Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Kotlabová (* 1932)

• +born on January 8th 1932 in the village of Kobeřice +witnessed the liberation of Kobeřice in May 1945 +in 1951, she had been hiding escaped political prisoner Miloslav Štedrý with her husband in the village of Tovéř +the Kotlaba family had been persecuted during the collectivisation +in 1953, they were forced to join the Collective Farm +in 2018, Ludmila Kotlabová has been living in the village of Tovéř

V červenci 1951 objevila Ludmila Kotlabová na půdě vysíleného uprchlého politického vězně Miloslava Štědrého. Ve všeobecné atmosféře strachu a všudypřítomného zatýkání mu i přes obrovské riziko s manželem poskytli několikadenní úkryt. Přežil jen díky jejich pomoci. I když byl později dopaden, své ochránce neprozradil a Ludmila Kotlabová o svém odvážném činu desítky let mlčela. Promluvila až po pádu komunistického režimu, kdy už jí za její odvahu nehrozil postih.

Ve sklepním úkrytu

Ludmila Kotlabová, za svobodna Navrátilová, se narodila 8. ledna 1932 v obci Kobeřice na Prostějovsku jako nejmladší ze tří dětí rodičům Augustovi a Růženě. Rodina vlastnila na okraji obce malé hospodářství. Ludmila nejprve navštěvovala tamní jednotřídní školu a následně docházela do školy v Brodku u Prostějova. V té době již v Evropě zuřila druhá světová válka a Čechy a Moravu okupovalo nacistické Německo. Ludmile Kotlabové ale v paměti zůstaly hlavně vzpomínky na samotný závěr světového konfliktu. Přes obec tehdy nejprve procházeli ustupující němečtí vojáci. Chovali se prý slušně a při pohledu na třináctiletou pamětnici ukazovali fotografie svých dětí a plakali. Hned za nimi postupovala Rudá armáda. V Kobeřicích a okolí pak probíhaly několikadenní tuhé boje. „V Kobeřicích teče potok a přes něj byl kamenný most. Most vyhodili do povětří a nedalo se přes něj dostat. My jsme byli na německé straně a druhá půlka na straně ruské. Devět dní se tam bojovalo,“ vzpomíná pamětnice a vzápětí dodává, že se s rodiči, prarodiči a sourozenci po celou dobu ukrývali ve sklepě. Měli sice dostatek potravin, ale chyběla jim voda. Otec se tak pro ni musel každou noc plazit k blízké studni.

Střelba utichla až 9. května 1945 a rodina mohla konečně vylézt z vlhké, tmavé kobky. Před jejich zraky se zjevil obraz zkázy. Bomby rozbily střechu jejich domu a vymlátily všechna okna, všude krátery, nevybuchlá munice, zbraně a mrtví vojáci. V bojích v okolí Kobeřic padlo přes dvě stě mužů a o život přišlo i několik obyvatel obce.

Sovětští vojáci se pak v obci několik dní zdrželi. Bohužel se někteří z nich dopouštěli násilností na tamním obyvatelstvu. „Znásilnili jednu ženu v osmém měsíci těhotenství. Když ji manžel bránil, tak je oba zastřelili. Všechno nevím, protože se to pak tajilo,“ vypráví pamětnice.

V Kobeřicích se prý také objevili vojáci československého armádního sboru, který bojoval po boku Rudé armády. „Vítali jsme je a oni za mlýnem najeli na minu. Byla to hrůza. Roztrhalo je to a povalovaly se tam části jejich těl. Vítali jsme je a sto metrů za vesnicí byli mrtví,“ vzpomíná Ludmila Kotlabová.

V domě po Němcích

Dům rodina opravila. Krátce poté ho ale prodali a přestěhovali se do obce Kyselov (německy Giesshübel), která je dnes součástí olomoucké čtvrti Slavonín. Před válkou spadala do takzvaného olomouckého jazykového ostrova a žili v ní převážně němečtí obyvatelé. Navrátilovi tam zakoupili hospodářství s 10 hektary polností. Ve výměnku tehdy stále ještě bydlela původní majitelka paní Tobiasová se svými dospělými dětmi Adolfem a Hildou. Její manžel Adolf Tobias padl ve wehrmachtu. Rodina s nimi prý vycházela velice dobře a negativně prožívali, když museli Tobiasovi nastoupit do odsunu Němců. „Maminka jim ještě napekla buchty. Moji rodiče byli té zásady, ať je to, kdo chce, ale jedná jako člověk.“

Poslední ročník školy Ludmila absolvovala v blízkých Nemilanech. Další studium si její matka nepřála, a tak následně pracovala doma na hospodářství. Komunistický puč v únoru 1948 vnímali členové rodiny rozdílně. Zatímco matka a bratr Miloslav ho přivítali a věřili v lepší budoucnost (Miloslav se později stal předsedou jednotného zemědělského družstva, JZD), otec nastalé změny vnímal velice negativně a Ludmila se přiklonila k jeho názoru.

Pomoc v nouzi

V roce 1949 se Ludmila provdala za Miroslava Kotlabu a následně se za ním přestěhovala na hospodářství jeho rodiny v obci Tovéř. V roce 1950 se manželům Kotlabovým narodila první dcera Hana. V červenci 1951 objevila Ludmila na půdě neznámého muže. „Šla jsem tam hledat vajíčka a slyšela nějaký hlas. Ve mně by se krve nedořezali. Skočila jsem a letěla jsem do hospody pro manžela. Manžel ho znal, protože mu Miloš pomáhal při opravách traktoru. Já jsem ho vůbec neznala,“ vzpomíná Ludmila Kotlabová.

Neznámý muž byl uprchlý politický vězeň Miloslav Štědrý. Pocházel z Tovéře a jako radiotelegrafista se zapojil do protikomunistické odbojové skupiny Ervína Nejdla, která byla napojena na francouzskou tajnou službu SDECE. Jenže ve skupině byli infiltrováni agenti Státní bezpečnosti a Miloslava Štědrého v červnu 1951 zadrželi v Přerově při tajné cestě do Rakouska. Prošel pak krutými výslechy ve vazební věznici v Olomouci. V noci 11. července 1951 se mu díky nepozornosti dozorců podařilo uprchnout a dostal se až na půdu Kotlabových. Okamžitě začalo rozsáhlé pátrání a Tovéř ve dně v noci hlídali příslušníci Státní bezpečnosti. „Pořád jsem je měla mezi vratama,“ vzpomíná pamětnice.

I přes obrovské nebezpečí se Ludmila a Miroslav Kotlabovi rozhodli pomoct člověku v nouzi. Miloslava Štědrého ukryli nejprve ve své stodole a pak tajně v odlehlé stodole souseda, který patřil k zastáncům komunistického režimu a později se stal předsedou tamějšího JZD. „Říkali jsme si, že pod svícnem je největší tma,“ dodává pamětnice.

Po několika dnech se Miloslav Štědrý přesunul do vybudovaného úkrytu v lese za obcí. Informace o dění v okolí získával i díky Ludmile, která mu tajně během procházek s kočárkem předávala dopisy od jeho matky. Nakonec však Miloslava Štědrého StB 11. října 1951 zatkla na nádraží v Zábřehu na Moravě, když se chtěl dostat do Českých Budějovic a následně překročit hranice na Západ. Během drastických výslechů ale Kotlabovy neprozradil. Ludmila žila v obrovských obavách, které nepolevily ani v následujících letech. „Celé noci jsem se třepala, že pro mě přijdou a dostanu nejméně dvacet let. Spoustu let jsem měla strach a nemohla nic říct.“ V obci totiž žili lidé, kteří spolupracovali s StB. Starost měla také o děti. V průběhu let se jí narodilo šest dcer a jeden syn, o něž by se v případě zatčení neměl kdo postarat.

Miloslava Štědrého odsoudili za velezradu k doživotnímu trestu odnětí svobody. Ve vězení skončilo také několik jeho příbuzných a známých. Dvakrát se pak pokusil o útěk z nápravně pracovních táborů u uranových dolů na Jáchymovsku. Třetí útěk z věznice ve Valdicích se mu sice zdařil, ale krátce poté byl opět zatčen. Z vězení ho propustili až po třinácti letech v roce 1964 a jeho první kroky prý mířily k manželům Kotlabovým. Zemřel o dva roky později a jeho smrt je dodnes obestřena podezřením, že ho jako nepohodlného svědka někdo odstranil.

Donutili je vstoupit do JZD

Rodinu Kotlabových živilo jejich šestihektarové hospodářství. Jenže v roce 1952 v Tovéři vzniklo JZD, do nějž odmítali vstoupit. Navýšili jim proto objem dodávek zemědělských komodit, jež museli odevzdávat státu. Poté jim vyhrožovali odejmutím polností, které pak rozparcelovali a nabídli jiným hospodářům. Všichni však parcely odmítli. „Soukromí zemědělci stáli při nás,“ vzpomíná pamětnice. Nedovolili jim také užívat pastviny, a tak neměli čím živit dobytek. Nakonec jim zabavili skoro všechna hospodářská zvířata. „Šli si pro naše poslední prase a já jsem si vzala sekyru a vyhodila jsem je,“ vzpomíná pamětnice, že se s nastalou situací nemínila jen tak smířit. K tomu ještě manželovi vyhrožovali vězením a několikrát ho prý předvolali na StB, kde ho nutili ke spolupráci, aby donášel na odpůrce kolektivizace v obci. Během domluvené schůzky prý ale Ludmila estébáky vyhodila z domu a ti se již nevrátili. Rodina pak už ale neměla na obživu, a tak jim nakonec nezbylo nic jiného než v roce 1953 vstoupit do JZD.

Stranické intermezzo

Oba manželé pak pracovali v JZD. „Od malých dětí jsem musela pořád do práce. Tři sta šedesát pět dní v roce, svátky, víkendy jsem dělala těžkou práci,“ vzpomíná Ludmila Kotlabová na enormní zátěž, kterou musela podstupovat přesto, že se jí v letech 1950 až 1970 postupně narodilo sedm dětí. V JZD pracovala až do odchodu do penze.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 Ludmila nesla těžce. Přesto v roce 1970 s manželem vstoupili do komunistické strany. Vedlo je k tomu doporučení učitele jejich dcery Ireny. Měla dobré studijní výsledky a chtěla nastoupit na nižší gymnázium, k čemuž jí právě členství rodičů v KSČ mělo pomoci. Jenže ji stejně nepřijali a hned v následujících normalizačních prověrkách Miroslava Kotlabu ze strany vyloučili a Ludmilu Kotlabovou vyškrtli. Oba totiž odsoudili vpád vojsk Varšavské smlouvy. „Mně je jedno, jestli člověk je, nebo není komunista. Důležité je, aby se nechoval jako barbar,“ dodává pamětnice.

Pád komunistického režimu v Československu na konci roku 1989 přijala Ludmila Kotlabová s velkou radostí, a dokonce se účastnila demonstrace v Praze. Dnes je zklamaná hlavně z úpadku morálky, všeobecného rozkrádání a nástupu populismu, ale druhým dechem dodává, že je šťastná, že máme volnost pohybu a hlavně svobodu.

https://www.tover.cz/file.php?nid=1113&oid=2359370