a year we were always somewhere in the mountains for three weeks, so we had a lot of fun there."

"But I also experienced unpleasant situations when we woke up one morning in 1968, I was four years old and I remember it very well. And tanks were driving down our street. There were wide streets in Havířov, quite long too, and it looked threatening, because a column of tanks was actually rolling there all over the four-jet stream. I know we looked at it from the balcony, that my mother said, 'Hopefuly there won't be a war.' And we were quite upset about it, so I remember that from those times, and it stuck in my memory."