Tak ke sportovní střelbě jsem se dostal v roce 1960 a rozhodující vliv, je to prakticky příběh, byla druhá celostátní spartakiáda. Jako učeň nástrojař jsme měli, měli jsme tři šestnáctky na okrese, v tej naší, co jsme byli jako nástrojáři, kovomodeláři, řekl bych teda, že byla docela teda ukázněná, pracovitá, takže jsme prošli krajským sítem a prošli jsme tím pádem i branou borců. Což si myslim i dodnes by měla být velká meta pro mládež jako, protože za minulých časů první republiky to byla obrovská čest pro Sokoly a kdo prošel branou borců, tak to skutečně borec byl. No a za to že jsme tam tak i dobře vystoupili a měl jsem na tom takovou určitou organizační zásluhu, tak v létě přihrčela motorka, přijeli a řekli: „Hele, Honzíku, člověče, my jsme se rozhodli, že tě odměníme za to, že si nám pomáhal tady s tou šestnáctkou vaší,“ a tak dál. A teď mi dali termín: „Vemeš si plavky a ručník, tehdy a tehdy budeš v Budějovicích vlakem, odsaď už vás odvezou na Lipno, je tam velkej tábor a ty to máš za odměnu, ty máš čtrnáct dní koupání, abys věděl.“ Říkám: „No to je fantastický, no.“ Tak na to musela kejvnout chudák i mamka, která pro mě měla už zase nějakou, protože to jsem tady třeba ještě neřek. Každý prázdniny jsme jako děti aspoň měsíc dělaly brigádu, většinou teda v lese, že jo. Takže když jsem měl takovejhle termín od okresu, no tak řekla: „No, co se dá dělat, tak holt čtrnáct dní pojedeš na Lipno.“ Já jsem tam přijel a k mému velkému údivu, samozřejmě i jejich, se tam konalo soustředění nejlepších krajských juniorů Jihočeského kraje ve sportovní střelbě ale že jo. Pro mě to byl šok. Každej už tam měl kabát ňákej, rukavici, kalhoty s nášivkama. Já měl ručník a plavky. Každej už měl malorážku, vyřezanou nějakou pažbu, protože v tý době se doma vyřezávaly doma ty uchopení a tak dále. Takže situace se vyhrotila, že mě druhej den ráno teda zase odvezou zpátky na vlak do Budějovic, že teda napíšou, jakej se stal omyl a tak dále. Jenže to já jsem si nemoh dovolit teda, abych se vrátil druhej den do takový malý vesničky, to je ta Střítež u Božejova, o který jsem se zmiňoval, kde každej každýho zná a v tu ránu by řekli, ten kluk Kůrků, no ten tam musel udělat ňákej průšvih, že ho hned druhej den poslali zpátky. Tak jsem je vyloženě uprosil, takže od péesáků mi přivezli malou malorážku ZKN451, to je ta s kterejma se běhaj sokoláky, dukeláky, že jo. No a já jsem tam přetrpěl těch čtrnáct dní. Za tu dobu byly tři kontrolní závody, já jsem byl třikrát sedmnáctej, bylo nás tam sedmnáct. Ale hodně jsem samozřejmě pochytil. Já jsem se snažil, ale samozřejmě na ty kluky jsem zdaleka neměl. Protože ty už měli druhou, třetí výkonnostní třídu, já neměl ani odznak střelce, nic, že jo, no. Ale asi se tam něco okoukal naučil a když jsem se vrátil do Pelhřimova, tak jsem prostě zahartusil, ač mi bylo těch šestnáct necelých, a říkám: „Podívejte se, kam jste mě šoupli, jakou já tam měl ostudu. A já bych teda.“ „Jo hele, tak jo, tak jo.“ Tak jsem dostal ZKN456, to už je taková sportovnější zbraň a přihlásil mě do agrostrojáckýho střeleckýho klubu jako jakási satisfakce za to, že mě takhle teda podfoukli.
