Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
They came every day, throwing mattresses out of bed, throwing duvets and all clothes out of the closet
born on 10 January 1948 in Hradečná (since 1960 Nová Hradečná)
mother Anna Šobotová came from a nationally mixed marriage of Czech and German
father Milan Šobota came from the village of Laktaši in today‘s Serbian countryside in Bosnia and Herzegovina
father intervened in World War II as a pilot in the Yugoslav army
father stayed in Moravia in the Sudetenland during the war
after 1948 father joined the anti-communist resistance organization White Legion.
in December 1954 father was sent to prison for 17 years by the Regional Court in Olomouc
father got released from prison on October 31, 1963
Helena Kalusová worked as a governess in the after-school club
lived in Nová Hradečná in 2018
Helena Kalusová pochází z Hradečné. Z obce, kde před druhou světovou válkou žilo převážně německy hovořící obyvatelstvo a která stála na pomyslné národnostní hranici Čechů a Němců. V krvi jí koluje krev nejen obou těchto národností, ale také srbských předků. Její otec Milan Šobota totiž pocházel z dnešního regionu Banja Luka v Bosně a Hercegovině. Jako jugoslávský pilot zažil boje druhé světové války a několikaleté zajetí. Později se zapojil do protikomunistického odboje a jako politický vězeň strávil více než devět let ve vězení.
Helena Kalusová, rodným příjmením Šobotová, se narodila 10. ledna 1948 v Hradečné (od roku 1960 Nová Hradečná) jako třetí ze čtyř dětí rodičům Anně a Milanovi. Její matka také přišla na svět v Hradečné a pochází z národnostně smíšeného manželství Čecha a Němky. Za války sloužila u příbuzných jako děvečka na hospodářství a tam se také seznámila se svým budoucím manželem, s nímž na začátku roku 1945 otěhotněla. Nebylo by na tom nic divného, kdyby ještě neprobíhala druhá světová válka a její milý nebyl srbským zajatcem.
Otec pamětnice Milan Šobota se totiž narodil 9. srpna 1917 v obci Laktaši nedaleko Banja Luky v dnešní Bosně a Hercegovině. Jako pilot jugoslávské armády se účastnil bojů s Němci. Podle zachovaných dokumentů padl 21. dubna 1941 do zajetí a poté byl transportován na zemědělské práce na území Sudet. Tak se také dostal na hospodářství v Hradečné.
Druhá světová válka skončila dřív, než bylo znatelné Annino těhotenství. Annu díky polovičnímu českému původu nezařadili do odsunu Němců v roce 1946, a tak mohli rodiče pamětnice zůstat spolu. Poté, co si Milan Šobota vyřídil československé občanství, měli v roce 1948 svatbu. Tehdy už se starali o své tři děti a o rok později se narodilo další.
Rodina pak žila v malém hospodářství v Hradečné. Půl domu obývali společně s babičkou Hedvikou Petříkovou a v druhé části bydlela nějaký čas matčina sestra Julie Haschkeová se svým manželem Josefem a třemi syny. Josef Haschke musel za války narukovat do wehrmachtu a v bojích přišel o nohu. Několik měsíců po válce ho rodina údajně ukrývala v domě, a protože úřady čekaly na jeho návrat, nezařadily je prý do odsunu Němců. Důvodem také mohl být poloviční český původ tety Julie.
Po válce otec Milan Šobota pracoval v opravárenském závodu v Šumperku a matka se starala o hospodářství a domácnost. Do života rodiny ale zasáhl únor 1948. Komunistická strana tehdy pučem převzala do svých rukou veškerou moc ve státě a postupně likvidovala své skutečné i domnělé odpůrce. Podle zachovaného rozsudku se pak otec jako jeden z vedoucích činitelů zapojil do protikomunistické odbojové skupiny Bílá legie. Tato organizace shromažďovala zbraně za účelem sabotážních akcí a přípravy státního převratu.
Helena Kalusová ale o tehdejší otcově činnosti v odboji neví nic. Doma o tom nikdy nemluvil a StB ho zatklo už v červenci 1954, v jejích šesti letech. Na ten den si pamětnice velice dobře vzpomíná. „Přijeli dva páni. Znám jejich jména, ale jmenovat je nebudu. Jako dnes vidím, jak vedli tátu každý za jednu ruku, a jak šel, tak se za mnou otáčel. My jsme nevěděli, co se děje, a najednou byl pryč.“
Otce pak odvezli do vazební věznice, kde ho čekala série výslechů. V té době jeho rodinu neustále terorizovali domovními prohlídkami. „Každý den přijela auta, takový ten černý Tatraplan. Přišli bez pozdravu, rozletěly se dveře od domu a teď to začalo. Ze začátku sebrali a odvezli fotoaparát, tatínkovy dobré boty a obleky. Každý den pak přijeli, vyházeli matrace z postele, rozházeli peřiny a všechno oblečení ze skříně. Co se hodilo, odvezli. Pak nejezdili každý den a jen občas. Z toho jsme jako děti měly největší hrůzu a strach,“ vypráví Helena Kalusová.
Ve vykonstruovaném procesu s názvem Josef Doležal a spol. odsoudil Krajský soud v Olomouci 3. prosince 1954 Milana Šobotu za velezradu na 17 let vězení, propadnutí veškerého jmění a ztrátu čestných práv občanských na 9 let. Naštěstí byl tehdy po smrti jak Stalin, tak Gottwald a soudy už tak často neposílaly lidi na smrt. Z olomoucké věznice pak otce převezli do jednoho z nápravně pracovních táborů u Příbrami, kde vězni v otřesných podmínkách těžili pro vojenské potřeby Sovětského svazu smrtelně radioaktivní smolinec obsahující uran.
Rodina se s otcem mohla setkat jen během povolených návštěv. Helena tak svého tátu viděla jen jednou za rok v zamřížované budově v tři sta kilometrů vzdáleném pracovním táboře. „Měli jsme tam půlhodinovou návštěvu. Za půl hodiny to skončilo a jeli jsme zase zpátky domů. Maminka nás vždycky brala po dvou. Vždycky dvě děti a příště zase dvě, aby nás tatínek viděl a mohli jsme ho všichni navštívit. Sedělo se u širokého stolu, uprostřed byla deska, abychom si nemohli podat ruku. Potom ke konci tátova věznění tam přes to všechno musel mít nějakého dobrodince, protože měl vždycky místo u kraje. Tím pádem mu dozorce povolil, že si mohl vzít jedno dítě na chvíli na klín. Odtamtud mám ještě takovou slzičku s křížkem, co táta vyrobil. Sem tam nám něco podstrčil, ale to jen díky tomu, že nás nechali tátovi sedět na klíně,“ vzpomíná pamětnice.
V uranových dolech strávil otec několik let. Během závalu utrpěl úraz oka, na které pak až do konce života špatně viděl. Nepropustili ho ani na jednu z amnestií, a tak se domů dostal na podmínku až 31. října 1963.
Helena tak ze dne na den přišla o otce, na nějž má z doby před jeho uvězněním jen pár mlhavých vzpomínek. „Hrával s námi fotbal na dvoře. Velice se nám věnoval,“ dodává. Do velmi těžké situace se dostala její maminka Anna, která musela zabezpečit čtyři malé děti ve věku od pěti do devíti let.
„Nedovedu si ani představit, jak zvládala uživit čtyři malé děti. Práci neměla a živilo nás jen naše malé hospodářství a dobytek. Chtěla hned nastoupit do práce. Měla dělat uklízečku v nemocnici ve Šternberku. Když tam přijela, tak jí najednou řekli, že místo je obsazené. Našli se ale i dobří lidé, a tak získala místo v Šumperku, kam denně dojížděla uklízet vagóny,“ vypráví Helena Kalusová a dodává, že matka těžkou situaci zvládala také díky babičce Hedvice Petříkové, která částečně převzala starost o děti. Ty i přes nízký věk musely pomáhat a každé z nich mělo určené pracovní povinnosti. I přesto se matka občas dostala na pokraj zhroucení. „Někdy toho měla plné zuby, že si potřebovala někde v klidu sama lehnout a odpočinout.“
Jejich dům také neustále sledovali přisluhovači StB z řad místních obyvatel. „Často jsme viděli stát někoho u okna,“ vzpomíná pamětnice, ale vzápětí dodává, že se našlo mnohem více místních lidí, kteří jim v těžké životní situaci pomohli. Například k nim přišlo mnoho dobrovolníků při opravě střechy na hospodářství. Pomohl také předseda místního MNV Jan Drábek, který dětem zajišťoval brigády a tím i drobný přivýdělek a také dal rodině k opatrování obecního kozla, k němuž náležel deputát, a mohli využívat obecní louky. Rodina díky tomu uživila prase.
Jenže rodinné polnosti stejně jako ostatní hospodáři nakonec vložili do jednotného zemědělského družstva (JZD). Museli tak šetřit každou korunu. „Dostávali jsme třeba chleba namočený ve vodě a posypaný cukrem, ale my jsme to měli rádi. Když jsme dostali smažená vajíčka, tak se tam přisypávala krupice. Kluci dorůstali a museli nás něčím nakrmit. Na pamlsky jsme neměli.“
Po základní škole se Helena i přes špatný kádrový posudek dostala díky podpoře paní učitelky Haškové na střední pedagogickou školu v Přerově. Při návratu otce z vězení zrovna pobývala na tamním internátu. Spolu ale již oslavili její úspěšné absolvování maturitní zkoušky. Otec prý nezanevřel na okolní svět, ale k prožitkům z vězení se nikdy nevracel. Pracoval pak jako opravář zemědělských strojů v JZD a několik let vedl Tělovýchovnou jednotu v Nové Hradečné. Svým dětem se snažil všemožně nahradit ztracený čas. „Udělal by pro nás všechno, protože věděl, že celé dospívání jsme byli bez něho,“ dodává Helena Kalusová.
Tři roky po otcově návratu z vězení se do Spolkové republiky Německo vystěhovali strýc a teta Josef a Julie Haschkeovi se svými dvěma syny, s nimiž pamětnice prožila celé dětství. Jejich nejstarší syn Sigurt musel zůstat ještě několik měsíců v Československu. Krátce předtím totiž ukončil základní vojenskou službu a nějaký čas musel zůstat, aby nepřátelskému státu neprozradil aktuální informace z vojenského prostředí.
V roce 1964 se šestnáctiletá Helena se sestrou Annou poprvé podívaly za svou rodinou do Jugoslávie. Otec mohl z Československa vycestovat až po roce 1968, kdy uplynula podmínečná zkušební doba po jeho propuštění z vězení. Po osmadvaceti letech se tak vrátil do svého rodiště, kde se setkal se svým otcem a sourozenci. Jeho matka už bohužel nežila. „Vřele ho přivítali. Dokonce při tom prostřelili střechu,“ vypráví pamětnice. Otec se pak do Jugoslávie ještě několikrát vrátil.
Helena po studiích pracovala jako vychovatelka ve školní družině v Libině. V roce 1968 se provdala za Karla Kaluse, s nímž měla později dceru Helenu a syna Karla. „Můj táta měl skvělý vztah s vnoučaty. Vnímal je jako své děti, jako nás, protože nám se věnovat nemohl.“ Helena Kalusová se později stala v Libině vedoucí vychovatelek a v rámci své funkce vstoupila na doporučení do komunistické strany. Otec jí prý nic nevyčítal a nijak do jejího rozhodnutí nezasahoval.
Po pádu komunistického režimu v Československu otce plně rehabilitovali. Více ho ale zasáhla válka v Jugoslávii probíhající v devadesátých letech 20. století a okamžitě po otevření hranic odvezl zásoby své rodině. K osmdesátým narozeninám mu jeho děti koupily vyhlídkový let nad Novou Hradečnou. Bezmála po půl století tak bývalý jugoslávský pilot opět zasedl do kokpitu letadla. „Byl z toho úplně nadšený,“ dodává jeho dcera.
Na sklonku života otec velice toužil po poslední návštěvě svého rodiště. I zdravotní problémy a záporné stanovisko lékaře trval na svém. V roce 2005 proto jeho děti zorganizovaly cestu do Laktaši. „Táta byl strašně šťastný, že ještě jednou viděl svou rodinu a svou rodnou obec. Dojeli jsme domů a tatínek šest týdnů poté zemřel,“ vzpomíná Helena Kalusová, která se svým manželem bydlela v roce 2018 stále v Nové Hradečné.
KALÁBKOVÁ, P., KOUDELKA, M., A KOL. Nová Hradečná. Historie obce od nejstarších dob do současnosti. Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Olomouc, obec Nová Hradečná, 2015.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)